Hanáci v Andách - Zadky předků

Nedotčeny zůstaly pouze masivní základy a některé vnější zdi, se kterými nebylo možno hnout. Nemusíte být zrovna stavařem, hráčem Tetrisu, nebo fanouškem puzzle abyste užasli nad hmotností, rozměry a přesným opracováním polygonálních kamenů. Nedokázal jim ublížit zub času, častá zemětřesení, četné bitvy, dokonce ani četné slavnosti, které se na nich odehrály. Hloubavého člověka i mě pak nutně napadne, jak je možné, že lidé, kteří sem údajně kameny dopravili, otesali, vyzdvihli a usadili na místo, je nedokázali zase rozebrat? Museli se spokojit jen s těmi snadněji přemístitelnými částmi. Jsou totiž dva druhy valů. Na základech oněch festovních, z obrovských mnohaúhelníkových těsně přiléhajících balvanů, bývá někdy k vidění nástavba z daleko menších, ledabyle opižlaných a vratce navršených kamenů. Srovnání obou prací vzbuzuje až úsměv na tváři. Inkové byli nepochybně velcí architekti a stavitelé. Nikdo nepostavil tak nádherné stavby z tak velikých šutrů jako Inkové. Byli to však opravdu oni? Nestály ty nejpovedenější kyklopské zdi neochvějně na svých místech už dlouho před příchodem Inků? Nebo lidí obecně?

Když nás konečně omrzelo zkoušet, že se do spár opravdu nevejde čepel nože, břitva, žiletka, list papíru, list koky, stodolarová bankovka ani nic jiného, co člověk běžně nosí po kapsách, připojujeme se opět k Elvisovi. Širokou loukou plnou unavených turistů, piknikujících domorodců a pasoucích se lam míříme k východu na opačné straně areálu. Kousek od historického komplexu, prakticky co by kamenem dohodil (tímhle ne, nějakým, který unesete, pochopitelně), ční k nebi povědomá bílá silueta. Mladší bráška Krista Spasitele z Rio de Janeira zde rozpřahuje ruce a obrací oči k nebi, jako by říkal: „Bóóóže, vidíš to? Mám já tohle zapotřebí?“ A není divu. Křesťanskou modlu v padesátých letech zlomyslně podstrčila indiánům komunita Palestinců. Jedno incké přísloví říká – když ti někdo něco dává, vezmi si to. A tak se přijímání danajských darů stalo Achillovou patou Incké říše.

Josef nečekaně mění směr. Chvíli to vypadá, že jej hlas přírody odklonil do křoví, ale není tomu tak. Táhne ho to k místu, kde se oproti ruinám tyčí oblá skála z vulkanických vyvřelin zvaná Rodadero. Tvarem připomíná šnečí ulitu. Čistě z výzkumných důvodů jej následuji, a dělám dobře. Nejen že je z vrcholu úžasně fotogenický pohled na celý archeologický komplex, ale na odvrácené straně objevujeme nečekanou raritu – dlouhou skluzavku vytvarovanou do kamene stovkami let sjíždění. Svědomitě vyleštěnou nespočtem španělských, inckých, killkeských a kdo ví, možná i mimozemských zadnic. Podle Elvise se této části kopce říká Q’uñi asnu, což Jakub volně překládá jako starý kečujský výraz pro tobogan. Už spojení slov „starý“ a „tobogan“ mi přijde poněkud rozporuplné. Jsem zvědavý, jaký názor na to má Google translator.