Článek
Alois Brunner dnes nepatří mezi známé pachatele holokaustu. Během války se však dokázal vypracovat na jednoho z nejefektivnějších katů nacistického režimu a jeho šéf Adolf Eichmann ho považoval za svého nejlepšího muže.
Na rozdíl od něj však dokázal Brunner uniknout spravedlnost. Zatímco pro Eichmanna si došel Mosad do Argentiny, Brunner se až do smrti skrýval v Sýrii, kde na něj byla spravedlnost krátká. Přesto nezůstal nepotrestán – dožil zmrzačený, v domácím vězení a ve strachu o život.
Mládí a počátek působení v nacistickém hnutí
Alois Brunner se narodil 8. dubna 1912 v obci Nadkút (dnešní Deutsch Kaltenbrunn) v Burgerlandu na rakousko-maďarském pomezí. Přišel do vesnického prostředí, ve kterém se už od útlého dětství setkával s antisemitismem. Ten však nebyl promyšlenou ideologií, jak tomu mělo být později po příchodu nacismu, ale spíše ve své lidové podobě a předsudcích.
Sám Brunner nebyl zpočátku ničím výjimečný. Patřil k poválečné generaci mladých mužů, kteří hledali pevný řád, jasné odpovědi a pocit jistoty v nejisté době. Rakousko po porážce ve světové válce procházelo obdobím ekonomického a společenského chaosu. Brunner stejně jako mnoho mladých lidí hledal řád a odpovědi. Ty našel v přicházejícím nacismu. Do NSDAP vstoupil už v roce 1931 v době, kdy byla strana v Rakousku zakázaná a v následujícím roce také do oddílů SA. Narozdíl od mnohých oportunistů, kteří se k nacistické straně přidávali až po příchodu nacistů k moci byl Brunner již od mládí přesvědčeným nacistou ochotným obětovat se pro hnutí. Jeho aktivity mu působily také problémy při hledání práce, a tak v září 1933 odjel do Německa, kde vstoupil do polovojenské Rakouské legie rekrutované z rakouských nacistů.
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938, kdy se Rakousko stalo součástí nacistického Německa, se mu otevřely nové možnosti. Režim potřeboval spolehlivé lidi, kteří by pomáhali uskutečňovat jeho represivní politiku. Brunner vstoupil do SS a postupně se stal součástí aparátu, který měl na starosti protižidovská opatření. Zpočátku nešlo o vysoké funkce. Pracoval především na administrativní úrovni – evidoval židovské obyvatelstvo, zabavoval majetek a dohlížel na plnění prvních protižidovských nařízení ve Vídni. Právě tato „nižší“ úroveň práce, sběr informací, kontrola a organizace, byla pro celý systém mimořádně důležitá. Brunner se v ní rychle zorientoval a získal pověst spolehlivého a přesného vykonavatele.
Rozhodujícím momentem jeho kariéry bylo setkání s Adolfem Eichmannem. Eichmann patřil k hlavním architektům nacistické deportační politiky a hledal schopné spolupracovníky, kteří by jeho plány dokázali převést do praxe. K prvnímu kontaktu došlo ve Vídni, kde Eichmann budoval Centrální úřad pro židovskou emigraci. Brunner zde působil jako jeden z podřízených úředníků a svou efektivitou, důsledností a bezvýhradnou loajalitou na sebe brzy upozornil. Eichmann si ho postupně vybral jako jednoho ze svých nejspolehlivějších mužů.
Pravá ruka Adolfa Eichmanna
Ve službách Eichmanna se Alois Brunner stal jedním z klíčových organizátorů deportací židovského obyvatelstva napříč okupovanou Evropou. Jeho úkolem bylo zajistit, aby celý systém fungoval, co nejhladčeji – od identifikace přes shromáždění až po vlastní transporty.
Ve Vídni se výrazně podílel na likvidaci židovské komunity jako sociální a ekonomické skupiny. Desítky tisíc lidí byly zbaveny majetku, nuceny opustit své domovy a následně deportovány. Brunner zde získal pověst člověka, který dokáže spolehlivě doručit výsledky.
Tato pověst ho doprovázela i při dalších misích. Na Slovensku působil v letech 1942–1944 jako poradce a koordinátor deportací a od září 1944 převzal velení nad koncentračním táborem Sereď. Spolupracoval s místními úřady i německými složkami a podílel se na přípravě a organizaci transportů do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Podle historiků se deportace týkaly desítek tisíc slovenských Židů, z nichž většina nepřežila.
Ve Francii stanul v čele internačního tábora Drancy u Paříže, který sloužil jako hlavní shromaždiště pro deportace francouzských Židů. Odtud směřovaly transporty především do tábora Auschwitz-Birkenau. Pod jeho vedením se tempo deportací výrazně zrychlilo a celý proces byl ještě systematičtější a efektivnější.
Jednou z nejtragičtějších kapitol jeho působení bylo Řecko, konkrétně Soluň. Tamní židovská komunita, jedna z nejstarších a největších v celé Evropě, s velmi hlubokými kulturními kořeny byla téměř úplně zničena během několika měsíců. Z více než padesáti tisíc soluňských Židů přežila jen velmi malá část. Brunner se zde významně podílel jak na plánování, tak na realizaci deportací a dbal na to, aby celý proces probíhal bez zbytečných průtahů.
Na rozdíl od mnoha jiných nacistických úředníků, jakým byl například i jeho šéf Eichmann, nebyl Brunner pouhým byrokratem za stolem. Řada svědectví přeživších ukazuje, že byl aktivní, tvrdý a často se osobně angažoval napřímo v násilí vůči vězňům. V některých případech se osobně účastnil mučení a vlastnoručně vraždil své oběti.
Přeživší z Drancy později vypovídali, že Brunner osobně prováděl výslechy vězňů a že jeho kancelář byla pokryta skvrnami od krve a dírami po kulkách. Někteří svědci uváděli, že byl schopen vlastnoručně střílet lidi, kteří se mu znelíbili za nejmenší prohřešky, nebo je nechal na místě popravit nebo týrat.
Když se na konci léta 1944 blížili spojenci k Paříži, Brunner ještě na poslední chvíli nařídil zatčení a deportaci více než tisíce židovských dětí do táborů na východě. Sám opustil Francii krátce před osvobozením Paříže 17. srpna 1944 posledním transportem z Drancy, na kterém vezl 51 vězňů jako rukojmí. Poté se přesunul na Slovensko, kde pokračoval v deportacích – mimo jiné nechal deportovat další tisíce lidí do Osvětimi a zapojil se do represí při potlačování slovenského povstání.
Na jaře 1945 už muselo být i největším fanatikům jasné, že konec Říše se rychle blíží. Brunner však neustával ve své práci, a ještě se naposledy stihl v Německu setkat s Adolfem Eichmannem a jeho nejbližšími spolupracovníky při organizaci evakuací koncentračních táborů a snaze zahladit nacistické zločiny.
Útěk do Sýrie a život mimo dosah spravedlnosti
Po skončení druhé světové války byli mnozí nacističtí představitelé postaveni před soud. Aloisi Brunnerovi se však podařilo spravedlnosti uniknout.
Krátce po válce ho sice zadržely americké jednotky, ale brzy se mu podařilo uprchnout. Při identifikaci sehrála roli i skutečnost, že na rozdíl od většiny příslušníků SS neměl v podpaží tetování s krevní skupinou. Jeho identitu navíc zkomplikovala záměna s jiným nacistickým funkcionářem stejného příjmení – Antonem Brunnerem, který také působil ve Vídni a byl po válce popraven. Využil poválečného chaosu v Evropě, kde byly miliony lidí na cestách a kontrolní mechanismy teprve vznikaly. V Německu se mu podařilo získat falešné dokumenty od amerických úřadů a údajně pracoval jako řidič pro americkou armádu. Podle některých informací spolupracoval i s organizací Reinharda Gehlena, nacistického zpravodajského důstojníka, který po skončení války pomáhal Američanům v budování špionážních sítí proti Sovětskému svazu.
Mezitím po něm bylo vyhlášeno mezinárodní pátrání a v roce 1954 byl ve Francii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za zločiny proti lidskosti. Ve stejném roce se rozhodl Německo opustit a skrýt se v bezpečnějších zemích. Nejdříve odcestoval do Egypta, ale násirovský režim si nepřál jeho pobyt v zemi a Brunner se tak musel opět přesunout.
Jeho cílem se proto stala Sýrie, kde žil v Damašku pod jménem Georg Fischer. Syrské úřady jeho přítomnost dlouhodobě popíraly a odmítaly ho vydat, přestože byl v Evropě v nepřítomnosti několikrát odsouzen. Podle dostupných informací spolupracoval se syrskými bezpečnostními složkami, kde pomáhal s výslechy, mučením a dalšími represivními metodami. Syřané oceňovali jeho znalosti mučení, výslechů a jeho postupy při potlačování opozice.
Na rozdíl od Adolfa Eichmanna, kterého v roce 1960 unesla izraelská tajná služba Mossad z Argentiny, zůstal Brunner mimo dosah spravedlnosti. Izraelci se ho nicméně dvakrát pokusili zlikvidovat pomocí výbušných dopisových zásilek. Při prvním útoku v roce 1961 přišel o oko, při druhém v roce 1980 utrpěl těžká zranění ruky a přišel o několik prstů. Přesto oba útoky přežil. V 60. letech jej chtěla chtěla zlikvidovat také francouzská tajná služba hlavně kvůli jeho podpoře alžírských povstalců.
V 80. letech Sýrie dokonce krátce zvažovala jeho vydání do NDR, ale k tomuto kroku nakonec nedošlo. Po pádu socialismu a znovusjedncoení Německa však veškerá jednání o možném vydání ustala. Syrská vláda ho i nadále chránila a Brunner tak zůstal mimo dosah spravedlnosti.
Brunner zůstal až do konce života přesvědčeným nacistou a neochvějným antisemitou. Svých činů za války nikdy nelitoval a věřil, že si Židé svůj úděl zasloužili. V roce 1987 v telefonickém rozhovoru pro americký list Chicago Sun-Times otevřeně prohlásil: „Všichni Židé si zasloužili smrt, protože byli agenti ďábla a lidský odpad.“ Dodal, že ničeho nelituje a že by vše, co během války dělal, udělal znovu.
Jeho pozdější osud zůstává nejasný. Některé zdroje uvádějí, že byl v závěru života postupně izolován a žil v podmínkách připomínajících domácí vězení. O jeho smrti existují pouze neověřené zprávy – nejčastěji se uvádí, že zemřel kolem roku 2001 v Damašku. Některé zdroje však uvádějí, že žil až do roku 2010. Objevily se svědectví jeho údajných bodyguardů, kteří se v posledních letech Brunnerova života stali spíše jeho dozorci. Údajně měl žít zavřený ve sklepě svého damašského domu, ve špíně a omezeném prostoru, s omezenými příděly jídla a v neustálém strachu o svůj život.
Až do jeho smrti zůstával na seznamech Centra Simona Wiesenthala mezi největšími nacistickými zločinci, kterým se podařilo uprchnout. Pokud jsou však syrská svědectví pravdivá, dočkal se tak tento nacista, když už ne spravedlnosti, pak alespoň trestu v závěru svého života.
PS: Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.
Zdroje:
https://wwv.yadvashem.org/odot_pdf/Microsoft%20Word%20-%206085.pdf
