Američané zoufale toužili po MiGu-15. Pak jim jeden přivezl Severokorejec, o obrovské odměně netušil

V pondělí 21. září 1953 se na americké letecké základně Kimpo nedaleko jihokorejského Soulu odehrála neobvyklá událost. Zatímco personál letiště vykonával běžné povinnosti, od severu se přiblížil stříbrný proudový letoun se šípovitými křídly. Na první pohled mohl připomínat americkou stíhačku F-86 Sabre, jakých na základně sloužily desítky. Teprve když začal přistávat v opačném směru než ostatní letadla, vyšlo najevo, že jde o sovětský MiG-15 se severokorejskými výsostnými znaky.

Jeho jednadvacetiletý pilot No Kum-sok dosedl na dráhu, těsně minul americkou stíhačku, a nakonec zaparkoval mezi dvěma připravenými Sabry. Když vypnul motor, vystoupil z kabiny, odhodil fotografii severokorejského vůdce Kim Ir-sena a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Američané ho obklopili, odvedli k výslechu a letoun okamžitě ukryli před zvědavci. Během několika okamžiků získali jednu z nejcennějších zpravodajských kořistí celé korejské války.

Mladý Severokorejec přitom netušil, že mu jeho útěk vynesl 100 tisíc dolarů, částku, která v tehdejších Spojených státech představovala obrovské bohatství. Americké velení ji několik měsíců předtím veřejně nabídlo prvnímu pilotovi, který jim přiveze nepoškozený sovětský proudový letoun. No Kum-sok měl však úplně jiné plány. Chtěl se dostat ze země, jejíž režim nenáviděl, a MiG pro něj představoval prostředek k útěku.

Když severokorejská armáda v červnu 1950 zaútočila na Jižní Koreu, americké letectvo mělo nad svým protivníkem výraznou technologickou i početní převahu. Severokorejci používali především starší sovětské letouny, zatímco Američané disponovali proudovými stíhačkami a mohutnými bombardovacími silami. Nad Koreou se znovu objevily také těžké čtyřmotorové bombardéry B-29 Superfortress, které se proslavily během druhé světové války při bombardování Japonska.

Situace se výrazně změnila na podzim 1950, kdy do bojů vstoupily sovětské stíhačky MiG-15. Šlo o moderní proudové letouny jejichž výkony zaskočily americké piloty i velitele. MiG měl šípovitá křídla, silný motor a dokázal rychle stoupat do výšek, v nichž se starší americké stíhačky jen obtížně pohybovaly. Především však představoval smrtelně nebezpečného protivníka pro dosud obávané bombardéry B-29. Také americké doprovodné stíhačky F-80 Shooting Star a F-84 Thunderjet měly proti rychlému protivníkovi značné problémy, zvláště pokud se MiGy přiblížily z větší výšky a po útoku opět vystoupaly mimo jejich dosah.

Jedním z nejhorších dnů amerického letectva se stal 12. duben 1951. K severokorejskému městu Sinuidžu tehdy zamířilo 39 bombardérů B-29 s úkolem zaútočit na železniční spojení přes řeku Jalu. Přestože je doprovázely americké stíhačky, sovětské MiGy dokázaly proniknout k bombardovacím formacím a rozpoutaly mezi nimi řež. Američané přišli o tři Superfortressy a dalších sedm strojů utrpělo poškození.

Další těžký úder přišel 23. října 1951 při útoku na letiště Namsi. Devět amerických B-29 se tehdy střetlo s početnou skupinou sovětských stíhaček a utrpělo katastrofální ztráty. Tři bombardéry byly sestřeleny přímo během bojové akce a několik dalších bylo natolik poškozeno, že musely nouzově přistát nebo byly následně odepsány. Událost známá jako černé úterý definitivně ukázala, že pokračování rozsáhlých denních bombardovacích operací je za těchto podmínek příliš riskantní.

Zvláštností korejské války byla skutečnost, že značnou část nejnebezpečnějších protivníků amerických pilotů tvořili sovětští letci. Moskva se přímé účasti ve válce oficiálně vyhýbala, ve skutečnosti však nad Koreou bojovaly celé sovětské letecké letky. Jejich stroje nesly severokorejské nebo čínské výsostné znaky a piloti měli přísně stanovená pravidla, která měla zabránit prozrazení jejich skutečné příslušnosti. Americké zpravodajské služby o sovětském zapojení věděly, ale politická situace obě strany vedla k opatrnosti, protože otevřený konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem mohl mít nedozírné následky.

Nejprudší boje probíhaly nad severozápadní částí Koreje, zejména v prostoru řeky Jalu na hranici s Čínou. Američtí piloti této oblasti začali říkat MiG Alley, tedy Alej MiGů. Sovětské a čínské letouny využívaly letiště na čínském území, odkud mohly rychle zasahovat proti americkým strojům a následně se vracet do bezpečí.Odpovědí Spojených států se stala především stíhačka F-86 Sabre, která dokázala MiGům konkurovat. Oba typy měly šípovitá křídla, podobné rozměry a představovaly vrchol tehdejšího vývoje proudových stíhacích letadel. MiG měl v některých výškách lepší stoupavost a dostup, zatímco Sabre vynikal ovladatelností při vysokých rychlostech, kvalitním zaměřovačem a dobrou stabilitou při střelbě. Výsledek vzdušného souboje tak závisel nejen na vlastnostech letounu, ale také na zkušenostech pilotů, taktice a konkrétních podmínkách.

Přes úspěchy amerických Sabre zůstával MiG-15 pro americké zpravodajské služby mimořádně zajímavým strojem. Ze sestřelených letounů bylo možné získat trosky, části výzbroje nebo jednotlivá technická zařízení, ale úplný a provozuschopný exemplář představoval něco úplně jiného. Američtí odborníci chtěli osobně vyzkoušet jeho motor, výkony ve velkých výškách, chování při vysokých rychlostech i konstrukční slabiny, které by mohly být využitelné v dalších konfliktech. Informace získané z bojových hlášení totiž často zkreslovaly okolnosti jednotlivých střetnutí.Americké velení se proto na jaře 1953 rozhodlo pro neobvyklý krok. V rámci psychologické operace nazvané Moolah nabídlo každému komunistickému pilotovi, který přiveze na území kontrolované silami OSN nepoškozený moderní proudový letoun, odměnu 50 tisíc dolarů. První úspěšný uprchlík měl navíc získat dalších 50 tisíc dolarů, tedy celkem 100 tisíc. Součástí nabídky byl politický azyl, ochrana identity a možnost usadit se v některé nekomunistické zemi.

Koncem dubna 1953 shazovala americká letadla nad severokorejským územím statisíce letáků v korejštině, čínštině a ruštině. Nabídku zároveň šířilo rozhlasové vysílání a Američané doufali, že alespoň jeden z nepřátelských pilotů podlehne vidině bohatství a svobodného života. Operace měla současně vyvolávat nedůvěru mezi komunistickými veliteli a jejich podřízenými, protože každý pilot schopný přeletět na jih se mohl stát potenciálním uprchlíkem. Výsledek byl ovšem zklamáním a do uzavření příměří 27. července 1953 Američané žádný vytoužený MiG nezískali.

No Kum-sok se narodil 10. ledna 1932 v severní části Korejského poloostrova, který tehdy patřil pod japonskou koloniální správu. Jeho rodina měla poměrně dobré společenské postavení a otec pracoval pro japonskou průmyslovou společnost. Rodiče byli vzdělaní katolíci, měli blízko k západní kultuře a mladému Noovi vštěpovali zájem o svět za hranicemi Koreje. Otec ho vedl také ke studiu angličtiny a Spojené státy pro chlapce postupně získávaly podobu země, v níž by jednou chtěl žít.

Po skončení druhé světové války se Korejský poloostrov rozdělil a jeho severní část se dostala pod sovětský vliv a na vrchol moci zde postupně vystoupal Kim Ir-sen, jehož režim začal přetvářet společnost podle sovětského vzoru. Pro rodiny s vazbami na někdejší japonskou správu, náboženským zázemím nebo západními sympatiemi představoval nový politický systém stále větší nebezpečí. Mladý No si brzy uvědomil, že otevřená kritika komunistické vlády mu může zničit budoucnost, a naučil se své skutečné názory skrývat.

V roce 1949 se dostal na severokorejskou námořní akademii, vojenská kariéra mu mohla nabídnout vzdělání, ale v jeho případě měla ještě jeden skrytý význam. Doufal, že jako námořník získá možnost plout do zahraničí a při některé návštěvě cizího přístavu uprchnout. Námořní akademie se však ukázala jako prostředí s mimořádně tvrdou disciplínou, neustálým politickým dohledem a minimem osobní svobody.

Kadeti trávili většinu času výcvikem, studiem a politickými školeními. Volné dny prakticky neexistovaly, podmínky ubytování byly špatné a nedostatek jídla patřil ke každodenním problémům. Po vypuknutí korejské války se situace ještě zhoršila a výcvik probíhal také v provizorních prostorách, kam byli studenti přesouváni před americkými nálety. No se přesto snažil studovat co nejlépe, protože věřil, že právě vojenská odbornost mu jednou může otevřít cestu pryč.

Zásadní obrat přišel, když severokorejské velení začalo mezi kadety vybírat uchazeče pro nový letecký výcvik. Sovětský svaz pomáhal Severní Koreji budovat proudové letectvo a potřeboval rychle připravit domácí piloty. No se do výběru aktivně zapojil, přestože původně mezi vybranými kandidáty nebyl. Nakonec uspěl při zdravotních a fyzických zkouškách a dostal se do skupiny mladých mužů odeslaných na výcvik do Mandžuska.

Pod dohledem sovětských instruktorů se učil ovládat moderní MiG-15. Výcvik byl intenzivní a jeho cílem bylo dostat nové piloty co nejrychleji do války, kde komunistické letectvo čelilo zkušenému protivníkovi. V roce 1951, ve svých devatenácti letech, se No stal stíhacím pilotem a nastoupil k bojové jednotce a patřil tehdy k nejmladším letcům severokorejského letectva.

Během korejské války absolvoval podle vlastních vzpomínek více než stovku bojových letů. Pohyboval se v prostoru, kde operovaly americké Sabry, létal ze základen v Severní Koreji i Číně a postupně poznával přednosti i slabiny sovětského stroje. Později přiznával, že jeho výcvik v letecké střelbě byl velmi nedostatečný a při prvních bojových letech měl sám problémy s používáním kanónů. Odhadnout vzdálenost rychle se pohybujícího cíle a správně zamířit bylo podstatně obtížnější, než si během výcviku představoval.

Severokorejští piloti navíc neměli stejný systém střídání bojových turnusů jako jejich američtí protivníci. Zatímco američtí letci mohli po určitém počtu misí odejít z bojového nasazení, severokorejské posádky pokračovaly ve službě dlouhodobě. No žil v prostředí nebezpečných letů, přísné vojenské disciplíny a neustálých obav z politického prověřování. Přesto dokázal u před nadřízenými vytvářet dojem oddaného komunisty, účastnil se politických aktivit a získával dobrá hodnocení. Věděl totiž, že podezření z neloajality by mohlo ohrozit nejen jeho, ale také jeho příbuzné.

Jeho osobní situaci komplikoval osud matky. Během války s ní ztratil kontakt a příbuzní mu sdělili, že zahynula při bombardování. Ve skutečnosti se jí konci roku 1950 podařilo dostat ze Severní Koreje a přežít na jihu. No o tom nevěděl a dlouhou dobu žil v přesvědčení, že o matku přišel.

Touha po svobodnějším životě ho nakonec přivedla k rozhodnutí uprchnout. MiG-15 mu poskytoval jedinečnou příležitost, protože mohl během několika minut překonat silně střeženou hranici. Potřeboval však správnou příležitost, dostatek paliva a trasu, při níž by se vyhnul vlastním stíhačkám i americké protivzdušné obraně. Každé prozrazení mohlo znamenat zatčení a popravu.

O americké operaci Moolah přitom neměl tušení. Letáky s nabídkou odměny byly shazovány především nad severokorejskými základnami, zatímco mnoho pilotů včetně Noa operovalo značnou část války z letišť na čínském území. Poslech nepřátelského rozhlasu byl zakázán a informace o nabídce se k němu nedostaly. Když později vysvětloval okolnosti svého útěku, opakovaně zdůrazňoval, že o žádné americké odměně neslyšel.

Příležitost, na kterou čekal, přišla až po skončení bojů. V červenci 1953 bylo podepsáno příměří a část severokorejského letectva se začala vracet na základny v okolí Pchjongjangu. No byl přidělen na letiště Sunan, odkud už ležel Soul v relativně krátké doletové vzdálenosti. Po několika letech války se ocitl blíže svému vysněnému cíli než kdykoliv předtím.

V pondělí 21. září 1953 čekal No Kum-soka běžný výcvikový let z letiště Sunan nedaleko Pchjongjangu. Od uzavření korejského příměří uplynuly necelé dva měsíce a na poloostrově stále panovalo silné napětí. Základna se teprve vzpamatovávala z válečných škod a její ranvej nesla stopy amerického bombardování. Severokorejské velení sem nedávno přesunulo skupinu modernizovaných stíhaček MiG-15bis, z nichž jeden měl toho rána pilotovat právě No.

Při útěku měl jen hrubou představu o trase i potřebném množství paliva, věděl ovšem, že musí jednat rychle a dostat se k americkému letišti dříve, než severokorejští velitelé zjistí, že zmizel. Když se připravoval k odletu, potkal jednoho z vysokých důstojníků severokorejského letectva. Generál ho upozornil na špatný stav letištní dráhy a doporučil mu opatrnost. Na rozloučenou připojil poznámku, aby se neztratil. Netušil, jak zvláštní význam budou jeho slova během následujících minut mít.

No nastoupil do kabiny MiGu-15bis s červeným číslem 2057, spustil motor a odstartoval. Letoun byl vybaven silnějším motorem než původní MiG-15 a modernizovanou verzi sovětské stíhačky. Jeho zásoba paliva sice neumožňovala dlouhý let, ale vzdálenost mezi Sunanem a americkou základnou Kimpo byla dostatečně malá, aby ji mohl bezpečně překonat. Jakmile se dostal mimo bezprostřední dohled letiště, změnil směr a zamířil na jih.

Pokud by ho zachytily vlastní stíhačky, byl by okamžitě považován za dezertéra a sestřelen. Stejné nebezpečí ovšem hrozilo také na jihu, kde mohli američtí nebo jihokorejští vojáci vyhodnotit neohlášený přílet nepřátelského letounu jako začátek útoku. Mladému pilotovi však přálo počasí i několik mimořádných okolností. Obloha byla jasná a poskytovala dobrou orientaci, zatímco americký radarový systém v prostoru letiště Kimpo byl právě kvůli pravidelné údržbě dočasně vypnutý. Přilétající MiG se tak vyhnul včasnému radarovému zachycení, které mohlo spustit poplach a vyslání stíhaček.

No překonal demilitarizované pásmo ve velké výšce a následně zahájil rychlý sestup k Soulu. Celý přelet trval jen několik minut a pilot se snažil využít rychlosti svého stroje, aby protivzdušné obraně poskytl co nejméně času na reakci. Když se před ním objevilo letiště Kimpo, musel navíc vyřešit problém, na který se nedalo připravit. Nad základnou totiž probíhal běžný provoz amerických letounů a přistávací dráha byla využívána v opačném směru, než potřeboval.

Američtí piloti F-86 Sabre zrovna odlétali a přistávali, zatímco No se přibližoval od severu. Některé posádky si jeho stíhačku patrně spletly s vlastním strojem, protože MiG-15 a Sabre měly z větší vzdálenosti poměrně podobnou siluetu. No se pokoušel dávat najevo mírové úmysly kýváním křídel a vypouštěním světelných signálů. Současně se snažil dostat na dráhu dříve, než si obránci základny uvědomí, co se vlastně děje.

Přistání se málem změnilo v katastrofu. Severokorejský MiG se přiblížil k dráze proti směru běžného provozu a jen těsně minul americkou stíhačku, která přistávala z opačné strany. Její pilot musel uhýbat a posádky dalších amerických letounů najednou pochopily, že mezi nimi přistává nepřátelský stroj, ale celá situace byla tak nečekaná, že americká obrana nestačila zasáhnout.

Krátce po deváté hodině ranní dosedl Noův MiG na letištní dráhu. Pilot následně pojížděl k prostoru, kde stály připravené americké Sabry, a zastavil na volném místě mezi nimi. Někteří američtí vojáci se připravovali použít zbraně, protože stále nebylo jasné, zda nejde o začátek nepřátelského útoku. No vypnul motor, otevřel překryt kabiny, vystoupil, vytáhl portrét Kim Ir-sena, který severokorejští piloti vozili ve svých letounech, a demonstrativně ho roztrhal.

Američtí vojáci ho odvedli k výslechu, zatímco kolem letounu se začali shromažďovat zvědaví příslušníci amerického a australského letectva. Na základně působila také australská 77. peruť vybavená proudovými letouny Gloster Meteor. Její příslušníci byli mezi prvními, kteří se k ukořistěnému MiGu dostali, a australskému fotografovi Basilu Clarkovi se podařilo pořídit jeden ze známých snímků sovětského letounu krátce po přistání. Vojenští policisté se přitom snažili fotografování omezit, protože americké velení chtělo mimořádně cenný stroj co nejrychleji ukrýt před veřejností. Letoun byl následně odtažen do hangáru a začaly přípravy na jeho podrobný technický průzkum.

Samotný pilot mezitím procházel sérií výslechů, při nichž se americké zpravodajské služby snažily zjistit jeho totožnost, motivaci a okolnosti útěku. Zajímaly je severokorejské letecké jednotky, výcvik, sovětští instruktoři, rozmístění základen i všechno, co věděl o bojovém nasazení MiGů. No měl díky svým zkušenostem značné množství informací a Američané rychle pochopili, že získali nejen mimořádně cenný letoun, ale také dobře informovaného příslušníka nepřátelského letectva.

Teprve po přistání přišla dvě překvapení, která měla pro jeho život zásadní význam. Prvním byla zpráva, že jeho matka ve skutečnosti přežila válku a nachází se v Jižní Koreji. No, který ji dlouho považoval za mrtvou, tak získal naději na opětovné setkání s jediným blízkým členem své rodiny. Druhé překvapení mělo podobu zprávy o americké odměně.

Ve svých pamětech vzpomínal, že se o operaci Moolah dozvěděl následujícího rána, kdy mu tlumočník ukázal jihokorejské noviny. Psalo se v nich o americké nabídce 100 tisíc dolarů pro prvního pilota, který přiveze funkční MiG. No zprávě zpočátku přikládal jen omezený význam, protože neměl představu, co taková částka ve Spojených státech znamená.

Mladý uprchlík se tak prakticky přes noc proměnil v mezinárodně známou osobnost. Američané získali letoun, po kterém dlouho toužili, a Severokorejec, jenž chtěl především uniknout z nesvobodné země, se stal možným příjemcem jednoho z největších finančních ocenění tehdejší studené války. Jeho příběh měl ovšem i mnohem temnější pokračování, o kterém se dozvěděl až po mnoha letech.

Pro americké vojenské odborníky představoval přistavený MiG-15bis mimořádnou příležitost. Dosavadní poznatky pocházely především z bojových zkušeností, zpravodajských informací a zkoumání ukořistěných součástí. Nyní měli k dispozici kompletní a letuschopný exemplář, který mohli rozebrat, prostudovat jeho konstrukci a následně jej vyzkoušet ve vzduchu za kontrolovaných podmínek.

MiG krátce po přistání rozebrali a přepravili na ostrov Okinawa na tamní leteckou základnu. Aby byla jeho přeprava a následné zkoušky méně nápadné, dostal americké výsostné znaky. Technici kontrolovali motor, hydraulické systémy, výzbroj, přístrojové vybavení i jednotlivé konstrukční celky. Zvláštní pozornost věnovali vlastnostem, které během války působily problémy americkým pilotům. Mezi piloty pověřenými zkouškami byli kapitán H. E. Collins a major Charles „Chuck“ Yeager, který se již v roce 1947 proslavil jako první člověk, jenž při řízeném vodorovném letu překonal rychlost zvuku. Američané absolvovali s ukořistěným MiGem sérii zkušebních letů, během nichž porovnávali jeho výkony s vlastními stíhačkami.

Výsledky potvrdily, že MiG-15 byl nebezpečným protivníkem, především při boji ve velkých výškách. Jeho motor a poměr tahu k hmotnosti mu poskytovaly dobrou stoupavost, konstrukce byla poměrně jednoduchá a letoun dokázal operovat také z méně kvalitních letišť. Silná kanónová výzbroj představovala velkou výhodu při útocích na bombardéry. Zároveň však zkoušky ukázaly, že sovětský stroj měl několik závažných nedostatků.

Jedním z nich byla zhoršující se ovladatelnost při vysokých rychlostech, při přibližování k rychlosti zvuku se objevovaly silné vibrace a problémy s účinností řízení. Yeager při jednom ze zkušebních letů převedl MiG do prudkého střemhlavého letu, aby zjistil jeho maximální dosažitelnou rychlost a dokázal dosáhnout přibližně 0,98 Machu.

Zajímavé bylo také srovnání výzbroje a zaměřovacích systémů. Zatímco MiG disponoval kanóny schopnými několika zásahy zničit velký bombardér, jeho zaměřovací zařízení bylo poměrně jednoduché a kladlo značné nároky na pilotovu zkušenost. Americký Sabre měl šest kulometů ráže 12,7 milimetru, ale současně využíval pokročilejší zaměřovací systém, který pilotům výrazně usnadňoval střelbu proti manévrujícím cílům.

Později byl ukořistěný letoun převezen do Spojených států, kde pokračovalo jeho podrobné zkoumání na základně Wright-Patterson v Ohiu. Americká vláda nakonec formálně nabídla jeho vrácení původnímu vlastníkovi, žádný stát se však o stroj nepřihlásil. MiG proto zůstal ve Spojených státech a v roce 1957 byl předán muzeu. Dochoval se do současnosti a návštěvníci Národního muzea amerického letectva ho mohou vidět s původním severokorejským označením a červeným číslem 2057.

Samostatnou kapitolu příběhu představovala slíbená odměna. Přestože Američané veřejně nabídli 100 tisíc dolarů za první nepoškozený MiG, po Noově příletu začaly uvnitř americké vlády spory o to, zda je skutečně vhodné peníze vyplatit. Prezident Dwight Eisenhower měl vůči celé operaci značné výhrady a obával se také politických důsledků podobného kroku krátce po uzavření korejského příměří. Současně vznikla otázka, zda finanční motivace uprchlíků nepůsobí propagandisticky hůře než zdůrazňování jejich odporu ke komunismu.

Dochované dokumenty ukazují, že se o celé záležitosti diskutovalo na nejvyšších místech. Někteří představitelé vlády prosazovali okamžité vyplacení odměny, protože Spojené státy ji veřejně slíbily a nesplnění závazku by poškodilo jejich důvěryhodnost. Jiní naopak uvažovali o řešení, při němž by pilot peníze veřejně odmítl a americká vláda mu poskytla odpovídající podporu jinou formou. Zvažovalo se například financování jeho vzdělání, zajištění budoucího zaměstnání nebo postupné vyplácení prostředků.

Celá situace působila absurdně, Američané dlouhé měsíce toužili po kompletním sovětském MiGu, jeho získání považovali za natolik důležité, že za něj nabídli mimořádně vysokou částku, a nakonec se přeli, zda má mladý uprchlík slíbené peníze skutečně dostat. No přitom opakovaně vysvětloval, že o nabídce před útěkem nevěděl a rozhodl se odejít z vlastního přesvědčení. Američtí představitelé však chtěli, aby jeho příběh veřejně působil především jako důkaz odmítání komunistického režimu.

Nakonec Spojené státy svůj závazek splnily a No v roce 1954 získal slíbených 100 tisíc dolarů. Peníze mu usnadnily začátek nového života, ale ještě důležitější pro něj byla možnost skutečně odejít do Ameriky. V květnu 1954 přicestoval do Spojených států, kde se rozhodl pokračovat ve vzdělání a postupně opustit život vojáka. Muž, který ještě nedávno bojoval proti americkým letadlům, se začal připravovat na kariéru v USA.

Přijal jméno Kenneth Rowe a vystudoval strojní a později také elektrotechnické inženýrství na University of Delaware. Pracoval pro významné průmyslové a letecké společnosti, mimo jiné Boeing a Lockheed. Později působil také jako vysokoškolský pedagog a vyučoval letecké inženýrství na Embry-Riddle Aeronautical University na Floridě. Postupně se oženil, založil rodinu a získal americké občanství.

V roce 1957 se do Spojených států přestěhovala také jeho matka, s níž se po letech odloučení znovu setkal. Příběh mladého severokorejského pilota tak získal šťastné pokračování, které si v době svého útěku sotva dokázal představit. Z člověka žijícího pod neustálým dohledem komunistického režimu se stal americký občan s vlastní rodinou a úspěšnou profesní kariérou. Jeho minulost ho však přesto pronásledovala.

Především se postupně dozvídal o následcích svého útěku pro lidi, kteří zůstali v Severní Koreji. Podle informací, jež se k němu dostaly prostřednictvím dalších uprchlíků, severokorejské úřady po jeho zmizení zatkly a popravily několik důstojníků a pilotů, které považovaly za odpovědné za jeho selhání nebo za možné spolupachatele. Mezi oběťmi byl také jeden z jeho nejbližších přátel.

No tak získal svobodu za cenu, kterou si při svém útěku nemohl plně uvědomovat. Zatímco jeho vlastní matka byla v bezpečí a mohla s ním později žít ve Spojených státech, jiní lidé z jeho okolí doplatili na rozhodnutí, s nímž často neměli vůbec nic společného. Severokorejský režim tak znovu ukázal, že za zradu nepovažuje jen samotný útěk, ale také selhání všech, kteří mu nedokázali zabránit.

Kenneth Rowe se ke svému mimořádnému příběhu opakovaně vracel. V roce 1996 vydal s J. Rogerem Osterholmem knihu A MiG-15 to Freedom, v níž popsal své dětství, službu v severokorejském letectvu i samotný útěk. Jeho osud se stal předmětem dalších historických publikací a rozhovorů a bývalý pilot navštěvoval také muzeum, kde byl vystaven jeho někdejší MiG.

Zemřel 26. prosince 2022 ve floridské Daytoně Beach ve věku devadesáti let. Většinu života nakonec prožil ve Spojených státech, kam se jako mladík toužil dostat a které poznal nejprve jako nepřítele ve válce. Americké letectvo mezitím získalo z jeho letounu cenné technické poznatky, ale samotný MiG-15 už nemohl ovlivnit průběh korejského konfliktu, protože válka skončila příměřím téměř dva měsíce před jeho příletem.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

National Museum of the United States Air Force – The Story of the MiG-15bis on Display

https://www.nationalmuseum.af.mil/Visit/Museum-Exhibits/Fact-Sheets/Display/Article/196377/USAFmuseum/the-story-of-the-mig-15bis-on-display/

Australian War Memorial – No Kum Sok: Defector from the North

https://www.awm.gov.au/articles/blog/no-kum-sok-defector

Air & Space Forces Magazine – Lt. No

https://www.airandspaceforces.com/article/0712ltno/

Smithsonian Magazine – The Day Soviet Aircraft Attacked American Pilots

https://www.smithsonianmag.com/smithsonian-institution/seventy-years-ago-soviet-mig-15s-attacked-american-pilots-180977440/

Smithsonian Air & Space – To Snatch a Sabre

https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/to-snatch-a-sabre-4707550/

University of Delaware – Flying to Freedom

https://www1.udel.edu/udmessenger/vol19no1/stories/feature_rowe.html

U.S. Department of State – Memorandum on the Surrendered MiG, 21 September 1953

https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v15p2/d757

U.S. Department of State – Telegram amerického velvyslance Allisona, 9 October 1953

https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v15p2/d767

The Washington Post – Kenneth Rowe, North Korean Pilot Who Flew to Freedom in 1953, Dies at 90

https://www.washingtonpost.com/obituaries/2023/01/06/rowe-north-korea-defector-dies/