Americký pilot si při mučení vymyslel sto atomovek. Lež mu zachránila krk a vyděsila japonskou vládu

V srpnu 1945 zbývaly do konce druhé světové války pouhé dny, ale v Japonsku se stále připravovali na pokračování bojů. Americké bombardéry již několik měsíců ničily jedno město za druhým, námořní blokáda ochromovala zásobování a japonské ozbrojené síly utrpěly sérii katastrofálních porážek. Přesto vojenské vedení odmítalo kapitulaci a počítalo s tím, že při případné americké invazi způsobí útočníkům takové ztráty, že Washington přistoupí na vyjednávání. Všechno však změnil příchod zbraně, jejíž ničivá síla překonávala vše, co lidstvo dosud poznalo

Ráno 6. srpna 1945 svrhl americký bombardér B-29 Enola Gay na Hirošimu atomovou bombu Little Boy. Jediný výbuch zničil rozsáhlé části města, okamžitě připravil o život desetitisíce lidí a další oběti umíraly v následujících dnech a měsících. Japonské vojenské velení dostávalo zprávy o katastrofě, ale zpočátku panovaly nejasnosti ohledně skutečné povahy použité zbraně. Jakmile Američané oznámili, že šlo o atomovou bombu, vyvstaly pro japonské představitele dvě zásadní otázky – kolik takových zbraní protivník má a kam udeří příště.

Odpovědi měla přinést nejen práce vojenských zpravodajců a japonských vědců, ale také výslechy zajatých amerických letců. Jeden z nich padl do japonských rukou pouhé dva dny po zničení Hirošimy. Byl to třiadvacetiletý stíhací pilot Marcus Elmo McDilda, který o přísně utajovaném americkém jaderném programu nevěděl vůbec nic. Když však japonští vyšetřovatelé jeho neznalost odmítli přijmout a začali mu vyhrožovat popravou, vymyslel si příběh o nové americké zbrani, který se nakonec dostal až k nejvyšším představitelům Japonska.

Marcus Elmo McDilda se narodil 15. prosince 1921 na Floridě a vyrůstal v městečku Dunnellon, když Japonci v prosinci 1941 zaútočili na Pearl Harbor, bylo mu devatenáct let. Během války vstoupil do amerického armádního letectva, absolvoval pilotní výcvik a stal se stíhacím pilotem. V roce 1945 sloužil jako nadporučík u 46. stíhací perutě (46th Fighter Squadron), která byla součástí 21. stíhací skupiny (21st Fighter Group).

Jeho jednotka operovala z ostrova Iwodžima, který Američané po krvavých bojích obsadili na jaře 1945. Ostrov ležící přibližně 1 200 kilometrů jižně od Tokia měl mimořádný strategický význam, protože umožňoval stíhacím letounům doprovázet bombardéry B-29 při náletech na japonské hlavní ostrovy a zároveň poskytoval nouzové letiště poškozeným bombardérům, jejichž posádky by jinak musely přistát na moři. Pro americké piloty představovala Iwodžima poslední základnu před dlouhým letem nad nepřátelské území.

McDilda létal na stíhacím letounu North American P-51D Mustang, jednom z nejúspěšnějších amerických strojů druhé světové války. Jeho letoun nesl sériové číslo 44-63901 a jméno The Gator, což byl příhodný název pro pilota pocházejícího z Floridy. V posledních měsících války již americké stíhačky nad Japonskem nejen chránily bombardéry, ale také samostatně napadaly letiště, letadla na zemi, dopravní prostředky a další vojenské cíle.

Pro japonskou protivzdušnou obranu představovaly nálety z Iwodžimy vážný problém, Američané mohli vysílat stíhačky hluboko nad japonské území a útočit na letiště, odkud startovaly stroje určené k obraně měst nebo sebevražedným útokům proti americkým lodím. Zatímco bombardéry B-29 ničily průmyslové oblasti a městskou zástavbu, Mustangy se snažily zničit zbývající japonské letectvo přímo na zemi. Přesto tyto mise zůstávaly nebezpečné a američtí piloti dál přicházeli o letouny při zásazích protiletadlovou palbou, technických poruchách i soubojích s nepřátelskými stíhačkami.

Když došlo ke svržení atomové bomby na město Hirošima, byla to pro něj šokující zpráva. Stejně jako naprostá většina amerických vojáků a obyvatel Spojených států se o existenci nové zbraně dozvěděl až po veřejném oznámení amerického prezidenta. Proto samozřejmě ani v nejmenším nemohl tušit, kolik bomb Američané skutečně mají, jak rychle dokážou vyrábět další nebo které japonské město bylo vybráno pro příští útok. Tato okolnost měla během následujících hodin rozhodovat o jeho životě.

Ve středu 8. srpna 1945 se McDilda vydal na další bojovou misi nad Japonskem. Jeho jednotka měla napadat pozemní cíle v okolí Ósaky, významného průmyslového a dopravního centra, které již předtím opakovaně zasáhly americké nálety. Při operaci však motor McDildova Mustangu selhal a pilot musel letoun nouzově opustit. Vyskočil proto z výšky přibližně 150 metrů nad mořem nedaleko japonského pobřeží.

Podařilo se mu přežít seskok i dopad do vody, ale uniknout před zajetím již nedokázal, Japonci jej vytáhli z moře a brzy se ocitl v rukou nepřítele bez jakékoliv jistoty, že s ním Japonci budou zacházet podle pravidel pro válečné zajatce. Osud sestřelených amerických letců byl v posledních měsících války obzvláště nebezpečný, protože japonské úřady posádky letadel považovaly za válečné zločince odpovědné za smrt civilistů.

McDildovi zavázali oči a vedli jej ulicemi Ósaky a místní obyvatelé, kteří za sebou měli měsíce bombardování, hladovění a stále horších životních podmínek, si na zajatém Američanovi vybíjeli vztek. Během pochodu jej bili a ponižovali, takže ještě před zahájením výslechu na velitelství vojenské policie Kempeitai utrpěl zranění v obličeji.

Kempeitai plnila v císařském Japonsku úlohu vojenské policie, kontrarozvědky i bezpečnostní složky určené k potírání skutečných nebo domnělých nepřátel režimu. Její příslušníci byli nechvalně známí brutálními výslechovými metodami, mučením a popravami zajatců. V okupovaných zemích i na samotném japonském území využívali bití a zastrašování k získávání informací nebo vynucování přiznání. Z rukou těchto mužů mohl čekat vše, jen ne zacházení v souladu s konvencemi.

Zpočátku se výslech týkal běžných vojenských informací, Japonce zajímaly vlastnosti Mustangu, jeho výkony, americké letecké jednotky a počty stíhaček na Iwodžimě. McDilda se pokoušel některé údaje zkreslovat a tvrdil například, že Američané mají na ostrově přibližně 300 stíhacích letounů. Vyšetřovatelé mu však předložili letecké snímky základny a dali mu jasně navědomí, že takto vysoký počet nemůže odpovídat skutečnému stavu.

Odhalení těchto nepravdivých odpovědí jeho situaci ještě zhoršilo, Japonci jej opakovaně bili a pokračovali ve výslechu, přestože byl po sestřelení a předchozím zacházení vyčerpaný a zraněný. Potom se otázky stočily k události, která právě zaměstnávala celé japonské vedení. Vyšetřovatelé chtěli znát podrobnosti o atomové bombě svržené na Hirošimu.

Japonci se začali vyptávat, jak nová americká bomba funguje, jak je konstruována a kolik podobných zbraní Spojené státy vlastní. Zajímalo je také, kde budou použity další bomby a kdy lze očekávat příští útok. McDilda jim odpověděl, že o atomových zbraních vůbec nic neví, jeho odpověď byla pravdivá, ale vyšetřovatelé ji odmítli přijmout.

Z jejich pohledu šlo o amerického vojenského pilota a před několika hodinami jej přistihli při zkreslování informací o počtech amerických stíhaček, a proto nevěřili ani jeho dalším tvrzením. O nové zbrani přitom sami nevěděli téměř nic a znali hlavně následky jejího použití proti Hirošimě. Nedostatek technických informací zvyšoval hodnotu každého možného zdroje, který mohl přinést zprávy o amerických plánech.

McDilda však jednoduše žádné takové informace neměl. Program Manhattan podléhal mimořádnému utajení a jeho skutečný rozsah znala pouze omezená skupina vědců, vojenských představitelů a dalších přímo zapojených osob. Mnoho lidí pracujících na jednotlivých částech projektu ani neznalo celkový účel své práce. Běžný stíhací pilot neměl důvod znát princip jaderného štěpení, konstrukci atomové bomby ani stav amerických zásob.

Výslech pokračoval a bití se stupňovalo a krátce před půlnocí přišel do místnosti japonský generál. Také on požadoval vysvětlení atomové bomby a jejího fungování, ale Američan znovu odpověděl, že nic neví. Generál následně vytáhl důstojnický katanu a její čepel k pilotovu obličeji.

Potom mečem prudce pohnul a zasáhl již poraněný McDildův ret, z rány začala téct krev, která mu stékala po bradě a na leteckou kombinézu. Generál mu pohrozil, že pokud okamžitě neprozradí všechno, co o atomové bombě ví, osobně mu usekne hlavu. Pro zbitého a vyčerpaného Američana se výslech změnil v bezprostřední hrozbu popravy.

McDilda věděl, že opakováním pravdy se z této situace nedostane, vyšetřovatelé již několikrát odmítli přijmout jeho skutečnou neznalost a generál právě předvedl, že je ochoten zajít do krajnosti. Pilot proto změnil taktiku a začal vyprávět příběh, který si vymýšlel přímo během výslechu. Využil několik školních znalostí o elektřině a atomech, doplnil je vlastní fantazií a vytvořil vysvětlení fungování atomové bomby, které nemělo s fyzikou nic společného.

McDilda začal Japoncům vysvětlovat, že při rozštěpení atomů vzniká obrovské množství kladných a záporných elektrických nábojů. Američtí vědci podle něj přišli na způsob, jak tyto náboje zachytit do jedné obrovské nádoby a oddělit je od sebe pomocí olověné přepážky. Na jedné straně tak údajně zůstávaly všechny „plusy“, na druhé všechny „mínusy“. Dokud byla přepážka na svém místě, nemohly se oba druhy nábojů spojit a bomba zůstávala bezpečná.

Skutečně ničivá reakce měla podle jeho výkladu nastat až po svržení bomby z letadla. Uvnitř zařízení se měla roztavit olověná přepážka, která do té doby oddělovala opačné elektrické náboje. Jakmile by se kladné a záporné částice dostaly do vzájemného kontaktu, vytvořily ohromný elektrický výboj. McDilda jej přirovnal k nepředstavitelně silnému blesku, jehož energie měla zasáhnout celé město.

Ani tím jeho vysvětlení nekončilo, obrovský elektrický výboj měl podle pilota vytlačit vzduch z prostoru nad cílem a vytvořit jakousi prázdnou oblast v atmosféře. Jakmile by se okolní vzduch začal prudce vracet zpět, vznikla by ohromná tlaková vlna doprovázená hromovým úderem. Právě tento návrat atmosféry měl podle McDildy ničit všechno, co se nacházelo pod místem výbuchu.

Byl to samozřejmě naprostý fyzikální nesmysl, japonští vyšetřovatelé ani japonský generál však zjevně neměli o nic lepší znalost fyziky než zajatý Američan. Věděli, že Hirošimu zasáhla mimořádně ničivá zbraň, ale podrobnosti její konstrukce jim nebyly známy. McDilda mluvil o atomech, elektrických nábojích, olovu a atmosférickém tlaku, tedy o pojmech, které mohly neznalým posluchačům připadat dostatečně odborné. Jeho vysvětlení navíc nabízelo zdánlivou odpověď na otázku, jak jediná bomba dokázala způsobit, tak rozsáhlou zkázu.

Zajatcovo vyprávění proto přijali jako pravdivou výpověď a vyptávali se ho dokonce na rozměry zařízení a McDilda si proto vymyslel bombu dlouhou přibližně jedenáct metrů a širokou přes sedm metrů. Takové by se nevešlo ani do běžné pumovnice B-29, vyšetřovatelé však pokračovali v otázkách a zaměřili se na informace, které považovali za ještě důležitější -

které japonské město bude zničeno příště? McDilda označil Tokio a Kjóto. Nešlo o žádnou znalost amerického plánu bombardování, ale o dvě velká japonská města, která znal jménem. Tvrdil, že Tokio by mělo být napadeno již během několika následujících dnů.

Při vymýšlení nových cílů nezapomněl dodat, že Spojené státy mohou mít k dispozici až sto atomových bomb. Pozdější zdroje však tento údaj nepřipisují přímo McDildovi, ale naopak americkým rozhlasovým vysíláním, jehož obsah se dostal k Japoncům. Jisté je, že se informace o stovce bomb spojila se zprávou zajatého pilota o hrozícím útoku na Tokio. A obě tvrzení se nakonec dostala až k nejvyšší úrovni japonského rozhodování.

McDildova improvizace mezitím splnila svůj bezprostřední účel. Vyšetřovatelé měli před sebou zajatce, který spolupracoval, a proto jej považovali za důležitý zpravodajský zdroj. Informace o nové zbrani a jejích předpokládaných cílech byly obratem předány nadřízeným do Tokia. Ještě před několika hodinami pilotovi hrozilo, nyní se jeho výmysly vážně zabývalo nejvyšší vedení nepřítele.

Zatímco McDilda bojoval o život při výslechu, situace Japonska se během několika hodin dále zhoršila. Sovětský svaz 8. srpna vypověděl Japonsku válku a následující den zahájil rozsáhlou ofenzivu proti japonským silám v Mandžusku. Tokio tím přišlo o poslední naději, že Moskva zprostředkuje jednání s Američany a Brity o přijatelnějších podmínkách ukončení války. Japonská Kwantungská armáda, která kdysi představovala jednu z nejvýznamnějších vojenských sil v Asii, čelila útoku sovětských vojsk a rychle ztrácela své pozice.

Další katastrofa přišla 9. srpna 1945 v 11.02 místního času, když další bombardér B-29 Bockscar svrhl na Nagasaki druhou atomovou bombu, tentokrát plutoniovou zbraň Fat Man. Výbuch zničil rozsáhlou část města a připravil o život další desetitisíce lidí. Japonští představitelé tak dostali zdánlivě potvrzení, že Hirošima nebyla jediná a Američané mohou nasazovat další a další bomby.

Během 9. srpna probíhala v Tokiu klíčová jednání o pokračování války, Nejvyšší rada pro řízení války, tvořená šesti klíčovými představiteli státu a ozbrojených sil, byla rozdělena na dvě skupiny. Premiér Kantaro Suzuki, ministr zahraničí Šigenori Tógó a ministr námořnictva Micumasa Jonai prosazovali ukončení války za podmínky zachování postavení císaře. Ministr války Korečika Anami, náčelník armádního generálního štábu Jošidžiró Umezu a náčelník námořního generálního štábu Soemu Tojoda požadovali další nepřekročitelné podmínky nebi případně pokračování odporu.

Vojenské vedení stále doufalo, že připravovaná obrana japonských ostrovů přinese Američanům takové ztráty, že nakonec budou ochotni jednat. Plán počítal s nasazením pravidelné armády, zbývajícího letectva, sebevražedných jednotek i mobilizovaného civilního obyvatelstva. Jiní japonští představitelé upozorňovali na nedostatek paliva, ztrátu námořní převahy, rozvrácený průmysl a nyní také sovětský útok. Spor se již netýkal pouze vojenských možností, ale především podmínek, za nichž bude možné zachovat císařský systém.

Do této situace zasáhla také informace získaná od amerického zajatce v Ósace. Ministr války Anami při jednání zmínil zprávu, podle níž Spojené státy disponují přibližně stovkou atomových bomb a Tokio se může stát dalším cílem. Zcela neznámý americký pilot se tak dostal do víru událostí, které daleko přesahovaly jeho vlastní osud. Jeho smyšlené odpovědi zazněly při jednání představitelů Japonska, jehož vláda právě rozhodovala mezi pokračováním války a kapitulací. Vymyšlená hrozba dalšího atomového útoku přicházela ve chvíli, kdy již dvě japonská města skutečně zasáhly zbraně s dosud nevídanými účinky. Informace, která vznikla jako zoufalý pokus uniknout okamžité popravě, se stala součástí zpravodajských podkladů pro nejvyššís japonské vedení.

Pro McDildu však nebylo důležité, zda jeho výpověď skutečně ovlivní politické rozhodnutí. Japonci jej nyní považovali za natolik významného zajatce, že měl být vyslechnut přímo v hlavním městě. Namísto dalšího mučení v Ósace jej proto přepravili do Tokia.

McDilda se po převozu do Tokia ocitl před novým vyšetřovatelem, tentokrát však proti němu neseděl vojenský policista připravený vymlátit z něj odpovědi, ale civilní odborník, který měl posoudit pravdivost jeho informací. Japonec mu sdělil, že studoval ve Spojených státech na City College of New York. Na rozdíl od vyšetřovatelů v Ósace měl dostatečné vzdělání, aby dokázal rozeznat pilotovy nesmysly.

Američan začal znovu vysvětlovat svou představu atomové bomby, opakoval vyprávění o plusech a mínusech, olověné přepážce a obrovském elektrickém výboji, který vytlačuje atmosféru nad městem. Odborník však rychle pochopil, že před sebou nemá člověka zasvěceného do amerického jaderného programu, pilotovy odpovědi na první dobrou prozrazovaly naprostou neznalost skutečného principu fungování atomové bomby.

V Tokiu jeho příběh během několika minut narazil a odborník jej přerušil a začal se vyptávat, proč vlastně vypráví takové nesmysly. McDilda tentokrát pochopil, že nemá důvod pokračovat v předstírání odborných znalostí. Přiznal, že o atomové bombě nikdy nic nevěděl, což ostatně opakoval již při prvním výslechu. Japonští vyšetřovatelé mu však nevěřili, bili jej a nakonec mu generál pohrozil useknutím hlavy. Vymyslel si proto vysvětlení, které mělo uspokojit jejich požadavky a zachránit mu život.

Tokijský odborník na jeho přiznání reagoval překvapivě klidně. , McDildovi již bezprostředně nehrozila poprava nebo další bití, po výslechu dostal jídlo a následně ho umístili do cely, kde čekal na další rozhodnutí japonských úřadů.

V té době však již Japonsko řešilo podstatně závažnější otázky než pravdivost výpovědi jednoho zajatého pilota. V noci z 9. na 10. srpna proběhlo v císařském paláci další jednání nejvyšších představitelů státu. Protože se zastánci okamžitého ukončení války a příznivci pokračování odporu nedokázali dohodnout, dostal konečné slovo císař Hirohito. Kolem půl třetí ráno 10. srpna rozhodl, že Japonsko přijme podmínky Postupimské deklarace, ovšem s požadavkem na zachování císařských pravomocí.

Ani toto rozhodnutí ještě neznamenalo bezprostřední konec války. Následovala diplomatická výměna zpráv se Spojenci a další spory uvnitř japonského vedení. Někteří důstojníci nadále odmítali představu kapitulace a připravovali se k odporu, vojenská situace se však rychle zhoršovala a pokračování bojů již nemělo žádný smysl.

Císař Hirohito musel 14. srpna znovu osobně zasáhnout, aby překonal odpor části vojenského vedení. Japonská vláda nakonec přijala spojenecké podmínky a začala připravovat oznámení o ukončení války, projev císaře byl nahrán na gramofonovou desku a určen k odvysílání následujícího dne. Skupina radikálních důstojníků se i tak na poslední chvíli pokusila zabránit odvysílání nahrávky a pokračovat ve válce. V poledne 15. srpna 1945 japonští obyvatelé poprvé uslyšeli císaře promlouvat prostřednictvím rozhlasu. Hirohito oznámil přijetí podmínek spojenecké deklarace, čímž se Japonsko vzdalo pokračování války. Formální kapitulace byla podepsána až 2. září na palubě americké bitevní lodi USS Missouri v Tokijském zálivu. Pro americké válečné zajatce však oznámení kapitulace ještě neznamenalo bezpečí.

Osud sestřelených spojeneckých letců na japonském území byl v závěru války tragický, japonské bezpečnostní složky řadu z nich popravily bez řádného soudu, jiné věznily v podmínkách, které vedly k úmrtím na následky zranění, nemocí a nedostatečné péče. V některých případech byli zajatci zabíjeni také v odvetě za americké bombardování.

V oblasti Ósaky se dostalo do rukou tamní Kempeitai 53 amerických letců, kteří se již do Spojených států nevrátili. Osm zemřelo na následky zranění nebo nemocí, šest bylo úmyslně otráveno a dalších 39 bylo postupně popraveno zastřelením nebo stětím. K popravám docházelo již během července a na začátku srpna, kdy Japonci zabili desítky zajatců na vojenských střelnicích v okolí města, vraždění však neskončilo ani ve chvíli, kdy císař oznámil kapitulaci. Odpoledne 15. srpna 1945, několik hodin po rozhlasovém projevu Hirohita, příslušníci japonské vojenské policie odvedli pět amerických letců na vojenský hřbitov Sanadajama v Ósace, kde je popravili, přičemž dva muži byli sťati a další tři zastřeleni. Jejich těla skončila v připraveném výkopu a pachatelé se později pokoušeli zakrýt stopy zločinu.

Kdyby Japonci MacDildu nepovažovali za důležitého zajatce a nepřepravili do Tokia, mohl zůstat ve stejném zařízení jako ostatní američtí letci, převoz na další výslech mu tak s velkou pravděpodobností zachránil život. McDilda se konce války dožil v japonském zajetí, po výsleších v Tokiu byl převezen do zajateckého tábora Ómori, kde jej na konci srpna 1945 osvobodili američtí námořní pěšáci. Po týdnech strachu, mučení a nejistoty se tak dočkal návratu.

McDildův příběh se později dostal do historické literatury především zásluhou amerického spisovatele Williama Craiga. Ten při přípravě knihy The Fall of Japan, vydané v roce 1967, s bývalým pilotem osobně hovořil a vedl s ním korespondenci. Díky tomu se dochovalo také podrobné líčení výslechu, při němž si zajatec vymyslel zařízení fungující na principu kladných a záporných nábojů. Pozdější autoři příběh opakovaně převyprávěli, někdy však přidávali vlastní podrobnosti.

O tom, jak velký význam měla McDildova výpověď pro rozhodování japonské vlády, se jednotliví historici neshodují. Zmínka o stovce amerických atomových bomb a chystaném útoku na Tokio skutečně pronikla mezi nejvyšší japonské představitele, současně však pokračovala debata o kapitulaci, v níž hrály zásadní roli zničení Hirošimy a Nagasaki, sovětská ofenziva a nemožnost úspěšně pokračovat ve válce.

Marcus Elmo McDilda zemřel 16. srpna 1998 ve věku 76 let. Do historie druhé světové války se nezapsal mimořádnými bojovými úspěchy či hrdinstvím, ale zoufalou lží, kterou si chtěl zachránit život a která v kritickou chvíli dorazila k nejvyššímu japonskému velení.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

William Craig – The Fall of Japan (1967)
https://books.google.com/books?id=MPpmAAAAMAAJ

Sadao Asada – The Shock of the Atomic Bomb and Japan's Decision to Surrender (1998)
https://www.jstor.org/stable/3641184
 
Richard Minear – Misunderstanding Hiroshima (2010)
https://apjjf.org/richard-minear/3343/article

Tsuyoshi Hasegawa – The Atomic Bombs and the Soviet Invasion
https://apjjf.org/tsuyoshi-hasegawa/2501/article

Toru Fukubayashi – Allied Aircraft and Airmen Lost over the Japanese Mainland (2007)
https://www.cooksontributeb29.com/uploads/5/8/6/5/5865941/b29_fukubayashi.pdf

National Security Archive – The Atomic Bomb and the End of World War II
https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/nuclear-vault/2020-08-04/atomic-bomb-end-world-war-ii

21st Fighter Group – Historie jednotky
https://www.7thfighter.com/21stfg/index.htm