Ans van Dijk: jediná popravená nizozemská kolaborantka lovila Židy, udala i svého bratra a jeho děti

Ans van Dijk se stala v Nizozemsku jednou z nejkontroverznějších postav spojených s holokaustem. Sama Židovka a lesba, tedy osoba, která podle nacistické ideologie neměla právo na existenci, se v průběhu nacistické okupace stala jedním z nejhorších zrádců a jedním z nejaktivnějších kolaborantů s nacisty. Ačkoliv se po válce před soudem bránila argumentem, že se pouze snažila přežít a neměla jinou možnost, ve skutečnosti kolaborovala až téměř do konce nacistické vlády. Stala se za to jedinou popravenou Nizozemkou kvůli zločinům spáchaným v průběh okupace.

Anna „Ans“ van Dijk se narodila židovským rodičům Aronu van Dijkovi a jeho manželce Kaatje Bin 24. prosince 1905. Rodina žila v bytě poblíž vodního kanálu Nieuwe Keizersgracht v amsterdamské židovské čtvrti. O dva roky později se rodičům narodil ještě mladší bratr Jacob. Otec provozoval agenturu pro vymáhání pohledávek. Ačkoliv byla rodina formálně židovská, víru nepraktikovali a patřili k tehdejší sekulární židovské střední třídě typické pro mnoho evropských metropolí.

Ve čtrnácti letech zasáhla rodinu tragédie, když psychicky labilní matka Anny zemřela. Vdovec však dlouho nezůstal sám, znovu se oženil a z tohoto svazku přišli na svět další dva nevlastní bratři. Nakonec i Arona postihl osud podobný jeho první ženě. Začal trpět stihomamem a bludnými představami o vlastním pronásledování a skončil v židovské psychiatrické nemocnici Het Apeldoornsche Bosch, kde v roce 1939 také zemřel.

To už však Ans žila v manželství s židovským sluhou Bramem Queridem. Toho potkala, když jí bylo 17 let a v roce 1927 se za něj provdala. Od roku 1937 žil pár na adrese Nieuwendijk 151, kde se nacházelo také dámské kloboučnictví Maison Evany, jehož byla vedoucí a spolumajitelkou. Krátce po úmrtí otce došlo k rozpadu jejího manželství, které zůstalo bezdětné a bylo oficiálně rozvedeno v roce 1940. Důvodem mělo být vlastní zjištění, že je lesba, údajný románek s neznámou zdravotní sestřičkou a později také navázání vztahu se svou kolegyní z kloboučnictví Christinou Stodel. Ta se k Ans nastěhovala a společně se staly součástí tehdejší velmi živé homosexuální scény v Amsterdamu.

To vše však rychle vzalo za své 10. května 1940. Toho dne zahájilo nacistické Německo útok na západní frontě a součástí byla také invaze do Nizozemska. Boje trvaly pouhé čtyři dny a rychlého vítězství dosáhly německé síly také nasazením mimořádné brutality, například při nechvalně proslulém bombardování Rotterdamu. Tyto hrůzy měly však být pouze začátek.

Tak jako na dalších okupovaných územích začaly německé úřady zavádět protižidovská opatření. Ty velmi záhy postihly také život Ans. Zpočátku se jim odmítala podřídit. Nezaregistrovala se na židovských seznamech a nenosila žlutou hvězdu. Opatřila si také falešný průkaz totožnosti na jméno Annie de Jong a obarvila si vlasy na blond. Pokoušela se také zachránit provoz svého kloboučnictví, to však bylo jako židovský podnik nuceně uzavřeno v listopadu 1941. V následujícím roce uprchla její partnerka Stodel do Švýcarska, Ans však zůstala na místě a zapojila se do odboje.

Začala pomáhat dalším Židům, kterým zajišťovala úkryty a na černém trhu pomáhala prodat majetek deportovaných Židů, čím pomáhala získat nezbytné prostředky pro další činnost. Nakonec i ona sama musela vyhledat úkryt a v lednu 1943 se začala ukrývat. Její štěstí však nevydrželo dlouho.

Sama byla nejspíš zrazena a na stopu se jí tak dostal fanatický nizozemský nacista Peter Schaap. Ten pracoval na oddělení pro židovské záležitosti amsterodamské policie a v oficiální roli detektiva pátral po ukrývajících se Židech. Během Velikonoc na konci dubna 1943 byla Ans odhalena a zatčena gestapem. Většinu ostatních nešťastníků v takové situaci čekal transport na východ do některého z nacistických koncentračních táborů či židovských ghett, cesta, která zpravidla končila smrtí dotyčného. Ans byla zpočátku drsně vyslýchána samotným Schaapem a vypadalo to, že ji čeká stejný osud. Nakonec však dostala nabídku – spolupráci s německou Bezpečnostní službou Sicherheitsdienst nebo místo v transportu. Vybrala si to první a začala se tak psát ta temnější kapitola jejího života.

Ans van Dijk byla do té doby známá spíše jako tichá a nevýrazná žena. Ve své nové roli se však doslova našla. Jako předchozí členka odboje měla zkušenosti, kontakty a věděla kde hledat a jak postupovat. Tomu odpovídal také její modus operandi. Kontaktovala židovské uprchlíky, členy odboje či další osoby skrývající se před nacistickými úřady a jejich kolaboranty a nabízela jim možnosti úkrytů a falešné dokumenty.

Ve skutečnosti to však byla dobře promyšlená past. Nic netušící oběti často dovedla na falešné adresy, doslova až do rukou čekajícího gestapa. Jednou z těchto adres byl také dům deportovaných Židů na adrese Jekerstraat 46, kde od září 1943 žila na příkaz Úřadu pro židovské záležitosti. Spolu s Ans tam působili také další židovští kolaboranti jako Brancy Simons a Rosalie Roozendaal. Ans se však rychle stala nejlepší z nich.

Její nadřízení si její úsilí nemohli vynachválit a záhy se stala hlavou skupiny desíti kolaborantů, kteří pod vedení Schaapa vyhledávali uprchlíky. Celá organizace podléhala veliteli Bezpečnostní služby v Amsterodamu Willymu Lages. Ten byl mimo to také hlavou Ústředního úřadu pro židovskou emigraci v okupovaném Nizozemsku. Tento eufemisticky pojmenovaný úřad měl jediný cíl – zbavit okupované území všech Židů. Lages dokázal velmi ocenit práci Ans van Dijk, která dokázala v Amsterodamu a okolí rychle a efektivně odhalovat další a další úkryty a uprchlíky.

Jak tomu bylo obvyklé, za každého vypátraného uprchlíka obdržela finanční odměnu. Stala se rychle hnací silou skupiny kolaborantů a zdálo se, že nemá žádné zábrany. Do rukou gestapa měla napřímo vydat 145 obětí. Z těch bylo 107 Židů a 38 nežidovských nizozemských občanů. V celách gestapa a koncentračních táborech zemřelo nejméně 80 Židů a 4 nežidovští Nizozemci. V některých zdrojích se však uvádí, že měla mít na svědomí až 700 lidí. Ať již těch, které přímo dovedla do náruče gestapa nebo těch, kteří se stali obětmi její zrady nepřímo.

Jedněmi z prvních obětí její práce byl její nevlastní bratr i s jeho manželkou a dětmi. Měla se dokonce pokusit vylákat na schůzku bratra své bývalé milenky Louise Stodela. Ten jí naštěstí nevěřil, na místo nedorazil a dokázal tak přežít válku.

Původně mezi její oběti patřila také další kolaborantka Rosalie Roozendaal. Tu Ans vlákala do pasti, ale nakonec jí výměnou za spolupráci a svobodu pro její matku přiměla ke spolupráci jako svou podřízenou. Jméno Ans van Dijk se objevilo také na seznamu možných udavačů, kteří dovedli gestapo na adresu, na které se ukrývala Anna Franková se svými rodiči a dalšími uprchlíky. Ve své knize Vogelvrij (Mimo zákon) popsal nizozemský novinář Sytze van der Zee možnost, že Van Dijk znala nočního hlídače, který v roce 1944 věděl o úkrytu Frankových. Neexistují však žádné konkrétní důkazy, které by tuto verzi potvrzovaly.

V září 1944 muselo být už každému jasné, že s nacistickou říší to nevypadá dobře. V srpnu a září probíhala na území Nizozemska neúspěšná spojenecká operace Market Garden. Kvůli zmatkům a komunikačnímu šumu se Nizozemcům čekajícím na osvobození zdálo, že to je již nablízku a došlo k událostem tzv. Bláznivého úterý. Nizozemci oslavovali domnělé osvobození, tančili v ulicích a připravovali se na brzký příchod Spojenců. Naopak němečtí vojáci, úředníci a jejich nizozemští kolaboranti propadli panice a mnozí se pokoušeli uprchnout do Německa. Ačkoliv se nakonec situace uklidnila a stabilizovala ve prospěch nacistů, jejich vláda nad Nizozemskem zůstala otřesena.

V té době už Ans udržovala nový vztah se svobodnou matkou Johannou Marií de Regt. Po zářijových událostech se společně přestěhovaly do Haagu, kde žily do dubna 1945 a poté se nakrátko přesunuly do Rotterdamu. Tam je také zastihnul konec války a na místě setrvaly ještě několik týdnů po nacistické kapitulaci.

Na svobodě však neměla zůstat příliš dlouho. Množící se obvinění z kolaborace vedly 20. června 1945 k zatčení Ans. Před vyšetřovateli se snažila zapírat a konfrontovaná se svými zločiny, se přiznala pouze k nezpochybnitelným obviněním. Celkem se přiznala ke 23 případům, které vedly k zadržení prozrazených osob. Kdykoliv to však bylo možné, popírala své zločiny za války, sváděla je na své bývalé spolupracovníky nebo se vymlouvala na nátlak ze strany nacistických úřadů či se odvolávala na prostou touhu po přežití. Tvrdila také, že neměla zdání o tom, co zadržené v rukou nacistů čekalo.

Zvláštní soud v Amsterodamu začal 24. února 1947.  Více než 20 svědků obžaloby, mezi nimi mnozí její bývalí „kolegové“ nebo nadřízení ji však u soudu vylíčili ve zcela jiném světle. Velitel SD Willy Lages otevřeně mluvil o nasazení, s jakým vyhledávala a udávala své souvěrce, ostatní kolaboranti mluvili o důvodech, proč se Ans stala nejlepší z nich. Dokonce její bývalá milenka Johanna de Regt ji prohlásila za ďábla v lidské podobě.

Státní zástupce Marinus Hendrik Gelinck, proslavený díky práci na dalších případech kolaborace a válečných zločinů v období druhé světové války tvrdil, že obviněná musela vědět, že zadržené čeká cesta do vyhlazovacích táborů, pozdější komentátoři však tvrdili, že v období války skutečně nemusela vědět o rozsahu nacistických zločinů, protože ty byly odhaleny v celé své šíři až po konci války.

Soudce předsedající tribunálu charakterizoval její jednání jako monstrózní a odsoudil ji k trestu smrti. Během jednání soudu se nedokázala vyjádřit k možná nejhorší zradě – vydání svého bratra a jeho rodiny. Toto obvinění ani nepotvrdila, ani nevyvrátila, odvolávala se však na svůj psychotický stav a její obhájce se pokusil odvolat na její sníženou příčetnost a požadoval psychiatrické vyšetření obviněné. To však soudce zamítnul a 10. března Ans van Dijk odsoudil k trestu smrti.

Jako tonoucí se Ans chytala každého stébla a pokoušela se ještě jakýmkoliv způsobem verdikt zvrátit. Nejdříve se pokusila odvolat proti rozsudku, odvolání však bylo zamítnuto. Poté se snažila ještě stát se klíčovou svědkyní v procesech s dalšími kolaboranty a nacisty, ale ani tato varianta jí nevyšla.

Zbývala tak poslední možnost, a to milost z rukou královny Vilemíny. Ačkoliv měla Ans na rukou krev až stovek obětí a zradila i ty, kteří ji na počátku pomáhali nebo bojovali za osvobození Nizozemska, nebylo její odvolání zdánlivě bez šance, neboť do té chvíle nebyla žádná ženská kolaborantka skutečně odsouzena k trestu smrti či popravena. 8. ledna 1948 však královna potvrdila rozsudek a zmařila tak poslední naděje na únik z popraviště.

Během svých posledních dnů se Ans setkala pouze se svou sestřenicí a dominikánskými jeptiškami a mnichy. Pachatel, ale zároveň také oběť projevila na cele smrti lítost nad svými činy. Na zásah ředitele rotterdamské věznice konvertovala ke katolicismu a ve svém posledním dopise děkovala a žádala, aby si na ni v budoucnu vzpomněl ve svých modlitbách. 14. ledna 1948 v devět hodin ráno, po prvním svatém přijímání, skončil její život kulkami dvanáctičlenné popravčí čety v bývalé pevnosti Fort Bijlmer. V době smrti jí bylo 42 let.

Skončil tak život ženy, která se zapsala do historie jako jedna z nejhorlivějších a nejbezskrupulóznějších kolaborantek s nacisty a jediná žena popravená za svou kolaboraci v období války v Nizozemí. O rok později stejný osud čekal také Pietera Schaapa, který ji na počátku vypátral a následně přiměl ke spolupráci.

Zdroje:

https://nl.wikipedia.org/wiki/Ans_van_Dijk

https://nl.wikipedia.org/wiki/Peter_Schaap_(SD%27er)

https://allthatsinteresting.com/ans-van-dijk

https://landmarkevents.org/assets/email/2024/01-08-history-highlight/

https://worldhistory.columbia.edu/content/jewish-collaborator-trial-1948-dutch-execution-anna-van-dijk-courtroom-and-press

Youtube:

Execution of Nazi collaborator & lesbian who hunted fellow Jews, including her brother with children

https://www.youtube.com/watch?v=5-npgAUsBe4