Až se ucho utrhlo: Lotyšská aktivistka poslala ruské armádě 43 eur, dostala šest let natvrdo

Šest let za mřížemi za částku odpovídající přibližně tisícovce českých korun. Takový trest vyměřil 7. října 2026 rižský městský soud Polině Kamlevové, devětatřicetileté proruské aktivistce z lotyšského města Rēzekne. Žena se podle rozsudku dopustila financování ozbrojeného konfliktu, když pomohla převést peníze určené na vybavení ruských vojáků bojujících proti Ukrajině. Prokuratura pro ni původně požadovala osmileté vězení a tříletý probační dohled, soud nakonec rozhodl o šesti letech odnětí svobody a následném dohledu.

Příběh na první pohled působí až absurdně, částka 43 eur by sotva stačila na pořízení kvalitního vojenského vybavení, natož aby nějak zásadně ovlivnila průběh války. Jenže lotyšská justice se nezabývala tím, kolik zbraní nebo přístrojů bylo možné za takovou sumu koupit, rozhodující bylo, komu a za jakým účelem měly peníze posloužit.

Celá záležitost začala v prosinci 2024, kdy Kamlevovou prostřednictvím aplikace WhatsApp oslovil její známý z Ruska. Podle vyšetřovatelů šlo o člověka spojeného s ruským vojensko-vlasteneckým výcvikovým střediskem Kaskad. Požádal ji o příspěvek do sbírky na zařízení elektronického boje určené k rušení ukrajinských bezpilotních letounů, především malých útočných dronů FPV. Taková zařízení mohou ruským vojákům pomáhat při obraně jejich pozic před ukrajinskými útoky.

Převod peněz však komplikovaly sankce a omezení bankovního styku mezi Lotyšskem a Ruskem. Kamlevová proto podle obžaloby oslovila svou známou v Bělorusku a požádala ji, aby platbu provedla ze svého účtu. Ta následně odeslala ruskému příjemci 157 běloruských rublů, tedy přibližně 42,86 eura. Podle lotyšských vyšetřovatelů přitom sama netušila, k čemu mají peníze sloužit.

Případ začala vyšetřovat lotyšská Státní bezpečnostní služba VDD, která má na starosti mimo jiné kontrarozvědku a ochranu ústavního pořádku. Kamlevovou zadržela 2. prosince 2025 a na dvou místech spojených s její osobou provedla domovní prohlídky. Následovalo vyšetřování, obžaloba a soudní proces, který začal v březnu letošního roku a obviněná mezitím zůstávala ve vazbě.

Aktivistka před soudem svou vinu odmítala, připustila, že se zachovala nesprávně, ale tvrdila, že jejím úmyslem nebylo financovat ruskou armádu. V závěrečné řeči vysvětlovala, že tehdy přišla o práci, procházela obtížným životním obdobím a nedokázala odmítnout člověka, který ji požádal o pomoc. Zpochybňovala také závěr, že z nalezené komunikace jednoznačně vyplýval vojenský účel převodu. Podle jejího tvrzení na ni navíc při prvním výslechu bezpečnostní služba vyvíjela psychický nátlak.

Soud její argumentaci nepřijal a uznal ji vinnou. Podle lotyšského trestního zákoníku hrozí za financování ozbrojeného konfliktu až deset let odnětí svobody. Do uloženého trestu se započítává také doba strávená ve vazbě, takže Kamlevové zbývá odpykat přibližně pět let a jeden měsíc. Rozsudek zatím není pravomocný a odsouzená se proti němu může odvolat.

Šestiletý trest za tak malou částku přirozeně vyvolává otázku přiměřenosti, na druhou stranu soud neposuzoval obyčejný převod mezi dvěma známými, ale podle svého závěru vědomou pomoc ozbrojeným silám státu, který vede útočnou válku.

Polině Kamlevové lotyšské bezpečnostní orgány věnovaly pozornost jako dlouholeté proruské aktivistce. Její politické působení přitom začalo dávno před zahájením rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu. Ačkoli byla lotyšskou občankou, veřejně se angažovala především v prostředí organizací prosazujících zájmy ruskojazyčného obyvatelstva a udržujících vazby s Ruskem.

Už v roce 2017 kandidovala za Ruský svaz Lotyšska do městského zastupitelstva v Rēzekne. O rok později se objevila na kandidátce stejné strany do lotyšského parlamentu, konkrétně v regionu Latgale. Tehdejší volební dokumenty ji uvádějí jako zaměstnankyni železnice s vysokoškolským vzděláním v oboru řízení dopravních podniků.

Ruský svaz Lotyšska dlouhodobě vystupoval proti některým jazykovým a vzdělávacím reformám, požadoval zachování ruskojazyčného školství a kritizoval způsob, jakým lotyšský stát přistupoval k sovětské minulosti. Je fér doplnit, že samotná obhajoba menšinových práv samozřejmě v demokratické společnosti patří k legitimním politickým aktivitám. Problém nastává ve chvíli, když se tyto požadavky stávají součástí širší politiky státu, který vůči Lotyšsku vystupuje otevřeně nepřátelsky.

Kamlevová působila také v Ruské komunitě Rēzekne a zapojovala se do vzpomínkových akcí spojených se sovětským vítězstvím nad nacistickým Německem. Proruský telegramový kanál Antifašisté Pobaltí o ní po zatčení psal jako o ženě, která pečovala o hroby sovětských vojáků, pomáhala s obnovou památníků a organizovala pietní setkání. Takové činnosti samy o sobě představují běžnou spolkovou práci. Její veřejné vystupování však ukazuje, že zacházela i mnohem dále a překračovala hranice běžných spolkových aktivit, když se angažovala například také v politických sporech kolem ruské symboliky.

V listopadu 2021 se objevila v ruském státním deníku Rossijskaja gazeta jako koordinátorka hnutí Dobrovolníci vítězství v Rēzekne. Kritizovala tehdejší rozhodnutí lotyšského parlamentu zakázat veřejné používání svatojiřských stuh při veřejných akcích. Podle Kamlevové šlo o další krok navazující na lotyšské odsouzení sovětské okupace, omezování sovětských symbolů a změny v ruskojazyčném vzdělávání. Upozorňovala také, že zákaz ovlivní tradiční oslavy 9. května a pochody Nesmrtelného pluku.

Ve stejném článku vystupovala také mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová a lotyšskou politiku označila za návrat nacionalismu a nacismu. Tento výrok pronesla samozřejmě Zacharovová, nikoli Kamlevová, ale jejich vyjádření se objevila ve stejném propagandisticky laděném textu, který vykresloval Lotyšsko jako zemi podporující (neo)nacismus a bojující proti památce sovětského vítězství.

Právě svatojiřská stuha je dobrým příkladem toho, jak se historické symboly proměňovaly v politické nástroje. V Rusku je tradičně spojována s připomínkou vítězství ve druhé světové válce. Od roku 2014 ji však začaly výrazně využívat také proruské ozbrojené skupiny na Ukrajině a později se stala jedním ze symbolů podpory ruského válečného úsilí. Pro řadu obyvatel bývalých sovětských republik tak získala podstatně jiný význam a stala se symbolem ruské agrese.

Kamlevová pokračovala ve veřejné činnosti i po únoru 2022, kdy Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. Nejvýraznější událostí byla její cesta do Moskvy v říjnu 2025. Ve dnech 20. až 22. října se jako zástupkyně Ruské komunity Rēzekne účastnila sedmnáctého shromáždění Ruského světa, na konferenci, kterou pořádala nadace Russkij mir, na kterou Evropská unie uvalila sankce. Tuto skutečnost výslovně uvádí výroční zpráva lotyšské Státní bezpečnostní služby za rok 2025.

Význam celé události spočívá především v kontextu. Ruský svět totiž představuje mnohem širší koncept než pouhé udržování jazyka, literatury a kulturních tradic. Kreml jej dlouhodobě využívá jako součást své zahraniční politiky, zejména ve vztahu k bývalým sovětským republikám. Ochrana ruskojazyčných obyvatel se opakovaně objevovala také v ruských argumentech ospravedlňujících vojenské zásahy proti sousedním státům.

Kamlevová přitom je občankou Lotyšska, demokratického státu, ve kterém mohla kandidovat ve volbách, kritizovat vládu a veřejně obhajovat své politické názory. Současně se angažovala ve prospěch Ruska, jehož představitelé Lotyšsku opakovaně vyhrožovali vojenskou agresí a zpochybňovali jeho politické směřování.

Ruská propaganda dlouhodobě vykresluje pobaltské republiky jako země ovládané nacionalisty, které údajně pronásledují ruské obyvatelstvo a rehabilitují nacismus. V květnu 2026 ruský velvyslanec při OSN Vasilij Něbenzja dokonce varoval Lotyšsko a další pobaltské státy před odvetou kvůli údajnému využívání jejich území k ukrajinským útokům na Rusko.

Ruské výhrůžky navíc sahají za hranice diplomatických sporů, Moskva opakovaně připomíná možnost použití jaderných zbraní při konfrontaci se Severoatlantickou aliancí a vyhrožuje odvetnými údery v souvislosti s Kaliningradskou oblastí. Ruské tajné služby podle lotyšských bezpečnostních orgánů organizují také zpravodajské, sabotážní a psychologické operace zaměřené proti Lotyšsku. V tomto prostředí tak podpora ruských politických zájmů zdaleka nepředstavuje pouze spor o jazykovou politiku či historické památníky.

Kamlevová má přitom plné právo hájit ruskou kulturu, nesouhlasit s vládou i navštěvovat politická setkání a za tyto aktivity ji také soud neodsoudil. Podle rozsudku překročila hranici ve chvíli, kdy se její podpora Ruska proměnila v konkrétní finanční pomoc ruským vojákům.

Rozsudek okamžitě zaujal ruská média a proruské informační kanály. Zejména částka 43 eur se stala hlavním motivem zpráv, které případ prezentují jako ukázku nepřiměřené tvrdosti lotyšského státu. V tomto podání se ovšem snadno ztrácí hlavní okolnost v podobě aktivní podpory armády státu dopouštějícího se agrese vůči svému sousedovi.

Výmluvný je způsob informování ruského propagandistického kanálu Sputnik. Ten už v samotném titulku zprávy ze 7. října uváděl, že Kamlevová dostala šest let za převod 43 eur „údajně“ určených na pomoc ruské armádě. Server ji označoval především jako švadlenu z Rēzekne a podrobně popisoval její obhajobu. Čtenář se dozvěděl o jejím obtížném životním období, zpochybňování vyšetřování i tvrzení, že ji bezpečnostní služba vystavila psychickému nátlaku.

Naopak ruské ekonomické a zpravodajské deníky RBC, Vedomosti nebo Kommersant popsaly také vojenský účel převodu a způsob, jakým se peníze dostaly přes Bělorusko do Ruska. Přestože všechny zdůraznily malou částku a vysoký trest, jejich zprávy umožňovaly pochopit, proč se případem lotyšská justice vůbec zabývala.

Ještě vyhraněnější obraz Kamlevové vznikal na proruském Telegramu. Kanál Antifašisté Pobaltí ji už po zatčení v prosinci 2025 představoval jako obětavou aktivistku pečující o sovětské válečné hroby a památníky. Publicista Alexej Stefanov, působící v ruském mediálním prostředí, ji řadil mezi politické vězeňkyně lotyšského režimu. Takové označení se hodí do dlouhodobého vyprávění o údajném pronásledování Rusů v pobaltských republikách, které tyto kanály pravidelně šíří.

Podobný rámec používají také některé proruské krajanské organizace. Jejich zprávy se soustředí na otázku, zda může být příspěvek 43 eur důvodem k mnohaletému vězení, a případ zasazují do širšího kontextu lotyšské rusofobie. Na webu Profile Russia se zpráva o odsouzení objevila dokonce s označením „Rusofobie“. Právě tento způsob prezentace vytváří dojem, že Kamlevová doplatila především na svou národnost, politické přesvědčení nebo péči o sovětské památníky.

Věcněji informovaly nezávislé ruskojazyčné projekty SOTA a Meduza. SOTA připomněla členství Kamlevové v Ruském svazu Lotyšska, nalezenou komunikaci i svatojiřské stuhy, které podle její zprávy zazněly v argumentaci obžaloby. Upozornila rovněž na snahu prokuratury dosáhnout odstrašujícího trestu, který by další občany odradil od podpory ruské armády.

Přiměřenost trestu přitom zpochybňovali i lidé, které lze jen těžko označit za příznivce Kremlu. Bývalá lotyšská ministryně zdravotnictví Ilze Viņķeleová už během procesu veřejně upozornila na možný nepoměr mezi výší příspěvku a náklady i intenzitou trestního stíhání. Sama přitom zdůraznila, že případné porušení zákona neobhajuje. Rozlišovala mezi otázkou, zda má být takové jednání potrestáno, a otázkou, jak přísný trest je přiměřený.

Na případu je přitom pozoruhodné ještě jiná věc – Kamlevová využívala občanských a politických práv státu, který Moskva opakovaně obviňuje z nacismu, vyhrožuje mu agresí a proti němuž vede nepřátelské hybridní operace. Její veřejná podpora ruských zájmů jí přesto po dlouhá léta umožňovala působit v politice i občanských organizacích. Trestní odpovědnost přišla až v souvislosti s konkrétní pomocí ruským ozbrojeným silám.