Článek
Skotsko po staletí bránilo svou nezávislost proti anglickým ambicím. Ve válečných střetech dokázali i přes nerovný poměr sil Skotové udržet svou nezávislost a skotští hrdinové jako William Wallace či Robert Bruce jsou dodnes považováni za národní hrdiny.
Nicméně na konci 17. století již skotské nezávislosti hlasitě zvonila hrana. Od roku 1603 byly Skotsko a Anglie spojeny tzv. Unií korun čili personální unií obou království. Prvním králem této unie byl skotský král Jakub I. Stuart, a ačkoliv se rád tituloval králem Velké Británie, obě království prozatím zůstávala nezávislá a spravovala si své záležitosti samostatně.
Již na konci století však byl relativní úpadek Skotska oproti Anglii zjevný a tentokrát nemohla pomoci síla skotských zbraní a hrdinství skotských válečníků. Problémy byly totiž především ekonomické. Ve srovnání s Anglií nemohlo relativně chudé Skotsko konkurovat na poli obchodu. Zatímco anglické kolonie a obchodní stanice vznikaly po celém světě a britské obchodní společnosti již díky obchodu se zámořským světem a prodejem produkce anglických manufaktur vytvářely základy budoucího globálního impéria, Skotsko a zůstávalo chudé a nemělo světu moc co nabídnout. Dříve významné odvětví jako stavba lodí či chov ovcí a produkce vlny byly v úpadku anebo čelily zahraniční konkurenci. A věci se měly dále pouze zhoršovat.
Anglický a skotský král Vilém III
Prvním zásahem skotské ekonomice byla takzvaná Navigační akta (též zákony o plavbě). První takový zákon byl přijat v roce 1650 a v dalších desetiletích 17. století byla pravidla doplňována a zpřísňována. Zjednodušeně zákony zakazovaly obchodovat s anglickými koloniemi jiným než anglickým obchodníkům. Stejně zboží z a do Anglie mělo být přepravováno pouze anglickými loděmi s anglickými posádkami. Pokud by tak chtěli evropští obchodníci vydělat na lukrativním obchodě s anglickými koloniemi a nakoupit jejich produkci nebo prodat produkty ze své země, jednoduše nemohli. Nové zákony postihly velmi silně obchodně zaměřené Nizozemsko, což vedlo k první anglo-nizozemské válce. A byť byl skotský obchodní obrat s Anglií mnohem menší než ten nizozemský, byli skotští obchodníci postiženi možná ještě více – Anglie představovala hlavního obchodního partnera a Skotové měli sotva možnost najít alternativní obchodní partnery.
A ke zhoršující se situaci v zahraničí se přidaly ještě problémy na domácí půdě. Série válek a náboženských sporů mezi katolíky a protestanty v rozmezí let 1670-1690 dále vyčerpávaly obyvatelstvo a jeho bohatství. A jen co skončily ty nejhorší domácí půtky, přišla v 90. letech 17. století nejchladnější dekáda za předchozích 750 let skotské historie. Po vzoru Bible jsou tato léta známá jako sedm hubených let (seven lean years). V těchto letech chladná a deštivá léta a velmi dlouhé zimy zasáhly zemědělství po celé Evropě. Severně položené Skotsko však bylo zasaženo obzvláště těžce. Odhaduje se, že při hladomorech zemřelo 5-15 % skotské populace, v některých izolovaných oblastech však byl dopad ještě mnohem těžší. Lidé ze zoufalství jedli trávu a zdechliny zvířat, svědci události mluvili o mrtvých podél cest a vylidněném venkově. Odhadem až šestina populace se stala žebráky a tuláky zaplavující ulice měst a hledající jakoukoliv pomoc a obživu.
Skotsko bylo chudé, izolované a hladovějící. Národ čelil drsné volbě: buď přijmout pomalou, vleklou smrt jako zapadlá provincie, nebo najít způsob, jak se vymanit. Potřebovali zázrak, potřebovali něco, co změní hru. A ve chvíli zoufalství se objevil muž, který takový zázrak nabízel – William Paterson se svou představou tropického ráje v oblasti Darienu, zralého pro založení kolonie.
William Paterson – skotský obchodník, bankéř, vizionář a snílek
William Paterson se narodil v dubnu 1658 na rodinné farmě v Tinwaldu v Dumfriesshire ve Skotsku. Do svých sedmnácti let žil s rodiči, poté emigroval nejprve krátce do Bristolu a následně na Bahamy. Právě v Západní Indii poprvé dospěl k myšlence Dariénského plánu – založení kolonie na Panamské šíji, která by usnadnila obchod s Dálným východem. V této době působil jako obchodník, získal pověst výjimečně schopného obchodníka a údajně obchodoval i s místními piráty.
V polovině 80. let 17. století se vrátil do Evropy a pokusil se přesvědčit anglickou vládu krále Jakuba II., aby jeho plán podpořila. Když neuspěl, obrátil se ještě na vlády Svaté říše římské, Nizozemska a Braniborska, avšak rovněž bez výsledku. Od roku 1687 žil v Londýně, kde zbohatl zahraničním obchodem, zejména obchodem s otroky. V roce 1694 se stal jedním ze spoluzakladatelů Bank of England. Podnět k jejímu vzniku nosil v hlavě už od roku 1691, jak dokládá jeho pojednání „Stručný popis zamýšlené Bank of England“ (A Brief Account of the Intended Bank of England), v níž popsal představu instituce, která by fungovala jako bankéř anglické vlády. Kvůli sporům s ostatními spoluzakladateli banky opustil její řady a rozhodl se přesídlit do Edinburghu, kde se mohl naplno věnovat svému snu.
William Paterson
Místním tvrdil, že pokud by Skotsko mohlo založit kolonii na dnešní Panamské šíji, mohli by postavit přístav na straně Atlantiku a druhý na straně Tichého oceánu. Skotové by nemuseli zápolit s ostatními koloniálními velmocemi v jejich vlastní hře a namísto toho by mohli přepravovat zboží přes úzkou pozemní šíji, což by byla cesta trvající jen několik dní, a vyhnout se dlouhé, nebezpečné a drahé plavbě kolem Jižní Ameriky. Kdo by ovládal tento kritický bod, tvrdil Paterson, ovládal by obchod mezi Východem a Západem a profitoval by z bohatství obchodu s Čínou a Indií. Obchodníci světa by platili Skotsku mýtné, a to by jej učinilo bohatou velmocí a centrem globálního obchodu.
Paterson popisoval Darien jako neobjevený ráj na zemi. Tvrdil, že půda je tak úrodná, že by mohla bez námahy přinést tři sklizně ročně, že kopce jsou plné zlata a minerálů, že domorodci jsou přátelští a dychtiví obchodovat. A co víc, tvrdil, že si tuto zemi nenárokovala žádná evropská mocnost, což znamenalo, že byla volná k zabrání. To byla samozřejmě lež. Na celé území si již dlouho dělalo nárok Španělsko. Nikoho však nejspíš nenapadlo studovat mapy příliš podrobně a raději uvěřili lákavým vizím prezentovaným Patersonem. Kdo by navíc zpochybňoval autoritu a kredit úspěšného světaznalého obchodníka, zakladatele Bank of England a člověka, který právě někde v těchto koutech světa získal své jmění. Nikdo tak neměl příležitost zjistit, že Paterson přímo v této oblasti vlastně nikdy nebyl a veškeré jeho informace se zakládají na vlastní fantazii, námořnických historkách a jedné staré pirátské mapě.
Erb Skotské společnosti
Sen o kolonii se stává realitou
Skotský parlament byl myšlenkou uchvácen. V roce 1695 schválil zákon zakládající Skotskou společnost pro obchod s Afrikou a Indií (Company of Scotland Trading to Africa and the Indies, tedy doslova Indiemi – tedy pro dnešní Indii a Západní Indii, jak byla tehdy nazývána Amerika). Byla vytvořena po vzoru Východoindické společnosti z Londýna, ale měla to být čistě skotská společnost. Společnost dostala rozsáhlé pravomoci. Mohla postavit armádu, budovat pevnosti, podepisovat smlouvy a byla osvobozena od všech daní na 20 let. Společnost tak měla být stát ve státě. Problémem však bylo financování.
Paterson na vytvoření kolonie požadoval astronomickou sumu 400 000 liber šterlinků. Díky svému jménu a místním kontaktům se pokusil získat finanční prostředky v Londýně a dalších finančních centrech Evropy. Místní finančníci byli zpočátku myšlenkou také nadšeni a viděli v ní skvělou příležitost. Zasáhla však anglická vláda a král Vilém III. Ačkoliv byl králem Angličanů i Skotů, nechtěl, aby jeho skotští poddaní provokovali Španělsko. Proti plánu se stavěla také mocná Východoindická společnost, která oprávněně viděla ve Skotské společnosti možnou konkurenci a obávala se útěku kolonistů ze severu Ameriky do nově založené skotské kolonie. Nával investorů tak rychle ustal a Paterson musel shánět peníze jinde.
Naštěstí pro něj „zrada“ krále podnítila skotský zápal pro věc. Z prostého obchodního podniku se rázem stala otázka národní hrdosti, symbol vzdoru Anglii a naděje na ukončení problémů tehdejšího Skotska. V únoru 1696 začala v Edinburghu Společnost prodávat podíly a během 6 měsíců nasbírala kýžených 400 000 liber. Zájem byl enormní. Vévodové a hrabata zastavili svá rozsáhlá panství, aby koupili akcie za tisíce liber. Zapojovala se i střední třída – obchodníci, právníci, lékaři, profesoři a kněží. A stejně tak i chudí, kteří byli s to poskládat dohromady hotovost. Často se skládaly celé rodiny či dokonce vesnice, aby dokázaly složit minimální vklad 100 liber a podílet se tak na velkolepém plánu.
Spolu s výběrem kapitálu začala Společnost hledat osadníky a zajišťovat nezbytný materiál. Protože v té době Skotsko nemělo loděnice schopné postavit lodě schopné oceánské platby, nakoupilo je v Amsterdamu a Hamburgu. Zároveň bylo vybráno 1 200 budoucích osadníků – především vojáků, řemeslníků, lékařů a dalších potřebných profesí. Připojili se však také šlechtici, ministři či „obyčejní“ dobrovolníci. Účastníkům byla slíbena půda k obdělávání, pozemek pro stavbu vlastního domu na území města a dostatek prostředků pro vybudování vlastního živobytí. Loď byla kromě lidí naložena také zbožím, které chtěli nabízet místním – především vlněnými dekami a kabáty, koženými botami, parukami, Biblemi, a dokonce sebou vezli také tisíce hřebenů. Samozřejmostí byla truhla naplněná stříbrem, to zase pro obchodování s dalšími evropskými koloniemi a loděmi proplouvajícími kolem.
Po dokončení všech příprav se 12. července 1698 flotila pěti lodí – St. Andrew, Caledonia, Unicorn, Dolphin a Endeavour – shromáždila v edinburském přístavu Leith. Rozloučit se s „Argounaty severu“ přišlo téměř celé město. Všichni přáli úspěch výpravy, nikdo si však nejspíš nedokázal představit, co je čeká.
Realita se mění v noční můru
Už jenom cesta do cíle byla pro kolonisty nesmírně obtížná. Skotští námořníci neměli zkušenosti se zámořskými plavbami. Navíc se museli vydat delší severní cestou okolo severního Skotska a Irska namísto tehdejší obvyklé jižní cesty přes Lamanšský průliv. Vyhnout se tak chtěli anglickým lodím, které by je mohly zastavit a překazit tak celý průběh. Dlouhá cesta si vyžádala svou daň – podle některých zdrojů cestou zemřelo „pouze“ 40 či 60 lidí, podle jiných však až 150 lidí. Ti nemnozí, kteří přežili celou výpravu přirovnávali dění cestou k hrůzám, které je čekaly po přistání na pevnině.
Výprava dorazila do cíle 2. listopadu. Osadníci nazvali oblast Nová Kaledonie, prohlásili ji za skotské území a založili město New Edinburgh, které měla chránit pevnost Fort St Andrew. Okamžitě se pustili do budování obydlí a přípravy půdy pro zemědělství. Do vlasti pak posílali po kolem proplouvajících lodích optimistické zprávy o zdárném průběhu akce. Dopisy mluvily o úrodné půdě, množství lovné zvěře, přátelských domorodcích ochotných obchodovat, mírném a příznivém podnebí, skvělém přírodním přístavu chráněném před bouřemi. Tyto pozitivní zprávy dorazily do Skotska se zpožděním několika měsíců a povzbuzovaly další nadšení pro celý projekt. Podle opakujících se frázích v dopisech však šlo nejspíš o domluvu kolonistů a skutečnost na místě nemohla být dále od nadšených řádků.
Nová Kaledonie
Problémy totiž začaly hned po přistání. Kotviště bylo ve skutečnosti mělká zátoka plná nebezpečných skal a silných proudů, které časem poškozovaly zakotvené lodě. Hustá džungle znamenala, že každý kousek půdy pro obdělávání museli získat s obrovskou námahou, půda na místě navíc nebyla vhodná pro zemědělství. Prostředí ve skutečnosti nebylo příjemné, ale pro Skoty uvyklé na jejich chladné podnebí byli tropické teploty neskutečně vysilující. Pevnost St Andrew navíc neměla zdroj pitné vody, ale stála poblíž stojaté vody, která představovala perfektní líhniště komárů.
A přestože místní vycházeli s nově příchozími přátelsky, neměli příliš zájem na obchodování. Skotské oděvy a boty vhodné pro chladné skotské prostředí byly v tropickém prostředí k ničemu a ani o Bible a hřebeny domorodci nestáli. Co hůře, Skotové nemohli obchodovat ani s dalšími koloniemi. Když vyslali některou z lodí pro nové zásoby, vracela se s nepořízenou, protože anglický král zakázal svým koloniím poskytnout pomoc nebo obchodovat s kolonií. Anglické lodě proplouvající na dohled od kolonie odmítaly zde byť jen zakotvit. Skotové s sebou měli stříbro a bankovní směnky, nikdo o ně však nestál. Na čas je zachránily další lodě připlouvající ze Skotska – ty přivezly čerstvé zásoby a nové nadšené osadníky. I přes obrovské obtíže měli nejspíš stále naději, že se věcí zlepší a tvrdou prací dosáhnout úspěchu.
Pak ale přišlo tropické období dešťů. Chatrče z bláta, čerstvého dřeva a se střechami z palmových listů neposkytovaly příliš ochrany a neustále do nich zatékalo. Voda a obrovská vlhkost navíc začaly ničit zásoby. Mouka navlhla, naložené hovězí začalo v tropickém vlhku hnít. Zásoby potravin byly brzo plné červů a plísně a začalo jich rychle ubývat.
Nejhorší však byly tropické nemoci – malárie, žlutá zimnice a úplavice. Lékaři na místě neměli léky a do konce března 1699 zemřelo přes 200 osadníků. Další je měli rychle následovat, později umíralo i 10 lidí denně. Osadníci vysílení prostředím hladem a nemocemi sotva dokázali pohřbívat mrtvé a když už, tak pouze do mělkých hrobů, ze kterých déšť těla opět vyplavil. Mezi mrtvými byli také manželka a syn iniciátora celé katastrofy Williama Patersona, on sám byl v jednu chvíli na pokraji smrti.
Přeživší se rozhodli kolonii opustit a v červnu se nalodili na zbývající 4 lodě. Na místě zanechali vše, co nemohli odnést sebou a také několik nemocných, kteří už byli příliš slabí na to, aby se dokázali nalodit. Odcházející kolonisté už nebyli ani schopní vytáhnout kotvy a museli je odřezat a nechat na místě. Jestliže byla cesta do Ameriky obtížná, nyní čekalo navrátilce peklo. Nemocní a vyhladovělí umírali na palubách, pohřbeni byli na moři, zabalení do dek, které chtěli dříve prodat domorodcům. Jedna z lodí doplula na Jamajku, anglický guvernér jim však odmítl pomoci a nechal je umírat na lodi. Další doplula až skoro do New Yorku, ale ztroskotala na pobřeží. Pouze loď Caledonia s přibližně 300 přeživšími se dokázala vrátit do Leithu. Hrůzám v Darienu však ještě neměl být konec. Mezitím totiž na místo vyrazila další výprava.
Druhá výprava a konec celého podniku
Prvotní zprávy z místa hovořící o úspěchu kolonie podnítily další kolo investiční horečky. Vybraly se další peníze a dva měsíce poté, co byla kolonie opuštěna, se na místo vydala flotila 6 lodí s 1 300 osadníky na palubách. Vezli s sebou další hřebeny, vlnu a Bible a víru, že dorazí do prosperujícího obchodního centra. Na místo dorazili 30. listopadu po obdobně strastiplné cestě, která si vyžádala dalších 160 životů.
Na místě však našli pouze město duchů. Chatrče byly opuštěny a z hlíny vylézaly ostatky zemřelých. Mnozí se chtěli obratem vydat zpět. Měli však smůlu, vítr vanul špatným směrem, a navíc by neměli dost zásob na zpáteční cestu. Rozhodli se proto zůstat a pokusili se kolonii obnovit. Začali proto opravovat chatrče a pokusili se pokračovat tam, kde jejich předchůdci neuspěli. Ani oni se však neměli dočkat úspěchu.
Šířily se totiž zvěsti o blížícím se španělském útoku. Skotové se rozhodli zaútočit první. Jejich překvapivý útok byl úspěšný, ale jen podnítil skutečný španělský útok. V únoru 1700 se na obzoru objevila flotila 11 lodí, která zablokovalo ústí zátoky. Z džungle se navíc blížila španělská armáda. Skotové se stáhli do své pevnosti a začalo měsíční obléhání. Jejich odpor byl statečný, ale marný a když jim došly zásoby vody, museli se vzdát. Španělský velitel byl ohromen jejich odvahou a povolil přeživším odplout domů za slib, že se nikdy nevrátí na španělské území. Skotové se nalodili a vypluli na strastiplnou cestu domů. Zanechali za sebou kolonii na pospas džungli, dva tisíce mrtvých krajanů a sen o skotském impériu. A přišel čas účtování.
Konec skotských snů
Zánik kolonie přinesl konec Skotské společnosti. Ještě nějakou dobu se pokoušela o obchodování v Africe a Asii, to už ji ale nemohlo zachránit. Ztráty byly jednoduše příliš velké. V projektu bylo ztracena přibližně 20 % všech finančních prostředků Skotů. Mnoho investorů se navíc kvůli projektu zadlužilo. Patřily mezi ně i šlechtické rody, které pro získání hotovosti zastavily svá rodinná sídla. Jestliže byli dříve Skotové chudí, nyní byli ožebračeni, po krk v dluzích a bez vyhlídek na záchranu. Ekonomika se zadrhávala, protože v oběhu nebyl dostatek hotovosti. Vláda byla v insolvenci a nebyla schopná platit své úředníky a vojáky.
Mnozí hledali viníky katastrofy. Přirozeně je našli v osobě anglického krále, který svou blokádou nemálo přispěl k zániku kolonie. V Edinburghu vypukly nepokoje. Davy rozbíjely okna vládních úředníků známých tím, že sympatizují s Anglií. Hněv ulice vyvrcholil jedním z nejhanebnějších incidentů doby, tzv. aférou Worcester. V roce 1704 hledala anglická obchodní loď Worcester úkryt v přístavu Firth of Forth. Skotové, dychtící po pomstě, loď zabavili. Obvinili anglického kapitána Thomase Greena a jeho posádku z pirátství. Bez jakýchkoliv důkazů tvrdili, že Green potopil jednu z pohřešovaných darienských lodí a zavraždil její skotskou posádku. Byl to vykonstruovaný proces motivovaný touhou po pomstě. Kapitán Green a dva jeho důstojníci byli shledáni vinnými a odsouzeni k smrti. Navzdory prosbám z Londýna a nedostatku důkazů se skotské úřady příliš bály edinburghského davu, aby udělily milost. 11. dubna 1705 byl kapitán Green odvlečen na Leith Sands a oběšen před jásajícím davem tisíců lidí. Ulice se dočkala pomsty, ale Skotsko stále potřebovalo záchranu ze svých ekonomických nesnází.
Ta přišla ze strany, odkud by ji nejspíš nikdo nečekal, nebyla však zadarmo. V Londýně sledovali král a parlament dění ve Skotsku s velkou pozorností. Zbídačené Skotsko vyvolávalo obavy v Londýně. Mohlo se snadno spojit s úhlavním nepřítelem Francií nebo pomoci sesazenému rodu Stuartovců zpět na trůn. Situace však znamenala zároveň i příležitost k dosažení dávného snu na spojení obou zemí do politické unie. Vilém III. už se toho nedožil, ale jeho nástupkyně královna Anna pokračovala v práci na vzniku Spojeného království.
Královna Anna - „sjednotitelka“ Anglie a Skotska
Skotové a jeich parlament však myšlenku, že je pohltí jejich historický nepřítel odmítali přijmout. Schválili proto zákon, prohlašující, že si vyhrazují právo zvolit jiného panovníka než Anglie a sledovat svou vlastní zahraniční politiku. Byla to deklarace nezávislosti. Anglie odpověděla dalším ekonomickým tlakem. V roce 1705 anglický parlament schválil Zákon o cizincích (Alien Act). Bylo to vlastně otevřené vydírání. Zákon stanovil, že pokud Skotsko nesouhlasí s vyjednáváním o unii, bude veškerý obchod mezi oběma zeměmi zakázán. Skotský export by byl vyloučen z anglických trhů. Kromě toho by všichni Skotové žijící v Anglii byli považováni za cizince, zbaveni svých práv a majetku. Byl to rozsudek smrti. Anglie byla největším trhem Skotska. Pokud by se hranice uzavřela, skotská ekonomika by nejen trpěla, ale zhroutila by se úplně. A skotská elita si toho byla dobře vědoma.
Vyjednávání o Smlouvě o Unii tak začalo v Londýně v roce 1706. Skotští komisaři jednající o smlouvě byli vybráni ze šlechty, z těch samých mužů, kteří ztratili nejvíce peněz v darienském projektu. Angličtí vyjednavači věděli, že bič musí vystřídat také cukr. Věděli, že k tomu, aby Unie prošla, nemusí přesvědčit skotský lid. Potřebovali přesvědčit pouze skotský parlament. A věděli přesně, co tito poslanci chtějí – kompenzaci ztracených prostředků.
Nabídli jim proto tzv. Ekvivalent (Equivalent) ve výši 398 000 liber. Oficiálně šlo o vyrovnání za převzetí podílu na anglickém národním dluhu. Všichni však věděli, o co jde – o částku, kterou skotští lordi ztratili v projektu a navíc 5 % úrok. Obchod byl jednoduchý – Anglie vás zbaví dluhů, cenou za to však bude skotská nezávislost. Když se skotští komisaři vrátili s návrhem dohody, veřejná reakce byla výbušná. Na půdě parlamentu se vzrušeně diskutovalo, zněly vlastenecké projevy, slova o zradě předků. V ulicích se opět protestovalo. V zákulisí se mezitím tiše pohybovali angličtí agenti a slibovali peníze, pozice v Londýně a ekonomický vzestup.
V této atmosféře přišlo v lednu 1707 hlasování o přijetí zákona. Edinburgh byl pod stanným právem a vojáci lemovali budovu parlamentu a chránili poslance před jejich vlastním lidem. 16. ledna proběhlo závěrečné hlasování. Smlouva o Unii byla ratifikována 110 hlasy proti 69. Bylo hotovo. Skotské království, které existovalo jako nezávislý suverénní stát přes 800 let, bylo legálně rozpuštěno 1. května 1707. Vzniklo nové Spojené království Velké Británie. Skotský parlament byl odročen a jeho členové se sbalili a odcestovali na jih do londýnského Westminsteru.
Zákon o Unii
V srpnu dorazil Ekvivalent do Edinburghu. Davy útočily na vojáky střežící anglické zlato a Edinburghský hrad. Zlato nevnímaly jako spásu, ale jako Jidášské groše. Rychle začala distribuce. Investoři ve Skotské společnosti předložili své bezcenné akciové certifikáty a na oplátku obdrželi anglické zlato. Okamžitým účinkem byla stabilizace skotské ekonomiky. Krize likvidity skončila a dluhy byly splaceny.
Přibližně 30 000 liber bylo vyčleněno na investice do skotské ekonomiky. Skupina mužů jmenovaných k řízení distribuce peněz Ekvivalentu v roce 1727 založila novou banku, která měla tento kapitál půjčovat skotským podnikům. Nazvali ji Royal Bank of Scotland. Ironií osudu tak peníze vyčleněné jako bolestné za zmařený sen o skotském impériu pomáhaly budovat impérium britské.
Zpočátku mnozí přijali změny pouze se skřípajícími zuby. Nakonec se však Unie začala vyplácet i Skotům. Ti se dostali z mezinárodní izolace, získali přístup do kolonií po celém světě. Navigační akta byla minulostí a skotští lékaři, vojáci a administrátoři se stali důležitou součástí britských kolonií. Edinburgh zbohatl a byl nazýván Athénami severu. A Darien opět pohltila džungle a na místě bychom dnes nejspíš sotva hledali jeho pozůstatky kromě několika místních jmen odkazujících na dávnou přítomnost Skotů.
Zdroje:
