Deset let od neúspěšného puče v Turecku. Erdoğan díky „daru od Alláha“ změnil zemi k nepoznání

Turecká armáda po desítky let rozhodovala, kdy už civilní vláda překročila hranice, které jí generálové stanovili. Vlády svrhávala, politiky posílala do vězení a vystupovala jako poslední sekulární republiky. Recep Tayyip Erdoğan její moc postupně zlomil, v létě 2016 však část důstojníků ještě jednou sáhla po zbraních a pokusila se ho odstranit.

Puč během několika hodin ztroskotal. Erdoğan jej označil za „dar od Boha“ a následující roky ukázaly proč. Pod záminkou obrany státu přišly rozsáhlé čistky, zavírání médií, změna ústavy a konec parlamentního systému. Deset let poté je Turecko zemí, v níž armáda už nedokáže svrhnout prezidenta, ale zároveň existuje jen málo institucí schopných jeho moc skutečně omezit.

Večer v pátek 15. července 2016 se Turecko chystalo na letní víkend, Recep Tayyip Erdoğan trávil několik dní v přímořském letovisku Marmaris, zatímco Istanbul a Ankara se plnily lidmi vyrážejícími po práci za večerním životem. Krátce před desátou hodinou večer se však nad Ankarou objevily nízko létající stíhačky, do ulic vyjela obrněná vozidla a vojáci uzavřeli istanbulské mosty přes Bospor. Zpočátku se spekulovalo o teroristickém útoku nebo vojenském cvičení. Brzy bylo jasno: část armády se pokoušela převzít moc. Vojáci obsazovali letiště, státní instituce, televizní studia a další klíčové objekty. Náčelník generálního štábu Hulusi Akar a další nejvyšší velitelé byli zajati, protože se odmítli k převratu připojit. Premiér Binali Yıldırım oznámil, že nejde o akci armády jako celku, ale o vzpouru části ozbrojených sil.

Pučisté vtrhli do sídla veřejnoprávní televize TRT a donutili moderátorku přečíst prohlášení takzvané Rady míru v zemi. Vyhlásili zákaz vycházení, stanné právo a slíbili obnovit ústavní pořádek a sekulární charakter státu. V Ankaře mezitím probíhala skutečná bitva. Vrtulníky a stíhačky útočily na policejní velitelství, sídlo speciálních jednotek i další objekty bezpečnostních složek věrných vládě. Opakovaně údajně bombardovaly také parlament, v němž se sešli poslanci vládních i opozičních stran.

Nejasný zůstával osud prezidenta. Erdoğan byl stovky kilometrů od hlavního města a pučisté vyslali do Marmarisu komando, které ho mělo zajmout nebo zabít, prezident však opustil hotel krátce před jeho příjezdem. Při následné přestřelce zemřeli dva policisté, Erdoğan už mezitím mířil na letiště. Rozhodující okamžik přišel krátce nato prostřednictvím mobilního telefonu. Moderátorka CNN Türk Hande Fıratová se s Erdoğanem spojila pomocí aplikace FaceTime a ukázala jeho obraz do televizní kamery. Prezident vyzval občany, aby vyšli do ulic, obsadili náměstí a zamířili na letiště.

Výzva zabrala, do ulic proudily tisíce lidí s tureckými vlajkami, mešity je svolávaly prostřednictvím reproduktorů a vozidla blokovala výjezdy z kasáren. Davy se postavily vojákům na Bosporském mostě, na Atatürkově letišti i v Ankaře. Pučisté na několika místech zahájili palbu, lidé byli zastřeleni nebo přejížděni vozidly, přesto odpor nezlomili. Civilisté obklopovali obrněnou techniku a policie postupně opět převzala kontrolu.

Rozhodla také jejich vlastní nepřipravenost. Neodstavili mobilní sítě ani soukromé televize, nezískali nejvyšší armádní velení a žádná parlamentní strana je nepodpořila. Většinová část policie i armády zůstala věrná vládě. Kolem půl čtvrté ráno přistál Erdoğan v Istanbulu a předstoupil před kamery. Ráno pak začaly jednotky pučistů kapitulovat.

Převrat trval jen několik hodin, ale zanechal okolo 250 mrtvých civilistů a příslušníků vládních sil a tisíce zraněných. Večer se zdálo, že Erdoğan může přijít o moc nebo o život, za svítání se vrátil jako vítěz. Porážka pučistů mu zároveň otevřela cestu k přestavbě země v rozsahu, který byl do té doby těžko představitelný.

Rada míru v zemi tvrdila, že chce odstranit Erdoğanovu vládu, obnovit demokracii a zabránit další islamizaci státu. Za obecnými formulacemi se skrýval cíl svrhnout prezidenta, vládu Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a převzít řízení země.

Nešlo však o vystoupení armády jako celku, k převratu se nepřipojila většina nejvyššího velení ani rozhodující část ozbrojených sil. Organizovala jej skupina důstojníků z letectva, četnictva, obrněných jednotek a některých štábů. Neměla veřejně známého vůdce ani jasný plán, jak bude země po převratu řízena. Tím se lišila od starších tureckých pučů, za nimiž stáli nejvyšší velitelé.

Odvolávání na sekularismus mělo v Turecku dlouhou tradici. Armáda se považovala za ochránce republiky založené Mustafou Kemalem Atatürkem a opakovaně zasahovala proti civilním vládám. V letech 1960, 1971, 1980 a 1997 je svrhla nebo donutila k odchodu a ještě v roce 2007 varovala, že zakročí, pokud bude ohrožen sekulární charakter státu.

Když Erdoğanova AKP v roce 2002 vyhrála volby, část důstojníků v ní viděla návrat politického islámu. Strana se zpočátku prezentovala jako konzervativní, proevropská a demokratická síla, která chce Turecko přiblížit Evropské unii. Současně však postupně omezovala moc institucí, jež mohly její vládu zablokovat nebo svrhnout. Erdoğan proto hledal spojence proti armádě, vysokým soudům a starým kemalistickým elitám. Našel jej v hnutí islámského kazatele Fethullaha Gülena.

Gülen kolem sebe vybudoval společenství Hizmet (Služba). Provozovalo školy, koleje, přípravné kurzy na přijímací zkoušky na vysoké školy, ale také média, firmy a nadace. Jeho absolventi vstupovali do policie, justice, úřadů a podle tureckých úřadů také do armády. Příznivci popisovali Hizmet jako vzdělávací a občanské hnutí. Kritici v něm viděli uzavřenou síť, jejíž členové si pomáhali při zkouškách, služebním postupu, obsazování důležitých funkcí měli vytvářet paralelní deep state.

Erdoğan a Gülen nikdy neuzavřeli otevřeně koalici, několik let však postupovali proti společnému protivníkovi. AKP měla podporu voličů, Gülenovo hnutí lidi v policii, justici a médiích. Jejich spolupráce se nejviditelněji projevila v procesech Ergenekon a Balyoz, v nichž byly stovky sekulárních důstojníků, novinářů a akademiků obviněny z přípravy převratu. Část obvinění vycházela ze skutečné historie armádních zásahů, postupně se však objevily zfalšované či nevěrohodné důkazy. Některé digitální dokumenty obsahovaly fonty, názvy institucí nebo údaje, které v době údajného vzniku ještě neexistovaly. Mnozí obžalovaní byli nakonec osvobozeni a rozsudky zrušeny, armádní elity už ale byly zlomeny.

Jakmile společný soupeř zeslábl, Erdoğan a Gülen se pustili do sebe. První otevřený střet přišel v roce 2012, kdy žalobci spojovaní s Hizmetem předvolali šéfa rozvědky Hakana Fidana, jednoho z Erdoğanových nejbližších mužů. Následoval spor o Gülenovy přípravné školy a v prosinci 2013 rozsáhlé protikorupční vyšetřování, které zasáhlo ministry, podnikatele napojené na vládu a mělo se přiblížit také Erdoğanově rodině.

Prezident označil vyšetřování za justiční puč a útok paralelního státu. Tisíce policistů a stovky žalobců byly odvolány nebo přeloženy, média a firmy spojené s Hizmetem se dostaly pod tlak a na Gülena byl vydán zatykač. Z někdejšího spojence se stal nejnebezpečnější nepřítel.

Po převratu vláda prohlásila, že jej naplánoval Gülen a provedli jeho stoupenci v armádě. U části hlavních organizátorů byly vazby na Gülenovu síť doloženy, samotný kazatel však účast odmítal. Dodnes není zcela jasné, kdo všechno se na přípravách podílel a zda se ke gülenistickému jádru nepřipojili také sekulární důstojníci či vojáci obávající se propuštění. Veřejně dostupné důkazy nepotvrdily, že rozkaz osobně vydal Gülen ze Spojených států.

Puč tak završil mocenský vývoj. Erdoğan a Gülen nejprve společně odstranili sekulární velení armády, poté začali bojovat o instituce, které po něm zůstaly. Noc z 15. na 16. července 2016 byla nejkrvavějším vyvrcholením jejich rozchodu.

Když Erdoğan nad ránem předstoupil před novináře na Atatürkově letišti, označil povstání za „dar od Boha“, protože umožní očistit armádu. V tisku se později vžila zkrácená podoba „dar od Alláha“. Výrok přesně vystihl, co následovalo. Prezident se vracel jako vůdce, za kterého se postavily davy, většina armády i všechny hlavní parlamentní strany. Pučisté mu poskytli nejsilnější možný argument: stát byl napaden zevnitř a musí se zbavit lidí, kteří jej ohrožují.

Zatýkání začalo ještě před úplným potlačením odporu. Ještě během soboty vláda oznámila zadržení 2 839 vojáků a pozastavení výkonu funkce 2 745 soudcům a státním zástupcům. Tak rozsáhlé seznamy vyvolaly podezření, že úřady nezasahují pouze proti lidem zapojeným do bojů, ale využívají dříve připravené evidence Gülenových údajných stoupenců.

Dne 20. července Erdoğan vyhlásil celostátní výjimečný stav. Původně měl trvat tři měsíce, byl však sedmkrát prodloužen a skončil až 18. července 2018. Vláda během něj vydávala dekrety s účinkem zákona, propouštěla státní zaměstnance, zavírala školy, média, spolky a firmy a zabavovala jejich majetek. Rozhodnutí nevycházela ze soudních rozsudků, ale z administrativního rozhodnutí, že dotyčný udržuje kontakt s organizací ohrožující stát.

Turecko mělo samozřejmě právo stíhat důstojníky, kteří zabíjeli civilisty a pokusili se svrhnout zvolenou vládu. Také Benátská komise Rady Evropy uznala, že vyhlášení výjimečného stavu mělo vážné důvody. Současně však upozornila, že rozsah opatření překročil potřeby bezprostřední obrany státu. Zásah se rychle rozšířil z přímých účastníků převratu na lidi, u nichž úřady pouze tvrdily, že mají vztah ke Gülenovu hnutí nebo jiné organizaci označené za nepřátelskou. Puč tak namísto sesazení Erdoğana dovolil definitivně zabetonovat jeho vládu.

Je obtížné přesně vyčíslit rozsah čistek. Někteří lidé byli dočasně suspendováni, jiní trvale propuštěni, další zadrženi nebo posláni do vazby. Už na konci září 2016 však bylo asi 40 tisíc lidí zadrženo, více než 31 tisíc zůstávalo ve vazbě a 129 tisíc veřejných zaměstnanců bylo suspendováno nebo propuštěno.

Jména se objevovala v dlouhých přílohách mimořádných dekretů. Jeden zářijový dekret odstranil ze státní služby přes 50 tisíc lidí najednou, další říjnový více než deset tisíc. Postižení často zjistili, že přišli o místo, až po zveřejnění seznamu. Spolu se zaměstnáním mohli ztratit možnost znovu pracovat pro stát, služební výhody nebo cestovní pas. Největší zásah mířil na armádu a policii. Do roku 2018 zůstalo mimo službu přibližně 8 200 vojáků, mezi nimi generálové, piloti a štábní důstojníci. Z policejního sboru odešlo asi 22 600 lidí, další tisíce z četnictva a pobřežní stráže.

Citelně byla zasažena justice. Propuštěno bylo 4 279 soudců a státních zástupců, přibližně pětina jejich celkového počtu. Uvolněná místa obsazovali noví lidé vybraní už za změněných politických poměrů. Vláda tak neodstranila pouze možné gülenisty, ale získala větší vliv na instituci, která měla kontrolovat její postup.

Nejvyšší absolutní počet propuštěných připadl na školství. O místo přišlo přes 33 tisíc zaměstnanců ministerstva školství, převážně učitelů. Dalším více než 22 tisícům pracovníků soukromých škol byla zrušena pracovní povolení. Uzavřeno zůstalo přes tisíc mateřských, základních a středních škol a stovky přípravných kurzů. Zaniklo také patnáct soukromých univerzit, na nichž studovalo přes 64 tisíc lidí. Z veřejných vysokých škol bylo propuštěno téměř 5 900 akademiků. Mezi nimi nebyli pouze údajní gülenisté, ale také signatáři petice Akademici za mír, kteří kritizovali vojenské operace v kurdských oblastech.

Do března 2018 bylo prostřednictvím dekretů vydáno přes 116 tisíc rozhodnutí o propuštění. Jen malá část byla zrušena a konečná bilance se přiblížila 130 tisícům odstraněných veřejných zaměstnanců. Čistky pronikly také do zdravotnictví, ministerstev, statistického úřadu, bankovního dohledu nebo ředitelství pro náboženské záležitosti. Uzavřeny byly stovky médií, spolků, nadací, zdravotnických zařízení a odborových organizací. Stát převzal téměř tisíc soukromých podniků zaměstnávajících desítky tisíc lidí a jejich kontrolu předal dosazeným správcům.

Do začátku roku 2018 bylo zadrženo přes 150 tisíc osob a přibližně 78 tisíc jich během výjimečného stavu prošlo vazbou. Na konci ledna 2018 zůstávalo ve vyšetřovací vazbě necelých 25 tisíc lidí, rozsah zásahu neměl v moderních tureckých dějinách obdoby.

Už dlouho před rokem 2016 začali Erdoğan a AKP uvažovat o myšlence prezidentského systému, začali ji čím dál aktivněji veřejně prosazovat a po zvolení prezidentem v roce 2014 překračoval tradiční roli nadstranické hlavy státu. Turecko však formálně stále zůstávalo parlamentní republikou s premiérem a vládou odpovědnou poslancům. Po červenci 2016 mohl Erdoğan tvrdit, že země ohrožená teroristy a spiklenci potřebuje jedno centrum rozhodování. Parlamentní systém jeho stoupenci popisovali jako zdroj slabých koalic a sporů mezi premiérem a prezidentem. K prosazení reformy získala AKP podporu nacionalistické Strany národního hnutí (MHP).

Referendum o osmnácti ústavních změnách se konalo 16. dubna 2017, stále za výjimečného stavu. Část opozičních politiků byla ve vazbě, řada médií byla uzavřena nebo ovládána vládou a mezinárodní pozorovatelé upozorňovali na nerovné podmínky kampaně.

Výsledek byl i tak těsný, pro změny hlasovalo 25,16 milionu lidí, tedy 51,41 procenta, proti 23,78 milionu neboli 48,59 procenta. Přestavba celého politického systému tak prošla rozdílem necelých 1,4 milionu hlasů. Pochybnosti posílilo rozhodnutí Nejvyšší volební rady započítat také některé lístky bez úředního razítka. Schválená reforma ukončila parlamentní systém. Funkce premiéra byla zrušena a výkonná moc přešla přímo na prezidenta. Ten získal právo jmenovat a odvolávat viceprezidenty, ministry a nejvyšší úředníky bez hlasování o důvěře. Viceprezident nebyl volen spolu s hlavou státu, ale jmenován až po volbách. Prezident mohl vydávat dekrety, navrhovat rozpočet, určovat počet a podobu ministerstev, řídit bezpečnostní politiku a vyhlašovat výjimečný stav.

Parlament nezanikl, jeho kontrolní možnosti se však zmenšily. Nemohl svrhnout vládu hlasováním o nedůvěře, protože samostatná vláda odpovědná poslancům přestala existovat. Odvolání prezidenta či ministrů vyžadovalo složitou proceduru a vysoké počty hlasů. Prezident navíc získal možnost vyvolat předčasné parlamentní volby, i když by tím současně ukončil vlastní mandát.

Zrušeno bylo také pravidlo, že prezident nesmí vést politickou stranu. Erdoğan se vrátil do čela AKP a spojil v jedné osobě funkci hlavy státu, šéfa výkonné moci a předsedy nejsilnější strany. Prezidentské a parlamentní volby se měly konat ve stejný den, takže vítěz mohl společně se svou kampaní přivést do sněmovny i loajální většinu. Prezident posílil rovněž svůj vliv na orgán rozhodující o kariérách soudců a státních zástupců.

Nový systém se naplno rozběhl po volbách v červnu 2018, které se opět konaly za výjimečného stavu. Erdoğan zvítězil v prvním kole a 9. července složil přísahu. Binali Yıldırım se tak stal posledním tureckým premiérem a sám patřil mezi nejaktivnější iniciátory této změny.

Tlak na kritická média začal už před pučem. Erdoğanova vláda používala daňové kontroly, žaloby, odebrání akreditací a tlak na vlastníky. Po červenci 2016 se zásahy zrychlily a získaly bezpečnostní zdůvodnění. Redakci nebo novináře stačilo spojit s Gülenovým hnutím, kurdskými organizacemi či podporou terorismu. Předobrazem byl deník Zaman, hlavní mediální hlas Gülenova hnutí. Už v březnu 2016 do něj soud dosadil státní správce. Kritické titulní strany vystřídaly texty vstřícné k prezidentovi a po puči byl list definitivně uzavřen.

Mimořádné dekrety pak zavřely přibližně 150 mediálních organizací, mezi nimi televize, rádia, noviny, agentury a nakladatelství. Zpočátku šlo především o média spojená s Hizmetem, zásah se ale rozšířil na kurdské, levicové a další opoziční redakce. O práci přišly tisíce lidí. Na konci roku 2016 bylo podle Výboru na ochranu novinářů nejméně 81 lidí vězněno přímo kvůli své práci. Turecko tím drželo téměř třetinu všech tehdy uvězněných novinářů na světě.

Široce vykládané protiteroristické zákony umožňovaly použít jako důkaz článek, rozhovor, kontakt se zdrojem nebo samotné zaměstnání v nepohodlném médiu. V říjnu 2016 policie vtrhla i do sekulárního deníku Cumhuriyet. Jeho zaměstnanci byli obviněni z podpory Gülenovy sítě i kurdské PKK, přestože tyto organizace stály ideologicky proti sobě.

Po zatýkání následovala méně nápadná změna vlastnických poměrů. Velká média patřila konglomerátům závislým na státních zakázkách, licencích a úvěrech. V roce 2018 prodala skupina Doğan své hlavní tituly, včetně deníku Hürriyet a televize CNN Türk, provládní skupině Demirören. Většina celostátních televizí a velkých novin se tím dostala do rukou podnikatelů blízkých vládě.

Kritické redakce, které přežily, čelily pokutám, zákazu státní inzerce nebo dočasnému přerušení vysílání. Agentura rozdělující státní reklamu mohla nepohodlným novinám na týdny či měsíce odříznout důležitý příjem. Regulační úřad trestal opoziční televize za urážku státních představitelů, údajnou jednostrannost či podporu terorismu. Státní televize TRT naopak poskytovala výrazně větší prostor prezidentovi a vládní straně, zejména během referenda a volebních kampaní.

Část nezávislé žurnalistiky se přesunula na internet, ani ten však nezůstal mimo kontrolu. Úřady blokovaly weby a jednotlivé články, zpomalovaly sociální sítě během protestů, útoků nebo vojenských operací a rozšiřovaly odpovědnost platforem i uživatelů. V srpnu 2024 byl na devět dní zablokován Instagram a při protivládních protestech se opakovaně zpomaloval přístup k sociálním sítím. Zákon proti „dezinformacím“ z roku 2022 umožnil trestat šíření informací, které stát označil za nepravdivé a nebezpečné pro veřejný pořádek.

Nezávislá média v Turecku ani přesto nezanikla, přežívají opoziční deníky, internetové televize, podcasty i jednotliví investigativci. Jejich možnosti se však nemohou rovnat provládním televizím a vydavatelstvím. Systém nestojí na jednom cenzurním úřadu. Funguje prostřednictvím loajálních vlastníků, regulátorů, soudů, ekonomických postihů a vědomí novinářů, že některá témata mohou znamenat ztrátu práce nebo vězení. Výsledkem je nejen cenzura, ale také rozsáhlá autocenzura.

Oficiální turecká verze tvrdí, že operaci připravilo Gülenovo hnutí a provedli jeho členové ukrytí v armádě. Hlavním centrem byla základna Akıncı u Ankary, odkud vzlétaly útočící stroje a kde byli drženi zajatí velitelé. Soudy poslaly do vězení řadu generálů, pilotů a civilních prostředníků na doživotí.

Doložené vazby části organizátorů na Hizmet však samy neprokazují, že celý převrat řídil osobně Fethullah Gülen z Pensylvánie. Ten odpovědnost odmítal až do své smrti v roce 2024. Také většina zahraničních představitelů uvedla, že jim Ankara nepředložila dostatečně přesvědčivé veřejné důkazy o jeho přímém velení.

Otázky vyvolává i postup tureckých institucí před vypuknutím puče. Rozvědka dostala už odpoledne 15. července upozornění na podezřelou vojenskou operaci, která se měla týkat únosu jejího šéfa Hakana Fidana. Ten následně jednal s generálním štábem a armáda omezila některé lety a pohyb techniky, rozsah hrozby však údajně nerozpoznala. Prezident později tvrdil, že se o nebezpečí dozvěděl až od svého švagra. Parlamentní vyšetřovací výbor navíc osobně nevyslechl ani Fidana, ani náčelníka generálního štábu Hulusiho Akara. Podezření posílila rovněž rychlost čistek a zatykačů. Rozsáhlé seznamy však nemusely dokazovat předchozí znalost puče. Erdoğan vedl válku proti Gülenovu hnutí už od roku 2013 a stát jeho údajné členy dlouho sledoval. Připravené evidence mohly čekat na vhodnou příležitost k použití.

Na těchto nejasnostech vznikly teorie, že Erdoğan o převratu věděl, nechal jej začít, nebo jej dokonce zinscenoval. Jeho odpůrci poukazují na selhání rozvědky, rychlost čistek i skutečnost, že z krize vyšel podstatně silnější. Veřejně dostupný dokument, nahrávka ani věrohodné svědectví potvrzující takový plán však předloženy nebyly. Proti insenace hovoří také průběh převratu, Erdoğan mohl být zajat nebo zabit a po zahájení bojů by vláda neměla vývoj pod kontrolou.

Události z 15. července 2016 se v Turecku nestaly pouze připomínkou neúspěšného převratu, ale postupně kolem nich vznikl státem podporovaný příběh o hrdinství, oběti a znovuzrození národa. Civilisté, policisté a vojáci zabití při odporu proti pučistům jsou oficiálně označováni jako şehitler, mučedníci. Jejich smrt není představována jen jako tragédie, ale jako nejvyšší oběť za vlast a demokracii.

Už několik měsíců po převratu se 15. červenec stal státním svátkem nazvaným Den demokracie a národní jednoty. Každoročně jej doprovázejí projevy prezidenta, modlitby, průvody, výstavy fotografií, televizní dokumenty a ceremonie u pomníků. Oficiální připomínky se nekonají jen v Turecku, ale také na zastupitelských úřadech po celém světě.

Nejviditelnějším symbolem se stal první most přes Bospor, na němž pučisté stříleli do davu. Jen deset dní po převratu byl přejmenován na Most mučedníků 15. července. Jména data nebo jednotlivých obětí začaly dostávat také ulice, náměstí, školy, mešity, parky, nádraží a další veřejná místa. U mostu vznikl památník a muzeum, v němž jsou vystaveny osobní předměty zabitých a zraněných, fotografie z bojů i předměty spojené s nejznámějšími hrdiny odporu.

Vznikla také kulturní produkce, která oficiální výklad převratu dále upevňovala. Státní instituce připravovaly krátké filmy, dokumenty, videoklipy, výstavy a světelné či dronové show. Píseň Yiğitler Destanı (Epos hrdinů), oslavovala odvahu mučedníků a odpor národa. Filmové přehlídky nabízely snímky o převratech, vlastenectví a odporu, zatímco záběry civilistů stojících proti tankům se promítají ve školách, televizi i při výročních slavnostech.

Na skutečném hrdinství lidí, kteří se postavili ozbrojeným vojákům, nebylo nutné nic vymýšlet, státní výklad však jejich příběhy spojil s Erdoğanem a postupně z nich vytvořil důkaz, že prezident, národ a demokracie představují totéž. Kritika toho, co vláda udělala po potlačení převratu, je pak vykládána jako zpochybňování samotných obětí. Červencová noc se změnila v politický mýtus, staré Turecko údajně skončilo a z krve mučedníků vznikl nový, silnější stát.

Úplně jiného zacházení se dostalo lidem postiženým následnými čistkami. Jejich osudy se do oficiálního příběhu nevešly. Propuštění učitelé, lékaři, úředníci nebo akademici nebyli zobrazováni jako možné oběti nespravedlnosti, ale jako členové či pomocníci organizace, která proti státu vedla válku. Výmluvný případ přišel v roce 2023. Dokument Kanun Hükmü, (Dekret), sledoval život lékařky a učitele propuštěných během výjimečného stavu. Jeho vyřazení z nejvýznamnějšího tureckého filmového festivalu v Antalyi vyvolalo protesty porotců i dalších filmařů. Když pořadatelé snímek vrátili do programu, ministerstvo kultury stáhlo podporu s odůvodněním, že film vytváří „dojem oběti“ a slouží propagandě Gülenova hnutí. Spor nakonec přispěl ke zrušení celého festivalu. Příběhy lidí zasažených čistkami nebyly úplně umlčeny. Objevovaly se v opozičních médiích, dokumentech, knihách i zahraničních reportážích. Ve veřejném prostoru ovládaném státem však zůstávaly na okraji a jejich zobrazení mohlo být označeno za podporu terorismu nebo snahu očernit boj proti pučistům.

Pokud by v červenci došlo skutečně k pádu vlády, rozhodně by nešlo mluvit o demokracii. Pučisté chtěli násilím odstranit vládu vzešlou z voleb a nahradit ji vojenskou radou bez mandátu. Jejich porážka alespoň na čas ochránila ústavní pořádek před ozbrojeným převratem.

Tureckou armádu určitě nelze romantizovat jako čistého obránce sekularismu. Po desetiletí si vyhrazovala právo rozhodovat, které vlády a názory jsou přijatelné. Nejtvrdší podobu dostalo její poručnictví po převratu z 12. září 1980. Generál Kenan Evren rozpustil parlament, zakázal strany a odbory a podřídil zemi vojenské správě. Zadrženo bylo přibližně 650 tisíc lidí, statisíce prošly vojenskými soudy a padesát odsouzených bylo popraveno.

Zatýkání doprovázelo systematické mučení, věznice v Diyarbakıru a Mamaku se staly symboly bití, ponižování a vynucených přiznání. Zvlášť tvrdě dopadla represe na Kurdy, stát potlačoval kurdský jazyk i identitu a násilí přispělo k radikalizaci části kurdského hnutí. Po zahájení povstání PKK v roce 1984 následovala dlouhá válka, v níž zločiny páchala povstalecká organizace i státní složky. V devadesátých letech byly statisíce lidí vyhnány z vesnic a tisíce civilistů se staly oběťmi mimosoudních vražd či zmizení.

Odpor proti armádnímu převratu proto nebyl jen Erdoğanovou propagandou. Mnozí lidé, kteří v červenci 2016 vyšli proti tankům měli ještě v paměti, jak země vypadala za vojenské vlády. Převrat odmítly také všechny hlavní opoziční strany.

Po jeho porážce existovala možnost potrestat pachatele a současně posílit demokratické instituce, Erdoğan však zvolil jinou cestu. Prezident zlomil politickou moc armády, zachoval však myšlenku, že stát obklopený vnitřními nepřáteli smí používat mimořádné prostředky. Generální štáb pouze vystřídal prezidentský palác.

Porážka puče autoritářský vývoj nezastavila, ale naopak mimořádně urychlila. Freedom House hodnotil Turecko před převratem jako částečně svobodnou zemi se skóre 53 bodů ze 100. Po čistkách a ústavním referendu kleslo na 32 bodů a bylo přeřazeno mezi nesvobodné státy. Volby nezmizely a opozice stále dokáže vítězit, zejména ve velkých městech. Turecko není úplnou diktaturou, v níž by hlasování nemělo žádný význam. Soutěž však není rovnocenná, prezident ovládá výkonnou moc, vládní tábor má převahu v médiích a odpůrci čelí soudním řízením, zákazům nebo odvolávání z funkcí.

Turecko uniklo návratu k režimu generálů, kteří v minulosti přinášeli věznění, mučení, popravy a násilí proti vlastním občanům. Moc, kterou armáda ztratila, však nepřevzaly silnější nezávislé instituce, soustředila se kolem jediného prezidenta a jeho politického tábora. Demokracii 15. července 2016 nezachránil jeden muž. Bránili ji civilisté, policisté, vojáci, kteří odmítli rozkazy pučistů. Erdoğan zachránil především svou vládu. Způsob, jakým vítězství využil, změnil Turecko k nepoznání.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Timeline – Turkey’s attempted coup – Reuters
https://www.reuters.com/article/world/timeline-turkeys-attempted-coup-idUSKCN0ZW0J6/

The coup attempt of 15 July 2016 – UK House of Commons
https://publications.parliament.uk/pa/cm201617/cmselect/cmfaff/615/61507.htm

Gülen, the powerful cleric accused of orchestrating a Turkish coup, dies – Reuters
https://www.reuters.com/world/us/turkish-us-based-cleric-gulen-has-died-media-says-2024-10-21/

Gülenists and responsibility for the coup – UK House of Commons
https://publications.parliament.uk/pa/cm201617/cmselect/cmfaff/615/61511.htm

Turkey 2016 Report – European Commission
https://enlargement.ec.europa.eu/document/download/e703a769-bf7f-46d1-8a13-6a836683e838_en?filename=20161109_report_turkey.pdf

Turkey 2018 Report – European Commission
https://enlargement.ec.europa.eu/document/download/446c8261-6297-4300-86c1-bd3fc143731e_en?filename=20180417-turkey-report.pdf

Turkey Constitutional Referendum 2017: Final Report – OSCE/ODIHR
https://cdn.osce.org/sites/default/files/f/documents/6/2/324816.pdf

Opinion on the Amendments to the Constitution of Turkey – Venice Commission
https://www.venice.coe.int/webforms/documents/default.aspx?pdffile=CDL-AD%282017%29005-e

Insiders reveal how Erdoğan tamed Turkey’s newsrooms – Reuters
https://www.reuters.com/investigates/special-report/turkey-erdogan-media/

Journalists Jailed at Record High as Turkey Crackdown Widens – Committee to Protect Journalists
https://cpj.org/reports/2016/12/journalists-jailed-record-high-turkey-crackdown/

The UK’s Relations with Turkey – UK House of Commons
https://publications.parliament.uk/pa/cm201617/cmselect/cmfaff/615/615.pdf

Unpacking Turkey’s Failed Coup: Causes and Consequences – Middle East Institute
https://mei.edu/publication/unpacking-turkeys-failed-coup-causes-and-consequences/

Epic of July 15 to Be Honoured in Turkey and Abroad – Presidency of Türkiye
https://www.iletisim.gov.tr/english/haberler/detay/epic-of-july-15-to-be-honoured-on-its-fourth-anniversary-in-turkey-and-abroad

Turkish Film Festival Cancelled After Row over Censorship – Reuters
https://www.reuters.com/world/middle-east/turkish-film-festival-cancelled-after-row-over-censorship-2023-09-29/

Turkey: Coup Trial Offers Chance for Justice – Human Rights Watch
https://www.hrw.org/news/2012/04/04/turkey-coup-trial-offers-chance-justice

Time for Justice: Ending Impunity for Killings and Disappearances in 1990s Turkey – Human Rights Watch
https://www.hrw.org/report/2012/09/03/time-justice/ending-impunity-killings-and-disappearances-1990s-turkey

Turkey: Freedom in the World 2018 – Freedom House
https://freedomhouse.org/country/turkey/freedom-world/2018

Türkiye 2025 Report – European Commission
https://enlargement.ec.europa.eu/document/download/4bb4ddd1-4f20-4ee0-92db-926996ec8dd1_en?filename=t%C3%BCrkiye-report-2025.pdf