Článek
Po uzavření sčítání hlasů je jasná věc. SPD se propadlo, z původních 20 poslanců se z jejich kandidátek dostalo do Poslanecké sněmovny pouze 15. Co víc, pouze 10 z nich jsou členové SPD, zbylých 5 jsou nestraníci nebo členové jiných stran, kteří kandidovali v „koalici“ s SPD. Zazářit tak konečně mohou Jindřich Rajchl, Markéta Šichtářová, Miroslav Ševčík, Libor Vondráček a Zuzana Majerová.
Ačkoliv sám jsem SPD nikdy nevolil a z jejich nápadů a politických myšlenek se mi zvedá přinejmenším obočí, dokážu ocenit jejich existenci a význam v české politice. Tím spíše, že představují parlamentní antisystémovou stranu. Hlavní přínos jejich existence lze shrnout do tří hlavních částí:
První z nich je fakt, že to Tomio Okamura vlastně nemyslí vážně. Tomio Okamura je členem Senátu od roku 2012, v následujícím roce se stal poslancem a od té doby až do dnešních dnů je stálicí české politické scény. Vždy dokázal nasbírat okolo 10 % hlasů. Za celou dobu však ani jednou nebylo jeho hnutí Úsvit přímé demokracie nebo později SPD členem žádné vlády, ani žádná vláda nevládla s podporou Okamurova hnutí. Přes svá silná slova zůstával jeho politický program pouze na papíře a nikdy jej nerealizoval. Ale nejspíš mu to výrazně nevadilo, neboť jeho hnutí za ty roky vyinkasovalo nemalé příspěvky za získané hlasy a poslanecké mandáty. Doposud mu tak pro velmi pohodlný život stačilo v opozici kritizovat kroky té či oné vlády, obstruovat a plnit své profily na sociálních médiích záběry svých obědů. Přesto po léta vysával hlasy té části voličů, která věřila jeho jednoduchým řešením, jeho proruské orientaci či dalším bodům jeho programu. Tím, že nikdy svůj program nerealizoval efektivně eliminoval tuto část hlasů a ty tak nemohly připadnout jiným stranám a hnutím, které tyto myšlenky nejen myslí vážně, ale pokusily by se je také realizovat, pokud by jim k tomu byla dána šance.
Druhou částí, proč je jeho Strana přímé demokracie velmi důležitá, je absence vnitrostranické demokracie. Ačkoliv se Okamura a jeho příznivci zaklínají svobodou slova a demokracií, sám nikdy nepřiznával příliš prostoru pro kritiku a diskuzi. Zatímco u jiných stran (nemluvím teď samozřejmě o ANO) se v průběhu let objevilo množství jmen, se kterými byly v různých obdobích spojovány, Úsvit i SPD byly vždy z velké části one man show a bez Okamury by byly ničím. Díky tomu však dokázal podchytit a kontrolovat ty největší „magory“ (zdravíme Lubomíra Volného), jejichž názory či konání zacházely příliš daleko i pro průměrného voliče SPD a mohly tak ohrozit jeho volební preference. Končící vláda zjistila, jak obtížné je naslibovat hory doly, nesplnit volební sliby a udržet si své voliče. Okamura však tuto hru dokáže, byť po posledních volbách už s výrazně menší úspěšností, hrát po několik volebních období. Nechci nikoho kritizovat pro jeho politické preference, Okamura si však ne náhodou vybral tuto cílovou skupinu voličů - těch, kteří mu budou jeho jednoduché řešení věřit a uvěří mu je dost dlouho. Tím, jak mu začalo ubývat voličů, rozhodl se pro spojení s dalšími „vlasteneckými“ (je hrozné, jaké konotace dnes toto slovo má) subjekty a některé jejich zástupce tak přivedl do Poslanecké sněmovny. Tím se dostávám je třetí části.
O pár řádků výše chválím Okamuru, že dokázal zabránit bláznům dosáhnout poslaneckých mandátů a teď se chystám napsat, že je dobře, že sebou vytáhl Ševčíka, Majerovou a Rajchla. Důvodem není však až to, že se tak stalo, ale jakým způsobem se mu to povedlo. V první řadě poškodil sám sebe. Posledně měl 20 „svých“ lidí, které měl pevně pod kontrolou. Nyní jich má 10 a dalších 5 neřízených střel. Věřím, že tato možnost je asi nejlepší způsob, jakým se tito lidé měli dostat do Poslanecké sněmovny, pokud už se tak stalo. Tito lidé nebudou určitě schovaní za zády předsedy SPD a budou se snažit sami sebevědomě vystupovat za své strany. Naplno se tak odkryjí jejich špatné vlastnosti a nesmyslnost jejich politického programu. Známy jsou skandály Ševčíka, veřejné vystupování Rajchla a nepříliš bystré výroky Majerové. Teď jim bude věnována značná pozornost a oni tak své excesy nebudou moci dlouho skrývat. Napříště tak ještě více poškodí své šance a preference.
Zároveň, byť se tito lidé dostali do poslaneckých lavic, věřím, že se jim z pozice 5 respektive 15 nepodaří protlačit ty největší nesmysly. Odfiltrovat největší kraviny se bude snažit jak Okamura, který si je určitě dobře vědom reálných dopadů těchto výkřiků a požadavků na líbivé řešení, ale především jejich očekávaný koaliční partner Babiš, který přes všechny své negativní vlastnosti jistě nebude chtít potopit šance své strany do budoucna. Nevěřím ani tomu, že by Okamura a za SPD zvolení poslanci chtěli koketovat s myšlenkou předčasných voleb prosazováním nejextrémističtějších požadavků jejich programu. Po hubených volebních výsledcích ho nejspíš přešla chuť riskovat, tím spíše že i v dalších hnutích (např. spor uvnitř Trikolory ohledně nakládání s financemi) se začínají objevovat spory a skandály, které mají potenciál ještě více tuto koalici poškodit.
Pro následující čtyři roky nebo jakkoliv dlouhou dobu příští vláda vydrží lze čekat, že se Okamura bude nadále snažit hrát svou hru, tentokrát však bude muset ještě vymanévrovat tlak ze strany Babiše, který mu bude odsávat umírněnější hlasy a z druhé strany jeho partnerů z nepřiznané volební koalice, kteří mu nejspíš budou odsávat radikálnější hlasy. Zároveň se s velkou pravděpodobností požerou mezi sebou a do příštích voleb tyto subjekty půjdou ještě slabší.
