El Dorado Canyon 1986: USA bombardovaly Libyi za teroristický útok. Obětí měla být i Kaddáfího dcera

Libye pod vládou Muammara Kaddáfího podporovala zahraniční ozbrojené organizace, poskytovala jim peníze, zbraně i zázemí a stále otevřeněji vystupovala proti Spojeným státům. Washington na její politiku odpovídal sankcemi, demonstracemi vojenské síly a střety ve Středozemním moři. V dubnu 1986 se konflikt přesunul nad libyjská města. Prezident Ronald Reagan rozhodl o bombardování cílů patřících libyjské armádě a zpravodajským službám spojeným s podporou terorismu.

Operace El Dorado Canyon měla být krátkým a tvrdým úderem. Nad Tripolisem a Benghází strávily americké útočné letouny necelých dvanáct minut, zničily řadu vojenských zařízení a zasáhly také okolí sídla libyjského vůdce. Na obou stranách zůstali mrtví a vedle vojáků zahynuli i civilisté. Kaddáfí po náletu oznámil, že mezi oběťmi je jeho malá adoptivní dcera Hana. Z její smrti vytvořil trvalou připomínku amerického útoku, ačkoli pozdější nálezy přinesly zcela jiný obraz jejího osudu.

Muammar Kaddáfí se dostal k moci 1. září 1969, když skupina mladých důstojníků svrhla libyjského krále Idríse. Sedmadvacetiletý kapitán, brzy povýšený na plukovníka, se stal tváří nové republiky a postupně soustředil rozhodující moc do svých rukou. Prosazoval vlastní směs arabského nacionalismu, socialismu a revoluční ideologie, kterou později vyložil v tzv. Zelené knize. Rozpustil monarchii, zrušil cizí vojenské základny a příjmy z těžby ropy využil k domácím programům i zahraničním politickým ambicím.

Pěstoval obraz revolucionáře, který odmítá pravidla velmocenské diplomacie, vystupoval v nápadných uniformách i beduínských oděvech a ve svých projevech útočil na západní vlády. Za touto výstředností stála ambice proměnit poměrně málo lidnatou Libyi v důležitého hráče arabského světa a Afriky.

Libye poskytovala výcvik, peníze a zbraně palestinským organizacím, irským republikánským milicím i dalším skupinám. Kaddáfí navázal rozsáhlou vojenskou spolupráci se Sovětským svazem, odkud přicházely bojové letouny, tanky, raketové systémy protivzdušné obrany a další zbraně. Americká vláda proto zákonitě Tripolis vnímala jako politického protivníka i významné zázemí mezinárodního terorismu.

Střet se Spojenými státy měl i dopad na mapu světa, Kaddáfí v roce 1973 jednostranně prohlásil celý záliv Velká Syrta za libyjské teritoriální vody a jeho severní hranici označil za „linii smrti“. Americké námořnictvo takový nárok neuznávalo a jeho Šestá flotila do oblasti opakovaně vysílala lodě a letouny, aby demonstrovala právo plavby v mezinárodních vodách. Spor se neomezoval na diplomatické protesty a každé přiblížení amerických strojů k libyjskému pobřeží vytvářelo riziko ozbrojené srážky.

Ta přišla 19. srpna 1981, když se nad zálivem střetly dva libyjské stíhací bombardéry Su-22 se dvojicí amerických F-14 Tomcat z letadlové lodě USS Nimitz. Jeden z libyjských pilotů odpálil raketu a oba Tomcaty odpověděly palbou, která skončila sestřelením obou Su-22. Libyjští letci se katapultovali, zatímco americké stroje se vrátily na palubu letadlové lodě. Událost ukázala, že Reaganova administrativa je připravena vojensky hájit své pojetí volné plavby.

Následovaly hospodářské sankce a další diplomatické roztržky, v roce 1984 Británie přerušila styky s Libyí poté, co střelba z libyjského zastoupení v Londýně zabila policistku Yvonne Fletcherovou. Když teroristé z organizace Abú Nidála v prosinci 1985 napadli letiště v Římě a Vídni, Kaddáfí jejich činy veřejně oslavoval. Reagan v lednu 1986 zpřísnil americké sankce, zakázal rozsáhlou část obchodních a finančních vztahů s Libyí a nechal posílit námořní přítomnost u jejího pobřeží.

Ve druhé polovině března 1986 se opět střílelo, když libyjská protivzdušná obrana odpálila u Syrty rakety proti americkým letounům, které operovaly při námořním cvičení. Američané odpověděli útoky na raketová postavení a libyjská bojová plavidla a dvě z nich potopili. Pro Kaddáfího představovala americká přítomnost před jeho pobřežím veřejné zpochybnění vlastní autority. Washington zase považoval další libyjské útoky za důkaz, že samotné sankce k omezení konfliktu nestačí.

V noci na 5. dubna 1986 se v západoberlínské diskotéce La Belle bavily stovky lidí. Podnik navštěvovali civilisté i američtí vojáci sloužící v rozděleném městě a hudba hrála dlouho po půlnoci. Přibližně v 1.40 explodovala poblíž tanečního parketu nálož obsahující plastickou trhavinu a kovové střepiny. Tlaková vlna poškodila interiér, rozmetala zařízení a zranění i mrtví návštěvníci zůstali ležet mezi troskami a rozbitým sklem.

Na místě zemřeli jednadvacetiletý americký seržant Kenneth T. Ford a turecká návštěvnice Nermin Hannayová. Další americký voják, seržant James E. Goins, podlehl rozsáhlým zraněním později v nemocnici, celková bilance se tak zastavila na třech mrtvých a o přibližně 230 zraněných, mezi nimi také desítky příslušníků amerických ozbrojených sil. Někteří přišli o končetiny, jiní procházeli dlouhou léčbou popálenin a poranění způsobených střepinami.

Americké zpravodajské služby brzy ukázaly na libyjské zastoupení ve východním Berlíně, z odposlechů vyplývalo, že z Tripolisu přišel pokyn zaútočit na americké cíle s co největším počtem obětí. Krátce před atentátem libyjská strana oznámila, že se připravovaná akce uskuteční, a po explozi hlásila její úspěšné provedení. Reagan tyto zprávy považoval za přímý důkaz odpovědnosti libyjského režimu, zatímco Kaddáfí účast své vlády odmítal.

Příprava útoku vedla přes zvláštní poměry rozděleného Berlína. Libyjští operativci využívali diplomatického zázemí v NDR a pohybovali se mezi východní a západní částí města. Z později zpřístupněných spisů Stasi vyplynulo, že východoněmecké orgány při kontrole zavazadel zachytily seznam možných cílů včetně La Belle. Jeden z jejich informátorů se navíc večer před atentátem pokusil varovat svého řídícího důstojníka před bezprostředním útokem, ale telefonické upozornění se zřejmě nedostalo k adresátovi.

Vyšetřování získalo rozhodující nové podklady až po pádu komunistického režimu v NDR. Berlínský soud v listopadu 2001 odsoudil čtyři účastníky atentátu k trestům od dvanácti do čtrnácti let vězení. Potvrdil zapojení libyjské zpravodajské služby, osobní Kaddáfího rozkaz však soudem prokázán nebyl. V dubnu 1986 na podobný rozsudek ještě nikdo čekat nechtěl, Washington už deset dní po atentátu připravoval vojenskou odvetu.

Ronald Reagan se po útoku rozhodl udeřit na objekty, které podle americké vlády umožňovaly Libyi podporovat zahraniční teroristické operace. Ministr obrany Caspar Weinberger, ministr zahraničí George Shultz a vojenští představitelé posuzovali podobu úderu i riziko dalších útoků proti Američanům. Výsledkem se stala kombinovaná operace letectva a námořnictva nazvaná El Dorado Canyon. Bílý dům ji zdůvodňoval právem na sebeobranu a současně trval na tom, že cílem mají být vojenské objekty, nikoli libyjské obyvatelstvo.

Plánovači vybrali pět míst ve dvou městech. V Tripolisu se měly bombardovat kasárny Báb al-Azízíja, vojenská část letiště a zařízení Sídí Bilál, kde podle amerických informací probíhal výcvik námořních komand a teroristických skupin. U Benghází byly určeny kasárny Džamáhíríja a vojenské letiště Benina, na kterém stály libyjské bojové letouny. Zásah letišť měl současně omezit možnost, že libyjské stroje odstartují proti americké útočné skupině.

Ve velitelském komplexu Báb al-Azízíja se nacházelo také jedno z Kaddáfího sídel, jeho bombardování proto neslo riziko zásahu samotného libyjského vůdce nebo jeho rodiny. Americká vláda tvrdila, že útočí na vojenské řízení a teroristickou infrastrukturu, výběr cíle ale vyvolal otázku, zda Washington neusiloval rovněž o Kaddáfího odstranění.

Největší komplikaci přinesly vztahy se spojenci, britská premiérka Margaret Thatcherová povolila využití amerických základen ve Spojeném království, ale Francie a Španělsko odmítly povolit přelet bombardérů přes své území. Americké stroje proto nemohly letět nejkratší cestou nad západní Evropou a musely zamířit nad Atlantik, kolem Pyrenejského poloostrova a přes Gibraltarský průliv. Cesta tam a zpět se protáhla na zhruba 10 000 kilometrů, což znamenalo dlouhé hodiny v kabině a opakované doplňování paliva za letu.

Hlavní úder na Tripolis dostalo na starost 48. taktické stíhací křídlo z britské základny Lakenheath. Jeho dvoumístné letouny F-111F Aardvark měly měnitelnou geometrii křídel, radary pro let v malé výšce a zaměřovací systém Pave Tack s infračervenou kamerou a laserovým označovačem. Díky němu dokázaly v noci vyhledat a napadnout určené pozemní cíle naváděnými bombami. Jejich posádku tvořil pilot a důstojník zbraňových systémů, který se při závěrečném přiblížení soustředil na navigaci a zaměření bomb.

Odpoledne 14. dubna odstartovalo z Lakenheathu čtyřiadvacet F-111F včetně šesti náhradních strojů. Z Upper Heyfordu se připojilo pět letounů EF-111A Raven vybavených technikou pro rušení nepřátelských radarů, zatímco tankovací KC-10 a KC-135 zajišťovaly palivo během dlouhého přesunu. Po prvním tankování se šest náhradních bombardérů a jeden rušicí letoun vrátily. Nad mořem tak pokračovalo osmnáct F-111F určených k útoku a čtyři EF-111A, jejichž posádky udržovaly přísný rádiový klid.

Současně se připravovala námořní část operace, z letadlových lodí USS America a USS Coral Sea měly vzlétnout především útočné A-6E Intruder, podporované letouny A-7E Corsair II, F/A-18 Hornet a EA-6B Prowler. Některé dostaly úkol ničit libyjská radarová stanoviště protiradarovými střelami, jiné rušit jejich činnost nebo chránit bombardéry. Obě útočné skupiny měly udeřit prakticky současně, přestože jedna přilétala oklikou z britských základen a druhá startovala z palub ve Středozemním moři.

Krátce před druhou hodinou ranní 15. dubna 1986 dokončily americké letouny poslední přiblížení, nad libyjským pobřežím začalo rušení radarů a palubní stroje odpálily střely určené k potlačení protivzdušné obrany. Potom se nad Tripolisem objevily F-111F letící nízko a vysokou rychlostí, aby zkrátily dobu, po kterou na ně mohly mířit raketové a kanonové systémy.

První z cílů, kasárenský a velitelský komplex Báb al-Azízíja, měla zasáhnout skupina devíti F-111F. Jejich úkolem bylo shodit laserem naváděné pumy o hmotnosti 900 kilogramů na přesně určené objekty. Američtí velitelé chtěli zničit centrum řízení, ale hustá protiletadlová palba a problémy s přístroji některým posádkám znemožnily bezpečné zaměření. Z devíti nasazených bombardérů v této skupině úspěšně odhodily pumy na určené cíle jen dva.

Výbuchy zasáhly budovy v areálu a poškodily také část Kaddáfího rezidence. Libyjský vůdce bombardování přežil, navíc nee všechny pumy ovšem dopadly tam, kam měly. Při jednom z chybných zaměření byla zasažena obytná čtvrť nedaleko komplexu a škody vznikly i v okolí francouzského velvyslanectví. Zasažení civilních domů se následně stalo jedním z hlavních důvodů mezinárodní kritiky americké operace.

Další F-111F bombardovaly zařízení Sídí Bilál u pobřeží, americká rozvědka jej označovala za výcvikové centrum námořních komand, včetně skupin připravovaných k útokům na lodě a pobřežní objekty. Pumy poškodily výcvikové budovy i související zařízení a vyřadily část areálu z provozu.

Nad vojenskou částí tripoliského letiště dostaly posádky odlišný úkol, namísto naváděných pum použily bomby Mk 82 se zpomalovacím zařízením, které umožňovalo napadnout letadla a zařízení na letištní ploše z malé výšky. Zničeny byly nejméně tři velké transportní Il-76 sovětské výroby a další utrpěly poškození. Washington považoval libyjskou transportní flotilu za prostředek, jímž režim přepravoval výzbroj a podporoval své zahraniční spojence.

Ve stejných chvílích útočily palubní A-6E Intruder na cíle u Benghází, na letišti Benina zasáhly odstavené libyjské MiGy-23 a další letouny, zatímco jiné stroje bombardovaly kasárna Džamáhíríja. Libyjské stíhačky proti útočníkům nevzlétly a rozhodující odpor kladly pozemní raketové baterie a protiletadlové kanony.

Ani Američané však nevyvázli bez ztrát, jeden z bombardérů F-111F, nesoucí volací znak Karma 52, se z akce nevrátil. V jeho kabině seděli kapitán Fernando Ribas-Dominicci a kapitán Paul Lorence, oba zahynuli, když jejich letoun spadl do Středozemního moře. Za nejpravděpodobnější příčinu se pokládá zásah libyjskou protivzdušnou obranou, přesné okolnosti ztráty ale nebyly definitivně objasněny. Tělo Ribase-Dominicciho bylo později vydáno Spojeným státům, zatímco ostatky jeho kolegy se nenašly, ačkoliv pozůstalí po pilotovi obviňovali libyjské úřady z toho, že tělo nalezly a záměrně jej odmítají vydat.

Útok trval méně než dvanáct minut, ale jeho výsledky nebyly tak jednoznačné, jak zpočátku působila prohlášení amerického velení. Z osmnácti F-111F určených k bombardování se několika posádkám nepodařilo pumy shodit a část odhozů minula plánované cíle. Přesto Američané poškodili kasárna, letiště, výcvikové objekty a řadu libyjských letadel. Pozemní škody doprovázely lidské ztráty, podle nejčastěji citované libyjské bilance zahynulo 37 lidí a dalších 93 bylo zraněno, přičemž mezi oběťmi byli také civilisté.

Přeživší americké posádky čekal ještě dlouhý návrat kolem Pyrenejského poloostrova, opět s tankováním ve vzduchu. Reagan mezitím z Washingtonu oznámil, že Spojené státy zasáhly libyjská velitelská a teroristická zařízení v reakci na útok proti americkým občanům. Kaddáfí odpověděl odsouzením americké agrese a Libye krátce nato vypálila rakety směrem k italskému ostrovu Lampedusa, kde se nacházelo americké vojenské zařízení, cíle však nezasáhly. Z trosek Báb al-Azízíja současně přišla zpráva, která měla na dlouhá léta zastínit část vojenských výsledků – při útoku prý zemřela diktátorova malá dcera.

Libyjské úřady po bombardování oznámily, že v Kaddáfího sídle zahynula jeho adoptivní dcera Hana. Podle tehdejších zpráv šlo o malé dítě, v některých verzích patnáctiměsíční holčičku, které bomby nedaly šanci na přežití. Zahraničním novinářům režim ukazoval fotografii mrtvého dítěte a jeden z reportérů měl spatřit také dívčino tělo. Kaddáfí prezentoval smrt dcery jako důkaz, že americká odveta nebyla vedena pouze proti vojenským cílům, ale zasáhla i jeho vlastní rodinu.

Příběh se rychle stal součástí libyjské veřejné paměti, poškozenou budovu v Báb al-Azízíja nechal režim ponechat v podobě připomínající nálet a před areálem později vyrostl monument s obrovskou pěstí drtící americké letadlo. Výročí bombardování doprovázely politické projevy, shromáždění a připomínky civilních obětí. Jméno Hana se opakovalo na plakátech i při akcích organizovaných státem a postupně získalo význam přesahující samotnou rodinnou tragédii.

V dubnu 2006 uspořádala Libye k dvacátému výročí útoku Hanin festival svobody a míru. Vystoupili na něm Lionel Richie a španělský tenorista José Carreras, zatímco Kaddáfího dcera Ajša hovořila o bombardování rodinného sídla. Režim tak připomínal údajně mrtvou Hanu i v době, kdy po letech izolace obnovoval vztahy se Západem.

Pochybnosti o totožnosti údajně mrtvého dítěte se však objevily už v roce 1986. O Haně se před náletem na veřejnosti téměř nemluvilo a předložená fotografie nedokazovala příbuzenský vztah s diktátorem. Zahraniční novináři a diplomaté proto zpochybňovali oficiální verzi, aniž by měli přístup k údajům, které by spor rozhodly.

Kaddáfí a jeho adoptivní dcera Hana

V roce 2011 se situace změnila, během povstání proti Kaddáfího vládě se do rukou novinářů dostaly dokumenty týkající se členů jeho rodiny a později povstalci obsadili i komplex Báb al-Azízíja v Tripolisu. Některé písemnosti uváděly Hanu Kaddáfíovou narozenou 11. listopadu 1985, tedy dítě, kterému v dubnu 1986 bylo teprve pět měsíců. Další nalezené materiály ale patřily ženě stejného jména, která podle všeho vyrůstala v Kaddáfího rodině a dosáhla dospělosti.

Novinářka Mary Fitzgeraldová z listu The Irish Times nalezla v rodinném komplexu pokoj s lékařskými učebnicemi, fotografiemi a dokumenty označenými jménem Hana Muammar Kaddáfíová. Mezi nimi byl zkouškový list z lékařské fakulty a potvrzení British Council z července 2007 o absolvování výuky angličtiny. Objevily se také zprávy, že Hana pracovala v Tripolisu jako lékařka. Dokumenty poskytovaly silný důkaz, že žena tohoto jména skutečně žila ještě dlouho po údajném úmrtí při americkém bombardování.

Další stopa sahala do devadesátých let, agentura Associated Press získala fotografie z let 1996 a 1999, na nichž byla mladá dívka označena za Hanu Kaddáfíovou, na jednom ze snímků stála s dalšími členy rodiny vedle jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely. Záznamy z libyjského velvyslanectví v Londýně navíc podle dobových novinových zpráv obsahovaly údaje o cestě britského zubaře, který měl Hanu v roce 2008 ošetřovat. Všechny tyto nálezy odporovaly představě, že dívka jménem Hana zahynula při americkém úderu.

Jenže možnost, že Kaddáfí o smrti dítěte vědomě lhal, nebyla jediným vysvětlením. Zástupce British Council sdělil deníku The Guardian, že si bývalý vedoucí jejich libyjského pracoviště pamatoval studentku Hanu Kaddáfíovou a podle jeho dojmu šlo o další adoptovanou dceru. Tu měl Kaddáfí přijmout do rodiny po smrti první Hany a dát jí stejné jméno na její památku. Taková verze by vysvětlovala fotografie dospívající dívky i pozdější doklady, aniž by sama o sobě vyvracela smrt dítěte v dubnu 1986. Zástupce organizace zároveň připustil, že okolnosti adopce nedokázal nezávisle ověřit.

Kaddáfí přežil bombardování o dalších pětadvacet let. Jeho režim byl později spojován i s atentátem na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie, při kterém v roce 1988 zahynulo 270 lidí, samotný diktátor byl zabit po pádu své vlády v říjnu 2011. V příběhu Hany zůstaly dvě neslučitelné stopy, oznámení o mrtvém dítěti z roku 1986 a fotografie i dokumenty dospělé ženy stejného jména. Zda Kaddáfí smrt adoptované dcery zinscenoval, nebo později přijal do rodiny druhou Hanu, zůstává otevřenou otázkou.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

U.S. Department of State – U.S.–Libyan Relations, 1786–2008

https://2001-2009.state.gov/p/nea/ci/ly/109174.htm

Ronald Reagan Presidential Library – Address to the Nation on the United States Air Strike Against Libya

https://www.reaganlibrary.gov/archives/speech/address-nation-united-states-air-strike-against-libya

Air & Space Forces Magazine – El Dorado Canyon

https://www.airandspaceforces.com/article/0399canyon/

U.S. Air Forces in Europe – Operation Eldorado Canyon

https://www.usafe.af.mil/News/Article-Display/Article/4458715/historical-highlight-operation-eldorado-canyon-40th-anniversary/

Bundesarchiv – Tödlicher Anschlag in West-Berlin

https://www.bundesarchiv.de/themen-entdecken/online-entdecken/themenbeitraege/toedlicher-anschlag-in-west-berlin/

Los Angeles Times – 4 Convicted in '86 Berlin Disco Blast

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2001-nov-14-mn-3958-story.html

The Irish Times – Gadafy Daughter Who ‚Died‘ in 1986 Alive

https://www.irishtimes.com/news/gadafy-daughter-who-died-in-1986-alive-1.882481

The Guardian – Gaddafi's Daughter Hana: Dead or a Practising Doctor?

https://www.theguardian.com/world/2011/aug/26/hana-gaddafi-daughter-mystery

Associated Press / Global News – Evidence Mounts That Gadhafi Lied About Baby Daughter’s Death

https://globalnews.ca/news/149432/evidence-mounts-that-gadhafi-lied-about-baby-daughters-death-in-1986-us-airstrike/

Al Jazeera – Libya Marks 20 Years Since US Raids

https://www.aljazeera.com/news/2006/4/15/libya-marks-20-years-since-us-raids