Článek
Když utichly boje druhé světové války, miliony vojáků vítězných armád se začaly vracet domů. Mnohé čekaly přehlídky, vyznamenání a pověst válečných hrdinů. Jiní však brzy zjistili, že porážka nacismu ještě neznamenala, že stojí na správné straně nově se rodícího poválečného světa. Ve státech, které se dostaly pod sovětský vliv, se z mužů bojujících ještě před několika měsíci proti Hitlerovi mohli během několika let stát podezřelí lidé, nepohodlní svědci nebo rovnou nepřátelé režimu.
Týkalo se to i tisíců Poláků, Čechoslováků a dalších vojáků, kteří během války bojovali na Západě. Britská uniforma, služba v RAF nebo vazby na západní spojence se po převzetí moci komunisty změnily z válečné zásluhy v přítěž. Někteří skončili ve vězení, jiní byli vyhozeni z armády a mnozí se museli živit jako dělníci, skladníci nebo v dalších zaměstnáních hluboko pod svou předchozí kvalifikací.
Osud polského generála Stanisława Maczka byl v tomto ohledu ještě trpčí. Do Polska, za které bojoval od prvních dnů války, se po vítězství nevrátil. Nová vlast mu vzala občanství. Británie, po jejímž boku jeho vojáci prošli Francií, Belgií, Nizozemskem a Německem, mu zase nepřiznala vojenskou penzi. Muž, který velel obrněné divizi a patřil k nejvýznamnějším polským velitelům druhé světové války, tak po válce musel uživit rodinu civilní prací. Ještě v 60. letech stával v Edinburghu za hotelovým barem.
Měl se stát filozofem
Stanisław Maczek se narodil 31. března 1892 ve Szczercu nedaleko Lvova, tehdy součásti rakousko-uherské Haliče. Jeho otec Witold pracoval jako úředník u okresního soudu, matka Anna pocházela ze statkářské rodiny. Rodina měla z otcovy strany chorvatské kořeny a mezi Maczkovy příbuzné patřil Vladko Maček, pozdější dlouholetý vůdce Chorvatské rolnické strany a jedna z výrazných postav meziválečné chorvatské politiky.
Když byly Stanisławovi dva roky, rodina se přestěhovala do Drohobyče, kde otec pokračoval v práci u soudu. Maczek tam strávil dětství i dospívání, absolvoval gymnázium Františka Josefa a roku 1910 odmaturoval s vyznamenáním. Po maturitě odešel do Lvova. Na tamní univerzitě studoval filozofii a polskou filologii, mezi jeho učitele patřil významný filozof Kazimierz Twardowski. Maczek se zabýval Aristotelem, Platónem a dílem polského renesančního myslitele Sebastiana Petrycyho a připravoval práci věnovanou Petrycyho komentářům k antickým filozofům.
Jeho další život měl směřovat spíše k akademické nebo učitelské dráze, lvovské univerzitní prostředí ale současně žilo polským národním hnutím. Polsko více než sto let neexistovalo jako samostatný stát a mezi studenty působily organizace připravující se na možnost, že očekávaná velká evropská válka otevře cestu k obnovení nezávislosti.
Maczek prodělal vojenský výcvik a v roce 1912 vstoupil do Svazu střelců, kde používal pseudonym Rozłucki. O dva roky později vypukla první světová válka a jako rakousko-uherský občan dostal povolávací rozkaz. Chtěl se připojit k polským legiím Józefa Piłsudského, místo toho nastoupil do armády monarchie.
Jeho první tři války
Maczek prošel školou důstojníků v záloze, velel četě a později rotě. Později sloužil u horských střelců a bojoval na italské frontě na bojišti u řeki Soči (Isonzo). V říjnu 1916 získal hodnost podporučíka a velení roty, za bojové akce obdržel rakouská vyznamenání. V únoru 1918 byl raněn a léčil se ve Vídni, poté se vrátil na frontu. Horský boj mu dal zkušenosti s pohybem malých jednotek v těžkém terénu a s rychlým rozhodováním na místě. Po rozpadu Rakouska-Uherska na podzim 1918 odjel do Krosna a 14. listopadu vstoupil do nově vznikající polské armády.
S koncem války však pro Maczka nepřišel mír, Polsko si muselo vybojovat své hranice a Maczek se téměř okamžitě dostal do války se Západoukrajinskou lidovou republikou. Převzal rotu určenou k postupu na pomoc Lvovu. Jeho muži se přesouvali po železnici, u Ustrzyk Dolných se zmocnili ukrajinského vojenského vlaku, ukořistili čtyři děla a město dobyli až útokem na bodáky. Následovaly boje o Chyrów a další místa v kraji, který Maczek znal z dětství a studií.
Na jaře 1919 dostal možnost sestavit vlastní mobilní údernou rotu. Tvořily ji čtyři střelecké čety, těžké kulomety a minomety a vojáci využívali koňské povozy, díky nimž se mohli rychle přesouvat mezi jednotlivými úseky fronty a soustředit palebnou sílu na vybraném místě. Jednotka se podílela na obsazení Drohobyče, Boryslavi a Stanislavova. Během ukrajinské protiofenzivy bojovala o výšiny u Černiówa a po jejich dobytí Maczka na bojišti osobně povýšil vrchní velitel polských sil a budoucí prezident Józef Piłsudski. Rota pak pokračovala přes Bučač, Čortkov a Husiatyn až ke Zbruči.
Na přelomu let 1919 a 1920 následovala třetí válka, tentokrát proti sovětskému Rusku. Maczek nejprve působil ve štábu a během polského tažení na Kyjev sloužil jako styčný důstojník. Postup Budonného jezdecké armády jej opět přivedl k bojovým jednotkám. Po odříznutí od vlastního štábu se dostal do Lvova a se souhlasem velení obnovil svůj úderný prapor, zařazený do jezdecké divize generála Juliusze Rómmla.
V srpnu 1920 jeho prapor při útoku na Waręż prorazil postavení sovětské 24. divize a otevřel cestu polské jízdě pronásledující Budonného vojska a jednotka tehdy už oficiálně nesla Maczkovo jméno.
Během šesti let tak prošel téměř bez přestávky třemi válkami. Díky nim získal zkušenosti s horskou pěchotou, pohyblivými údernými jednotkami i spoluprací s jízdou a tento způsob boje založený na rychlosti, manévru a soustředění palebné síly se mu hodil o dvě desetiletí později, kdy místo koňských povozů dostal na povel vojáky vyzbrojené obrněnými automobily a tanky.
Od pěchoty k obrněné kavalérii
Po válce zůstal Maczek v profesionální armádě, v roce 1922 byl sloužil v hodnosti majora a v letech 1923–1924 absolvoval Vyšší válečnou školu ve Varšavě. Poté zamířil do II. oddělení generálního štábu, tedy vojenské rozvědky.
Ve Lvově vedl oddělení zaměřené na Sovětský svaz a jeho vojenské možnosti, v roce 1927 se vrátil k útvarům jako zástupce velitele 76. pěšího pluku v Grodně, o dva roky později převzal 81. pluk grodenských střelců. Následovalo povýšení na plukovníka a roku 1935 funkce velitele divizní pěchoty 7. pěší divize v Čenstochové.
Polská armáda se během stejné doby snažila držet krok s rychlým rozvojem obrněné techniky. Z první světové války měla francouzské tanky Renault FT, jejichž možnosti během dvacátých let zastarávaly a Varšava proto kombinovala zahraniční nákupy, licenční výrobu a vlastní vývoj.
Maczek před válkou v plukovnické uniformě
Roku 1930 vzniklo samostatné velení obrněných zbraní a Poláci rozběhli výrobu malých pásových vozidel TK-3, z nich později vznikla zdokonalená TKS. Do roku 1936 bylo vyrobeno několik set strojů a staly se nejpočetnějšími polskými obrněnci. Většina nesla kulomet, malá část dostala před válkou účinnější 20mm kanón.
Dalším krokem se stal britský Vickers Mark E (někdy také Vickers 6-ton). Polsko koupilo 38 kusů a získané zkušenosti využilo při vývoji vlastního 7TP. Jednověžová verze nesla 37mm kanon Bofors a používala dieselový motor, na poměry poloviny třicátých let šlo o schopný lehký tank, vyrobeno však bylo jen něco přes sto kusů.
Vedle techniky se měnil způsob jejího nasazení. Roku 1937 začala přeměna 10. jezdecké brigády na obrněný a motorizovaný útvar. Koně nahrazovaly automobily, motocykly a pásová vozidla, tradiční názvy jízdních pluků však zůstaly zachovány. Brigáda kombinovala motorizovanou pěchotu, dělostřelectvo, protitankové zbraně, ženisty, motocyklisty a obrněný průzkum.
Maczek v roce 1938 v typickém černém kabátě, jehož barva dala přezdívku jeho jednotce
Na konci října 1938 převzal její velení Maczek. Po téměř dvaceti letech se vrátil k typu jednotky, který znal už z bojů za polské hranice, ale rozdíl představovala technika, mobilitu měly napříště namísto koňských povozů zajišťovat spalovací motory.
Jedním z prvních Maczkových úkolů po převzetí 10. jezdecké brigády byla epizoda, která má v českých dějinách velmi hořkou chuť. Na podzim 1938 se jednotka zapojila do polského záboru Záolží, které Varšava obsadila po mnichovské krizi a oslabení Československa. Pro Maczka šlo o první nasazení v čele nové brigády, pro československou historii však o jeden z nejméně sympatických okamžiků meziválečné polské politiky.
Brigáda neměla mnoho skutečných tanků a její výzbroj tvořila směs několika typům, její hlavní předností byla pohyblivost, pěchota cestovala na automobilech, dělostřelectvo mělo motorovou trakci, průzkum využíval motocykly a obrněná vozidla a Maczek tak mohl v případě potřeby rychle přesouvat jednotky mezi ohroženými úseky. V létě 1939 jeho muži intenzivně cvičili boj proti mechanizovanému protivníkovi. Za několik týdnů měli zkušenosti prověřit proti nejsilnější tankové armádě Evropy.
Obrana Polska
Po německém útoku 1. září 1939 tvořila 10. jezdecká brigáda pohyblivou zálohu armády „Kraków“ a kryla její jižní křídlo. Německé jednotky postupující ze Slovenska přes beskydské průsmyky mohly proniknout do týlu polských vojsk ve Slezsku, Maczek proto dostal rozkaz uzavřít směr na Jordanów, Myślenice a Dobczyce. Proti jeho brigádě postupovaly mimo jiné 2. tanková a 4. lehká divize podporované horskou pěchotou.
Těžké boje se rozhořely u Jordanówa a Wysoké. Maczek využil členitý terén, zátarasy a ukrytá 37mm protitanková děla Bofors, kdy se německé tanky musely pohybovat po omezeném počtu cest a dostávaly se do připravených palebných prostorů. Brigáda Němce zpomalila a získala čas pro ústup dalších jednotek armády „Kraków“.
Tančík TKS tvořící páteř polských obrněných sil
Maczkovi muži využívali automobily, motocykly, tančíky, lehké tanky a motorizované dělostřelectvo na maximum. Rychle obsazovali vybrané pozice, zadrželi protivníka a po splnění úkolu se přesunuli na další úsek. Podle černých kožených bund a baretů se pro jednotku vžil název Černá brigáda.
Německý postup na dalších částech fronty donutil armádu „Kraków“ ustupovat. Maczkova brigáda bojovala u Nowého Wiśnicze, Bochni, Radłówa, Rzeszówa, Łańcutu a Jarosławi. Opakovaně kryla ústup jiných polských jednotek a díky motorizaci dokázala měnit směr rychleji než běžné pěší divize.
Přes ztráty si uchovala organizaci a přesouvala se směrem ke Lvovu. V polovině září dostala úkol podílet se na jeho obraně. Maczkovi muži bojovali především v prostoru Zboisk a snažili se vytlačit Němce z výšin kontrolujících přístup k městu. 17. září napadla Polsko z východu Rudá armáda. Polské velení ztratilo prostor, do kterého chtělo stahovat síly a pokračovat v odporu a Maczek proto dostal rozkaz přerušit boje u Lvova, zamířit přes Stanislavov na jih a dostat brigádu za hranice.
Se zbytkem svých mužů a strojů po internaci v Maďarsku
O dva dny později překročila přes průsmyky hranici s Maďarskem. Z přibližně tří tisíc mužů, s nimiž vstupovala do války, dorazilo za hranici kolem patnácti set, ale jednotka si až do konce udržela velitelskou strukturu a vyhnula se zajetí. Maczek za své velení získal Zlatý kříž řádu Virtuti Militari a v listopadu byl povýšen na brigádního generála.
Varšava kapitulovala 28. září, obránci Helu počátkem října a poslední větší organizované polské síly u Kocku 6. října. Německo a Sovětský svaz si rozdělily polské území, vláda pokračovala v exilu a Maczkova cesta vedla přes Maďarsko do Francie.
Na Západě
Do Francie dorazil 21. října 1939, nejprve působil ve vojenském táboře Coëtquidan v Bretani, kde se soustřeďovali polští vojáci unikající ze střední Evropy. Začal zde budovat motorizovanou a obrněnou jednotku z veteránů své bývalé brigády i dalších vojáků.
Plán počítal s vytvořením celé lehké mechanizované divize. Francouzská strana ale dodávala výzbroj pomalu a k výcviku poskytovala Polákům i staré Renaulty FT pocházející z první světové války. Po německém útoku na západě v květnu 1940 dostal Maczek rozkaz připravit jednotku k okamžitému nasazení. Místo plánované divize vznikla improvizovaná 10. brigáda obrněné kavalérie. Maczek měl k dispozici přibližně 1700 mužů a kolem 45 tanků Renault R35.
Tanky Renault FT 10. brigády během výcviku ve Francii
V červnu brigáda vyrazila do Champagne a pod francouzskou 4. armádou kryla ústup pěších jednotek. Bojovala u Champaubertu a v oblasti močálů Saint-Gond, zatímco Luftwaffe útočila na silnice a francouzské zásobování se rozpadalo. Nejtěžší střet přišel u Montbardu v Burgundsku. Maczek dostal rozkaz ovládnout město a přechody přes Burgundský kanál. Jeho síla už klesla na sedmnáct tanků, přesto Poláci v noci ze 16. na 17. června zaútočili a město obsadili.
Situace na celé frontě se mezitím rozpadala. Francouzské jednotky ustupovaly, Maczkovi docházelo palivo a brigádě hrozilo obklíčení. 18. června proto nařídil zničit zbývající techniku, vojáci se rozdělili do menších skupin a začali se probíjet na jih. Maczek se s několika důstojníky dostal do Marseille. Francie 22. června podepsala příměří s Německem a on během necelého roku podruhé sledoval porážku země, v jejíchž řadách bojoval proti Wehrmachtu.
Tanky Renault R35 polské brigády během letních bojů roku 1940
Z jižní Francie pokračoval do severní Afriky a v Casablance se znovu setkal s rodinou. Podle různých verzí unikl z Francie v přestrojení za Araba nebo za příslušníka Cizinecké legie. Přes Gibraltar a Portugalsko dorazil 21. září 1940 do Británie.
Ve Skotsku převzal polské jednotky, z nichž v únoru 1942 vznikla 1. polská obrněná divize. Následující dva roky strávila výcvikem a přebíráním britské a americké techniky. V létě 1944 měla přes 15 tisíc mužů, hlavní tankovou sílu tvořily tanky Sherman a Cromwell. Po pěti letech od pádu Polska se Maczek mohl vrátit na evropský kontinent v čele skutečné obrněné divize.
Zpět na kontinentu
Na přelomu července a srpna 1944 se Maczkovi vojáci vylodili v Normandii a byli zařazeni pod 2. kanadský sbor. První velká bitva je čekala u Falaise. Spojenci zde svírali německou 7. armádu a části 5. tankové armády mezi americkým postupem z jihu a britsko-kanadskými silami ze severu. Mezi oběma rameny zůstávala cesta, kterou se německé jednotky pokoušely uniknout na východ.
Od 8. srpna postupovala 1. polská obrněná divize v operacích Totalize a Tractable směrem na Falaise, Trun a Chambois. Němci zde měli zkušené jednotky, vyzbrojené tanky Panther a Tiger i protitanková děla velkých ráží. Polské Shermany utrpěly těžké ztráty a několikrát je zasáhlo také vlastní spojenecké letectvo.
V roce 1944 v britské uniformě
Část divize pronikla k Chambois, kde se 18. srpna spojila s Američany. Další skupina obsadila výšiny Mont Ormel a kótu 262, kterou Poláci nazývali „Maczuga“ – Palice. Z výšin kontrolovali silnice a údolí, jimiž se tisíce německých vojáků, vozidel a děl snažily dostat z obklíčení. Nepřítel si byl vědom významu polských pozic a nemínil jim je nechat bez boje.
Německé protiútoky přicházely ze dvou stran, jednotky uvnitř kotle se snažily prorazit ven, další síly útočily z východu, aby jim otevřely cestu. Poláci se ocitli téměř obklíčeni, docházela jim voda a munice, přibývalo raněných a spojení s hlavními silami bylo přerušeno. Na některých místech bojovaly tanky a protitanková děla na minimální vzdálenost. Výšiny udrželi až do 21. srpna, kdy se k nim probily kanadské jednotky. Boje o Chambois a Mont Ormel stály 1. obrněnou divizi 325 mrtvých, přes tisíc raněných a více než stovku pohřešovaných. Ztratila kolem osmdesáti tanků a zajala přes pět tisíc německých vojáků.
Falaise se stalo největší bitvou Maczkovy divize a jejím nejslavnějším vítězstvím a po zhroucení německé obrany v Normandii se Poláci zapojili do pronásledování Wehrmachtu na sever a západ. Přes severní Francii vstoupili 6. září do Belgie, osvobozovali Ypres, Passchendaele a další města a pokračovali k nizozemské hranici.
Maczek během bojů roku 1944
Maczek při bojích v zastavěných oblastech kladl důraz na omezení ztrát mezi civilisty a nejznámějším příkladem jeho přístupu se stala Breda. Divize na město zaútočila 27. října a místo plošného ničení pomocí dělostřelectva či letectva využila obchvat německých postavení. O dva dny později vstoupili Poláci do centra Bredy, která unikla rozsáhlejšímu zničení. Obyvatelé vítali polské vojáky v ulicích a jejich vděčnost k Maczkovi přetrvala po celý jeho další život.
Po zimních bojích v Nizozemsku pokračovala divize na jaře 1945 do Německa. 4. května dorazila k Wilhelmshavenu, jedné z hlavních základen Kriegsmarine. Maczek zde přijal kapitulaci pevnosti, vojenského přístavu, části flotily a rozsáhlého německého uskupení. Bojová cesta 1. polské obrněné divize skončila po více než 1800 kilometrech postupu od Normandie přes Francii, Belgii a Nizozemsko až do Německa.
Nežádoucí hrdina
Po válce Maczek převzal velení I. polského sboru a řídil jednotky, které zůstaly ve Velké Británii během postupné demobilizace. Návrat do Polska komplikovalo upevňování komunistického režimu, represe proti lidem spojeným se západními armádami i změna hranic. Jeho rodný Lvov už v té době patřil Sovětskému svazu.
Británie vytvořila pro polské vojáky, kteří chtěli zůstat na Západě tzv. Polský sbor pro přípravu a rozmístění. Maczek se podílel na jeho organizaci a komunistická vláda ve Varšavě toho využila jako záminku k odebrání občanství. Formálně na základě zákona z roku 1920 o účasti v zahraničních organizacích přišel o vlast, do které by se mohl vrátit. V září 1946 postihlo rozhodnutí 76 vysokých důstojníků Polských ozbrojených sil na západě a mezi nimi byl i generál Maczek, který od roku 1918 sloužil v polské armádě ve všech jejích dosavadních válkách.
Dům, ve kterém žil po válce
S manželkou Zofií a dětmi zůstal v Edinburghu. Po demobilizaci v roce 1948 neměl nárok na britskou vojenskou penzi odpovídající své generálské hodnosti a dlouhé službě, protože formálně sloužil stále v polských ozbrojených silách a Britové tak jeho nárok odmítli. O rok později dostal od britské vlády jednorázových 3000 liber, z toho 2000 jako půjčku. Peníze mu alespoň umožnily koupit byt na Arden Street ve čtvrti Marchmont.
Pravidelný příjem si musel zajistit sám a proto pracoval jako dělník, prodavač v obchodě jednoho ze svých bývalých vojáků a později jako barman v edinburghských hotelech Dorchester, Grosvenor a Learmonth, poslední z nich provozoval jeho někdejší podřízený, seržant Jan Tomasik. V letech 1957 až 1959 Maczek působil také jako manažer Edinburgh Sports Clubu.
Generál, který několik let předtím velel více než patnácti tisícům mužů a přijímal kapitulaci Wilhelmshavenu, tak stál za hotelovým barem. Současně s manželkou pomáhal veteránům své divize, psal do vojenských a emigrantských časopisů a udržoval kontakty s bývalými vojáky.
Roku 1961 vydal v Edinburghu paměti Od podwody do czołga, tedy „Od povozu k tanku“. Název dobře vystihoval jeho vojenskou dráhu od pohyblivých jednotek přepravovaných na koňských povozech až po velení obrněné divizi a kniha později vyšla také francouzsky.
Nejsilnější poválečné vazby udržoval s městem Breda. V roce 1949 tam slavnostně odhalil polský pomník, nizozemská vláda mu od šedesátých let poskytovala pravidelnou finanční podporu a město po něm roku 1964 pojmenovalo ulici, o pět let později se po ní při slavnosti projel v tanku. Na návrh více než 40 tisíc obyvatel získal také čestné nizozemské občanství. Město, které jeho vojáci osvobodili, jej považovalo za svého hrdinu v době, kdy mu vlastní stát občanství i jakékoliv pocty odebral.
Památník věnovaný generálovi ve městě Breda, na náměstí rovněž pojmenovaném po něm
Komunistické úřady se však v pozdějších letech snažily vztah s Maczkem napravit. Už v šedesátých letech jej diplomaté a prostředníci přesvědčovali k návštěvě Polska a slibovali možnost vrácení občanství. Generál dával najevo, že případné vrácení občanství nemůže být individuální odměnou pro slavného velitele a stejně se podle něj mělo zacházet se všemi důstojníky postiženými rozhodnutím z roku 1946. V roce 1966 jej k návratu přesvědčoval Wojciech Dzieduszycki, který současně tajně spolupracoval s polskou Státní bezpečností. Maczek připouštěl, že by Polsko rád navštívil, k cestě ale nedošlo.
Vláda premiéra Piotra Jaroszewicze roku 1971 rozhodnutí o odebrání občanství zrušila, změnu však neoznámila veřejně a Maczek celý postup označil za šaškárnu. Po letech, kdy za ním přicházeli různí vyslanci s oznámeními, omluvami a nabídkami smíření, je podle vlastních vzpomínek přestal pouštět domů.
Radio Svobodná Evropa připomnělo roku 1972 jeho osmdesátiny zvláštním vysíláním. V Edinburghu se stal čestným hostem tradiční vojenské přehlídky. Roku 1978 se s rodinou setkal při soukromé audienci s Janem Pavlem II. a znovu s ním hovořil během papežovy návštěvy Velké Británie v roce 1982. Do Bredy se naposledy vrátil roku 1981 při slavnosti spojené s muzeem nesoucím jeho jméno.
Koncem osmdesátých let začaly polské úřady otevřeně měnit tón. K 95. narozeninám mu roku 1987 přišla oficiální blahopřání od někdejších podřízených, kteří po válce sloužili na vysokých pozicích v Polské lidové armádě, a polský tisk začal otevřeněji připomínat jeho zásluhy.
V únoru 1989 mu premiér Mieczysław Rakowski poslal osobní dopis s nabídkou zadostiučinění za poválečné zacházení a pozval jej do Polska na padesáté výročí začátku války. Maczek odpověděl prostřednictvím článku ve skotském tisku. Rakowského dopis podle něj přišel o více než čtyřicet let pozdě a jeho negativní vztah k vládě Polské lidové republiky se nezměnil.
Hrob generála Maczka na polském hřbitově v Bredě
Dožil se i pádu komunismu ve své zemi. V listopadu 1990 jej prezident Polska v exilu Ryszard Kaczorowski povýšil do hodnosti generála zbraní (generał broni, česky odpovídá generálporučík) svobodné Polsko mu postupně začalo vracet pocty, čestné občanství mu udělily Krakov, Řešov a Łańcut a následovala další státní a vojenská ocenění. Stanisław Maczek zemřel 11. prosince 1994 v Edinburghu ve věku 102 let. Pohřben byl v souladu se svým přáním na polském vojenském hřbitově v Bredě mezi vojáky 1. obrněné divize.
Uzavřel se tak příběh muže, jemuž Polsko mu po válce vzalo občanství, Británie mu nepřiznala vojenskou penzi a dlouhá léta se musel živit civilní prací neodpovídající jeho schopnostem a zásluhám. Jen Breda na svého osvoboditele nezapomněla a nakonec se stala i místem jeho posledního odpočinku.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
IPN – Jerzy Kirszak: Najskuteczniejszy polski dowódca w II wojnie światowej. Generał Stanisław Maczek
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/186799,Jerzy-Kirszak-Najskuteczniejszy-polski-dowodca-w-II-wojnie-swiatowej-General-Sta.html
IPN – Dariusz Iwaneczko: Oddany świętej sprawie Ojczyzny. Generał Stanisław Maczek 1892–1994
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/239938,Dariusz-Iwaneczko-Oddany-swietej-sprawie-Ojczyzny-General-Stanislaw-Maczek-18921.html
Generał Maczek – Pozbawienie obywatelstwa polskiego
https://generalmaczek.pl/ciekawostki/pozbawienie-obywatelstwa/
Polska Zbrojna – Gen. Maczek: ojciec polskich sił pancernych
https://polska-zbrojna.pl/home/articleshow/33920?t=Gen-Maczek-ojciec-polskich-sil-pancernych
IPN – Szlaki Nadziei: Stanisław Maczek 1892–1994
https://szlakinadziei.ipn.gov.pl/sn/wystawy/postacie/90334,Stanislaw-Maczek-1892-1994.html
IPN – 1 Dywizja Pancerna PSZ
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/archiwum/121106,1-Dywizja-Pancerna-PSZ-infografiki.html
IPN – Początek bitwy pod Falaise
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/227088,Poczatek-bitwy-pod-Falaise.html
IPN – Falaise i Mont Ormel. 1 Dywizja Pancerna
https://edukacja.ipn.gov.pl/edu/materialy-edukacyjne/plakaty-historii-w-wiel/140188,Falaise-i-Mont-Ormel-1-Dywizja-Pancerna.html
IPN – Artur Cieślik: Breda. Najbardziej polskie miasto w historii Holandii
https://ipn.gov.pl/pl/historia-z-ipn/172744,Artur-Cieslik-Breda-Najbardziej-polskie-miasto-w-historii-Holandii.html
IPN – Przywrócenie obywatelstwa bohaterom II wojny światowej
https://ipn.gov.pl/pl/dla-mediow/komunikaty/174199,51-rocznica-przywrocenia-polskiego-obywatelstwa-bohaterom-II-wojny-swiatowej.html
