Článek
Císařské Německo počátku 20. století bylo v pozici rostoucí velmoci. Jeden z nejdůležitějších faktorů, který z něj velmoc učinil byla silná armáda. Železná disciplína, respekt vůči autoritám a často naprosto slepá poslušnost vůči mužům v uniformách byly společenskými cnostmi. Ale i v této společnosti žili mnozí na jejím okraji.
Jedním z takových lidí byl Friedrich Wilhelm Voigt, recidivista, drobný zlodějíček a člověk bez budoucnosti. Jediným geniálně jednoduchým podvodem dokázal zmíněné cnosti obrátit ve svůj prospěch a odhalit absurditu celého systému. V roce 1906 na chvíli ovládl městečko Köpenick a okradl ho o tisíce marek – a to všechno jen díky staré kapitánské uniformě.
Život obyčejného kriminálníka
Friedrich Wilhelm Voigt se narodil 13. února 1849 v Tilsitu ve Východním Prusku (dnešní Sovětsk v ruské Kalinigradské oblasti) do rodiny místního ševce. Voigt se po vzoru otce vyučil ševcem, ale po většinu života neměl následovat v jeho šlépějích. Už od mládí měl totiž problémy se zákonem. Ve čtrnácti letech, v roce 1863, byl poprvé odsouzen za krádež a padělání dokumentů, což mu vyneslo krátký trest. To byl jen začátek dlouhé série deliktů, drobných krádeží, podvodů a vloupání. Mezi lety 1864 a 1906 strávil Voigt za mřížemi dohromady přibližně 27 let – více než polovinu svého dospělého života.
Jeho kriminální historie odpovídala typickému průběhu „kariérních“ zločinců. Začínala malými prohřešky, jako drobné krádeže a falšování dokumentů a postupně eskalovala. V roce 1891 byl odsouzen na 15 let za vloupání do pokladny okresního soudu ve Wangerinu (dnes polské Węgorzyno), kde se pokusil ukrást hotovost a dokumenty. Během vězení se naučil, jak funguje byrokracie a autorita, což byly znalosti, které později geniálně využil. Po propuštění v únoru 1906 byl Voigt na svobodě, ale v zoufalé situaci.
Osobní karta v úředním spisu po zadržení v roce 1906
Tehdejší pruský systém vyžadoval od občanů platný pas a povolení pobytu, aby mohli pracovat nebo bydlet. Jenomže Voigtův sáhodlouhý trestní rejstřík ho stavěl do situace jako z knihy Hlava 22: bez stálé adresy nemohl získat práci, bez práce si nemohl pronajmout místo k bydlení. A bez toho nedostal papíry k pobytu, bez kterých ho policie vyháněla z měst, kde by se mohl usadit.
Pokud už se mu nějakou práci podařilo sehnat, bylo to vždy jen nakrátko, než na něj opět narazila policie, která ho opět vykázala dále. Toto kolečko mu nedávalo šanci napravit se i kdyby snad přece jenom chtěl. Znalost pruské byrokratické mašinérie mu však vnukla nápad na jeho nejslavnější čin.
Ze svých zkušeností věděl, že důstojnická uniforma měla v tehdejší německé společnosti až posvátnou autoritu. Vojáci a úředníci byli vedeni k poslušnosti a zpochybňování autorit bylo něco neslýchaného. Voigt se toho rozhodl využít ve svůj prospěch. Na bleších trzích a po různých bazarech postupně sehnal kompletní uniformu kapitána 1. gardového pěšího pluku – elitní jednotky pruské armády. Koupil důstojnický kabát s červenými výložkami, vysokou vojenskou čepici, šavli, rukavice a další nezbytné doplňky. Co na tom, že ho celý kostým vyšel jen na pár marek a na první pohled působil obnošeným a sepraným dojmem. Ani on sám nepůsobil zrovna reprezentativním dojmem, tím spíše v kontrastu ke skutečným důstojníkům a vojákům německé armády, posedlým předpisovým vnějším vzhledem. Samotná uniforma ho však jakýchkoliv pochyb uchránila – kdo by si dovolil zpochybňovat důstojníka.
Uniforma vystavená na radnici v Köpenicku
Za svůj cíl si vybral Köpenick (česky Kopník), menší město asi 20 kilometrů jihovýchodně od Berlína (dnes představuje jedno z předměstí a součást hlavního města), protože tam znal místní poměry a věděl, že radnice má pokladnu se slušným obnosem. Několik dní před samotnou akcí dal výpověď v továrně na boty, kde byl v té době zaměstnán, sbalil svou uniformu a další nezbytné rekvizity a pustil se do svého nejslavnějšího díla.
Den kdy se stal hejtmanem z Kopníku
Ráno 16. října 1906 se Voigt v uniformě vydal do severního Berlína, do oblasti Plötzensee, kde se nacházely vojenské lázně. Poblíž nich narazil na čtveřici rekrutů vedených poddůstojníkem. Suverénně jim přikázal, aby ho následovali k plnění zvláštního úkolu na příkaz nejvyšších autorit. Poddůstojníka poslal zpět do kasáren, aby ohlásil „odvelení“ mužů na tuto misi. O něco později odvelel z místní střelnice dalších šest vojínů. Co na tom, že patřili k jinému útvaru než povedený kapitán v nepadnoucí a neúplné uniformě. Muži ho bez odporu následovali.
Z místního nádraží vyrazili vlakem do Köpenicku. Vojákům vysvětlil, že bohužel nebylo možné pro transport zajistit motorová vozidla, a tak se musí přesouvat hromadnou dopravou. Během zastávky na cestě pohostil svou jednotku pivem, sám si přitom dopřál koňak. Po příjezdu na místo činu dal každému z vojáků po marce a v nádražní restauraci se naobědvali. Poté jim sdělil, že „bude třeba zatknout starostu a možná také nějaké další pány.“
Socha před vchodem do radnice umístěná v roce 1996
Poté odpochodovali k městské radnici. Voigt se svou jednotkou obsadil budovu, nechal všechny východy zablokovat a zakázal úředníkům i návštěvníkům v budově jakýkoli pohyb na chodbách. Následně všem sdělil, že přišel, aby prověřil podezření ze zpronevěry městských peněz, zatkl „jménem Jeho Veličenstva“ vrchního městského sekretáře Rosenkranze a starostu Georga Langerhanse, nechal je zavřít v jejich služebních místnostech a hlídat. Na pomoc si vzal také četníky, kteří uzavřeli okolí a dohlíželi na dodržování Voigtových příkazů. Pro případ, kdy by se přece jen někdo pokusil dotazovat v berlínských kasárnách na přítomnost kapitána gardového pluku, nechal na místní poště zablokovat na hodinu veškeré hovory do Berlína.
Pokladníkovi města přikázal otevřít městskou kasu, přepočítat hotovost v ní uschovanou a uložit ji do přinesených pytlů. Ty pak pokladník zapečetil a vyžádal si od Voigta potvrzení o převzetí 4002 marek a 37 pfeniků. Na potvrzení se Voigt podepsal jménem von Malzahn, tedy jménem ředitele poslední věznice, ve které pobýval s dodatkem „Hi1. GR“ čili kapitán 1. pěšího gardového pluku. Následně nechal odvézt starostu a pokladníka do berlínské věznice Neue Wache v pronajatých drožkách pod doprovodem jednoho z vojáků a místního policisty. Oba úředníci se mu předtím museli zavázat čestným slovem, že se během cesty nepokusí o útěk.
Historický trezor na radnici
Když bylo vše hotovo, přikázal vojákům strážit radnici ještě další půlhodinu a sám se i s penězi za doprovodu davu zvědavců vydal zpět na nádraží. Podle novinových zpráv si v nádražní restauraci při čekání objednal sklenici piva, kterou na jeden zátah vypil a následně nejbližším vlakem vyrazil směr Berlín. Po příjezdu do hlavního města si v obchodě s oděvy vyzvedl civilní oblečení. Na různých místech se zbavil své uniformy, šavle a dalších rekvizit a ukryl se na adrese poblíž tehdejšího Slezského nádraží (Berlin Schlesischer Bahnhof, dnešní Berlin Ostbahnhof). Zde hodlal přečkat pátrání a poté i s penězi zmizet.
Kopnikiáda – kousek, který vyvolal nebývalý poprask
Historka o dění poblíž hlavního města se začala rychle šířit po celém Německu a záhy její ohlas překonal hranice země. Celé Německo se smálo geniálnímu nápadu. Samotný císař si okamžitě vyžádal telegrafickou zprávu o celé záležitosti. Po jejím přečtení se prý i on zasmál a poznamenal: „Teď vidíte, co znamená disciplína. Žádný jiný národ na zemi se nám nevyrovná!“ Byť se může jednat pouze o historickou legendu, označení Voigta za „milého darebáka“ je považováno za historicky spolehlivé. Císař, sám obrovský fanoušek všeho vojenského, si nelámal hlavu s průběhem zločinu, ale měl být krajně potěšen autoritou, kterou vojenská uniforma vyvolávala v obyčejných německých občanech.
Ačkoliv mohl mít pachatel obrovské sympatie německé a světové veřejnosti, usilovně po něm pátrala policie. Deset dní po činu byl zatčen ve svém úkrytu na Lange Straße 22. Úřadům ho vydal jeho bývalý spoluvězeň, který znal celý plán a doufal, že si svým udáním zaslouží odměnu 3 000 marek.
Voigt stanul před zemským soudem v Berlíně, který ho odsoudil za neoprávněné nošení uniformy, přestupek proti veřejnému pořádku, zbavení svobody, podvod a závažné padělání dokumentů. Ačkoliv byl odsouzený dlouholetým recidivistou, soud byl k němu nebývalé shovívavý a odsoudil ho na pouhé čtyři roky odnětí svobody. Soud za polehčující okolnost považoval to, že „po výkonu posledního trestu vynaložil značné a, pokud to bylo v jeho silách, úspěšné úsilí o poctivou obživu a byl na dobré cestě stát se užitečným členem občanské společnosti, ale že toto úsilí bylo zmařeno bez jeho zavinění a byl zahnán zpět na cestu zločinu.“ V tomto ohledu soud také uznal, že Voigtův čin byl rozhodujícím způsobem motivován jeho beznadějnou situací odsouzeného zločince, který podle tehdy platných pravidel policejního dohledu nemohl doufat v bezpečný pobytový status. Lze říct, že to byla až nebývalá reflexe absurdnosti rigidního pruského systému. O průběhu procesu referovali žurnalisté z celého světa.
Svůj trest si měl odpykat v berlínské věznici Tegel. Během jeho věznění byly úřady zaplaveny dotazy, pozdravy, žádostmi o autogramy a prosbami o milost z Německa i ze zahraničí. Během pobytu ve věznici byly Voigtovi samotnému nabízeny značné částky peněz za práva na jeho příběh. Přání veřejnosti na omilostnění podvodníka byly vyslyšena po dvou letech, když Voight obdržel milost z rukou císaře Viléma II a 16. srpna 1908 byl propuštěn. Ještě téhož dne zvěčnil svůj hlas formou gramofonové nahrávky, za kterou obdržel 200 marek. V této nahrávce řekl: „Moje touha chodit mezi svobodnými lidmi jako svobodný muž stále sílila. Nyní jsem se skutečně stal svobodným, ale přeji si […] a modlím se, aby mě Bůh ochránil před tím, abych se znovu nestal psancem.“
Voigt opouští brány věznice Tegel
V dalším životě se skutečně dokázal úspěšně vyhýbat pobytu za mřížemi a naplno využít své slávy. Jen pár dní po opuštění bran věznice stála jeho figurína v muzeu voskových figurín na ulici Unter den Linden, další figurínu později vystavilo ještě mnohem slavnější muzeum voskových figurín Madame Tussaud v Londýně
Ačkoliv se mu úřady snažili v této činnosti bránit, Voigt vyrazil na turné po německých a evropských městech, kde vystupoval po hospodách a na poutích. V sálech nebo cirkusových stanech se vydával za kapitána z Köpenicku a prodával podepsané karty s fotografiemi sebe sama v uniformě nebo civilním oblečení. Představení se účastnili nebo se s ním fotografovali i jednotliví členové jednotky, které kdysi velel. V roce 1909 vydalo lipské nakladatelství jeho autobiografii Jak jsem se stal kapitánem z Köpenicku: Můj životní příběh / Od Wilhelma Voigta, známého jako kapitán z Köpenicku (Wie ich Hauptmann von Köpenick wurde. Mein Lebensbild / Von Wilhelm Voigt, genannt Hauptmann von Köpenick).
Jeho zesměšňování armády a státu se však začalo německým úřadům rychle zajídat, a tak se musel vydat za hranice vlasti. Nejdříve vyrazil na turné po evropských městech, později vyjel také do USA. Nakonec v roce 1910 obdržel povolení k pobytu v Lucembursku, kde v roce 1912 koupil dům, aby se tam usadil až do své smrti.
Voigt se s německou armádou znovu setkal během první světové války. V Lucembursku, které okupovaly německé jednotky, byl krátce zadržen a vyslýchán. Poručík, který ho vyslýchal, si do deníku poznamenal: „Zůstává mi záhadou, jak mohl tento ubohý muž kdysi otřást celým Pruskem.“
Voigt na svém turné po USA, tou dobou již jako zámožná celebrita
Ekonomický chaos po první světové válce připravil Voigta o jeho úspory a ten nakonec 3. ledna 1922 umřel v chudobě po prodělání plicní choroby. Pohřben byl na místním hřbitově Notre-Dame. Pohřební průvod se měl údajně cestou na hřbitov setkat s oddílem francouzských vojáků umístěných v Lucembursku. Když se velitel oddílu zeptal, kdo je zesnulý, truchlící mu odpověděli „kapitán z Kopeníku“ (Le Capitaine de Coepenick). Velitel čety, v domnění, že je pohřbíván skutečný kapitán, nařídil svým mužům, aby nechali pohřební průvod projít s vojenským pozdravem za zesnulého důstojníka. Symbolické zdůraznění jeho činu přišlo v roce 1961, kdy jeden cirkus daroval náhrobek s vyobrazením karikatury vojáka ve špičaté pruské helmě orámované nápisem „kapitán z Kopeníku.“
Ohlas Voigtova kousku
Kapitán či hejtman s Kopníku a jeho skutek se setkaly s okamžitým ohlasem po celém světě. Kromě již zmíněného pobavení samozřejmě vzbudil mnoho otázek. Ihned po celé akci se novináři a mnozí další ptali, jak je vůbec možné, aby člověk, který nemá žádnou legitimitu, kromě staré, zjevně obnošené a nesprávné vojenské uniformy, mohl zmást nejen další vojáky, ale také autority jako jsou vysocí úředníci na městské radnici. Probírána byla slepá německá poslušnost, ochota podrobit se i naprosto absurdním požadavkům autorit či postavení armády v militaristickém císařském Německu. Snad naprosto příznačné pro ducha té doby byla kritika vojáků za jejich příliš uctivé vystupování vůči nesprávně uniformovanému kapitánovi, který „nosil čepici místo helmy“ a jehož čepici navíc chyběla horní kokarda (vojáci z Voigtovy jednotky však nebyli oficiálně za své jednání nijak potrestáni).
Podoba Voigtova hrobu s karikaturou pruského vojáka
Incident vyvolal velký rozruch i v zahraničí a byl většinou interpretován jako reálně-komický projev prusko-německého militarismu a dominantní role německé armády ve státě a společnosti. Obzvláště britské noviny si na tomto případu smlsly.
Celá situace měla přirozeně také umělecký přesah. První satirická vystoupení se na pódiích německých divadel objevila ještě před dopadením pachatele. V dalších letech bylo uvedeno mnoho divadelních her na toto téma. Většinou se jednalo o komické hry či přímo frašky.
V dalších letech s rozvojem rozhlasu a filmu byly události také opakovaně zpracovány za pomocí nastupujících technologií. Zpočátku šlo především o krátké němé filmy, dokumenty či útržky ze života Voigta například ve formě filmových týdeníků, v dalších desetiletích se však jednalo o celovečerní díla. Z těchto děl je asi nejslavnější divadelní hra a později též celovečerní film Kapitán z Köpenicku (Der Hauptmann von Köpenick, divadelní drama z roku 1931, zfilmováno poprvé roku 1956) z pera Carla Zuckmayera. V 80. letech uváděl tuto hru také Činoherní klub, v hlavní roli Voigta hrál Petr Nárožný.
Voigt obohatil také světový jazyk. Slovo kopnikiáda (v němčině Köpenickiade) označuje zesměšnění úřadů či jiných autorit za použití lsti. V tomže smyslu se používalo také anglické to koepenick.
Na skutek nakonec nezapomněly ani úřady. Od roku 1996 stojí před vchodem do radnice v Kopníku socha kapitána v životní velikosti a ke 100. výročí události vydala německé pošta jubilejní známku s vyobrazením Voigta v kapitánské uniformě. Zdá se tak, že i německé úřady, jinak nepříliš známé svým smyslem pro humor, dokázaly pochopit absurditu celého příběhu.
Zdroje:
https://www.history.com/this-day-in-history/october-16/a-shoemaker-leads-german-soldiers-in-a-robbery
https://de.wikipedia.org/wiki/Hauptmann_von_K%C3%B6penick
https://www.researchwriter.cz/2014/12/28/k-zapomenute-historii-slova-kopnikiada-a-kauzy-hejtmana-z-kopniku/
