Hitlerův superšpión Gehlen začal v SSSR, po válce pracoval pro Američany a stál u zrodu rozvědky SRN

Když se v roce 1945 blížil konec Třetí říše, mnoho jejích představitelů zmizelo v chaosu porážky. Někteří skončili před soudem, jiní uprchli, další se pokusili ztratit v davu. A pak tu byl Reinhard Gehlen – muž, který místo útěku vsadil na chladnou kalkulaci. Nehledal úkryt, ale příležitost. Nabídl své služby vítězům. A oni je přijali. V době, kdy se svět rychle přeskupoval do nových bloků, se jeho znalosti ukázaly jako až nečekaně cenné.

Reinhard Gehlen se narodil 3. dubna 1902 v Erfurtu do vlivné rodiny. Jeho matka pocházela z rodu nižší šlechty a otec Walther Gehlen byl důstojníkem císařské armády, který později pracoval jako knihkupec a nakladatel. Právě toto rodinné zázemí ho od mládí předurčilo k vojenské dráze. Inspiroval se službou svého otce, navíc v tehdejších konzervativních kruzích byla služba v armádě považována za otázku cti.
Už od mládí projevoval velké nadání pro matematiku a oblíbil si jízdu na koni. V roce 1920 vstoupil do Reichswehru a díky těmto zálibám střídal službu u jezdeckých či dělostřeleckých útvarů. Většinu služby před válkou prožil na různých štábech a postupně si vybudoval pověst schopného, systematického a precizního důstojníka. Nebyl to typ, který by poutal pozornost charismatem, spíše působil nenápadně, soustředěně, až úřednicky. V pozdějších letech války ho opakovaně jeho nadřízení kladně hodnotili jako skvělého štábního důstojníka s excelentními organizačními schopnostmi. Jeho „neviditelnost“ se mu měla později stát velkou výhodou. V prostředí plném osobních vazeb a politických tlaků sázel výhradně na odbornost a systematickou analýzu informací.
V poválečném Německu poznamenaném porážkou, hyperinflací a politickou nestabilitou se na rozdíl od velké části svých kolegů v důstojnických uniformách Gehlen nijak zásadně politicky neangažoval. Když přišli v roce 1933 nacisté k moci, rychle se přizpůsobil, do NSDAP však vstoupil až v roce 1938. Byl to z jeho strany zjevně chladný kalkul, který mu měl pomoci v další kariéře a nejednal z ideologického přesvědčení.
Po vypuknutí války se již v hodnosti majora zapojil do útoku na Polsko, zůstal však se svou jednotkou v záloze. V dalších měsících se zapojil do budování opevnění na západních i východních hranicích Říše. Po porážce Francie se zapojil do tajných příprav německé expanze na východ – jak do příprav kampaní na Balkáně, tak jeho hlavnímu zadání, a to pomoci s přípravami operace Barbarossa.
Jeho úkolem bylo zorganizovat logistiku celé operace, dopravu materiálu, záloh a zásob frontovým jednotkám, vytyčit jejich operační prostor, aby nedošlo při postupu ke zmatkům a střelbě do vlastních řad. Díky přípravám plánů pro nejvyšší velení si ho všimli také nejvyšší generálové. Oceňovali jeho pracovitost, analytické myšlení a schopnost předvídat. Za svou práci obdržel Válečný záslužný kříž.

Operace Barbarossa začala obrovským úspěchem německých zbraní. Wehrmacht postupoval bleskovou rychlostí na východ a uštědřil Sovětům krvavé ztráty. I přes obrovské porážky však Rudá armáda pokračovala v odporu a před branami Moskvy dokázala zastavit německý postup.
Velitelé na východní frontě byli nespokojení se selháním rozvědky. Ta nebyla schopná přesně určit sovětské bojové schopnosti. Silně podcenila nejen průmyslové kapacity, ale také počet tanků, letadel i jejich technickou úroveň. Přes ztrátu milionů vojáků a obsazení obrovských průmyslových oblastí jako byl Donbas pokračovali Sověti v odporu a jejich zbrojovky chrlily nové tanky a letadla po tisících.
Vrchní velení nespokojené s dosavadními výsledky se rozhodlo sáhnout po schopném a pracovitém důstojníkovi. Ačkoli se Gehlen nikdy nepodílel na zpravodajské práci, neovládal žádné cizí jazyky a neměl žádné znalosti o Sovětském svazu, byl 1. května 1942 jmenován vedoucím oddělení zahraničních armád na východě (Fremde Heere Ost, FHO), a tedy i vedoucím průzkumu na východě a především jeho analýzy. Zpočátku byl také zodpovědný za Skandinávii, jižní Evropu a americké letectvo.
Gehlen velmi rychle restrukturalizoval svou agenturu, která původně vyhodnocovala především informace od šéfa Abwehru, admirála Wilhelma Canarise. Nyní byla schopna analyzovat zpravodajské informace integrovaným způsobem, aniž by bylo nutné zapojit další agentury. Na důležitá místa přivedl lingvisty, geografy, antropology, lidi se znalostmi prostředí a často mladší důstojníky schopné pružného myšlení.
Jeho práce nebyla viditelná navenek, přesto měla strategický význam. Gehlen a jeho tým shromažďovali obrovské množství dat z výslechů zajatců, leteckých snímků, zachycené komunikace i logistických zpráv. Při své práci odmítal také uplatňovat rasistická hlediska tak typická pro jeho nadřízené a odmítal podceňovat Sověty na základě jejich domnělé slovanské méněcennosti.
Při výsleších však jeho organizace neváhala používat ani velmi drsné metody. Mnohým zajatcům byla dána jednoduchá volba – prozradit vyslýchajícím důstojníkům požadované informace a obdržet odměnu v podobě jídla nebo skončit v zajateckém táboře a čelit smrti hladem. Naopak pro vysoce postavené důstojníky nechávala FHO budovat „VIP“ tábory s dostatečným materiálním zabezpečením, které mělo tyto důstojníky přesvědčit ke spolupráci.
Po porážce u Stalingradu se stal jedním z organizátorů Výboru pro osvobození národů Ruska. Jeho hlavou byl nechvalně proslulý generál Vlasov, který stál v čele divize sovětských válečných zajatců ochotných obléknout nacistickou uniformu a bojovat proti Sovětskému svazu. Ve spolupráci se zpravodajskou službou SS, Abwehrem a speciální Braniborskou divizí pod velením Otty Skorzeneho pomáhal také vytvářet síť specialistů, rozvědčíků a sabotérů, kteří měli pro Němce získávat důležité informace nebo provádět sabotáže za sovětskými liniemi. Podle některých zdrojů se měl podílet i na přípravách organizace Werwolf, která měla pokračovat v odporu po ústupu německých sil.
I přes svou pracovitost a organizační schopnosti nedokázala jeho FHO zabránit porážkám na východní frontě. U Stalingradu již v létě 1942 upozorňoval na hrozbu na bocích 6. armády, zároveň však ještě krátce před zahájením sovětského protiútoku očekával v duchu hlášení z ostatních stran rychlé vyčerpání zbývajících sovětských záloh.
V dalších případech však jeho organizace selhala ještě mnohem více. Před bitvou u Kursku nedokázal správně vyhodnotit sílu sovětských obránců a sovětskou převahu v tancích a dalších zbraních. Německá ofenziva nakonec selhala a bitva znamenala definitivní obrat v dění na východní frontě. Jeho největším selháním bylo naprosté podcenění sovětské letní ofenzívy roku 1944, tzv. operace Bagration. Špičková sovětská maskirovka dokázala kompletně zmást německou rozvědku a ta vyhodnotila hlavní směr sovětské ofenzivy na jižní úsek fronty. Tato chyba vedla k naprostému překvapení v den zahájení útoku, zhroucení fronty a vedla k největší porážce Německa na východní frontě.
Rychlý vývoj války a zdrcující porážky na všech frontách ho již na podzim 1944 vedly k vyhodnocení situace jako ztracené. Zatímco mnozí jeho kolegové se oddávali představám o konečném vítězství a obratu ve válce, Gehlen už plánoval své přežití po válce. Dobře věděl, že si musí krýt záda.
Nikdy nepatřil do kruhu nacistických fanatiků, kteří neměli problém si ušpinit ruce krví nevinných. Velmi dobře věděl o dění na východě, o vyhlazování Židů po celém okupovaném území, zločinech proti civilistům a válečným zajatcům a sám se jich svou prací do určité míry účastnil. Věděl proto, že nesmí padnout do rukou Sovětů. S úzkou skupinou svých nejbližších spolupracovníků začali sbírat a kopírovat klíčové dokumenty o Sovětském svazu, jeho vojenských, průmyslových a vědeckých možnostech. Už na podzim očekával budoucí rozkol mezi Spojenci a Sověty a ve svých vzpomínkách se k tomu vyjádřil: „Západní mocnosti se obrátí proti svému spojenci Rusku. K tomu budou v boji proti komunistické expanzi potřebovat mě, mé zaměstnance a mé kopírované dokumenty, protože sami tam žádné agenty nemají.“
Na jaře 1945 začala jeho skupina ukládat na různých místech vodotěsné barely s velkým množstvím zpravodajských informací. Svou rodinu mezitím odeslal do západní části Německa, aby nemohla padnout do rukou NKVD, a se svými spolupracovníky se dohodli na osobní kapitulaci do rukou Američanů. V dubnu 1945 byl povýšen do hodnosti generálmajora, ale vzápětí byl zbaven své funkce pro jeho realistické hlášení o válečné situaci a „defétistické“ postoje.

Prvních několik dnů po ukončení bojů se Gehlen ukrýval v Bavorsku, než se s šesticí svých nejbližších kolegů vzdali do rukou americké armádní kontrarozvědky. Ta zpočátku nevěřila jeho tvrzením a znalostem. Záhy však rozpoznala jeho možný přínos a s mužem, později označovaným některými za „Hitlerova superšpiona“, uzavřela dohodu. Za osobní svobodu a bezpečnost pro sebe a další své spolupracovníky v americkém zajetí jim předal ukryté archivní materiály.

Spolupráce s Američany však měla jít ještě mnohem dále a hlouběji. Američtí zpravodajci rozpoznali jeho potenciální hodnotu jakožto šéfa špionáže s rozsáhlými znalostmi sovětských sil a kontaktů na protikomunistické síly v Sovětském svazu a na Sověty kontrolovaných územích. Ještě během léta 1945 dostal Gehlen k ruce několik svých dřívějších spolupracovníků, se kterými pomohl vyzvednout ukryté barely s archivy.
V červnu 1946 byla ustanovena Gehlenova organizace, Američany často označována také jako Gehlen Org či prostě The Org. Sídlo měla v Pullachu u Mnichova v uzavřené vilové čtvrti původně vyhrazené nacistickým prominentům. Formálně šlo o německou organizaci, ve skutečnosti všechny výdaje platili Američané a za to se jim dostávalo volného přístupu k získaným zpravodajským materiálům. Zpočátku organizace spadala pod americkou armádu, později její řízení převzala CIA.
V počátečních letech studené války poskytovala Gehlenova organizace více než 70 % všech zpravodajských informací o sovětských silách. Agenti byli schopní dodávat informace o remilitarizaci východního Německa, detailní mapy sítě sovětských železnic, letišť a přístavů. Vyslýchala také německé válečné zajatce vracející se ze sovětských táborů. Zodpovídala také za výslechy a zpravodajské vytěžení uprchlíků z východního bloku.
Usilovná práce vedla k mnoha úspěchům. Zjištění organizace pomohla rozbít několik špionážních sítí vytvořených nejen sovětskou, ale také například jugoslávskou rozvědkou v západních zemích. Infiltrovat se podařilo také síť založenou československou StB. Operace však Gehlenova síť prováděla také na druhé straně železné opony. Dokázala propašovat z východního bloku informace o vývoji a výrobě stíhačky Mig-15, se kterou se měli Američané brzy utkávat na korejském nebi. Během operace Džungle (Operation Jungle) pomáhala pomocí svých sítí v Pobaltí a Polsku anglické rozvědce propašovat zpravodajce verbované z řad exulantů zpět za hranice jejich zemí.
Jedna z nejúspěšnějších misí na samém počátku studené války byla v roce 1948 zaměřená také proti StB. Výsledkem operace Bohemia byl kontakt agenta s krycím jménem Ondřej s několika československými zpravodajci. Z dotazníků emigrantů bylo zjištěno, že se několik členů rozvědky a kontrarozvědky obává politických represí, a mezi nimi padlo jméno kapitán Jeřábek. Agent proto kontaktoval kapitána Jeřábka, ten s sebou vzal svého přítele a kolegu Fejfara z vojenské rozvědky. S sebou vzali ještě majora Týra, který donedávna pracoval na velitelství zpravodajství. Společně překročili hranice i s rodinami a na druhou stranu přenesli obrovské množství utajovaných materiálů.
Organizace se však musela potýkat i s neúspěchy. V první řadě se jednalo o kritiku ze strany některých německých orgánů a také vlád spojenců. Gehlen se nerozpakoval zaměstnávat nejen své bývalé kolegy z FHO, ale také bývalé příslušníky zpravodajské sítě SS, SD či dalších nacistických organizací. Často šlo o lidi, kteří by za jiných okolností měli skončit před soudem a možná na šibenici. Neměli tak moc na výběr a rádi spolupracovali za ochranu před trestem. Spekulovalo se také o zapojení válečných zločinců, jako byl Alois Brunner.
Tito lidé však byli často kompromitováni zpravodajskými službami východního bloku. Nebylo tak vždy možné odhalit možné dvojité agenty a organizace jimi byla doslova prolezlá. Trojicí nejúspěšnějších z nich byli Heinz Felfe, Hans Clemens a Erwin Tiebel. Jen samotný Felfe dokázal předat více než 15 000 kopií tajných dokumentů, nemluvě o nespočtu vyslaných rádiových zpráv. Trojice byla odhalena až v roce 1961, tedy po více než deseti letech činnosti. Sympatizanti a komunističtí špioni v dalších západních organizacích, jako Kim Philby, se snažili sabotovat Gehlenovu práci.

S průběhem času přestala vyhovovat existující struktura. S ustanovením dvou nových německých republik vyvstala také otázka existence jejich zpravodajských služeb. Od roku 1951 se proto diskutovalo o založení nové oficiální zpravodajské organizace Spolkové republiky.
Stalo se tak 1. dubna 1956, když vznikla Federální zpravodajská služba. Gehlen byl 20. prosince 1956 jmenován jejím prezidentem s doživotním statutem státního úředníka. Měnila se však nejen organizace, ale doba jako taková. Staré metody zpravodajské práce postupně ustupovaly elektronické špionáži. Nová doba a nový režim přinášely také nové nároky a Gehlen se jim jen těžko dokázal přizpůsobit.
Snižoval se význam starých sítí z doby války a prvních poválečných let. Vznik Bundeswehru odčerpal možné „personální rezervy“, ze kterých by Gehlen mohl čerpat, a mnoho jeho spolupracovníků opět mohlo oficiálně oblékat uniformu, tentokrát však demokratického státu. Do BND navíc přicházeli čím dál častěji civilisté s lepším vzděláním a výcvikem odpovídajícím době.
Jeho pozici a práci příliš neprospělo ani jeho liberální nakládání s finančními prostředky, když v jednu chvíli na seznamech spolupracovníků BND bylo 16 členů jeho rodiny, kteří byli samozřejmě za své služby odměňováni. Zátěží byly kontakty na bývalé nacisty. To silně nahrávalo východoněmecké či komunistické propagandě obecně, která mohla do světa vytrubovat zvěsti o německém revanšismu a návratu nacistů k moci. Jako oficiální prezident organizace se z muže zvyklého pracovat ve stínu na pozadí stala oficiální veřejná figura s mnoha nebývalými povinnostmi. Gehlen jimi byl čím dál častěji zahlcen. Na veřejnost vypluly také skandály spojené s útěkem Aloise Brunnera či Gehlenovy kontakty s krajně pravicovým politikem Gerhardem Freyem.

Přesto se ještě BND pod jeho vedením zapojovala do zákulisních bojů studené války. Díky absenci koloniální minulosti se na SRN obracelo mnoho afrických a asijských zemí při spolupráci na výcviku svých sil a boji proti komunistickým guerillám. Zpravodajské a bezpečnostní kontakty pak pomáhaly pronikat německým firmám na tyto trhy.
V roce 1968 odešel Gehlen do důchodu. Údajně k tomu byl donucen po některém z dalších skandálů, podle některých se však jedná jen o spekulaci. Odešel do velmi štědré penze a na jeho postu ho vystřídal Gerhard Wessel, bývalý člen Reichswehru a podřízený Gehlena v organizaci FHO a Gehlenově organizaci. O své práci publikoval knihu Der Dienst (Služba), která se rychle stala bestsellerem. Kritici však dílo odsoudili kvůli snaze vykreslit se v zářivém světle.
Gehlen zemřel 8. června 1979 v obci Berg u Starnbergerského jezera. Uzavřel se tak život, který zůstává symbolem extrémního pragmatismu 20. století – muže, který dokázal přežít pád Třetí říše a stát se klíčovou postavou západního zpravodajství. Pro některé byl Gehlen génius studené války, pro jiné morálně kompromitovaný oportunista.

PS: Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://www.britannica.com/biography/Reinhard-Gehlen

https://www.bundesarchiv.de/geschichte/gehlen/

https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP90-00965R000706820016-9.pdf

https://www.bnd.bund.de/DE/Der_BND/Geschichte_des_BND/geschichte_des_bnd_node.html

https://www.cia.gov/readingroom/docs/CIA-RDP80-00810A006000360009-0.pdf

https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB146/index.htm

https://www.historynet.com/reinhard-gehlen-hitlers-master-spy/

https://warfarehistorynetwork.com/article/reinhard-gehlen-hitlers-spymaster/