Hodili na něj potopení Tirpitze. Stíhač s 208 sestřely si zvolil smrt při taranu bombardéru

Britské bombardéry se 12. listopadu 1944 vrátily od norského Tromsø bez jediné ztráty. Za sebou zanechaly převrácenou bitevní loď Tirpitz a přibližně tisíc mrtvých německých námořníků. Ze základny Bardufoss vzdálené několik desítek kilometrů sice odstartovali stíhači Luftwaffe, k britským Lancasterům se však nedostali. Velení Kriegsmarine požadovalo potrestání odpovědných důstojníků a pozornost vyšetřovatelů se obrátila k majoru Heinrichu Ehrlerovi, jednomu z nejúspěšnějších německých stíhacích pilotů.

Heinrich Ehrler se narodil 14. září 1917 v Oberbalbachu v Bádensku, v dělnické rodině vyrůstalo osm dětí a po matčině smrti, otcově druhé svatbě a narození dalších sourozenců se domácnost ještě rozrostla. Heinrich se vyučil řezníkem, ale v osmnácti letech vstoupil do armády. Od října 1935 sloužil u dělostřeleckého pluku v Ludwigsburgu, na jaře následujícího roku přešel k protiletadlovým jednotkám Luftwaffe.

Na podzim 1936 odjel do Španělska jako příslušník Legie Condor, kterou Hitler vyslal na pomoc nacionalistům generála Francisca Franca. Ehrler tam sloužil u protiletadlového dělostřelectva a do Německa se vrátil v srpnu 1937. Když německá armáda v září 1939 napadla Polsko, stále působil u pozemního personálu letectva a o pilotní výcvik požádal až v lednu 1940.

Po dokončení výcviku byl na začátku února 1941 přidělen ke 4. letce stíhací eskadry JG 77 ve Stavangeru v okupovaném Norsku. Létal na Messerschmittu Bf 109 a zprvu zajišťoval hlídky nad pobřežím, doprovod bombardérů a ochranu německých lodí. První sestřel mu byl přiznán v květnu 1941, jeho bojová kariéra pak dlouho pokračovala v oblasti daleko za polárním kruhem, kde Němci udržovali letiště pro útoky proti sovětskému severu.

Začátkem roku 1942 vznikla stíhací eskadra JG 5 s přezdívkou Eismeer, Ledové moře. Její jednotky operovaly z norských a finských letišť, chránily přístavy u Kirkenesu a Petsama a doprovázely bombardéry k Murmansku. Do tamního nezamrzajícího přístavu přijížděly spojenecké konvoje se zásobami pro Sovětský svaz a německé bombardéry se pokoušely ničit překladiště, lodě i železniční trať vedoucí do vnitrozemí.

Ehrler létal nad územím, kde počasí nezřídka určovalo nebo zmařilo celý plán operace. V zimě se stroje vracely za tmy a silných mrazů, v létě probíhaly souboje dlouho do noci za polárního dne. Zásah stroje nad tundrou, horami nebo Barentsovým mořem často nenechával pilotovi jiné možnosti než seskok padákem a jen málo šancí na přežití. Na severní frontě přitom bojovaly početně menší skupiny stíhaček, takže se opakovaně střetávali stejní němečtí a sovětští letci.

Druhý sestřel si Ehrler připsal 19. února 1942, na jaře bojoval především proti britským Hurricanům a americkým P-40 Warhawk poskytnutých v rámci programu lend-lease. Při doprovodu střemhlavých bombardérů Ju 87 k oblasti Kandalakši sestřelil další stíhačku, kterou považoval za MiG-3, sovětské dokumenty ukazují, že šlo o Hurricane. Ke konci května už operoval z Petsama a podílel se na letech podporujících útoky na arktický konvoj PQ 16.

Při bojích 30. května zahynul také podplukovník Boris Safonov, jeden z nejznámějších sovětských stíhačů na severu, jeho P-40 se zřítil poblíž konvoje, zatímco německé letouny hlásily několik vzdušných vítězství. Safonovův pád nebylo možné spolehlivě přiřadit konkrétnímu německému pilotovi, Ehrler mezitím pokračoval v dalších doprovodných letech a jeho počet přiznaných sestřelů během léta prudce stoupal.

V srpnu převzal velení 6. letky JG 5 po padlém Hannsi-Dieteru Hartweinovi. Začátkem září měl na kontě 46 vítězství a 4. září 1942 obdržel Rytířský kříž Železného kříže a do konce měsíce dosáhl šedesáti sestřelů. V následujícím roce postupoval ve velení, ale dál osobně vedl své piloty do vzdušných soubojů. Při útoku na letiště u Murmaši 27. března 1943 se německý doprovod střetl s přibližně třiceti sovětskými stíhačkami, Ehrler hlásil pět vítězství během jediného dne. JG 5 si připsala čtrnáct sestřelených letounů, zatímco sovětské záznamy potvrzují šest ztracených strojů.

Na jaře 1943 byl Ehrler povýšen na kapitána a převzal velení skupiny stíhacích letounů, při dalších bojích 8. června dosáhl svého stého přiznaného sestřelu, jako čtyřicátý pilot Luftwaffe. O necelé dva týdny později ale sám přišel o letoun, když během střetnutí se sovětskými stíhači 21. června musel vyskočit padákem za nepřátelskými liniemi. Němcům se podařilo vyslat hydroplán Arado Ar 196, který Ehrlera ještě téhož dne vyzvedl a odvezl zpět.

V srpnu 1943 mu Hitler ve Vlčím doupěti předal dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Vyznamenán byl také Ehrlerův spolubojovník Theodor Weissenberger, s nímž se později znovu setkal v proudové stíhací jednotce. Při bojích 18. srpna 1943 hlásil Ehrler tři další sestřely, dva P-40 a jeden La-5. Současně přišel o doprovodného pilota Christiana Stolze, jehož stíhačku zasáhla protiletadlová palba. Na podzim převzal III. skupinu JG 5 a vedení své dosavadní letky přenechal Weissenbergerovi. Sovětské útoky na německá letiště pokračovaly i za zhoršujícího se počasí, při listopadových střetnutích Ehrler hlásil další zásahy proti P-40 a bitevním Il-2 Šturmovik.

Další velké střety se odehrály při sovětských náletech na německé konvoje koncem května 1944, Ehrler 25. května vedl devatenáct Messerschmittů proti početné formaci a připsal si čtyři vítězství, o den později nahlásil dalších pět. Poslední květnový den havaroval při přistání v Petsamu se svým Bf 109 G-6, vyvázl jen s lehčím zraněním.

V srpnu 1944 převzal jako major velení celé JG 5, současně se pod tlakem sovětské ofenzivy stahovaly německé jednotky z Petsama a Kirkenesu a letectvo vyklízelo severní základny. Část pilotů se přeškolovala z Messerschmittů na Focke-Wulfy Fw 190. Na podzim se Ehrlerova eskadra ocitla v blízkosti bitevní lodi Tirpitz, která po letech britských útoků zamířila ke svému poslednímu kotvišti.

Tirpitz byla sesterskou lodí Bismarcku a největší bitevní lodí postavenou v Německu, měřila přibližně 251 metrů, při plném zatížení měla výtlak přes 52 000 tun a nesla osm děl ráže 380 milimetrů. Britské námořnictvo muselo počítat s možností, že vypluje z norských fjordů proti arktickým konvojům, Britové se proto opakovaně pokoušeli loď zničit. Její pohyb neustále sledovali prostřednictvím vzdušného průzkumu a proti kotvištím v norských fjordech mířily ponorky i letecké svazy. Rozmístěné kouřové generátory měly loď v okamžiku útoku zakrýt a Němci chránili přístupy k ní protiletadlovými bateriemi.

V září 1943 Tirpitz poškodily britské miniponorky, na jaře 1944 následovaly útoky letadel z letadlových lodí a v září ji během operace Paravane zasáhly obří pumy Tallboy, shazované Lancastery z velké výšky. Jedna z nich způsobila tak vážné poškození přídě, že německé velení upustilo od plnohodnotné opravy. Loď byla přesunuta z Altafjordu k ostrovu Håkøya nedaleko Tromsø, kde měla sloužit jako plovoucí dělostřelecká baterie. Pod kýl Němci navršili materiál, který měl při dalším zásahu zadržet trup před převrácením.

Přesun na jih přiblížil Tirpitz britským letištím ve Skotsku a Lancastery na ni zaútočily už 29. října při operaci Obviate, ale cíl zakryla oblačnost. Další pokus dostal krycí název Catechism, úder připravovaly 9. a 617. peruť RAF, vyzbrojené přibližně pět a půl tuny vážícími Tallboyi. Bombardéry měly přeletět Norské moře, zamířit přes neutrální Švédsko a přiblížit se k Tromsø z vnitrozemí. Pro dlouhý let byly některé upraveny přídavnými nádržemi a zbaveny části obranné výzbroje. Operaci vedl zkušený velitel 617. perutě James Brian Tait. Posádky měly za úkol vystoupat před cílem do značné výšky a zasáhnout loď dřív, než ji obránci zahalí kouřem.

Nedaleko cíle leželo letiště Bardufoss se stíhačkami Luftwaffe. Ehrler tam přiletěl 9. listopadu z Banaku, aby prověřil výcvik a pohotovost. Zjistil, že řada pilotů teprve učí zvládnout nové Fw 190 a část nováčků má potíže i s létáním ve formaci. Zkušenější muže zařadil do bojové pohotovosti a zůstal na letišti do neděle 12. listopadu, kdy plánoval návrat do Alty. Velitelství JG 5 ovšem nedostalo přesné údaje o novém kotvišti Tirpitze ani jasný společný postup s námořní hlásnou službou.

Britské Lancastery začaly startovat ze Skotska ještě za tmy, krátce po třetí hodině ráno. První německá pozorovací stanoviště zaznamenala jejich přelet v 7.39, ale hlášení se zdržovala a další pozice byly chybně zakresleny do map. Velení dokonce počítalo s možností, že britské bombardéry míří do Sovětského svazu. Na Tirpitzu zatím přicházely zprávy o blížících se letounech a protiletadlová obsluha zaujímala stanoviště. Její velitelé žádali rychlý stíhací zásah, ale informace musely procházet přes několik služeben. Ani pohotovost na Bardufossu proto neměla přehled o tom, odkud bombardéry přiletí.

Zpráva o nepřátelských strojích dorazila k Ehrlerovi kolem 9.18. Nařídil pilotům nasednout do strojů, poté vyhlásil poplach a přibližně v 9.25 sám vzlétl na Bf 109. Start dalších stíhaček se zdržel kvůli transportnímu Junkersu Ju 52, který právě přistával na stejné dráze. Další zmatek vznikl při spojení s Tromsø, námořníci se dozvěděli, že velitel stíhačů už je ve vzduchu, ačkoliv letadla určená k obraně lodi se teprve dostávala od země.

Ehrler krátce po startu zjistil, že mu nefunguje rádio, pokračoval proto zpočátku směrem k Altě, kam se měl vrátit podle původního plánu. Kolem 9.42 spatřil poblíž Storsteinnes kouř a záblesky protiletadlové palby. Otočil stroj k Tromsø, ale Lancastery už shazovaly pumy.

První Tallboy dopadl ještě před jeho příletem, britské posádky svrhly celkem osmadvacet těchto pum a nejméně dvě zasáhly Tirpitz. Další explodovaly těsně vedle trupu, poškodily podvodní části lodi a rozrušily násyp, na kterém měla loď spočívat. Voda rychle zaplavovala vnitřní oddělení a Tirpitz se nakláněla na levobok. Následoval výbuch muničního skladu pod zadní dělovou věží, kterou exploze vyvrhla z jejího uložení. Loď se převracela tak rychle, že námořníci v hlubších odděleních nestihli otevřít vodotěsné průlezy. Z části paluby se stala strmá stěna, po níž muži sklouzávali do fjordu.

Bitevní loď se převrátila a uvnitř zůstaly uvězněny stovky námořníků, záchranáři později vyřezávali otvory do obnaženého trupu a vytahovali přeživší z uzavřených prostor. Zahynulo přibližně tisíc mužů, na druhé straně německá protiletadlová palba poškodila jeden Lancaster, který nouzově přistál ve Švédsku.

Stíhač Kurt Schulze, který odstartoval z Bardufossu se zpožděním, dorazil nad fjord až po náletu. Viděl kouř a převracející se Tirpitz, Ehrler pátral po odlétajících Lancasterech, ale žádný nedostihl. Ještě téhož dne začalo německé námořnictvo požadovat vysvětlení, proč jeho největší loď přišla o stíhací ochranu.

Velkoadmirál Karl Dönitz požadoval vyšetření postupu Luftwaffe, před vojenské vyšetřováni byli postaveni Ehrler a velitel jedné ze stíhacích skupin Franz Dörr. Vyšetřovatelé zkoumali opožděný poplach, zdržení na letišti i skutečnost, že Ehrler osobně odstartoval a nezůstal řídit obranu ze země. Jeho výpověď o poruše rádia zpochybnili a odmítli.

Obžalobě posloužila také Ehrlerova bilance, před náletem se blížil dvěma stovkám přiznaných sestřelů a vyšetřovatelé naznačovali, že touha po jubilejním vítězství pro něj byla důležitější než ochrana bitevní lodi. Göring přitom velitelům větších útvarů ukládal, aby v určitých situacích zůstali na velitelském stanovišti. Ehrler tak stanul před soudem za své rozhodnutí vzlétnout, ačkoliv letouny pod jeho velením nedokázaly bombardéry zachytit.

Říšský vojenský soud zasedal v Oslu 17., 18. a 20. prosince 1944. Oba důstojníci byli původně obviněni také ze zbabělosti před nepřítelem, tato část obžaloby se ale během řízení rozpadla. Dörr byl osvobozen, ale Ehrler byl uznán vinným z porušení vojenské poslušnosti, přišel o velení a byl odsouzen k několikaletému vězení. Nejznámější popis procesu uvádí tři roky a dva měsíce, některá pozdější německá líčení uvádějí jinou podobu původního rozsudku včetně možného trestu smrti.

V dokumentech se ovšem objevovala pochybení, jež vznikla daleko od Bardufossu. Hlášení o britských bombardérech putovala mezi námořními a leteckými velitelskými místy opožděně a některé souřadnice byly nesprávné. Stíhači neznali přesné kotviště lodi a před náletem neměli jednoznačně stanovenou odpovědnost za její přímou ochranu. Ehrlerovi podřízení poukazovali také na nevycvičené posádky a problémy s provozem letiště.

Walter Schuck, jeden z nejúspěšnějších pilotů JG 5, se obrátil na říšského komisaře v Norsku Josefa Terbovena, který 12. ledna 1945 předal jeho písemné vyjádření Göringovi. Schuck popsal chaotické předávání rozkazů a nedostatky v součinnosti mezi Kriegsmarine a Luftwaffe. Další prověřování posílilo pochybnosti o tom, zda měl Ehrler vůbec možnost zásah připravit včas.

V únoru se začalo jednat o jeho návratu do služby. Luftwaffe přicházela o zkušené piloty, americké a britské bombardéry napadaly německá letiště a výcvik nováčků nestačil nahrazovat ztráty. Ehrler dostal možnost znovu létat, začátkem března byl omilostněn a degradace byla zrušena. Jeho přítel Theodor Weissenberger mu pomohl získat místo u JG 7, vybavené proudovými stíhačkami. Namísto řízení celé eskadry se měl znovu účastnit jednotlivých bojových startů. Schulze, který ho po soudu znovu viděl, popsal změnu v jeho chování, někdejší velitel působil zlomeně, ačkoliv možnost vrátit se do kokpitu nakonec přijal s úlevou.

Jagdgeschwader 7 patřila k prvním jednotkám Luftwaffe nasazujícím proudové Messerschmitty Me 262. Jejich dva motory Junkers Jumo 004 jim poskytovaly rychlost přes 800 kilometrů za hodinu, čtyři kanony ráže 30 milimetrů dokázaly během krátké dávky vážně poškodit těžký bombardér, zásoba munice však byla omezená. Motory navíc pomalu reagovaly na přidání plynu a při startu i přistání se proudové stíhačky stávaly snadnou kořistí amerických Mustangů.

Ehrler nastoupil k JG 7 na konci února 1945, už 21. března mu byl přiznán sestřel B-17 a následujícího dne přidal další. Při střetnutí u Chemnitzu 23. března hlásil zničení dvou B-24 Liberator a o den později další B-17. Ke konci měsíce sestřelil podle německých záznamů také americký P-51 Mustang a jeho celkové skóre se přiblížilo konečným 208 přiznaným vítězstvím.

Americká 8. letecká armáda mezitím vysílala proti Německu stovky čtyřmotorových bombardérů s početným stíhacím doprovodem. Útoky ničily přistávací dráhy, hangáry a zásoby paliva. Proudové Me 262 byly na přímé trase bombardérů nebezpečné, ale německé jednotky stále častěji neměly co tankovat a odkud bezpečně startovat. Některá letiště se navíc ocitla v dosahu postupujících spojeneckých pozemních sil.

Při velkém americkém náletu 4. dubna 1945 vzlétl Ehrler z letiště Brandenburg-Briest proti bombardovacím formacím. Podle nejrozšířenější popisu bojů toho dne sestřelil dva čtyřmotorové bombardéry a zamířil k dalšímu, neměl však už munici pro své kanóny. Ehrler se spojil radiem s velitelem jednotky Theodorem Weissenbergerem. Rozhovor měl slyšet také Walter Schuck, který později zachoval jeho poslední slova:

„Theo, Heinrich hier! Habe zwei Bomber abgeschossen; Munition ist alle. Ich ramme jetzt. Auf Wiedersehen, sehen uns in Walhalla!“

Ehrler pravděpodobně navedl proudovou stíhačku proti americkému bombardéru. Jeho Me 262 se zřítila v lesích u Scharlibbe poblíž Stendalu a pilot v troskách zahynul. V amerických ztrátách se s posledním střetem někdy spojuje B-24 s přezdívkou Trouble 'n Mind, jinde se uvádí B-17. Část dokumentů datuje událost až na 6. dubna a existuje i možnost zásahu americkým Mustangem, neexistují ani očitá svědectví posledního boje německého pilota a Schuckovo svědectví zůstává hlavní oporou verze úmyslného taranu. Ehrlerovo tělo bylo nalezeno poblíž Stendalu a 10. dubna 1945 pohřbeno na tamním hřbitově, v den úmrtí mu bylo 27 let.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Heinrich Ehrler – RAF Stories
https://www.rafstories.org/story/raf-wp-20514

Defending The Tirpitz – RAF Stories
https://www.rafstories.org/story/raf-wp-20509

The Wrong Fjord – RAF Stories
https://www.rafstories.org/story/raf-wp-20523

Target the Tirpitz – RAF Museum
https://www.rafmuseum.org.uk/blog/target-the-tirpitz/

Major Heinrich Ehrler – Jagdgeschwader 5 und 7
https://www.jagdgeschwader5und7.de/major-heinrich-ehrler/

Hitlers flygeress hadde 199 luftseire – tapet av Tirpitz skulle koste ham dyrt – Historisk
https://www.klikk.no/historisk/hitlers-flygeress-hadde-199-luftseire-tapet-av-tirpitz-skulle-koste-ham-dyrt-7521875