Článek
Jedním z nejnebezpečnějších protivníků Američanů při bojích v Pacifiku byl japonský admirál Isoroku Jamamoto. Byl mozkem japonských námořních reforem, které ze země vycházejícího slunce učinily námořní velmoc převyšující své protivníky, znal dobře Spojené státy a jejich sílu a stál za mnoha počátečními úspěchy japonské expanze.
Jedním z těchto úspěchů však byl také útok na Pearl Harbor, který vyvolal válku s USA a z něj osobně učinil cíl jejich pomsty.
Proto když se americkým šifrantům podařilo rozlousknout japonské vojenské kódy a odhalit díky tomu přesný itinerář jeho inspekční cesty, neváhali a rozhodli se ho zlikvidovat. Letecká operace jejímž výsledkem byl sestřel admirálova letadla a jeho smrt dostala příhodný název Operation Vengeance: Operace Pomsta.
Isoroku Jamamoto – muž, který probudil spícího obra
Budoucí admirál pocházel ze samurajské rodiny Takano. V roce 1901 vstoupil na Císařskou námořní akademii, kterou o tři roky později absolvoval jako jedenáctý nejlepší v ročníku. Hned následující rok, během rusko-japonské války, sloužil na křižníku Niššin a v bitvě u Cušimy a byl těžce raněn – přišel o dva prsty levé ruky. V této bitvě byla zcela zničena ruská flotila a rozhodující výsledek bitvy donutil Rusko k uzavření míru. Tato zkušenost navždy ovlivnila jeho strategické uvažování.
V roce 1913 nastoupil na Námořní štábní kolej a v roce 1916 ho adoptovala významná samurajská rodina Jamamoto, jejíž jméno přijal. Po dokončení studií strávil roky 1919-1921 ve Spojených státech. Studoval na Harvardu, naučil se plynně anglicky a díky neustálým cestám poznal zvyky a chování Američanů stejně jako obrovskou průmyslovou a hospodářskou sílu země. Na vlastní oči viděl továrny v Detroitu a ropná pole v Texasu. Své zkušenosti využil také v letech 1926-28 jako námořní atašé ve Washingtonu. Znal tak skvěle Spojené státy, možná lépe než kterýkoliv z jeho kolegů u námořnictva. Zároveň však získal určitý pohrdavý názor na americké důstojníky, které měl za golfisty a hráče bridže.
Jamamoto patřil k vizionářům, už ve 20. letech prosazoval letectví na letadlových lodích jako budoucnost námořní války – v době, kdy většina admirálů ještě snila o velkých bitevních lodích. V roce 1924 prošel leteckým výcvikem a později vedl letecké školy. Stal se jedním z prvních, kdo pochopili, že letadlové lodě změní námořní válku. V roce 1939 byl jmenován vrchním velitelem Kombinovaného loďstva, tedy nejvýše postaveným důstojníkem japonského námořnictva.
Tou dobou již japonská armáda naplno válčila v Číně, měla za sebou pohraniční střety se Sovětským svazem a v nacionalistických kruzích se otevřeně mluvilo o budoucí válce se západními velmocemi. Admirál se stavěl proti agresivní politice císařství stejně jako proti spojenectví s Německem a Itálií. Jeho opatrný přístup z něj učinil terč nacionalistů, kteří plánovali jeho vraždu a převelení na moře v roce 1939 bylo částečně motivováno snahou dostat ho z dosahu možných vrahů. Svůj postoj vyjádřil slovy: „Pokud by jednou vypukly nepřátelské akce mezi Japonskem a Spojenými státy, nestačilo by nám dobýt Guam a Filipíny, ani Havaj a San Francisco. Abychom si vítězství zajistili, museli bychom vpochodovat do Washingtonu a v Bílém domě diktovat podmínky míru. Zajímalo by mě, zda naši politici [kteří tak lehkovážně mluví o japonsko-americké válce] mají důvěru v konečný výsledek a jsou připraveni přinést nezbytné oběti.“ Japonští militaristé vynechali poslední větu a rozšířili jeho slova na veřejnost. Bylo tak jasné, že i proti jeho vůli zatáhnou militaristé Japonsko do války.
Americký propagandistický plakát využívající upravené prohlášení admirála jako hrozbu a důkaz japonské arogance
Tváří v tvář nevyhnutelné eskalaci vypracoval plán rychlé války. Po zkušenostech od Cušimy prosazoval doktrínu rozhodující bitvy (japonsky Kantai kessen), která se zhmotnila v útok na Pearl Harbor. Ten měl zničit americké námořnictvo, a především potopit americké letadlové lodě a přinutit tak USA k jednání.
Úder 7. prosince 1941 však americkou vůli nezlomil, ale naopak probudil dosud spícího obra. Letadlové lodě byly v době útoku mimo přístav a zákeřnost japonského útoku nepřipouštěla žádný kompromis. Co víc, Jamamoto se obratem stal tváří japonské arogance a licoměrnosti, čemuž vydatně pomohla propaganda na obou stranách.
Když se mu nepodařilo zlomit Američany v Pearl Harboru, pokusil se o to znovu o půl roku později u námořního atolu Midway. Znovu se pokusil zatáhnout americké námořnictvo do rozhodující bitvy a dostalo se mu jí, jenom zcela jinak, než zamýšlel. Bitva skončila katastrofou pro japonské síly, na konci bojů šly ke dnu čtyři nenahraditelné letadlové lodě oproti pouhé jedné americké a bitva znamenala obrat války v Pacifiku. Naplnila se tak jeho největší noční můra – dlouhá vyčerpávající válka, ve které nemohl proti materiální, průmyslové a lidské převaze Spojených států zvítězit.
Přesto však dále sloužil císařství, jak nejlépe dokázal. Jeho síly byly stále nebezpečné a pod jeho velením dokázaly dosáhnout několika menších vítězství. Nedokázaly však zabránit porážce v bitvě o Guadalcal. Ta ho vedla k rozhodnutí vykonat inspekci jednotek napříč pacifickým bojištěm, aby si osobně ověřil situaci u jednotek a pozvedl jejich morálku. Toto rozhodnutí se mu stalo osudným, o jeho plánech totiž do nejmenšího detailu věděli Američané.
Příprava operace Vengeance
Spojené státy měly totiž také několik es v rukávu. Nejdůležitějším byl jejich špionážní projekt pod krycím jménem Magic. Díky němu dokázali už měsíce zachycovat a dešifrovat japonské zprávy. Poprvé dokázali tento úspěch zúročit při bitvě o Midway, když velmi dobře znali japonské plány a mohli se připravit na jejich útok.
Schéma operace Vengeance - červeně trasa Japonců, modře americká
Monitorovací stanici na Havaji se 14. dubna 1943 podařilo zachytit japonskou zprávu hovořící o přesunu Jamamota a jeho štábu mezi posádkami na Šalamounových ostrovech. Harold Fudenna, příslušník týmu vojenských překladatelů a sám Američan japonského původu, rychle zprávu přeložil a znal díky ní přesný itinerář přesunů. Zpravodajci zpočátku zprávě nemohli uvěřit, zdálo se jim nemožné, aby byli Japonci tak lehkomyslní, ale vzápětí byla tatáž zpráva potvrzena dalšími analytiky.
Ze zprávy se dozvěděli, že 18. dubna má admirál přelétat z letiště v Rabaul na Nové Británii v Papui Nové Guinei na letiště Balalae na ostrově Bougainville. Dokonce znali i přesný čas letu – admirálovo letadlo mělo vzlétnout v 6 hodin ráno tokijského času a na Bougainville přistávat v 8 hodin. Velká výhoda Jamamota se tentokrát obrátila proti němu. Tak jako on znal Američany, znali jeho američtí protějšci také admirála a jeho pověstnou dochvilnost. Předpokládali tak, že bude jeho letadlo na místě na minutu přesně.
O zahájení operace se rozhodovalo na těch nejvyšších místech. Jamamoto díky práci propagandy patřil mezi nejvíce nenáviděné představitele japonské rozpínavosti a arogance, jeho mimořádné schopnosti z něj dělali předního japonského stratéga a velitele a jeho smrt by znamenala velké morální povzbuzení pro Američany, a naopak šok pro Japonce.
Účastníci operace vyfocení po misi, na fotce chybí poručík Raymond Hine, který zůstal nezvěstný
Podle některých zdrojů měl o zahájení operace rozhodnout samotný prezident Roosevelt prostým „dostaňte Jamamota“ (get Yamamoto), podle jiných ve skutečnosti o provedení akce rozhodl velitel námořnictva v Pacifiku Chester W. Nimitz. Důležitou otázkou ke zvážení bylo také zhodnocení možných přínosů a rizik. Hrozilo totiž vyzrazení americké schopnosti prolomit japonské kódy. Velení se nakonec pro akci rozhodlo a svou schopnost číst nepřátelské depeše zamaskovat dezinformační kampaní a rozšířením historky, že letadlo bylo sestřeleno náhodou díky pozorování špehů na pevnině.
I když už věděli, koho a kde chtějí zlikvidovat, museli ještě vymyslet jak. Vzdálenost mezi Bougainville a nejbližší společenskou základnou byla přibližně 720 kilometrů, na cestě tam se navíc museli držet dále od pobřeží, aby je nemohly zachytit japonské radary nebo hlídky, což ještě prodlužovalo letovou trasu na téměř tisíc kilometrů, takže se cíl dostával mimo dosah většiny amerických strojů. Jedinými letouny v oblasti, které by mohly útok provést, byly stíhací a bombardovací letouny Lockheed P-38 Lightning schopné nést přídavné palivové nádrže.
P-38 Lightning - tyto stroje provedly útok na admirálovo letadlo
Přípravou plánu měl na starosti major John W. Mitchell, který se sám mise účastnil. Mise se účastnilo 18 Lightningů rozdělených do dvou skupin – 4 letadel pověřených sestřelem admirála (killer group) a 14 strojů k jejich krytí a boji s japonským stíhacím doprovodem (cover group).
Proti nim měla podle rozluštěné depeše stát skupina 7 japonských letadel. Nejdůležitější stroj a hlavní cíl útoku byl bombardér Micubiši G4M „Betty,“ japonskými piloty pro svůj tvar přezdívaný Hamaki (doutník), na jehož palubě se měl nacházet Jamamoto. Doprovod a ochranu představovalo 6 stíhaček Micubiši A6M Zero.
Micubiši G4M „Betty“ - na palubě takovéhoto stroje se nacházel Jamamoto v době napadení
Celý let musel probíhat ve velmi nízké výšce 15 metrů nad mořem, aby se maximálně snížilo riziko předčasného odhalení operace. Zároveň navigace mohla probíhat pouze s použitím palubních přístrojů a za naprostého rádiového klidu. Dlouhá cesta v nízké výšce vedla navíc k vysoké teplotě a vlhkosti v kabinách strojů a všechny tyto faktory ovlivňovaly pozornost pilotů. Ti navíc museli na místo přiletět přesně v plánovaný čas v 9:35, tak aby zachytili japonská letadla těsně před přistáním na vojenském letišti. Operace Vengeance také představovala nejdelší záchytnou misi války, a i s přídavnými nádržemi měli piloti palivo jen na přibližně 15 minut boje nad ostrovem. Celý plán tak poskytoval jen minimální prostor pro chybu a znamenal obrovské riziko pro všechny zúčastněné. Cíl byl ovšem příliš lákavý na to, aby si Američané nechali tuto příležitost ujít.
Tři minuty, které změnily válku
Americká mise odstartovala přesně podle plánu v 7:25. Už od počátku se však začala mise komplikovat. Jednomu ze čtyř letadel určených k sestřelu admirála praskla pneumatika při vzletu, stroj se tak ani neodlepil z letištní plochy. Dalšímu nefungovaly přídavné nádrže, ze kterých se nedařilo přečerpávat palivo a letadlo by tak nemohlo doletět tam i zpět. Velitel mise však s takovou eventualitou počítal a jejich místa zaujala dvojice původně určená ke krytí útočníků.
Další let probíhal bez komplikací a Mitchell se svým týmem dorazili k místu zásahu v 9:34, o minutu dříve, než bylo plánováno, právě když se Jamamotovo letadlo v lehkém oparu snášelo do zorného pole a chystalo se na přistání na ostrově. Velitel operace prolomil rádiové ticho, ohlásil přítomnost nepřítele a zahájil útok. P-38 odhodily pomocné nádrže, otočily se doprava, aby se vyrovnaly s bombardéry, a zahájily stoupání na plný výkon, aby je zachytily.
Situace se však začala opět komplikovat. Součástí japonské skupiny byly dva namísto jednoho bombardéru a nebylo jasné, ve kterém letí Jamamoto. Bylo jasné, že k zemi budou muset jít oba. Jednomu ze strojů útočné skupiny se navíc neodpojily přídavné nádrže a jeho pilot proto začal prudce klesat ve snaze nádrže setřást. Jeho wingman se rychle přidal k němu, aby v případě nouze ochránil zranitelného kolegu. Namísto čtyř lovců proti jedinému cíli stáli náhle dva proti dvěma.
Japonské stíhačky mezitím zpozorovaly útočící Američany a vydaly se jim vstříc, zatímco bombardéry začaly prudce klesat těsně nad koruny stromů a zahájily úhybné manévry. Japonští piloti však byli v danou chvíli v obrovské nevýhodě. Americký útok zpozorovali až úplně na poslední chvíli a bombardéry navíc byly téměř bezbranné. Císařské letectvo mělo v oblasti naprostou vzdušnou převahu, a tak nepředpokládalo možný útok, pro kulomety ve své výzbroji tak měly pouze minimum munice a neměly se tak prakticky jak bránit. Přesto dělali, co mohli, aby ochránili Jamamota, v nastalém chaosu boje však již nestihli včas zasáhnout.
Dvojice letadel z killer group pilotovaných kapitánem Thomasem Lanphierem a jeho wingmanem poručíkem Rexem Barberem se vrhla na bombardéry. Zatímco Lanphier se zpočátku střetl s doprovodnými Zery, Barber měl obrovské štěstí, když se mu podařilo vmanévrovat přímo za unikající bombardéry. Štěstí mu přálo, když si pro svůj útok vybral právě admirálův stroj. Okamžitě začal pálit ze všech svých zbraní a jeho palba roztrhala pravý motor, trup i ocas letadla. Během svého útoku se sám dostal pod palbu japonské stíhačky, ale ignoroval zásahy vlastního stroje, aby mohl úspěšně dokončit útok. Pilot Betty ztratil kontrolu nad svým letadlem, Američan se jen těsně dokázal vyhnout srážce, ale mohl s uspokojením sledovat jeho pád do džungle pod nimi.
Trosky stroje ve kterém cestoval admirál Jamamoto
Mezitím se do boje stihla zapojit druhá dvojice „zabijáků“ poručík Besby Holmes a poručík Raymond Hine. Ačkoliv byli napadáni doprovodnými stíhačkami, okamžitě zaútočili na zbývající Betty. Její pilot se pokoušel uniknout letem těsně nad mořem. Ačkoliv stroj utrpěl těžké poškození, jeho pilot jej dokázal udržet ve vzduchu. Američtí piloti opakovaně riskovali srážku s pomalejším strojem, jen aby dokázali zničit svůj cíl. Nakonec se však i druhý bombardér zřítil.
Celý útok netrval déle než tři minuty. Japonští stíhači nedokázali efektivně zasáhnout proti americkým útočníkům a v chaosu boje jim v kritickou chvíli nechali prostor k útoku. Ihned po ohlášení úspěšného sestřelu se Američané odpoutali a vydali zpět na svou základnu. Kromě sestřelu dvou bombardérů ohlásili později také sestřel dvou stíhaček, japonské záznamy z téhož dne je však nepotvrdily. Po celou dobu nevzlétly proti Američanům žádné japonské stroje z blízkých základen a ti tak dorazili úspěšně zpět na své domovské letiště.
Vyjimkou byl poručík Hine, jehož letadlo zmizelo a jeho další osud zůstává neznámý. Předpokládá se však, že byl při zpáteční cestě napaden a sestřelen jednou z doprovodných stíhaček a poručík Holmes, který musel kvůli nedostatku přistát na jiném, bližším letišti.
Důsledky operace
Vrak letadla s ostatky admirála byl nalezen japonskou pátrací skupinou o den později. Podle pozdějších výpovědí seděl Jamamoto stále na své sedačce vzpřímeně, jako by pouze přemýšlel. Lékař později zjistil, že zemřel ještě ve vzduchu po zásahu do hlavy. Smrt admirála byla před japonskou veřejností zprvu utajována a japonské úřady ji přiznaly až po měsíci. Zcela dle očekávání otřásla jeho smrt japonskou morálkou. Dopady však byly mnohem větší.
Jak prohlásil jeho nástupce v čele Kombinované flotily Mineiči Koga, Jamamoto byl jen jeden a jeho ztrátu nešlo nahradit. Lze jen spekulovat, jak by vypadala japonská obrana pod jeho vedením, v roce 1943 už bylo Japonsko zjevně na ústupu, nejspíš by však válka trvala déle a dokázal by Američanům způsobit mnohem větší problémy než jeho často bezradní následovníci. Podle amerického historika Edwina Hoyta byl Jamamoto také jediný, kdo měl schopnosti a autoritu vyvést Japonsko ze zničující války před finální katastrofou vrcholící zničením celého námořnictva, velké části měst a jadernými údery.
Věhlas admirála byl takový, že se mu dostalo oficiálního státního pohřbu v červnu 1943, přičemž byl po vítězi od Cušimy Heihačiró Tógó teprve druhým admirálem, kterému se této cti dostalo. Jeho ostatky jsou dnes uloženy na tokijském hřbitově Tama.
Hrob admirála Jamamota
Posádka druhého bombardéru a Jamamotův pobočník Matome Ugaki měl toho dne větší štěstí. Ačkoliv vážně zraněn, dokázal se dostat z vraku bombardéru a spolu s pilotem sestřeleného bombardéru doplavat na břeh. Po zbytek života si však vyčítal, že přežil namísto svého velitele. I to byl jeden z důvodů, proč když na konci války slyšel v rádiu císařovu kapitulaci, rozhodl se raději pro smrt a 15. srpna 1945 se spolu s dalšími piloty kamikadze rozhodl pro sebevražedný útok proti americkým lodím.
Části sestřeleného letadla se dodnes nacházejí na místě dopadu. Některé kusy však byly odvezeny do muzea rodiny Jamamoto ve městě Nagaoka a mnoho dalších odvezli lovci suvenýrů do svých sbírek. Zbytky vraku se nacházejí na soukromém pozemku, ale občas se stává cílem návštěv milovníků historie.
Admirál Ugaki Matome na své poslední fotce přes sebevražednou misí na konci války
Pro Američany neskončila operace smrtí admirála. V první řadě se snažili utajit svou znalost japonských kódů. Kromě rozšíření fámy, že bylo letadlo s admirálem spatřeno pozemními pozorovateli vlastně náhodou začali také do oblasti vysílat letecké hlídky, aby vytvořili zdání pokračující a vlastně náhodou úspěšné operace. Mise vyvolala také menší rozkol mezi Brity a Američany, protože první jmenovaní nepovažovali smrt Jamamota za dostatečný přínos v porovnání s ohrožením strategické výhody, kterou jim schopnost číst japonské kódy poskytovala.
Všichni piloti zapojení do mise byli vyznamenáni Námořním křížem. Dodnes však zůstává otevřena otázka, kdo vlastně skutečně zasadil admirálovu letadlu poslední ránu.
Po návratu z mise nebyl proveden debriefing a v chaosu boje na bombardéry ve stejnou chvíli či krátce po sobě útočilo více pilotů. Sestřel si nárokovali jak kapitán Laphier tak poručík Barber. Většina historiků připisuje úspěch druhému jmenovanému, ale pro historiky stále nejde o uzavřené téma.
Zdroje:
Dan Hampton: Operation Vengeance: The Astonishing Aerial Ambush That Changed World War II
