Incident nad Sidrou 1981: libyjský Su-22 vystřelil první. Pro americké F-14 to byla vítaná pozvánka

V srpnu 1981 se nad Středozemním mořem odehrál souboj, který trval sotva několik desítek sekund. Dva libyjské Su-22 se přiblížily k americké dvojici F-14 Tomcat, jeden z nich odpálil raketu a tím prakticky rozhodl o dalším průběhu. Američané dostali přesně to, co podle svých pravidel potřebovali: jasný důvod odpovědět.

Když se Muammar Kaddáfí v roce 1969 dostal v Libyi k moci, nehodlal se spokojit s rolí dalšího severoafrického diktátora. Chtěl zemi proměnit v regionální mocnost, vystupoval proti západnímu vlivu a postupně začal zpochybňovat i pravidla, podle nichž se dosud pohybovaly lodě a letadla ve Středozemním moři. Jeden z nejvýraznějších sporů vznikl na místě, které se na první pohled nezdálo nijak zvlášť důležité – v širokém zálivu Sidra na libyjském pobřeží.

Libye 11. října 1973 jednostranně prohlásila, že celý prostor zálivu jižně od 32°30′ severní šířky tvoří její vnitřní vody. Kaddáfího režim tím fakticky natáhl přes ústí obrovského zálivu přímou čáru dlouhou přibližně 300 námořních mil a oznámil, že moře pod ní podléhá plné libyjské svrchovanosti. Nešlo tedy jen o několik kilometrů pobřežního pásma, Tripolis si nárokoval rozsáhlou část Středozemního moře, kterou ostatní státy do té doby považovaly za prostor otevřený mezinárodní plavbě a přeletům.

Libyjci tvrdili, že Sidra je takzvaným historickým zálivem, nad nímž Libye a její předchůdci vykonávali svrchovanost již v minulosti. To byl důležitý právní argument, tehdejší pravidla mezinárodního mořského práva skutečně umožňovala uzavřít některé zálivy a považovat jejich vody za vnitřní, běžně však počítala s uzavírací čárou maximálně 24 námořních mil. Výjimku představovaly právě historické zálivy, problém byl v tom, že libyjská čára byla více než desetkrát delší a tvrzení o historické svrchovanosti nad celou Sidrou ostatní námořní mocnosti nepřijaly. Proti libyjskému nároku protestovaly Spojené státy a podle amerických tvrzení také další země včetně Sovětského svazu.

Rozdíl mezi oběma výklady nebyl jen slovíčkařením právníků. Pokud by šlo o mezinárodní vody, mohly tudy cizí lodě plout, vojenská plavidla zde mohla operovat a letadla mohla prostor přelétávat, pokud by ale platila libyjská verze a celý záliv byl vnitřními vodami, měl by nad ním Tripolis téměř stejnou svrchovanost jako nad vlastním územím. Cizí válečná loď by neměla automatické právo do takového prostoru vplout a vojenské letadlo by nad ním nemohlo bez libyjského souhlasu létat. Kaddáfí tak neposouval pouze námořní hranici, ale pokusil se změnit pravidla pro obrovský kus centrálního Středomoří.

Washington proto libyjský nárok odmítl jako nepřijatelný. Nestačilo však poslat do Tripolisu protestní nótu a potom se spornému prostoru jednoduše vyhýbat. V mezinárodním právu totiž záleží nejen na tom, co státy prohlašují, ale také na tom, jak se skutečně chovají. Kdyby americké lodě a letadla začaly Kaddáfího čáru dlouhodobě respektovat, Libye by mohla argumentovat, že ostatní státy její nárok v praxi přijaly. A nebezpečí přesahovalo samotnou Sidru. Pokud by jedna země dokázala jednostranným prohlášením uzavřít obrovskou část moře a námořní mocnosti by se s tím smířily, mohly podobný postup později zkusit další pobřežní státy. Proto Spojené státy pokračovaly v operacích ve sporném prostoru a mezi lety 1977 a 1981 zde americké námořnictvo provedlo osm větších cvičení.

Z právního sporu se tím postupně stávala zkouška vůle. Na jedné straně stál Kaddáfí, který tvrdil, že vody jižně od 32°30′ patří Libyi a že je připraven svou svrchovanost prosazovat. Na druhé straně Spojené státy, které dávaly najevo, že hranici nakreslenou Tripolisem respektovat nebudou. Linie přes záliv později proslula jako „Line of Death“ – čára smrti.

Několik let se kolem ní hrála nebezpečná hra bez skutečné přestřelky. Americké lodě připlouvaly, letadla létala, Libyjci protestovali a sledovali je. Jenže podobný stav mohl fungovat pouze do chvíle, než se jedna ze stran rozhodla zjistit, zda ta druhá opravdu myslí své výhrůžky vážně. V lednu 1981 vstoupil do Bílého domu Ronald Reagan. A Kaddáfí brzy zjistil, že nový americký prezident nemá v úmyslu kolem jeho čáry jen opatrně našlapovat.

Když Ronald Reagan v lednu 1981 nastoupil do Bílého domu, zdědil spor o záliv Sidra, který se táhl už několik let, nezdědil ale chuť udržovat dosavadní opatrnou rovnováhu. Nový prezident chtěl po poněkud defenzivním závěru sedmdesátých let znovu ukázat, že Spojené státy jsou připraveny své zájmy prosazovat i vojenskou silou a Muammar Kaddáfí se sám nabídl jako ideální protivník, na němž se tento nový přístup mohl projevit.

Oba muži si nemohli být více vzdálenější. Reagan byl přesvědčeným antikomunistou a zastáncem americké vojenské převahy. Kaddáfí vystupoval jako revolucionář, nepřítel západního vlivu a samozvaný vůdce širšího arabského a později afrického světa. Libye za obrovské příjmy z ropy nakupovala sovětské tanky, rakety, protivzdušné systémy i bojová letadla a budovala ozbrojené síly, jejichž velikost výrazně převyšovala reálné možnosti země. Současně Kaddáfí podporoval zahraniční ozbrojená a revoluční hnutí a jeho vztahy s Washingtonem se už před Reaganovým nástupem prudce zhoršovaly.

Záliv Sidra se tak stal něčím větším než jen sporem o výklad mezinárodního práva. Pro Kaddáfího šlo o prestiž, čára, kterou Libye nakreslila přes záliv, byla symbolem její suverenity a ochoty postavit se velmocem. Pro Washington představovala přesný opak, jednostranný nárok, který nesměl být přijat jen proto, že jeho autor vyhrožoval použitím zbraní.

Reaganova administrativa proto pokračovala v americké politice odmítání libyjského nároku, ale tentokrát se rozhodla udělat to ve větším a důraznějším stylu. Prezident autorizoval námořní cvičení přímo v zálivu Sidra, tedy v prostoru, který Kaddáfí označoval za libyjské vody. Americké námořnictvo později tuto operaci výslovně popisovalo jako výkon práva svobodné plavby a přeletu a jako zpochybnění libyjského nároku. Tentokrát se do oblasti přesouvaly dva svazy letadlových lodí.

USS Nimitz byla tehdy jednou z nejmodernějších a nejmocnějších válečných lodí světa. Jaderná letadlová loď vstoupila do služby teprve v roce 1975 a na její palubě se nacházely mimo jiné nové stíhačky F-14 Tomcat. Druhou skupinu vedla starší, ale stále velmi schopná USS Forrestal. Obě letadlové lodě měly během srpnových manévrů spolupracovat při rozsáhlém námořním a leteckém cvičení aUSS Nimitz a USS Forrestal prováděly v zálivu Sidra společné letecké a raketové operace.

Samotná přítomnost dvou letadlových lodí dramaticky měnila poměr sil. Každá představovala plovoucí leteckou základnu obklopenou doprovodnými křižníky, torpédoborci a fregatami. Nad svazem mohly nepřetržitě hlídkovat stíhačky, zatímco letouny včasné výstrahy sledovaly vzdušný prostor stovky kilometrů kolem. Pokud chtěl Kaddáfí dokázat, že jeho čára skutečně něco znamená, měl nyní před sebou protivníka, jehož nebylo možné zastrašit několika výhrůžkami z Tripolisu.

Američané přesně věděli, co dělají, Washington chtěl demonstrovat, že jednostranně vyhlášenou hranici neuznává. Americké lodě a letadla měly operovat tam, kde podle Spojených států operovat směly, bez ohledu na to, co si Kaddáfí nakreslil na mapu. Pozdější oficiální historie amerického námořnictva popisuje srpnovou operaci přímo jako výzvu Kaddáfího samozvané hranici v zálivu Sidra.

Současně ale nebylo možné předstírat, že Washington nepočítal s libyjskou reakcí. Kaddáfí už dal dostatečně najevo, že záliv považuje za vlastní a že je připraven jeho hranici vojensky hájit. Libye měla na pobřeží radary, základny protivzdušné obrany a letectvo vybavené velkým množstvím sovětských i francouzských strojů. Jakmile americké svazy začnou operovat jižně od sporné čáry, Libyjci je okamžitě uvidí. Američané se rozhodli zvednout hozenou rukavici a ani Libye nemohla jejich odpovědi přihlížet bez reakce. Proto 18. srpna 1981 začala nad zálivem startovat jedna libyjská stíhačka za druhou.

Ráno 18. srpna 1981 začalo americké cvičení v zálivu Sidra naplno a svazy kolem USS Nimitz a USS Forrestal rozvinuly letecké operace v prostoru zátoky. Na palubách letadlových lodí startovaly F-14 Tomcaty a F-4 Phantomy, ve vzduchu pracovaly letouny včasné výstrahy a na obrazovkách radarů amerických lodí se sledoval každý pohyb z libyjského pobřeží a na druhé straně moře dělali Libyjci totéž.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Libyjské základny začaly vysílat do vzduchu jeden stroj za druhým. Po dvojicích se objevovaly sovětské MiGy-23, mimořádně rychlé MiGy-25, francouzské Mirage F1 i stroje rodiny Suchoj Su-20 a Su-22. Libyjské letectvo se během dne vracelo znovu a znovu, jako by se snažilo zjistit, kam až Američané skutečně hodlají zajít, jak budou reagovat a jak blízko je možné se k jejich svazu dostat.

Posádky F-14 a F-4 provedly během prvního dne 35 zachycení celkem 70 libyjských letadel. Většina Libyjců po setkání s americkými stíhačkami změnila kurz ještě před vstupem do prostoru cvičení. Šest strojů však pokračovalo dál a americké stíhačky je doprovodily pryč. Pro piloty na obou stranách to znamenalo hodiny opakovaných přiblížení, vizuálních identifikací, manévrů a vzájemného měření sil.

Ve vzduchu se odehrávala zvláštní agresivní hra, při níž si piloti navzájem ukazovali, co jejich stroje dokážou, a přitom všichni seděli v plně bojeschopných letounech a pod křídly měli ostrou výzbroj. Americké Tomcaty a Phantomy nesly rakety vzduch–vzduch, stejně jako část libyjských stíhaček. Za jindy běžnými manévry tak neustále stála možnost, že někdo vyhodnotí pohyb protivníka jako útok, stiskne spoušť a během několika sekund změní celé cvičení v opravdový boj.

Kaddáfího režim navíc doma vytvářel atmosféru bezprostředního ohrožení. Libyjská média varovala obyvatelstvo, že útok americké Šesté flotily může být na spadnutí, a ozbrojené síly byly uvedeny do zvýšené pohotovosti. Z vojenského hlediska přitom získávaly obě strany cenné informace. Libyjci sledovali reakční dobu amerických stíhaček, jejich trasy a způsob, jakým chrání letadlové lodě. Američané zase měli mimořádnou možnost setkávat se ve vzduchu se skutečnými sovětskými a francouzskými stroji, které by v případné válce patřily mezi jejich potenciální protivníky. Pro mnoho námořních pilotů to tak bylo až příliš reálné cvičení, když ze své kabiny viděli MiG nebo Mirage s libyjskými znaky.

Přesto se 18. srpen zatím obešel bez sestřelu a nikdo ještě nepřekročil poslední hranici. Americké stíhačky zachycovaly Libyjce, Libyjci se přibližovali a zase odlétali. Večer se tak mohlo zdát, že Kaddáfí i Reagan dostali to, co potřebovali. Libye ukázala, že nenechá americkou přítomnost bez reakce. Spojené státy naopak předvedly, že jejich letadla budou dál létat tam, kde Washington chce. Nikdo neustoupil, ale nikdo zatím ani nevystřelil, následující ráno se však měla situace kompletně změnit.

Ráno 19. srpna 1981 už nad zálivem Sidra znovu pracovaly americké bojové hlídky. Mezi nimi byla dvojice F-14A Tomcat od VF-41 Black Aces z paluby USS Nimitz.

První letoun nesl označení Fast Eagle 102, výrobní číslo BuNo 160403. V předním kokpitu seděl velitel VF-41, kapitán Henry „Hank“ Kleemann, za ním jeho radarový operátor poručík David „DJ“ Venlet. Druhým strojem byl Fast Eagle 107, BuNo 160390, který pilotoval poručík Lawrence „Music“ Muczynski. Na zadním sedadle pracoval podporučík James Anderson.

Tomcat byl dvoumístnou stíhačkou, v níž seděl pilot vpředu měl na starosti především samotný let a vedení stroje v boji a za ním seděl operátor radaru – RIO (Radar Intercept Officer), který pracoval s radarem, navigací a zbraňovým systémem a pomáhal pilotovi s orientací a okolním dějem. V éře před dnešními digitálními displeji a datovými sítěmi to představovalo významnou výhodu.

F-14 Tomcat měl totiž co předvést. Byl to dvoumotorový námořní stíhač, více než devatenáct metrů dlouhý, schopný překročit dvojnásobek rychlosti zvuku. Jeho charakteristickým znakem byla křídla s měnitelnou geometrií. Při nižších rychlostech se rozevírala, při rychlém letu se zatahovala dozadu. Letoun tak mohl relativně pomalu přistávat na palubě letadlové lodě, ale současně se vysokou rychlostí hnát za cílem daleko od ní.

Jeho hlavním úkolem byla obrana svazu letadlových lodí. Američané se obávali především sovětských bombardérů, které by se v případné válce pokusily odpálit protilodní střely desítky či stovky kilometrů od americké flotily. F-14 proto dostal na svou dobu mimořádně výkonný radar AN/AWG-9a mohl nést dálkové rakety AIM-54 Phoenix. Společně tvořily systém schopný vyhledávat a napadat protivníka daleko za hranicí toho, co pilot mohl spatřit vlastníma očima.

Pod křídly ale mohl nést také mnohem širší paletu výzbroje. Pro boj zblízka měl rakety AIM-9 Sidewinder, jejichž infračervená hlavice sledovala tepelnou stopu cíle, a v přídi šestihlavňový 20mm kanón M61 Vulcan. Byla to kombinace, která znamenala, že velký přepadový stíhač nezůstal bezbranný ani ve chvíli, kdy se protivník dostal příliš blízko.

Tomcaty navíc neoperovaly samy, nad oblastí pracoval E-2C Hawkeye, letoun s obrovským radarovým diskem nad trupem. Hawkeye měl sledovat obrovský prostor kolem flotily, objevovat přilétající letadla a navádět proti nim stíhače. Americká dvojice tak měla nad sebou další oči, které mohly zahlédnout protivníka ještě dříve, než jej uvidí posádky Tomcatů.

Proti tomuto systému se ze směru od libyjského pobřeží blížily dva úplně jiné stroje. Suchoj Su-22, který NATO označovalo jako Fitter, vycházel ze sovětské rodiny Su-17. Také on měl křídla s měnitelnou geometrií a také dokázal ve výšce létat rychlostí kolem Mach 2. Tím ale podobnost s Tomcatem z velké části končila. Su-22 byl jednomístný, jednomotorový stroj konstruovaný především pro útoky na pozemní cíle. Měl proniknout k bojišti, udeřit pumami, raketami nebo řízenou municí a zase zmizet. Exportní verze rodiny Fitter byly dodávány mimo jiné právě Libyi.

Su-22 však nebyl pouze stíhací bombardér, v kořenech křídel nesl dvojici 30 mm kanónů NR-30, mohl nést několik tun výzbroje a pro vlastní ochranu mohl být vyzbrojen také sovětskými infračerveně naváděnými raketami K-13, v označení NATO AA-2 Atoll. Jména dvojice libyjských pilotů se ve spolehlivých veřejně dostupných pramenech na rozdíl od amerických posádek neobjevují. Dva Su-22 odstartovaly z vojenského letiště Syrta a zamířily nad moře proti prostoru, kde operovaly americké letouny. E-2C Hawkeye je zachytil a informace o jejich poloze předal pilotům Tomcatů. Oba páry strojů byly vyzbrojeny ostrou municí a vysokou rychlostí letěly proti sobě.

Libyjské Su-22 se čelně blížily k dvojici Tomcatů . Po několik okamžiků se zdálo, že půjde o další z desítek agresivních přiblížení, která Američané zažili předchozího dne. Posádky Fast Eagle 102 a 107 měly jasná pravidla, Libyjce mohou sledovat a zachytit, ale nesmějí zahájit palbu jako první. Pokud však budou napadeny, mohou se bránit. Vzdálenost mezi oběma dvojicemi rychle klesala. Tomcaty pokračovaly proti přilétajícím Fitterům a jejich posádky sledovaly každý pohyb protivníka.

Pak ovšem z minimální vzdálenosti jeden Su-22 vypálil na vedoucí americký F-14 sovětskou infračerveně naváděnou AA-2 Atoll. Na rádiu se okamžitě ozval Muczynski z Fast Eagle 107:

„Two fitters have shot at my leader.“ – „Dva Fittery vystřelily na mého vedoucího.“

Kleemann o okamžik později potvrdil jednoduše:

„We've been fired on.“ – „Stříleli na nás.“

Střela však minula a v několika sekundách se tím změnila celá situace. Už nešlo o další libyjský pokus vytlačit Američany z prostoru ani o demonstrativní přelet. Na americkou stíhačku byla vypálena ostrá raketa a posádky Tomcatů podle svých pravidel nasazení získaly právo odpovědět. Obě formace se minuly a začal skutečný vzdušný souboj.

Tomcaty prudce přešly do obratu, zatímco Libyjci se rozdělili a pokusili se uprchnout každý sám. Každý z americké dvojice pilotů se soustředil na jeden Fitter. Kleemann ve Fast Eagle 102 se dostal do pozice za prvním Su-22. Souboj se odehrával na krátkou vzdálenost a rozhodnout měl AIM-9L Sidewinder. Kleemann získal vhodnou pozici, odpálil raketu a infračervená hlavice Sidewinderu se zaměřila na libyjský stroj. Raketa přesně zasáhla, první Su-22 byl vyřazen a začal padat k moři. Kleemann rádiem ohlásil úspěšné zničení cíle.

Zůstával druhý Fitter. Muczynski mezitím manévroval svůj stroj za ním, libyjský pilot se snažil uniknout, ale Tomcat se rychle dostal do palebné pozice. Muczynski ještě požádal svého velitele o potvrzení, zda má druhý stroj sestřelit.

Kleemann neváhal.

„Shoot him down!“ – „Sestřel ho!“

Muczynski odpálil svůj AIM-9L. Sidewinder zamířil za Su-22 a zasáhl i druhý libyjský letoun.

„Fox two kill.“ – „Sidewinder odpálen, cíl zničen.“

Během necelé minuty bylo po všem. Dva Su-22, které před okamžikem letěly proti americké hlídce, byly zničeny, zatímco oba Tomcaty zůstaly nepoškozené. Americké námořnictvo incident později lakonicky popsalo: jeden z libyjských Suchojů zahájil palbu, minul a oba stroje byly následně sestřeleny Sidewindery z F-14.

Až když bylo po boji přišla z amerického svazu zpráva, která v jiné situaci mohla znamenat začátek boje:

„102, 107, you are cleared to defend yourself.“ – „102, 107, máte povolení bránit se.“

Na Nimitzu ještě dokončovali proces povolení k sebeobraně. Piloti ve vzduchu už ale podle stálých pravidel reagovali na přímý útok a rozhodli sami. Když se výzva dostala k Tomcatům, nebylo už co povolovat.

Z Fast Eagle 102 přišla odpověď:

„Two enemy kills.“ – „Dva nepřátelské sestřely.“

Souboj skončil stejně rychle, jako začal. Oba F-14 se obrátily zpět k USS Nimitz.

Když oba Tomcaty zamířily zpět k USS Nimitz, nebyly dva sestřelené Su-22 jen další položkou v bojových statistikách amerického námořnictva. Pro F-14 šlo o historickou premiéru. Tomcat se poprvé dostal do skutečného vzdušného boje a hned při něm získal své první dva sestřely v americké službě. Pro US Navy to zároveň znamenalo první vzdušná vítězství od války ve Vietnamu. Stroj, který se během následujících desetiletí měl stát jedním ze symbolů amerického námořního letectva, prošel křtem ohněm během několika desítek sekund nad severoafrickým pobřežím.

Mnohem důležitější než technická či historická stránka věci však bylo politické poselství celé události. Americká verze incidentu byla od začátku jednoznačná. Letouny US Navy operovaly přibližně šedesát námořních mil od libyjského pobřeží v mezinárodním prostoru. První raketu odpálil jeden z libyjských Su-22 a Tomcaty teprve poté odpověděly v sebeobraně. Tak událost popisovaly americké vojenské záznamy bezprostředně po incidentu i pozdější oficiální historie.

Libye pochopitelně nabízela vlastní obraz událostí. Incident prezentovala jako americkou agresi a své letouny jako stroje operující v libyjském prostoru. Obě vlády se po střetu obrátily na mezinárodní instituce a navzájem se obviňovaly z porušení mezinárodního práva. Spor tak pokračoval i po přistání Tomcatů na Nimitzu.

Jenže vojenský výsledek už změnit nešlo. Kaddáfí tvrdil, že jižně od jeho čáry začíná prostor, nad nímž rozhoduje Libye. Američané do něj poslali své lodě a letadla a když proti nim Libyjci použili zbraň, následovala okamžitá odpověď.

Během necelé minuty přišla Libye o dva stroje a Reagan vyslal Kaddáfímu zprávu, která nepotřebovala dlouhé diplomatické vysvětlování: Spojené státy jeho samozvanou hranici respektovat nebudou. A pokud se ji pokusí vynutit silou, odpovědí bude také síla.

Dva hořící Su-22 v srpnu 1981 spor o záliv Sidra nevyřešily. Kaddáfí se svého nároku nevzdal, čára přes záliv zůstala na libyjských mapách a vztahy se Spojenými státy se v dalších letech dále zhoršovaly. Washington Libyi obviňoval z podpory teroristických a ozbrojených organizací v různých částech světa, postupně zpřísňoval sankce a Kaddáfí naopak stále hlasitěji vystupoval proti americkému vlivu. To, co v roce 1981 skončilo dvěma sestřelenými letadly, se tak ukázalo pouze jako první ostré kolo mnohem delšího střetu.

Záliv Sidra přitom nezmizel ani z amerických plánů. Spojené státy nadále odmítaly přijmout Kaddáfího představu, že vody jižně od 32°30′ severní šířky jsou libyjským územím. Bylo to stejné dilema jako před pěti lety: pokud Washington tvrdil, že jde o mezinárodní prostor, musel být ochoten se podle toho také chovat. A na začátku roku 1986 se Reagan rozhodl Kaddáfího čáru otestovat znovu. Tentokrát však v úplně jiném měřítku.

Americké námořnictvo spustilo sérii operací Attain Document, při nichž jeho lodě a letadla znovu vstupovaly do prostoru nárokovaného Libyí. První dvě kola v lednu a únoru proběhla bez boje. V březnu ale přišla operace Attain Document III. U libyjského pobřeží se soustředila síla, která se s dvojicí Tomcatů z roku 1981 nedala srovnávat: americká Task Force 60 měla celkem 26 lodí a ponorek včetně tří letadlových lodí – USS America, USS Coral Sea a USS Saratoga. Některé americké lodě 24. března demonstrativně překročily Kaddáfího „čáru smrti“ a vpluly do zálivu.

Libyjci tentokrát nereagovali pouze vysláním stíhaček. Pobřežní protivzdušná obrana odpálila proti americkým letounům rakety a do prostoru vyrazily libyjské raketové čluny. Reaganova odpověď už nebyla omezena na sebeobranu dvojice pilotů. Američané zahájili bojovou operaci Prairie Fire. Námořní letouny zaútočily na libyjské raketové pozice a lodě, během střetů byla potopena rychlá raketová loď a korveta, další libyjské plavidlo bylo poškozeno, americká strana přitom neutrpěla žádné ztráty. Jestliže měl srpen 1981 Kaddáfímu ukázat, že americké stíhačky jeho hranici respektovat nebudou, březen 1986 posunul stejný vzkaz o několik úrovní výš. Reagan nyní poslal přes „čáru smrti“ hladinové válečné lodě a za nimi stála síla tří letadlových lodí.

A ani to nebyl konec. O pouhé tři týdny později se střet přesunul přímo nad Libyi. Po bombovém útoku na západoberlínskou diskotéku La Belle, který Washington připsal libyjskému režimu, nařídil Reagan Operation El Dorado Canyon. V noci ze 14. na 15. dubna 1986 zaútočily americké letouny na vojenské a další cíle v Tripolisu a Benghází. Do operace se zapojily stroje amerického letectva startující z Británie i námořní letouny z USS America a USS Coral Sea. Konflikt, který před pěti lety začal několik desítek sekund trvajícím soubojem čtyř letadel, dospěl až k americkému bombardování samotné Libye.

Dokonce ani potom však Tomcaty svůj poslední libyjský souboj neměly za sebou, 4. ledna 1989, pouhých šestnáct dní před Reaganovým odchodem z Bílého domu, hlídkovaly nad Středozemním mořem dva F-14A od VF-32 z letadlové lodě USS John F. Kennedy. Proti nim se přiblížily dva libyjské MiGy-23. Američané jejich chování vyhodnotili jako nepřátelské a následoval další vzdušný boj. Výsledek připomínal srpen 1981, oba libyjské stroje byly sestřeleny, oba Tomcaty se vrátily na svou letadlovou loď.

Incident z 19. srpna 1981 nebyl bezvýznamnou šarvátkou dvou hlídek, ale prvním ostrým střetem konfliktu, který měl během následujících let několikrát přivést Spojené státy a Kaddáfího Libyi k přímému boji.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

The Gulf of Sidra Incident: A Legal Perspective – U.S. Naval Institute
https://www.usni.org/magazines/proceedings/1982/january/gulf-sidra-incident-legal-perspective

The Fast Eagles That Made History Over the Gulf of Sidra – DVIDS / U.S. Department of Defense
https://www.dvidshub.net/news/436006/two-enemy-kills-fast-eagles-made-history-over-gulf-sidra

August 19 – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/today-in-history/august-19.html

F-14A Tomcat – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/content/history/museums/nnam/explore/collections/aircraft/f/f-14a-tomcat.html

USS Forrestal (CVA-59) – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/f/forrestal-cva-59.html

VAW-124 Command History 1981 – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/content/dam/nhhc/research/archives/command-operation-reports/aviation-squadron-command-operation-reports/vaw/vaw-124/pdf/1981.pdf

United States Naval Aviation 1910–1995, Part 11: The Diamond Anniversary Decade 1981–1990
https://www.history.navy.mil/content/dam/nhhc/research/histories/naval-aviation/pdf/PART11.PDF

USS Ainsworth (FF-1090) – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/research/histories/ship-histories/danfs/a/ainsworth.html

Moment of Impact: Operation Prairie Fire – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/our-collections/art/exhibits/communities/100th-anniversary-cno/admiral-james-d–watkins/moment-of-impact–operation-prairie-fire.html

Operation El Dorado Canyon – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/today-in-history/april-15.html

January 4, 1989 – F-14 versus Libyan MiG-23 – Naval History and Heritage Command
https://www.history.navy.mil/today-in-history/january-4.html