Článek
Dnes je to jedna z nejbohatších a nejmocnějších zemí Blízkého východu. Ale ještě sto let zpět bychom tuto zemi na mapě nenašli. Jak se tedy poušť plná soupeřících kmenů, ovládaná Osmany a Brity podporovanými dynastiemi, proměnila v moderní království ovládající nejposvátnější města islámu a disponující obrovskými zásobami ropy? Je to historie brutálních válek, tajných spojenectví, britských machinací a jednoho válečníka, který navždy změnil osud arabského světa.
Pro pochopení vzniku Saúdské Arábie se musíme vrátit na počátek 16. století. V letech 1516-17 Osmanská říše porazila Mamlúky v rozhodujícím kofliktu známém jako Druhá osmansko-mamlúcká válka. Tehdejší mamlúcký sultán Kánsúh al-Gaurí prohrál nejen válku, ale nakonec ztratil i svou říši.
Po tomto vítězství Osmané převzali kontrolu nad oblastí Hidžáz, dnešní západní Saúdskou Arábií, kde se nacházejí posvátná města Mekka a Medína. Sultán Selim I. „Hrozný“, za jehož vlády tyto události proběhly, se po tomto vítězství prohlásil za chálifu všech muslimů. Historicky se území dnešní Saúdské Arábie, do několika tradičních regionů. Podél Rudého moře se nacházel Hidžáz s Mekkou a Medinou.
V centrální části Arabského poloostrova se nacházel Nadžd, kde se nachází dnešní hlavní město Saúdské Arábie Rijád. Nadžd se později stal centrální oblastí moderní saudského království. Na východě, podél Perského zálivu, leželana zdroje bohatá oblast al-Hasa, pojmenovaná podle stejnojmenné oázy, kde byla v roce 1938 objevena naleziště ropy. Na severu se nacházela oblast Hale a na jihu hornaté území Asýrie.
V roce 1744 se kmenový náčelník z Naadu Muhammad ibn Saud spojil s náboženským vůdcem jménem Muhammad ibn Abd al-Wahháb. Společně založili poblíž dnešního Rijádu První saúdský stát nebo neboli emirát Daríja.
V rámci tohoto partnerství rodina Saúdů ovládala politické záležitosti, zatímco šejk al-Wahháb vedl odnož islámu salafája, známou také jako wahhábismus. Jejich cílem bylo rozšířit stát a zbavit oblast osmanského vlivu. V bojích se jim dařilo a roku 1804 ovládli Medinu a krátce poté i Mekku. V té době těmto svatým městům vládl hášimovský klan loajální Osmanům.
Osmané na tuto situaci zareagovali a Sultán Mustafa IV. vyslal egyptského guvernéra Alího Pašu, aby znovu dobyl Hidžáz. Synové Alího Paši vedli vojenské tažení a do roku 1812 dobyli zpět Mekku a Medinu. Po obnovení hašímovské kontroly na posvátnými městy zaútočili Osmané na centrum saudské moci, zničili první saúdský stát a zajali saúdského vůdce Abdalláha bin Saúda. Byl dopraven do Istanbulu a veřejně popraven. Osmané si v oblasti udržovali vojenskou přítomnost, ale drobné střety se saúdskými loajalisty pokračovaly. V roce 1823 nový saúdský vůdce Turki bin Abdalláh založil druhý saúdský stát, emirát Nadžd. Brzy se však objevil nový nepřítel – dynastie Al-Rašídů z al-Hale.
Během 19. století Saúdové a Rašídové opakovaně bojovali o kontrolu nad územím. Saúdové sice symbolicky přijali osmanskou vládu, ale vyhýbali se další přímé konfrontaci o Hidžáz. Věděli také, že Británie, která v té době měla s Osmany přátelské vazby, je v takovém konfliktu nepodpoří. Nástupce Turkího bin Abdalláha Fajsál bin Turkí byl zkušený diplomat a schopný panovník, který za své vlády dokázal pozvednout saúdský stát.
Po jeho smrti v roce 1865 se však věci začaly hroutit. Rašídové zesílili a v roce 1891 dobyli Rijád, čímž fakticky ukončili druhý saúdský stát. Rodina Al Saúdů byla nucena odejít do exilu, přičemž mnoho z nich, včetně Abdúlrahmana bin Fajsala a jeho syna Abdúlazize, se přestěhovalo do Kuvajtu. Abdúlaziz, později známý jako Ibn Saúd, se však s exilem nespokojil.
V roce 1902, ve věku pouhých 26 let, podnikl s malou skupinou bojovníků odvážný útok na Rijád, zabil guvernéra Rašídové a znovu dobyl město. To byl začátek jeho dlouhého tažení za obnovení saúdské vlády. V době, kdy vypukla první světová válka, Ibn Saúd již dobyl oblast al-Hasa. Jedním z klíčových prvků jeho vojenského úspěchu bylo vybudování Ichwánskéhp bratrstva. To se skládalo z nomádských pouštních válečníků, kteří byli houževnatí, mobilní a nesmírně loajální.
Během první světové války se Osmanská říše spojila s centrálními mocnostmi, čímž si dostala do válečného stavu s Velkou Británií a britskými spojenci. Britové hledali spolehlivé partnery v celém arabském světě a viděli velký potenciál v Abdúlazizovi ibn Saúdovi, který neustále rozšiřoval svou kontrolu nad Arabským poloostrovem.
Británie mu poskytla podporu, především ve formě zbraní, zásob a diplomatické podpory, zejména když vedl válku proti svým dlouholetým rivalům, rodu Rašídů. Tato podpora však přišla s podmínkami. Na oplátku byl Ibn Saúd zavázán, aby se nezasahoval do regionů pod přímým či nepřímým britským vlivem, konkrétně do Kuvajtu, Bahrajnu a Ománu.
Zatímco velká část arabského světa povstávala proti osmanské nadvládě v tzv. Arabském povstání, Saúdové se do něj zcela nezapojili. Neúčastnili se povstání proti Osmanům, přestože s nimi měli dlouhodobé napětí a zpochybňovali jejich náboženskou autoritu. Místo toho povstání vedli Hášimovci, zejména Šaríf Husajn z Mekky a jeho synové, kteří byli Osmany jmenovanými strážci nejposvátnějších míst islámu.
Byli to tito Hášimovci, nikoli Saúdové, kdo se otevřeně rozešel s Osmanským chalífátem. S podporou Britů a sliby o sjednoceném arabském státu po válce zahájili v celém regionu rozsáhlé povstání. Zde také vstupuje na historickou scénu legendární postava T. E. Lawrence, lépe známý spíše jako Lawrence z Arábie. Hrál klíčovou roli v koordinaci britského úsilí s povstaleckými silami.
Lawrence se nikdy nesetkal s rodem Saúdů ani s nimi nespolupracoval. Jeho mise se zcela soustředila na Hášimovce a po skončení války se vrátil do Británie, aniž by se přímo podílel na budoucím formování Saúdské Arábie. Po rozpadu Osmanské říše byli Hášimovci odměněni novými královstvími. Synové Šarífa Husajna se stali králi Iráku a Jordánska. Současná jordánská královská rodina patří k tomuto rodu.
Irácká Hášimovská monarchie trvala až do roku 1958. V této době byl Hidžáz pod kontrolou Hášimovců, zatímco Najd a al-Hasa byly pod vládou Saúdů. Oba rody se snažily sjednotit Arabský poloostrov pod svou vládou. V roce 1920 Ibn Saúd dobyl oblast Ásír a do roku 1921 porazil Rašídy, čímž získal pod svou kontrolu téměř celou střední a severní Arábii. Hidžáz však zůstával výzvou.
Protože Hášimovci v první světové válce podporovali Brity, Ibn Saúd nemohl jednoduše zaútočit, aniž by riskoval britskou odvetu. Aby se tomu vyhnul, princ Fajsal bin Abd al-Azíz navštívil v roce 1919 Británii a přesvědčil ji, aby v konfliktu mezi Saúdy a Hášimovci zůstala neutrální. Británie souhlasila a do roku 1925 Ibn Saúd dobyl i Hidžáz a v roce 1926 se prohlásil za jeho vládce.
Po dobu následujících šesti let vládl Najdu a Hidžázu jako dvěma samostatným královstvím. Nakonec je v roce 1932 sjednotil do jednoho státu: Saúdskoarabského království. Sjednocení však neznamenalo konec územních sporů. Na jihu Saúdská Arábie brzy čelila konfliktu se sousedním Jemenem. Nově vzniklé království převzalo ve 20. letech 20. století kontrolu nad regionem Ásír, na který si nárokoval i jemenský imamát. Napětí eskalovalo do krátké saúdsko-jemenské války v roce 1934. Konflikt skončil smlouvou, která potvrdila saúdskoarabskou kontrolu nad Ásírem a stanovila formální hranici mezi oběma státy, čímž zajistila jižní hranici království. Zpočátku byla země chudá a převážně pouštní. Všechno se ale změnilo v roce 1938, kdy byla v oblasti Al-Hasa objevena ropa.
Tento objev časem proměnil Saúdskou Arábii v globální ekonomickou velmoc. Od kmenových potyček až po globální ropnou diplomacii je vzestup Saúdské Arábie příběhem strategie, přežití a ambicí. Ibn Saúdovo království nejen sjednotilo zemi, ale přetvořilo celý Blízký východ.
Zdroje:
Madawi al-Rasheed: A History of Saudi Arabia
Albert Hourani Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost
Miloš Mendel Dějiny Saúdské Arábie
