Článek
První světová válka proměnila bojiště v nekonečný systém zákopů, kde nebezpečí přicházelo z velké dálky i na vzdálenost několika metrů. Každý neopatrný pohyb mohl znamenat smrt po zásahu odstřelovačem, jehož kulka často přiletěla bez jediného varování. Jakmile se setmělo, vydávali se přes zemi nikoho průzkumníci a nájezdníci. Pronikali do nepřátelských zákopů, zjišťovali rozmístění jednotek, získávali důležité informace a pokud měli příležitost, odváděli zpět také zajaté vojáky.
Nad všemi však vyčníval kanadský domorodec Francis Pegahmagabow, příslušník národa Odžibvejů. Patřil k nejlepším odstřelovačům celé války a na kontě měl stovky potvrzených zásahů. Zároveň se opakovaně účastnil mimořádně riskantních průzkumných akcí hluboko v německých liniích, při nichž přiváděl zajatce a získával cenné zpravodajské informace. Ke stovkám zásahů tak přidal i stovky zajatých nepřátelských vojáků, což z něj učinilo jednu z nejpozoruhodnějších osobností první světové války.
Jeho příběh však není jen vyprávěním o mimořádném válečném hrdinovi. Dobrovolně narukoval do armády země, která s původními obyvateli dlouhodobě nezacházela jako s rovnoprávnými občany. Z Evropy se vrátil jako trojnásobný držitel Military Medal a jeden z nejslavnějších kanadských vojáků své generace. Místo zaslouženého klidu ho ale čekal další boj – tentokrát za práva vlastního národa.
Syn kmene Odžibvejů
Francis Pegahmagabow se narodil 9. března 1891 v odžibvejské osadě Shawanaga na břehu zálivu Georgian Bay v kanadské provincii Ontario. Patřil k národu Odžibvejů, jednomu z největších domorodých národů Kanady. Ve svém rodném jazyce nesl jméno Binaaswi, které lze přeložit jako „Vítr, který odvane“.
Jeho dětství ovlivnila rodinná tragédie. Když mu byly zhruba tři roky, zemřel mu otec Michael Pegahmagabow na těžkou infekční nemoc. Stejnou chorobou onemocněla i matka Mary Contin, která se po manželově smrti vrátila do své rodné komunity Henvey Inlet. Francis tak zůstal v Shawanaze, kde jej vychoval kmenový stařešina Noah Nebimanyquod. Zajímavostí je, že tento stařešina už předtím vychoval také Francisova otce, který rovněž přišel o rodiče v útlém věku.
Stejně jako ostatní chlapci v komunitě se od dětství učil lovit, rybařit a pohybovat se v okolních lesích. Naučil se číst stopy zvěře, orientovat se v terénu a pohybovat se tak, aby o něm okolí nevědělo. Pěstounka jej navíc seznámila s tradiční anishinaabskou medicínou. To všechno byly běžné dovednosti potřebné pro život v kanadské přírodě. O více než dvacet let později se ale ukázaly jako ideální průprava pro odstřelovače a průzkumníka.
Pegahmagabow vyrůstal na pomezí dvou kultur. Byl vychován jako katolík, zároveň si ale zachoval tradiční domorodé duchovní zvyky Anišinábe. Podobné prolínání křesťanství a původních domorodých tradic nebylo v tehdejších komunitách ničím výjimečným.
Život původních obyvatel Kanady na přelomu 19. a 20. století však nebyl jednoduchý. Federální vláda prostřednictvím zákona Indian Act výrazně zasahovala do fungování domorodých komunit a snažila se je postupně asimilovat. Děti byly posílány do internátních škol, kde přicházely o svůj jazyk i část vlastní identity, a příslušníci Prvních národů měli ve srovnání s ostatními Kanaďany omezená práva.
Ani Francisova cesta ke vzdělání nebyla přímočará. Ve dvanácti letech školu opustil a začal pracovat v dřevařských táborech a jako rybář. Později se rozhodl vzdělání dokončit, ale kmenová rada mu odmítla zaplatit ubytování mimo rezervaci. Pomohl mu až státní zástupce z Parry Sound Walter Lockwood Haight, díky němuž mohl v roce 1912 dokončit základní školu. Krátce poté nastoupil jako námořní topič u kanadského ministerstva námořnictví a rybolovu na lodích plujících po Velkých jezerech.
Zdálo se, že jeho život bude spojený s prací na jezerech. V létě 1914 ale vypukla válka a mladý Odžibvej se rozhodl dobrovolně vstoupit do armády. Zkušenosti získané při lovu, stopování a pohybu v divočině si tehdy ještě nikdo nespojoval s bojištěm. Právě ony z něj však během několika let udělaly jednoho z nejúspěšnějších odstřelovačů první světové války.
Dobrovolně do války
Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 se Francis Pegahmagabow rozhodl vstoupit do armády. Nebylo to samozřejmé. Kanadská vláda zpočátku příslušníky Prvních národů do armády příliš přijímat nechtěla a nábor se soustředil především na bělošské obyvatelstvo. Pegahmagabow se přesto přihlásil mezi prvními dobrovolníky. Po zdravotní prohlídce byl uznán způsobilým a 15. září 1914 podepsal vstupní dokumenty. Do kolonky „nejbližší příbuzný“ napsal jediné slovo – „žádný“.
Nejprve byl zařazen k 23. pluku Northern Pioneers, ještě během formování první kanadské expediční síly. Krátce nato se stal jedním z původních příslušníků 1. kanadského pěšího praporu (1st Canadian Infantry Battalion), který byl součástí Kanadského expedičního sboru (Canadian Expeditionary Force) a 1. kanadské divize. V říjnu 1914 odplul spolu s první vlnou více než třiceti tisíc kanadských vojáků na palubě parníku SS Laurentic do Velké Británie. Po několikaměsíčním výcviku na Salisbury Plain byla divize v únoru 1915 přesunuta do Francie a následně na západní frontu.
Francis Pegahmagabow krátce p oválce se svými řády
Na skutečný boj nemusel čekat dlouho. Už v dubnu 1915 zasáhla jeho jednotka do druhé bitvy u Ypres, kde Němci poprvé ve velkém měřítku použili na západní frontě chlór. Útok bojovým plynem způsobil mezi spojenci obrovské ztráty a zmatek. Během pouhých tří dnů přišel 1. prapor téměř o polovinu svého stavu. Pegahmagabow bitvu přežil a po bojích byl povýšen na svobodníka.
Následovaly další těžké střety. Bojoval u Festubertu a Givenchy, kde se osvědčil jako spojka doručující zprávy pod nepřátelskou palbou. Za odvahu při plnění těchto úkolů později obdržel Vojenskou medaili (Military Medal). V létě 1916 se zúčastnil bitvy u Mount Sorrel, kde Kanaďané zastavili německý útok na výšiny jižně od Ypres. Jen o několik týdnů později byl nasazen do bitvy na Sommě, jedné z nejkrvavějších operací celé války. Tam utrpěl střelné zranění levé nohy, po uzdravení se však ke své jednotce vrátil a znovu nastoupil do bojů v Belgii.
V roce 1917 prošel peklem Passchendaele. Bojiště se po měsících ostřelování proměnilo v moře bahna, v němž vojáci postupovali jen po metrech. Kanaďané zde ztratili přibližně šestnáct tisíc mužů, ale podařilo se jim obsadit strategický hřeben u Passchendaele. Pegahmagabow během bojů opět prokázal mimořádnou odvahu a získal první sponu ke své Vojenské medaili.
Military Medal - ocenění které Francis získal
Do závěrečných spojeneckých ofenziv v roce 1918 nastupoval už jako zkušený poddůstojník. Zúčastnil se bojů u řeky Scarpe, které byly součástí druhé bitvy u Arrasu. Když jeho jednotce téměř došla munice a hrozilo její obklíčení, proběhl pod těžkou kulometnou palbou pro další střelivo. Díky tomu mohli obránci pokračovat v boji a odrazit německý protiútok. Za tento čin obdržel druhou sponu ke své Vojenské medaili. Patřil tak mezi pouhých 39 Kanaďanů, kteří byli tímto způsobem vyznamenáni.
Když válka v listopadu 1918 skončila, měl Pegahmagabow za sebou téměř čtyři roky služby na západní frontě. Prošel většinou největších bitev, několikrát byl zraněn a přežil i útoky bojovými plyny. Jeho pověst odstřelovače a průzkumníka se během války stala legendární.
Indián v zemi nikoho
Francis Pegahmagabow si na západní frontě rychle získal pověst vojáka, který zvládne úkoly, do nichž se ostatním příliš nechtělo. Nebyl jen odstřelovačem. Stejně cenné byly jeho schopnosti průzkumníka a nájezdníka, který se pravidelně vydával hluboko do země nikoho i přímo k německým zákopům. Spojení těchto dovedností z něj udělalo jednoho z nejnebezpečnějších vojáků celé západní fronty.
Jako odstřelovač využíval zkušenosti získané už v dětství. Trpělivost, schopnost splynout s okolím i přesná střelba z něj udělaly mimořádně účinného lovce. Často celé hodiny čekal na jedinou příležitost, protože věděl, že druhý výstřel už většinou nebude mít. Je mu připisováno přibližně 378 potvrzených zásahů, což z něj činí nejúspěšnějšího odstřelovače první světové války. Přesné číslo dnes už zřejmě nelze ověřit, jeho pověst ale neměla obdoby ani mezi Kanaďany, ani mezi odstřelovači ostatních válčících armád.
Ještě větší odvahu vyžadovaly noční průzkumné akce. Pod rouškou tmy se malé skupiny vojáků vydávaly přes zemi nikoho k nepřátelským liniím. Zjišťovaly rozmístění jednotek, hledaly slabá místa obrany, mapovaly nové zákopy nebo přestřihávaly ostnaté dráty před plánovanými útoky. Pokud se naskytla příležitost, pokusily se zajmout některého z německých vojáků a dopravit jej zpět k vlastním liniím. Výslech zajatce mohl přinést informace o počtech vojáků, připravovaných operacích i morálce nepřítele.
Pegahmagabow patřil k mužům, kteří se těchto akcí účastnili opakovaně. Nešlo o žádné velké přepady, ale o rychlé a přesně připravené výpady několika vojáků. Stačila jediná chyba, hlasitější zvuk nebo světlice a z lovců se během okamžiku stala kořist. Přesto se mu dařilo vracet se zpět s cennými informacemi i zajatci. Celkem je mu připisováno přibližně 300 zajatých německých vojáků, což je číslo stejně mimořádné jako jeho odstřelovačské výsledky.
Spolubojovníci mu přezdívali Peggy a vzpomínali, že i v těch nejvypjatějších situacích působil klidně. Mnozí věřili, že odvahu čerpal ze své víry a duchovních tradic Anišinábe, kterých se nikdy nevzdal. Sám o svých úspěších téměř nemluvil a po válce je nijak nezveličoval. Na rozdíl od řady jiných slavných odstřelovačů neusiloval o publicitu ani o budování vlastní legendy.
Na bojišti hrdina, doma cizincem
Když se Francis Pegahmagabow na jaře 1919 vrátil do Kanady, měl za sebou téměř čtyři roky nepřetržité služby na západní frontě. Prošel většinou největších bitev první světové války, stal se jedním z nejvyznamenanějších kanadských vojáků a mezi spolubojovníky měl pověst mimořádně schopného odstřelovače i průzkumníka. Návrat domů ale neznamenal konec bojů.
Přestože bojoval za Kanadu, po návratu se znovu ocitl v systému, který s příslušníky Prvních národů zacházel jako s občany druhé kategorie. Jejich život nadále určoval zákon Indian Act a rozsáhlé pravomoci měli vládní úředníci pro indiánské záležitosti. Ti rozhodovali o fungování rezervací, kontrolovali hospodaření komunit a v některých případech dokonce i vyplácení válečných penzí. Mnoho domorodých veteránů tak rychle zjistilo, že jejich služba na frontě postavení vlastního národa prakticky nijak nezměnila.
Pegahmagabow se s tím odmítl smířit. Po návratu pokračoval ve službě v kanadské milici, dnešním Algonquin Regimentu, a zároveň vstoupil do veřejného života. V roce 1921 byl zvolen náčelníkem komunity Parry Island Band, dnešní Wasauksing First Nation. Navázal tak na rodinnou tradici, protože funkci náčelníka zastávali už jeho otec i dědeček. Po skončení funkčního období se stal také členem kmenové rady.
Jako náčelník se brzy dostal do konfliktu s ministerstvem pro indiánské záležitosti i místním úředníkem pro indiánské záležitosti Johnem Dalym. Požadoval, aby domorodé komunity měly větší pravomoci při správě vlastních záležitostí, upozorňoval na porušování smluv uzavřených mezi kanadskou vládou a Prvními národy a psal dopisy politikům i státním úřadům. Usiloval o to, aby o životě v rezervacích rozhodovali především jejich obyvatelé, nikoliv státní úředníci.
Jeho působení ale nebylo bez kontroverzí. Tvrdě vystupoval proti lidem, kteří podle něj neměli na pobyt v rezervaci nárok, včetně některých osob smíšeného původu. Svým nekompromisním vystupováním si znepřátelil část vlastní komunity i státní správu. Spory postupně přerostly ve vleklý mocenský konflikt a v roce 1925 byl z funkce náčelníka sesazen. Veřejného života se však nevzdal a v následujících letech znovu působil jako člen kmenové rady.
Stejně jako řada dalších domorodých veteránů se zapojil do vznikajícího hnutí za práva Prvních národů. Spolupracoval s Ligou indiánů Kanady (League of Indians of Canada), jednou z prvních celostátních organizací hájících zájmy původních obyvatel. Za druhé světové války navíc znovu oblékl uniformu. Pracoval jako strážný v muniční továrně nedaleko města Nobel v Ontariu a zároveň pokračoval ve službě v místní milici jako poddůstojník. Ani tehdy nepřestal prosazovat větší práva domorodého obyvatelstva a po válce se stal nejvyšším náčelníkem organizace Native Independent Government, jedné z prvních celokanadských politických organizací zastupujících První národy.
Francis Pegahmagabow zemřel 5. srpna 1952 po dlouhodobých zdravotních potížích, které souvisely s válečnými zraněními a následky opakovaného zasažení bojovými plyny. Přestože patřil k nejvyznamenanějším kanadským vojákům první světové války, jeho jméno mimo domorodé komunity postupně téměř upadlo v zapomnění.
Skutečné uznání přišlo až o mnoho let později. V roce 1967 byl uveden do kanadské Indiánské síně slávy (Indian Hall of Fame). Jeho medaile i náčelnická čelenka byly předány Kanadskému válečnému muzeu, kde jsou dnes součástí expozice věnované první světové válce. Kanadská armáda po něm v roce 2006 pojmenovala budovu 3. skupiny Canadian Ranger Patrol Group a o deset let později byla v Parry Sound odhalena jeho bronzová socha v životní velikosti. Jeho osudy inspirovaly několik životopisných knih historika Adriana Hayese, román Three Day Road spisovatele Josepha Boydena, divadelní hru The Two Battles of Francis Pegahmagabow i skladbu A Ghost in the Trenches švédské skupiny Sabaton. V roce 2020 se navíc zařadil mezi finalisty výběru osobnosti, která se měla objevit na nové kanadské pětidolarové bankovce.
Francis Pegahmagabow se nikdy nesnažil budovat vlastní legendu. Na frontě dělal to, co považoval za svou povinnost, a po návratu stejnou vytrvalost věnoval obraně práv svého národa. Kanada jeho význam naplno docenila až desítky let po jeho smrti. Dnes je připomínán nejen jako nejúspěšnější odstřelovač první světové války, ale také jako jeden z nejvýznamnějších domorodých veteránů a politických představitelů v dějinách země.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://livesofthefirstworldwar.iwm.org/lifestory/6048909
https://www.warmuseum.ca/cwm/exhibitions/guerre/photo-e.aspx?PageId=3.B.4.c&photo=3#tabs
https://www.canada.ca/en/department-national-defence/services/military-history/history-
