Článek
Únos venezuelského prezidenta Madura a dosazení Delcy Rodríguez ochotnější ke spolupráci s USA vedlo k zastavení ropných dodávek na Kubu. Země tak rázem přišla o 35 000 barelů ropy denně, které představovaly asi polovinu její spotřeby. To přinutilo kubánský režim k vyjednávání s USA. K němu se na veřejnost nedostalo mnoho informací a není znám větší průlom, kromě propuštění přibližně 2 tisíc vězňů. Podle některých se jedná o politické vězně (k tomu ještě dále), Kuba samozřejmě oficiálně žádné politické vězně nemá a jedná se dle úřadů o běžné kriminálníky.
Nebyl by to samozřejmě Trump, pokud by neměl potřebu neustále „vykřikovat“ na sociálních sítích a v médiích. Prozatím jsme se tak od něj mohli dozvědět, že: je Kuba selhávající stát, je (po Venezuele) další na řadě, bude mít čest si ji vzít, režim zoufale chce uzavřít s USA dohodu…a samozřejmě pak o jeho osobních úspěších, jako v případě propuštění vězňů.
Do jeho kampaně maximálního tlaku však poněkud nezapadají události posledních několika dní. Zhruba v polovině března se začaly objevovat zprávy o ropných tankerech Sea Horse a Anatoly Kolodkin, které směřovaly ke Kubě. Oba tankery prováděly obvyklé maskování polohy, vypínání transpondérů a další triky spojené s plavbami sankcionovaných lodí. Jejich cíl však byl víceméně jasný, v oblasti nezůstalo mnoho zemí, které by mohly mít rázem zájem o sankcionovanou ruskou ropu. Sea Horse však nakonec změnil kurz a zakotvil ve Venezuele.
Jinak to však dopadlo s lodí Anatoly Kolodkin. Ačkoliv se objevovaly spekulace, že jde pouze o ruskou provokaci a testování amerického odhodlání udržet Kubu v izolaci, loď nakonec skutečně 31. března dorazila do kubánského přístavu Matanzas, kde zahájila vykládku odhadovaných 730 000 barelů ropy ze svých útrob. Šlo o první takovýto náklad od Trumpova vyhlášení blokády a objem ropy na palubě má údajně zajistit kubánské potřeby na cirka 10 dnů. Je to jasný signál změkčení předchozího přístupu a určitého ústupu od politiky maximálního tlaku vůči socialistickému režimu. V reakci na tento úspěch se podle všeho v nejbližších dnech chystá z Ruska vyrazit další plavidlo se stejným cílem. Je možné, že loď je již na cestě, pokud však ještě ne, je samozřejmě otázkou, zda a kdy toho Rusové budou schopní po několika vlnách úspěšných ukrajinských úderů proti jejich ropným terminálům v Baltském a Černém moři.
Další nezodpovězenou otázkou zůstává, proč k prolomení blokády došlo a proč právě nyní. Nebyl ohlášen žádný průlom v jednáních (a asi všichni tušíme, že jakýkoliv, byť sebemenší, symbolický úspěch by si pro sebe Trump nenechal) a jediný navenek viditelný důsledek současného tlaku je již zmiňované propuštění přibližně 2 tisíc kubánských vězňů. Jak však komentují kubánské exilové organizace, nejedná se ve skutečnosti o politické vězně, ale o běžné kriminálníky. Jejich propuštění je pak navenek vydáváno za příznak změkčování režimu, ústupků Trumpovi, zatímco skuteční oponenti režimu dále sedí za mřížemi. Pro čtenáře Solženicyna jde o známý postup.
Není tak jasné, proč právě teď, kdy se i zbytek světa potýká s problémy s vysokou cenou ropy, povoluje Trump dodávky, namísto aby ještě více vystupňoval svůj tlak. Jedna nebo dvě lodě samozřejmě kubánský režim nespasí a je možné, že došlo k nějaké dohodě, která ještě nebyla zveřejněna. Pokud tomu tak však je, je v zájmu Trumpa, aby vše co nejdříve vyjasnil.
Blíží se totiž 3. listopadu a s ním midterms - volby do amerického Kongresu. Kromě hromady dalších problémů jako je opět rostoucí inflace a další nepopulární válka, která může zklamat velkou část jeho voličů, hrozí, že zklame jednou malou, ale velmi důležitou volební skupinu svým měkkým přístupem ke kubánskému režimu.
Touto skupinou jsou právě kubánští exulanti. Zatímco další etnické skupiny či jejich potomci jako Italové, Irové, různé asijské národy a další jsou rozprostření po území celých Spojených států, Kubánci prchající z Ostrova svobody a jejich potomci se primárně koncentrují na Floridě, nejvíce pak v Miami a dalších velkých městech. Vytvářejí tak sice relativně nevelkou komunitu přibližně dvou milionů lidí, tedy necelé 1 % americké populace, ale silně koncentrovanou v jediném státě Florida, kde tvoří více než 7 % místní populace.
Samozřejmě ne všichni Kubánci mají v USA volební právo a velmi mnoho jich přišlo až v posledních letech, jen od roku 2021 uprchlo či odešlo z Kuby více než 2 miliony lidí, tedy téměř 20 % populace ostrova, ale ti, co jej mají tvoří důležitý jazýček na váhách. Kdysi dávno byla Florida tzv. swing state. Tedy jeden z těch amerických států, který v jedněch volbách volil spíše pro demokraty a jindy spíše pro republikány. Někteří ještě možná budou mít na paměti, že to byla právě Florida, kde se roku 2 000 velmi těsným výsledkem pouhých několika set hlasů rozhodlo o vítězství George Bushe mladšího nad Al Gorem.
V posledních několika letech je však Kuba „spolehlivě červená“ – tedy republikáni zde mají své jisté. Kubánci tak šli často silně proti trendům u voličů z jiných latinskoamerických skupin, kteří byli výrazně prodemokratičtí, zatímco Kubánci si pevně drželi svůj prorepublikánský postoj. Jedním z hlavních důvodů byl tradiční republikánský antikomunismus, tvrdý postoj republikánů vůči socialistickému režimu, ze kterého museli voliči či jejich rodiče uprchnout. Zároveň se však také obávali zavádění socialismu či socialistických opatření ze strany demokratických politiků. S podobným budováním utopie již měli bohaté zkušenosti. Není náhodou, že mezi největší jestřáby současné administrativy patří Marco Rubio, sám potomek kubánských exulantů. V jednom z rozhovorů se nechal slyšet, že od dětství snil o svržení kubánského režimu.
Řada latinskoamerických voličů v posledních letech navíc podporovala Trumpa kvůli pocitu nespravedlnosti. Zatímco oni si dříve své povolení k pobytu či americké občanství museli „odmakat,“ během vlády prezidenta Bidena se zdálo, že do USA pustí každého, bez ohledu na jeho zásluhy. I proto republikány podporovali v jejich politice deportací ilegálních migrantů.
Nyní se však začíná karta obracet. Od zvolení Trumpa prezidentem proběhlo několik doplňovacích voleb. V některých z nich byli republikáni poraženi nebo jen těsně obhájili své pozice i v dříve silně červených oblastech. Na Floridě došlo ke dvěma překvapivým porážkám republikánů, první v Palm Beach County (okrsek kde se nachází Trumpova rezidence Mar-a-Lago) a druhá v Tampě (Hillsborough County). Výsledek v druhém okrsku byl velmi těsný (rozdíl pouhých 408 hlasů) a k demokratickému obratu vedl právě odklon latinskoamerických voličů, mezi nimi z velké části Kubánců, od republikánské strany.
Navíc se objevuje čím dál silnější kritika také uvnitř strany. Nejjasnějším příkladem tohoto trendu je republikánská kongresmanka z jižní Floridy kubánského původu María Elvira Salazar. Je jednou z mála republikánů, kteří kritizují Trumpovu antiimigrační politiku. Jak sama říká, není proti deportaci zločinců, ale staví se proti hromadným deportacím, porušování právního procesu při jejich provádění a kolektivní vině.
Kromě již zmíněných deportací přišli Kubánci také o desítky let platnou výhodu oproti jiným skupinám. Od roku 1966 byli považováni za uprchlíky před komunismem a měli řadu výhod při udělování azylu a tzv. fast track - rychlejší cestu k amerického občanství. Tuto výhodu jim však Trump rovněž vzal.
A do toho všeho se nyní začínají objevovat signály, že Trump nevěnuje situaci na ostrově dostatečnou pozornost a změkčuje svůj přístup ke kubánskému režimu. To jde proti zájmům většiny kubánských Američanů, kteří z většiny požadují politiku maximálního tlaku, pokračování ekonomické blokády a podporují myšlenku změny režimu. Je pravda, že zhoršující se situace na Kubě je spojena s obavami o příbuzné, kteří na ostrově stále zůstávají, mnoho Kubánců je však již očividně unaveno dekádami čekání, které i přes stále se zhoršující ekonomickou kondici na ostrově nevedly k pádu socialismu.
Odklonem od politiky maximálního tlaku může Trump velmi snadno udělat obrovskou chybu v podobě nedodrženého slibu a zbavení se jednoho z posledních zájmů, které ještě s kubánskou menšinou sdílí. Nebylo by mu to však nepodobné. Jeho bombastické sliby, které rychle narazí na realitu nebo velkolepé plány, které jsou vzápětí opuštěni v honbě za další politickou senzací jsou pro něj typické. Zde si však zahrává s pomyslným ohněm v situaci, kdy už za pár měsíců bude potřebovat každý hlas.
Jeho demokratičtí oponenti už vycítili příležitost a chystají se utkat o kubánské a další latinskoamerické voliče. Ani oni to však nebudou mít lehké a budou muset přijít s novými nápady poté, co ty staré vehnaly Kubánce a další do náruče republikánů. Již za pár měsíců uvidíme, kdo nakonec uspěje.
PS: Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás text zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.
