Hrdinství 28 panfilovců. Mýtus vytvořený sovětskou propagandou rozděluje dodnes

Píše se září 1941 a na východní frontě Druhé světové války zuří těžké boje. Po měsících zoufalé obrany a katastrofálních ztrát se Rudá armáda chystá k obraně hlavního města. Wehrmacht zahajuje operaci Tajfun – ofenzívu k dobytí Moskvy a ukončení války. Do poloviny listopadu se i přes horšící počasí a sílící odpor Sovětů dostávají na pouhých sto kilometrů od města. Aby ho dosáhli musí prorazit obranu okolo města Volokolamsk, který brání 316. gardová střelecká divize složená především z odvedenců původem z Kazachstánu a Kyrgyzstánu pod velením generálmajora Ivana Vasiljeviče Panfilova. Její součástí je také četa 29 gardistů pod velením politruka poručíka Kločkova bránící důležitou křižovatku a železniční stanici u jinak bezvýznamné a do té doby neznámé vesnice Dubosekovo.

Proti jejich pozicím vyráží ráno 16. listopadu německý útok části 2. obrněné divize, která má za úkol prorazit jejich obranu a dále postupovat na Moskvu. Proti sovětské četě útočí bojová skupina 50 tanků podporovaných pěchotou. Jeden z rudoarmějců podle příběhu ztrácí odvahu a rozhoduje se ustoupit. Ostatní jej beze slova zastřelí a pokračují v boji. Útočníci nakonec obranu proráží, ale pouze za cenu ztráty 18 tanků a 70 mrtvých, zatímco Sověti padnou do posledního. Toliko oficiální verze příběhu o tomto boji. Rodí se tak legenda o 28 panfilovcích. Realita, jak už to tak bývá, byla poněkud složitější.

V následujících dnech bitva o Moskvu pokračovala a o dva dny později v ní padl také generál Panfilov, po němž je skupina vojáků pojmenována. 27. listopadu pak v novinách Krasnaja zvezda (Rudá hvězda) vychází článek založený na svědectví válečného dopisovatele Vasilije Korotějeva zredigovaný novinářem Alexandrem Krivickým.

V něm je vylíčen boj panfilovců, ale také od té doby legendární věta přisuzována poručíkovi Dijevovi: „Rusko je veliké, ale ustoupit není kam. Za námi je Moskva.“ Článek neuvádí přesné detaily, místo či datum bitvy, ani přesný počet ztrát Sovětů či Němců. Celý příběh měl Korotějevovi těsně před smrtí převyprávět těžce zraněný účastník bojů Ivan Natarov. Z boje se rychle stane legenda, příběh panfilovců využívá sovětská propaganda a památnou větu znají zpaměti miliony sovětských občanů. A už tehdy příběh dopiluje propaganda. V původní verzi měli být zbabělci hodlající ustoupit dva. Editorovi Rudé hvězdy se však dva zrádci zdáli příliš a v textu se tak mluví o jediném.

Příběh měl obrovský ohlas a oslovil také samotného Stalina. Pro dokonalý příběh však chyběla jména hrdinů. Krivickij proto navštívil 8. gardovou divizi a snažil se najít svědky bojů. Zjistil, že nikdo nedokáže identifikovat „komisaře Dijeva“, a velitel plukovník Kaprov mu řekl, že o akci 28 gardistů nikdy neslyšel.

Navzdory tomu se k příběhu po návštěvě již osvobozeného Dubosekova vrátil Krivickij ještě 22. ledna 1942 ve svém článku „O 28 padlých hrdinech.“ V něm podrobně popsal boj, údajné ztráty Němců a doplnil také konečně jména všech hrdinů. V původním textu však byl jako velitel obrany označen politruk poručík Dijev, nyní jeho jméno bylo opraveno na Kločkov.

V březnu 1942 se k budování obrazu hrdinů přidal sovětský spisovatel Nikolaj Tichonov se svou básní „Slovo o 28 gardistech.“ V té době se již o hrdinství vojáků mluvilo po celém Sovětském svazu. V dubnu 1942 se proto všech 28 mužů dočkalo oficiálního ocenění, když jim byl dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR navrženo udělit posmrtně titul Hrdina sovětského svazu.

V následujících letech a dekádách se příběh hrdinné osmadvacítky stal jedním z nejslavnějších příkladů sovětského hrdinství za Velké vlastenecké války a častým námětem sovětské propagandy. Pozdější pátrání však propagandistickou verzi nepotvrdila.

Během války nebyl čas na hledání pravdy. Už tehdy však některé „detaily“ nezapadaly do obrazu hrdinné obrany. V první řadě záznamy ani jedné strany tuto verzi nepotvrzovaly. Ve skutečnosti postupovaly německé síly během 16. listopadu, kdy mělo k boji dojít, velmi rychle a svých cílů dosáhly ještě před koncem dne. V německých archívech se nepodařilo dohledat ani žádné hlášení zmiňující tak masivní ztráty během jediného dne. V tomto období představovala ztráta tolika tanků na jediném místě pro německá vojska něco nevídaného. Například ztráta 10 tanků během jednoho dne v říjnu 1941 si vysloužila nejen zvláštní zmínku v hlášení 4. tankové divize, ale její význam byl zmíněn i v pamětech generála Guderiana, jehož vojáků se tyto ztráty týkaly.

Ani na sovětské straně se nepodařilo najít důkazy podporující obraz těžkých bojů o Dubosekovo. Po osvobození vesnice se podařilo najít pouze 3 těla, další tři vydal sníh na jaře. Ačkoliv lze čekat snahu odstranit pozůstatky bojů, bylo to dosti málo na místo, kde se měla odehrát bitva s přibližně stovkou padlých. Nepodařilo se najít ani svědky, kteří by mohli příběh potvrdit. Dílem padli v dalších bojích, dílem nejspíše nikdy neexistovali.

Ale co bylo ještě horší, někteří z hrdinně padlých byli nejen naživu, ale nechovali s vůbec hrdinně. Prvním z nalezených přeživších byl Danil Aleksandrovič Kožubergenov. V době bitvy o Moskvu byl spojkou politického instruktora Kločkova. V květnu 1942 byl zadržen příslušníky NKVD kvůli údajnému pokusu o vzdání se nepříteli. Kožubergenov agentům vypověděl, že se bitvy skutečně účastnil, byl však v boji omráčen a německou pohřební službou mylně považován za mrtvého. Později se mu mělo podařit uprchnout a skrývat se v lesích, kde ho nalezla kavalérie podnikající nájezd na německý týl. Muž byl později ostatními účastníky rozpoznán jako jeden z vojáků v Dubosekově.

Celá situace postavila sovětské propagandisty do svízelné situace. Návrh na posmrtné udělení titulu Hrdiny SSSR již byl schválen a dotyčný byl přitom nejen naživu, ale co hůře, také možná zběh. Soudruzi rozvědčíci si však uměli poradit – pod hrozbou mučení byl Kožubergenov donucen podepsat prohlášení, že se bitvy neúčastnil a byl pouhým imitátorem zakládajícím svůj příběh na článcích v novinách. Politický komisař Muhamedjarov zodpovídající za původní hlášení také napsal dopis, ve kterém „přiznal“ záměnu jmen. Hrdinou měl být také muž jménem Kožubergenov, ovšem zcela jiný, s křestním jménem Askar. Ničemu nevadil ani fakt, že podle oficiálních divizních záznamů se Askar Kožubergenov k 316. divizi připojil až v lednu 1942 a padl krátce poté. Danil, původně hrdina, nyní však zrádce, byl souzen za záměnu totožnosti a zbabělost a byl přeřazen k trestnému praporu. Dokázal však válku přežít a zemřel roku 1976.

V poválečných letech napříč Sovětských svazem probíhalo vyšetřování případů kolaborace během války a hledání pachatelů, kteří dosud unikali sovětské spravedlnosti. Na žádost charkovského vojenského prokurátora byl v listopadu 1947 v kyrgyzském Kantu zadržen jistý Ivan Jevstafjevič Dobrobabin pro podezření z kolaborace s nepřítelem. Dobrobabin užaslým vyšetřovatelům sdělil, že je jedním z 28 panfilovců. Ti ověřili jeho totožnost a skutečně před nimi seděl domněle padlý hrdina.

Jeho další konání za války však mělo určitě z pohledu vyšetřovatelů k hrdinství daleko. Podle vlastních slov upadl 16. listopadu po výbuchu do bezvědomí a když se probral, zjistil, že je sám za nepřátelskými liniemi. Přidal se k dalším vojákům v podobné situace, ale při pokusu o překročení fronty a návrat ke svým byl zajat (už to v tehdejším SSSR znamenalo zradu). Během sovětské protiofenzivy ho s dalšími nahnali do vězeňského transportu, ze kterého se mu však podařilo uprchnout. Rozhodl se pro návrat na Ukrajinu do své domovské obce Perekop, kde po řadě dalších peripetií dostal na výběr – nucené nasazení v Německu nebo připojit se k místní Hilfspolizei (pomocné policii). Na několik let tak kolaboroval s německými úřady, když například pomáhal s transporty nuceně nasazených do Říše.

V roce 1944 už byla situace naprosto odlišná a německé síly ustupovaly po celé frontě. Když Rudá armáda znovu osvobodila Ukrajinu, zatajil Dobrobabin svou kolaboraci a znovu se zapojil do bojů. Jako seržant velel střelecké rotě a došel s ní až do Innsbrucku, kde ho zastihl konec války. Během své služby získal řadu dalších medailí a řádů – Za obranu Moskvy, Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945 a další.

Ani jeho hrdinské skutky po dobu války, ani jeho námitky, že ze své pozice u pomocné policie naopak mohl bránit v provádění odvodů a varovat ohrožené osoby, mu před sovětskou spravedlností nepomohly. Byl zbaven hodnosti, všech řádů (kromě prvního Hrdiny SSSR) a odsouzen na 15 let. Později mu byl ještě dekretem odňat titul Hrdiny SSSR, na druhou stranu mu byl trest zkrácen a byl po jeho odpykání propuštěn.

Případ Dobrobabina vedl k ustanovení vyšetřovací komise pod vedením vojenského soudce Nikolaje Afanasjeva, která měla za úkol přezkoumat pravdivost příběhu o 28 panfilovcích. Ta odhalila další vojáky, kteří byli stále naživu – Illarion Vasilijev, Grigorij Šemjakin a Ivan Šadrin. Naopak Ivan Natarov se bitvy nemohl zúčastnit, neboť podle vypátraných záznamů padl už dva dny před bitvou.

Spolu s objevem přeživších zjistila komise, že ani bitva taková nemohla proběhnout tak, jak bylo popisováno. Zásadní bylo především svědectví velitele pluku, pod nějž obrana vesnice spadala. Ten naprosto vyloučil, že by 16. listopadu došlo k jakékoliv bitvě mezi jeho muži a německými tanky u vesnice Dubosekovo.

Vyšetřovatelé následně vyzpovídali také dopisovatele Korotějeva, redaktora Krivitského a tehdejšího editora Rudé hvězdy Ortenberga. Z jejich slov vyplynulo, že „tichou poštou“ předávaný příběh byl postupně vylepšován až do podoby hrdinské legendy. Závěrem zpráva prokázala, že čin 28 panfilovských gardistů, jak se o něm psalo v tisku, je výmyslem korespondenta Korotějeva, redaktora Krasné hvězdy Ortenberga a zejména literárního tajemníka novin Krivitského a dotyční připsali úsilí celého pluku mýtickým hrdinům. Stejně tak slavnou větu „za námi je Moskva“ si měl Krivitskij zcela vymyslet. Tuto zdrcující zprávu dostal na stůl také Stalin.

Nicméně v té době se ještě o celém fiasku mlčelo. Řády se odebíraly či měnily potichu, propaganda i nadále mluvila o udatnosti hrstky rudoarmějců. A příběh už mezitím žil vlastním životem.

Ačkoliv byl podle všeho příběh vlastně zcela vymyšlený, sovětská propaganda a sovětský režim neváhaly s jeho využitím. Po celém Sovětském svazu tak rostly různé připomínky neexistujících hrdinů.

Ještě za války byla po Ivanu Natarovovi přejmenována jeho rodná vesnice Voroncovka na Natarovo. Po Grigoriji Konkinovi pak byla obdobně přejmenována jiná obec. Jméno 28 panfilovců nese řada ulic ve městech bývalého Sovětského svazu – například v Moskvě, Novosibirsku, Omsku, Saratově či Voroněži. V kazašském Almaty nese jejich jméno nejen ulice, ale také centrální park.

Připomínka se však neomezila pouze na názvy ulic a dalších městských prvků. Po celém SSSR a obzvláště pak v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, odkud pocházela řada vojáků 316. divize byly vztyčovány sochy a památníky připomínající tyto muže a jejich domnělé skutky. V již zmíněném centrálním parku v Almaty najdeme jeden z nich.

Další velký památník sestávající ze 6 desetimetrových soch (jedna za každou národnost bojující v divizi) najdeme přímo na místě bojiště v Dubosekovu. Paradoxně se jeho slavnostního otevření účastnili také panfilovec Demidovič Šadrin a dokonce hrdina-zrádce Kožubergenov.

Památku připomínají také různé literární, divadelní a hudební díla. V oficiální hymně Moskvy se zpívá o 28 nejstatečnějších synech Moskvy, významný spisovatel a válečný zpravodaj Alexandr Bek o tomto činu napsal divadelní hru. Těch nakonec od dalších autorů vzniklo větší množství.

Největší dosah však mají pravděpodobně filmy zpracovávající nějakým způsobem toto téma. Vynecháme-li dokumentární filmy uvádějící příběh na pravou míru, jejich „tradiční“ či možná „mytologickou“ podobu zobrazil například sovětský film Moskva je za námi z roku 1967. O necelých dvacet let později tento boj ztvárnil také velkofilm Jurije Ozerova, známý též v našich končinách, Bitva o Moskvu. V něm je jedna část věnována ztvárnění slavného boje.

Ve videu v čase od 42:50 najdete ztvárnění bitvy v podání Jurije Ozerova.

Připomínání této události pokračovalo také po pádu SSSR. Zatím asi poslední ztvárnění představoval celovečerní film Dvadcať vosem panfilovcev z listopadu 2016 (v české verzi jako Bitva o Moskvu). Ten nejen zobrazil staré události s využitím moderních filmařských technologií, ale díky své známosti rozpoutal znovu diskuzi o pravdivosti celého mýtu.

Sovětský svaz byl bezesporu zemí mnoha paradoxů. Tak se mohlo stát, že na jednu stranu se po celé zemi přejmenovávaly ulice, stavěly pomníky, točily filmy, skládaly písně a básně oslavující udatnost vojáků generála Panfilova a na druhou stranu mohla zaznívat kritika vycházet články a publikace uvádějící věc na pravou míru. Velmi opatrně a s obtížemi samozřejmě.

Prvním, kdo veřejně kritizoval propagandistickou verzi byl spisovatel a publicista Emil Kardin. Ten v roce únoru 1966 v časopisy „Novyj mir“ (Nový svět) publikoval článek „Legendy a fakta,“ ve kterém kritizoval řadu mýtů spojených se vznikem SSSR a hrdinskými událostmi Velké vlastenecké války. Za jeho článek se však tenkrát dočkal kritiky samotného Brežněva za „pomluvu hrdinské historie naší strany a našeho lidu.“ Načas tak veřejná kritika oficiální verze utichla.

Změny přišly s nástupem Gorbačova a politikou glasnosti. Koncem 80. let vyšla řada nových publikací. Klíčovým argumentem bylo zveřejnění odtajněných materiálů z vyšetřování vojenské prokuratury z roku 1948. V roce 1997 časopis Nový svět publikoval článek Nikolaje Petrova a Olgy Edelmanové s názvem „Nové informace o sovětských hrdinech“, v němž citoval závěr zprávy „O 28 panfilovcích“, z 10. května 1948, kde byla oficiální verze hrdinského činu prozkoumána Hlavní vojenskou prokuraturou SSSR a označena za literární fikci.

Hlavní vojenská prokuratura SSSR znovu prošetřila okolnosti činu v roce 1988, načež hlavní vojenský prokurátor, generálporučík spravedlnosti Alexandr Katušev, publikoval článek „Cizí sláva“ v časopise Vojenská historie. V něm dospěl k závěru, že „obrovský čin celé roty, celého pluku, celé divize byl nezodpovědností ne zcela svědomitých novinářů zlehčen na úroveň mýtické čety.“ Stejný názor tehdy sdílel i ředitel Státního archivu Ruské federace, doktor historických věd Sergej Mironenko.

Legenda o panfilovcích však měla i své zastánce. Nepřekvapivě to byli z velké části příslušníci ozbrojených sil a někteří z vrcholných politiků. Silným zastáncem oficiálního výkladu byl například maršál Jazov, sám účastník války a pozdější spiklenec v puči proti Gorbačovovi. Také někteří historici, mezi nimi specialista na dějiny Velké vlastenecké války Georgij Kumanjov či historik Jurij Poljakov hájili původní výklad s tím, že pozdější změny výpovědí ze strany vojáků i žurnalistů byly vynuceny pod nátlakem v době, kdy se Stalin chtěl zbavit Žukova (zodpovědného v roce 1941 za obranu hlavního města) a tak se na něj hledala špína kde jen to šlo.

Argumenty pro a proti si na stránkách odborných i laických publikací či na webu vyměňují mnozí historici či amatérští milovníci dodnes. I v dnešních dnech se jedná o téma, které rozděluje ruskou společnost. Mnozí vnímají kritiku oficiální legendy jako snižování hrdinství a zásluh, které měli ve válce sovětští občané. V posledních letech je však diskuze čím dál obtížnější, neboť jakákoliv kritika dění za Druhé světové války se může velmi rychle setkat s tvrdou reakcí státních úřadů. Celý přístup úřadů k historii panfilovců asi nejlépe shrnul výrok Vladimira Medinského, vystudovaného odborníka na mezinárodní vztahy, velkého milovníka historie a dlouholetého (2012-2020) ministra kultury, který reagoval na znovuotevřenou diskuzi v souvislosti s filmem Bitva o Moskvu z roku 2016: Mým nejhlubším přesvědčením je, že i kdyby tento příběh byl naprostý výmysl, i kdyby Panfilov nikdy neexistoval, i kdyby se nic nestalo, je to posvátná legenda, které se prostě nelze dotknout. A lidé, kteří to dělají, jsou naprostí šmejdi. […] Jejich čin je symbolický a patří do stejného řetězce činů jako 300 Sparťanů.

Zdroje:

https://www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=6518

https://www.themoscowtimes.com/2015/07/09/russian-archives-cast-doubt-on-legends-of-soviet-war-heroes-a48026

https://meduza.io/en/news/2016/11/28/culture-minister-those-who-question-heroism-of-our-ancestors-will-burn-in-hell

https://www.rferl.org/a/soviet-wwii-panfilov-guardsmen-fiction/27123430.html

https://web.archive.org/web/20080521150903/http://hedrook.vho.org/library/panfil.htm

https://www.rbth.com/special_projects/discovering_russia/2016/11/18/dubosekovo-monument-to-a-desperate-struggle_649049

https://libking.ru/books/nonf-/nonf-publicism/561224-3-emil-kardin-legendy-i-fakty.html#book

https://www.ukamina.com/books/podvig.html

https://www.russian-globe.com/N27/Tolts.SovetskyGeroicheskyMif.htm