Článek
Operace slepého střeva dnes patří k nejběžnějším chirurgickým zákrokům. Ve většině případů trvá jen krátkou dobu a pacient se během několika dnů vrací do běžného života. V odlehlých podmínkách antarktické stanice však stejná diagnóza mohla znamenat rozsudek smrti.
Na jaře roku 1961 ležel mladý sovětský chirurg Leonid Rogozov na operačním stole jako pacient. Na tom by samo o sobě nebylo nic výjimečného. Jenže v místnosti nebyl žádný jiný chirurg. Skalpel totiž držel ve vlastní ruce.
Kvůli polární zimě a špatnému počasí nepřipadala evakuace v úvahu a na základně nebyl nikdo, kdo by jej mohl operovat. Pokud chtěl přežít, musel si zanícené slepé střevo odstranit sám. Výkon, který následoval, dodnes patří k nejneuvěřitelnějším příběhům v dějinách medicíny.
Na konec světa
Leonid Ivanovič Rogozov se narodil 14. března 1934 v osadě Daurija v Čitské oblasti na sovětském Dálném východě. Byl třetím ze čtyř dětí řidiče Ivana Rogozova a dojičky Jevdokije Rogozovové. Když byly Leonidovi čtyři roky, rodina se přestěhovala do Minusinsku v Krasnojarském kraji. Jeho dětství poznamenala druhá světová válka. V roce 1943 padl na frontě jeho otec a matka zůstala sama se čtyřmi dětmi. Leonid po sedmé třídě nastoupil na učiliště, kde se připravoval na práci důlního mistra, nakonec se však vrátil ke studiu. Po absolvování základní vojenské služby v roce 1953 uspěl u přijímacích zkoušek na Leningradský pediatrický lékařský institut.
Medicínu dokončil v roce 1959 a okamžitě nastoupil do klinické přípravy v oboru chirurgie, kde získával první praktické zkušenosti. Měl před sebou slibnou kariéru mladého chirurga, tu však na čas přerušila nabídka, která se neodmítá.
Koncem padesátých let Sovětský svaz výrazně rozšiřoval svůj antarktický program. Po úspěších Mezinárodního geofyzikálního roku budoval nové výzkumné stanice a vysílal pravidelné expedice, které měly zajišťovat celoroční meteorologický, geologický, glaciologický i geofyzikální výzkum. Účast na podobné výpravě byla považována za prestižní záležitost a mezi zájemci panovala značná konkurence.
Rogozov se do expedice přihlásil krátce po promoci a uspěl. Dne 5. listopadu 1960 vyplul na diesel-elektrické lodi Ob do Antarktidy jako jediný lékař 6. sovětské antarktické expedice. Kromě osobních věcí si s sebou vezl také kufr plný knih, které mu měly zpříjemnit dlouhé měsíce izolace. Expedice čítala třináct členů a po připlutí v prosinci se okamžitě pustila do práce. Rogozov nepracoval pouze jako lékař. Pomáhal vykládat materiál, podílel se na stavbě nové základny, řídil vozidla a podle potřeby vykonával také službu meteorologa. Po devíti týdnech přípravných prací byla 18. února 1961 ve Schirmacherově oáze slavnostně otevřena nová sovětská antarktická stanice Novolazarevskaja.
Úkolem lékaře nebylo pouze ošetřovat případné úrazy. Zajišťoval pravidelné zdravotní kontroly členů expedice, staral se o zásoby léků, prováděl drobné chirurgické zákroky i stomatologické ošetření. Na základně byl jediným člověkem s lékařským vzděláním a v případě vážnější nehody nebo onemocnění na něm závisel zdravotní stav celé posádky.
Jakmile skončilo krátké antarktické léto, stanice se dostala rychle do izolace. Moře zamrzlo, lodě přestaly připlouvat a počasí už neumožňovalo ani leteckou dopravu. Teploty pravidelně klesaly pod −40 °C a základna zůstala na dlouhé měsíce zcela odříznutá od okolního světa. Nejbližší sovětská stanice Mirnyj byla vzdálená více než 1 600 kilometrů a ani ostatní zahraniční základny tehdy neměly k dispozici letadla, která by mohla v případě nouze přiletět na pomoc.
Všichni účastníci expedice před odjezdem absolvovali důkladné zdravotní prohlídky. Cílem bylo vyloučit jakékoli onemocnění, které by se na odříznuté základně mohlo stát katastrofou. Ironií osudu se však akutní zdravotní problém nevyhnul jedinému člověku, od něhož všichni očekávali pomoc – samotnému lékaři.
Lékař se stal pacientem
Ráno 29. dubna 1961 se Rogozov necítil ve své kůži. Objevila se slabost, nevolnost a zvýšená teplota. Zpočátku tomu nepřikládal větší význam. V náročných podmínkách Antarktidy nebyly podobné potíže ničím výjimečným a mohly souviset s obyčejnou virózou nebo únavou z dlouhých pracovních směn.
Během dne se však přidala ostrá bolest v pravé dolní části břicha. Lékaři bylo okamžitě jasné, co se děje. Příznaky odpovídaly akutnímu zánětu slepého střeva. Protože byl jediným lékařem na stanici, snažil se nejprve najít jiné řešení než operaci.
Zkoušel klid na lůžku, nasadil si antibiotika a léky proti bolesti. Na břicho si přikládal studené obklady a doufal, že se zánět podaří zastavit konzervativní léčbou. Každou hodinu pečlivě sledoval svůj zdravotní stav a znovu se vyšetřoval. Místo zlepšení však přicházelo další zhoršení. Bolest sílila, horečka stoupala a přidalo se zvracení. Rogozov dobře věděl, co bude následovat, pokud slepé střevo praskne. Na odříznuté antarktické stanici by zánět pobřišnice znamenal téměř jistou smrt.
Nejbližší sovětská základna Mirnyj ležela více než 1 600 kilometrů daleko. Ani tam však nebylo možné se dostat. Nad Antarktidou zuřila sněhová bouře, která znemožňovala leteckou dopravu, a žádná jiná stanice v okolí neměla letadlo připravené k záchranné misi. Rogozov si uvědomoval, že tentokrát nepomůže ani zkušenost, ani medicína. Chyběl totiž někdo, kdo by ji mohl použít.
Večer 30. dubna už bylo zřejmé, že konzervativní léčba selhala. Objevily se první známky lokalizovaného zánětu pobřišnice a každou další hodinou rostlo riziko prasknutí slepého střeva. Rogozov proto dospěl k jedinému možnému závěru. Ve svém deníku si poznamenal: „Zdá se, že není jiné cesty než operovat sám sebe. Je to téměř nemožné… ale nemohu jen sedět se založenýma rukama.“
Operace
Večer 30. dubna 1961 bylo rozhodnuto. Rogozov připravil improvizovaný operační sál a každému z členů expedice přidělil přesnou úlohu. Meteorolog Alexandr Artěmjev mu měl podávat sterilní nástroje, řidič Zinaid Teplinskij držel zrcadlo a nastavoval operační lampu. Velitel stanice Vladislav Gerbovič zůstal v místnosti jako záloha pro případ, že by některý z pomocníků zkolaboval nebo bylo potřeba okamžitě převzít jeho místo. Rogozov myslel i na nejhorší variantu – kolegům vysvětlil, jak mu podat adrenalin, a dokonce i to, jak postupovat při umělém dýchání, pokud by během zákroku ztratil vědomí.
Operace začala krátce po druhé hodině ráno 1. května místního času. Celková anestezie nepřicházela v úvahu. Rogozov si proto aplikoval pouze lokální znecitlivění novokainem do břišní stěny. Poté zaujal polosed, pootočil se na levý bok a provedl přibližně dvanáct centimetrů dlouhý řez.
Zrcadlo mělo pomoci orientaci v operačním poli, brzy se ale ukázalo, že situaci spíše komplikuje. Obraz byl stranově obrácený a každý pohyb ruky bylo nutné provádět opačným směrem, než byl chirurg celý život zvyklý. Rogozov proto většinu zákroku prováděl podle hmatu. Později napsal, že zrcadlo současně pomáhalo i překáželo a nejspolehlivějším nástrojem se nakonec staly jeho vlastní prsty.
Jeho pomocníci prožívali operaci snad ještě hůře než on sám. Nikdo z nich neměl zdravotnické vzdělání a pohled na kolegu, který si vlastníma rukama otevíral břišní dutinu, byl psychicky mimořádně náročný. Rogozov si později do deníku poznamenal: „Moji ubozí pomocníci! Když jsem se na ně naposledy podíval, stáli v bílých pláštích a sami byli bílí jako stěna.“ Přiznal, že strach měl i on. Jakmile si však aplikoval první injekci novokainu a vzal do ruky skalpel, začal podle vlastních slov uvažovat jako při každé jiné operaci a okolní svět přestal vnímat.
Ikonická fotografie, kolorizováno pomocí AI Grok
Přibližně po půlhodině začal pociťovat výraznou slabost a závratě. Každých několik minut musel na dvacet až třicet sekund přestat pracovat, aby nabral síly. Během otevírání pobřišnice navíc nechtěně nařízl slepé střevo a musel vzniklé poranění ihned zašít. Přesto pokračoval dál. Když se konečně dostal k zanícenému apendixu, zjistil, že jeho spodní část už měla tmavou skvrnu svědčící o začínající odúmrti tkáně. Rogozov později odhadoval, že o den později by slepé střevo pravděpodobně prasklo.
Po odstranění slepého střeva aplikoval antibiotika přímo do dutiny břišní a ránu pečlivě sešil. Celá operace trvala přibližně hodinu a tři čtvrtě. Když skončila, byl zcela vyčerpaný. Nejtěžší okamžik svého života však měl za sebou. Bez pomoci jiného chirurga dokázal provést zákrok, který se dodnes řadí mezi nejneuvěřitelnější výkony v historii moderní medicíny.
Druhý Gagarin
Rogozovův zdravotní stav se po operaci zlepšoval překvapivě rychle. Už následující den začala ustupovat horečka a během několika dalších dnů se zmírnily i bolesti. Sedmý den si odstranil stehy a přibližně po dvou týdnech se vrátil ke své každodenní práci. Až do konce expedice zůstal jediným lékařem na stanici Novolazarevskaja a znovu pečoval o zdraví svých dvanácti kolegů.
Jeho příběh mezitím obletěl Sovětský svaz. Jen necelé tři týdny před operací se stal Jurij Gagarin prvním člověkem ve vesmíru a země žila sérií úspěchů, které měly dokazovat převahu sovětské vědy i odvahu jejích lidí. Mladý chirurg, jenž si na Antarktidě vlastníma rukama zachránil život, do tohoto obrazu zapadl dokonale. Noviny přinášely jeho fotografie, příběh převzala zahraniční média a Rogozov se stal jednou z nejznámějších osobností sovětského antarktického programu.
Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR mu už 23. června 1961 udělilo Řád rudého praporu práce, jedno z nejvyšších civilních vyznamenání v zemi. Později získal také titul Čestný polární badatel, odznak Vynikající zdravotnický pracovník a další ocenění za svou práci i odvahu.
Rogozovův čin pronikl také do sovětské kultury. Kosmonaut German Titov jej ve své knize Moje modrá planeta zařadil po bok lidí, jejichž statečnost obdivoval, a přiznal, že si kladl otázku, zda by v podobné situaci dokázal jednat stejně. Legendární písničkář Vladimir Vysockij mu dokonce věnoval část jedné ze svých písní, v níž připomínal lékaře, který si v antarktickém mrazu sám vyřízl slepé střevo.
Po návratu z expedice Rogozov dokončil specializaci z chirurgie, obhájil disertační práci zaměřenou na chirurgickou léčbu rakoviny jícnu a po několik desetiletí působil v leningradských, později petrohradských nemocnicích. Od roku 1986 vedl chirurgické oddělení Výzkumného ústavu pneumologie a ftizeologiev Petrohradu. Ovládal několik cizích jazyků včetně češtiny a jeho druhou manželkou se stala česká lékařka Marcela Rohozová. Jejich dcera Jelena dodnes působí jako lékařka v Ústí nad Labem.
Leonid Rogozov zemřel 21. září 2000 ve věku 66 let na komplikace po operaci rakoviny plic. Přestože během své dlouhé chirurgické kariéry provedl stovky operací a zachránil nespočet pacientů, do dějin medicíny se zapsal především jediným zákrokem – tím, při kterém byl zároveň chirurgem i pacientem.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.aqsh.org/blog/self-surgery-in-antarctica-the-story-of-leonid-rogozov
