Letec Hans-Ulrich Rudel zničil 519 tanků. Po válce uprchl do Argentiny, věrným nacistou zůstal pořád

Když se mluví o nejslavnějších letcích druhé světové války, většině lidí se vybaví především stíhací esa. Jména jako Erich Hartmann, Adolf Galland nebo Douglas Bader jsou dodnes synonymem vzdušných soubojů a sestřelů nepřátelských letadel. Nejvíce vyznamenaným vojákem nacistického Německa však nebyl stíhač, ale pilot pomalého střemhlavého bombardéru Ju 87 Stuka.

Hans-Ulrich Rudel během války absolvoval více než dva a půl tisíce bojových misí, podle německých údajů zničil 519 sovětských tanků, bitevní loď Marat, desítky dalších plavidel a stal se doslova legendou Luftwaffe. Přežil nespočet sestřelení, přišel o nohu a přesto se vrátil do kokpitu. Jeho vojenské výsledky jsou dodnes předmětem obdivu i sporů.

Stejně výjimečná jako jeho bojová kariéra však byla i jeho neochota smířit se s porážkou nacistického Německa. Po válce uprchl do Jižní Ameriky, stýkal se s bývalými nacisty a až do své smrti zůstal přesvědčeným stoupencem Adolfa Hitlera.

Když se 2. července 1916 narodil v slezském Laubanu Hans-Ulrich Rudel, jen málokdo by v něm hledal budoucího nevyznamenanějšího vojáka nacistického Německa. Byl synem protestantského pastora Johannese Rudela a jeho manželky Marthy, rozené Muecknerové. Vyrůstal v konzervativním prostředí a v rodném městě navštěvoval základní školu i humanitní gymnázium. V roce 1933 vstoupil do Hitlerjugend. Ve škole nijak zvlášť nevynikal. Akademické předměty ho příliš nebavily, o to více jej však přitahoval sport. Rád běhal, lyžoval a věnoval se různým vytrvalostním disciplínám Byl také odpůrcem kouření a nepil alkohol. Jeho fyzická kondice a mimořádná vytrvalost mu později několikrát zachránila život.

Po maturitě se rozhodl pro vojenskou kariéru. V létě 1936 se přihlásil k Luftwaffe a po absolvování povinné pracovní služby nastoupil 4. prosince téhož roku do německého letectva. Mladý Rudel snil o tom, že bude pilotovat moderní bojové stroje a stane se součástí letky střemhlavých bombardérů. Realita prvních let služby však byla mnohem méně akční a zdaleka nepřipomínala kariéru budoucí legendy.

Během základního výcviku ve Wildpark-Werder se ukázalo, že Rudel sice oplývá pílí a odhodláním, ale talentu některých svých kolegů nedosahuje. Nadřízení jej nepovažovali za mimořádně nadaného letce a během výcviku si vysloužil pověst pilota, který má problémy s přesností i technikou pilotáže. Zatímco ostatní pokračovali v přeškolování na bojové stroje, Rudel byl poslán na dodatečný výcvik leteckého průzkumu do Hildesheimu.

Tehdy se naplno projevil jeden z povahových rysů, který jej provázel po celý život. Odmítal se smířit s neúspěchem, místo rezignace se snažil zlepšovat a opakovaně žádal o možnost sloužit u střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka. Jeho nadřízení však zůstávali skeptičtí. Považovali jej za pracovitého a disciplinovaného důstojníka, ale rozhodně ne za budoucí hvězdu Luftwaffe.

Na začátku roku 1939 byl povýšen do hodnosti poručíka a přidělen k průzkumné jednotce 121 v Prenzlau. Když Německo v září téhož roku napadlo Polsko, Rudel se války účastnil pouze jako pozorovatel. Nešlo o službu, po které toužil a ani během následného tažení proti Francii se jeho situace nezměnila. Zatímco jiní piloti sbírali bojové zkušenosti a vyznamenání, Rudel sledoval jejich úspěchy z druhé řady.

Přesto nepřestával žádat o přeložení ke střemhlavým bombardérům. Jeho vytrvalost však dlouho nepřinášela výsledky. Bitvu o Británii strávil v hodnosti nadporučíka v nebojové funkci, protože nadřízení jej stále nepovažovali za dostatečně schopného pilota pro bojové nasazení. Později se vrátil k záložní jednotce ve Štýrském Hradci, kde znovu absolvoval výcvik ve střemhlavém bombardování. Poté byl převelen k I./StG 2, ale jeho pověst jej stále pronásledovala. V nebojových funkcích tak strávil i invazi na Krétu v květnu 1941.

Po téměř pěti letech služby měl za sebou výcvik, nekonečné hodiny létání, účast na taženích proti Polsku, Francii i Řecku, ale stále se nemohl pochlubit jediným významným bojovým úspěchem. Muž, který se později stal noční můrou sovětských tankistů, byl vlastními nadřízenými považován spíše za podprůměrného pilota, od něhož se mnoho neočekávalo.

Rudel se ale odmítal smířit s tím, že by zůstal ve stínu ostatních. Vytrvale žádal o další výcvik, a nakonec dosáhl svého. Na jaře 1941 byl zařazen k jednotce vybavené bombardéry Ju 87 Stuka. V té době již naplno běžely přípravy k Invazi do Sovětského svazu a nikdo ještě nevěděl, že právě na východní frontě se z průměrného pilota, o jehož schopnostech mnozí pochybovali, stane jedna z největších legend Luftwaffe.

Když 22. června 1941 zahájilo Německo operaci Barbarossa, měl Hans-Ulrich Rudel konečně příležitost, na kterou tak dlouho čekal. Dne 23. června 1941 absolvoval svou první bojovou misi jako pilot střemhlavého bombardéru. Pro dosud přehlíženého důstojníka tím začala kariéra, která neměla v dějinách Luftwaffe obdoby. První týdny války byly ve znamení nepřetržitých útoků na sovětská letiště, železniční uzly, mosty a kolony ustupujících jednotek. Posádky Stuk často podnikaly několik bojových letů denně a Rudel si rychle vybudoval pověst mimořádně pracovitého pilota. Již 18. července 1941 byl za své dosavadní výkony vyznamenán Železným křížem I. třídy.

Na podzim se boje přesunuly k Leningradu. Sovětské Baltské loďstvo, sevřené v Kronštadtu, stále představovalo významnou hrozbu pro německé pozemní i námořní síly a Luftwaffe dostala za úkol vyřadit jeho největší plavidla. 23. září 1941 se Rudel během útoku na přístav zaměřil na bitevní loď Marat o výtlaku více než 23 tisíc tun. Jeho tisícikilogramová bomba zasáhla přední část lodi a následný výbuch muničních skladů způsobil katastrofální škody. Příď byla prakticky utržena a stovky námořníků zahynuly. Německá propaganda okamžitě oznámila potopení sovětské bitevní lodi a Rudel se prakticky přes noc stal známou tváří Luftwaffe. Ve skutečnosti se těžce poškozený Marat usadil na dně mělkého přístavu a část jeho dělostřelecké výzbroje pokračovala v podpoře obránců obleženého Leningradu. Propagandistický význam úspěchu však byl obrovský. Během následujících operací se Rudel podílel také na zničení křižníku a torpédoborce.

Do konce roku 1941 měl za sebou několik set bojových misí. Dne 8. prosince obdržel Německý kříž ve zlatě a o několik týdnů později, 4. ledna 1942, získal po více než čtyřech stovkách bojových letů Rytířský kříž Železného kříže. Krátce nato byl stažen z fronty a přidělen jako instruktor střemhlavého bombardování do Štýrského Hradce.

Odpočinek však netrval dlouho. Už v létě 1942 se vrátil na východní frontu. Bojoval nad Krymem, Kavkazem i Černým mořem. Podílel se na podpoře německých operací při postupu ke Stalingradu a jeho jednotka neustále útočila na sovětské pozice, zásobovací trasy i plavidla. V bojích o Kubáň na jaře 1943 se mu podařilo potopit desítky vyloďovacích člunů a menších lodí. Tempo nasazení bylo mimořádně vysoké a ani zdravotní problémy jej na dlouho nezastavily. V listopadu 1942 musel být v Rostově léčen se žloutenkou, po zotavení se však rychle vrátil ke své jednotce.

Zatímco jiní piloti po několika desítkách nebo stovkách bojových letů odcházeli do štábních funkcí, Rudel pokračoval v létání. 10. února 1943 se poblíž Izjumu stal prvním pilotem v historii, který dosáhl hranice tisíce bojových misí. Německý tisk z něj udělal národního hrdinu a propaganda jeho úspěch náležitě využila. V dubnu 1943 převzal z rukou Adolfa Hitlera Dubové listy k Rytířskému kříži a patřil již mezi nejznámější tváře Luftwaffe.

Ani tisíc bojových letů však nepředstavovalo vrchol jeho kariéry. Na jaře 1943 se začala rodit zbraň a taktika, které měly z Hanse-Ulricha Rudela učinit postrach sovětských tankistů a jednu z nejznámějších postav celé německé propagandy.

Na jaře roku 1943 měl Hans-Ulrich Rudel za sebou tisíc bojových misí a patřil mezi nejzkušenější piloty Luftwaffe. Zatímco většina důstojníků považovala Ju 87 Stuka za zastarávající letoun, který už na moderním bojišti nemá budoucnost, Rudel byl jiného názoru. Věřil, že správně použitý stroj může stále představovat smrtelně nebezpečnou zbraň a brzy dostal příležitost své přesvědčení dokázat.

Jako zkušenému pilotovi mu byla svěřena experimentální jednotka vybavená novou verzí Ju 87G, přezdívanou Kanonenvogel. Namísto pum nesly tyto stroje dvojici 37mm kanonů BK 3,7 umístěných pod křídly. Letka nejprve operovala v prostoru Brjanska a později nad Černým mořem.

Rudel se nespokojil pouze s rolí pilota. Velkou měrou se podílel na hledání způsobů, jak novou zbraň co nejúčinněji využít. Doporučoval útočit na zadní a horní partie tanků, kde byl pancíř nejslabší a kde se nacházela motorová část. Nálet zpravidla vedl od nepřátelského týlu směrem k vlastním liniím, což zvyšovalo šanci na návrat v případě zásahu protiletadlovou palbou.

První skutečná zkouška přišla během operace Citadela. 5. července 1943 se Rudel se svým Kanonenvogelem zúčastnil bitvy u Kurska. Šlo o první bojové nasazení nové verze Stuky a experiment se ukázal jako překvapivě úspěšný. Podle německých hlášení zničil Rudel během jediného dne dvanáct tanků T-34. V následujících týdnech pokračoval v útocích na sovětské obrněné svazy a do podzimu 1943 mu bylo připsáno sto zničených tanků.

Boje však byly mimořádně nebezpečné. Pomalé Stuky představovaly snadný cíl pro sovětské stíhače i protiletadlovou obranu a ztráty byly vysoké. Ani Rudel se jim nevyhnul. Jeho stroje byly opakovaně poškozeny a několikrát jen s obtížemi dovedl prostřílenou Stuku zpět nad německé linie. Přesto pokračoval v létání tempem, které nemělo mezi německými piloty obdoby.

12. srpna 1943 absolvoval svou 1300. bojovou misi a o měsíc později převzal velení III. skupiny StG 2. Na konci října dosáhl hranice sta zničených tanků a 25. listopadu 1943 obdržel Rytířský kříž s Dubovými listy a meči. Generál Ferdinand Schörner tehdy prohlásil, že „Rudel sám nahradí celou divizi“.

Rok 1944 však měl přinést nejen další rekordy a vyznamenání, ale také jedny z nejdramatičtějších okamžiků celé jeho válečné kariéry.

Na začátku roku 1944 už Hans-Ulrich Rudel nepatřil pouze mezi nejúspěšnější piloty Luftwaffe. Jeho fotografie se pravidelně objevovaly v novinách a filmových týdenících Deutsche Wochenschau, zatímco ministerstvo propagandy Josepha Goebbelse z něj vytvářelo symbol nezdolného německého vojáka. Ani Adolf Hitler se netajil tím, že Rudela považuje za jednoho ze svých nejoblíbenějších vojáků. Na rozdíl od řady jiných držitelů vysokých vyznamenání se však slavný pilot odmítal stáhnout do bezpečí štábních funkcí a dál létal téměř denně.

V lednu 1944 se znovu vyznamenal během bojů u Kirovogradum když 11. ledna dosáhl hranice 150 zničených tanků a o pět dní později absolvoval již svou 1700. bojovou misi. O měsíc později převzal velení III. skupiny StG 2 a byl povýšen na majora. V té době měl za sebou přibližně 1800 bojových letů a na jeho konto bylo připsáno více než dvě stě zničených sovětských tanků.

Vedle bojových úspěchů si získal pověst velitele, který se odmítal smířit se ztrátou vlastních mužů. Několikrát riskoval život při pokusech o záchranu sestřelených posádek a šesti z nich se díky tomu podařilo uniknout sovětskému zajetí. Sedmý pokus však dopadl nešťastně. Když byla na konci března 1944 jedna ze Stuk sestřelena nad sovětským územím, Rudel se rozhodl přistát a oba letce vyzvednout. Přetížený letoun však nedokázal z rozbahněné stepi znovu vzlétnout a čtveřice musela pokračovat pěšky. Během dramatického útěku k Dněstru se jeho dlouholetý střelec Erwin Hentschel utopil v ledové řece. Oba muži spolu absolvovali více než 1400 bojových misí.

Sám Rudel unikl zajetí jen o vlásek. Když skupina omylem narazila na sovětskou hlídku, podařilo se mu v nestřeženém okamžiku uprchnout a po několika dnech se vrátit k vlastním jednotkám. Ještě téhož měsíce zničil během dvou dnů 26 sovětských tanků a byl dvakrát zmíněn ve zprávě Wehrmachtu. Dne 29. března 1944 mu Adolf Hitler udělil Rytířský kříž s dubovými listy, meči a brilianty. V té době šlo o jedno z nejvyšších vyznamenání Třetí říše a Rudel se stal teprve desátým vojákem, který jej obdržel.

Jeho kult dál sílil. Poté co 1. června 1944 absolvoval v Rumunsku svou dvoutisící bojovou misi, předal mu Hermann Göring zvláštní zlatý letecký odznak s diamanty a přívěskem s číslem 2000, vytvořený speciálně pro něj. Rudel se stal doslova živoucí legendou nacistického Německa. Tisk, rozhlas i filmové týdeníky pravidelně informovaly o každém dalším úspěchu a jeho jméno znala prakticky celá země.

Ani četná zranění jej nedokázala zastavit. V srpnu 1944 byl sestřelen protiletadlovou palbou v Pobaltí a jen s obtížemi nouzově přistál poblíž německých linií. Na podzim převzal velení celého Schlachtgeschwader 2 „Immelmann“ a byl povýšen na podplukovníka. V listopadu utrpěl při bojové misi nad Maďarskem další zranění, tentokrát střepinou do stehna. Lékaři mu nařídili klid, Rudel však nemocnici bez povolení opustil a ke své jednotce se vrátil ještě se sádrou na noze.

Na konci roku 1944 měl za sebou více než 2400 bojových misí a 463 zničených tanků. Dne 29. prosince jej Hitler v Orlím hnízdě za přítomnosti Hermanna Göringa, velkoadmirála Karla Dönitze a představitelů vrchního velení vyznamenal Rytířským křížem se zlatými dubovými listy, meči a brilianty. Šlo o ocenění vytvořené pouze pro jediného člověka. Nikdo jiný jej nikdy nezískal.

Přestože zastával velitelskou funkci a jeho jméno patřilo k nejznámějším v celé Luftwaffe, dál létal bojové mise a snažil se zpomalit postup Rudé armády. Vedle své oblíbené Stuky začal stále častěji používat také stíhací bombardéry Fw 190 upravené pro útoky proti tankům, které nabízely vyšší rychlost a lepší šance na přežití.

9. února 1945 se však jeho štěstí vyčerpalo. Při útoku na sovětské tanky poblíž Frankfurtu nad Odrou byl jeho Ju 87G zasažen protiletadlovou palbou. Jeho střelec Ernst Gadermann dokázal po nouzovém přistání těžce zraněného velitele vytáhnout z hořícího stroje a zastavit masivní krvácení. Na obvazišti však lékaři konstatovali, že pravou nohu pod kolenem již nelze zachránit a musela být amputována.

Pro většinu lidí by tím válka skončila. Pro Rudela však nikoliv. Navzdory zákazu lékařů a dosud nezhojenému pahýlu se již koncem března vrátil ke své jednotce. Od 4. dubna znovu létal bojové mise, tentokrát s protézou. Jeho další úspěchy již nebyly připisovány přímo jemu, ale celé jednotce. Přesto dál vedl své piloty do boje a odmítal připustit porážku.

S blížícím se koncem války začal sdílet atmosféru fanatického odhodlání, která ovládala část nacistického vedení. Uvažovalo se o sebevražedných útocích proti sovětským mostům a obrněným svazům a Rudel patřil mezi důstojníky, kteří podobné návrhy podporovali. Dokonce se v jednu chvíli připravoval přiletět do obleženého Berlína a osobně vyzvednout Adolfa Hitlera z hlavního města. K uskutečnění takového letu však nikdy nedošlo.

Po Hitlerově sebevraždě a pádu nacistického režimu se zbytky jednotky Schlachtgeschwader 2 stáhly na území Protektorátu Čechy a Morava. Poslední dny války strávil Rudel na letišti Hradčany u Ralska. Dobře si uvědomoval, že sovětské zajetí by pro něj jako pro jednoho z nejslavnějších německých vojáků pravděpodobně znamenalo rozsudek smrti nebo dlouhá léta v gulagu. Proto se 8. května 1945 rozhodl odletět se svými muži na západ a vzdát se Američanům.

Tím skončila jedna z nejpozoruhodnějších a zároveň nejkontroverznějších bojových kariér druhé světové války. Hans-Ulrich Rudel během války absolvoval 2530 bojových misí, z toho přibližně čtyři stovky na letounech Focke-Wulf Fw 190. Podle německých údajů zničil 519 tanků, kolem osmi set dalších vozidel, 150 děl, čtyři obrněné vlaky, dva křižníky, torpédoborec, bitevní loď Marat a přibližně sedmdesát menších plavidel. Připsáno mu bylo také devět sestřelených letadel a sám byl sestřel dvaatřicetkrát, z toho několikrát nad nepřátelským územím. Pro jeho nebezpečnost na jeho jméno vypsal Stalin speciální odměnu 100 000 rublů,j eho bojové úspěchy mu zajistily nejvyšší možná německá vyznamenání a v jejich počtu ho překonal jedině Hermann Göring.

Kapitulace Německa v květnu 1945 znamenala pro většinu příslušníků ozbrojených sil konec války i postupné vystřízlivění z ideologie, které sloužili. Hans-Ulrich Rudel však patřil k výjimkám. Ani porážka Třetí říše, odhalení nacistických zločinů nebo léta strávená v poválečném Německu jej nepřiměly přehodnotit své názory. Adolf Hitler pro něj zůstal obdivovaným vůdcem a nacismus nikdy veřejně neodsoudil.

Po propuštění ze zajetí v roce 1946 krátce podnikal v dopravě v západním Německu. Už o dva roky později však přes Švýcarsko a Itálii uprchl do Argentiny. S pomocí rakouského biskupa Aloise Hudala získal falešné dokumenty Červeného kříže na jméno Emilio Meier a v červnu 1948 přistál v Buenos Aires. Argentina prezidenta Juana Peróna se tehdy stala útočištěm mnoha bývalých nacistů a Rudel se rychle stal jednou z nejvýznamnějších postav této komunity.

S Perónem navázal přátelské vztahy a vedle obchodních aktivit se začal angažovat v síti bývalých nacistů. Organizace pomáhala válečným zločincům uprchlým do Jižní Ameriky i těm, kteří byli stále vězněni v Evropě. Rudel udržoval kontakty s Josephem Mengelem, Walterem Rauffem, Otto Skorzenym a dalšími bývalými příslušníky nacistického režimu. Spolupracoval s Willemem Sassenem a podílel se i na přesunu Mengeleho do Brazílie. Později působil jako obchodník se zbraněmi a vojenský poradce, přičemž navázal kontakty s režimy Augusta Pinocheta v Chile a Alfreda Stroessnera v Paraguayi.

Na rozdíl od řady jiných bývalých důstojníků se Rudel nikdy nesnažil svou minulost skrývat. Již v roce 1949 vydal své memoáry Přesto (Trotzdem), které se později proslavily pod anglickým názvem Stuka Pilot. V dalších knihách a brožurách otevřeně hájil válku proti Sovětskému svazu, obdivoval Hitlera a označoval účastníky atentátu z 20. července 1944 za zrádce. Tvrdil, že porážku Německa způsobila zrada a neschopnost generálů, nikoliv Hitlerova rozhodnutí. Po návratu do Spolkové republiky Německo se zapojil do krajně pravicové politiky. Kandidoval za ultranacionalistickou Deutsche Reichspartei a později se stal jednou z tváří Německé lidové unie. Až do konce života se stýkal s neonacistickými kruhy a veřejně odmítal odsoudit nacistický režim.

Přestože přišel během války o pravou nohu, zůstal mimořádně aktivní. Věnoval se tenisu, lyžování, plavání a horolezectví. Dokázal vystoupit na Aconcaguu i několik dalších vrcholů Jižní Ameriky, což jen posilovalo jeho obraz nezlomného válečného hrdiny.

V roce 1976 se stal středem jedné z největších poválečných kontroverzí v západním Německu. Takzvaná Rudelova aféra začala zdánlivě nevinným setkáním veteránů jednotky Immelmann. Přítomnost Rudela na akci vyvolala pozornost médií, a ještě větší rozruch způsobila vyjádření generálů Bundeswehru Waltera Krupinského a Karla Heinze Frankeho, kteří Rudela veřejně označili za čestného člověka a jeho neonacistické aktivity relativizovali. Skandál přerostl v celostátní debatu o vztahu Bundeswehru k tradicím Wehrmachtu. Oba generálové byli předčasně penzionováni, ministr obrany Georg Leber se dostal pod silný politický tlak a celá aféra vedla k přehodnocení přístupu německé armády k vlastní minulosti.

Kontroverze Rudela provázely i nadále. Během mistrovství světa ve fotbale v Argentině v roce 1978 navštívil německou reprezentaci, což vyvolalo pobouření médií. Jeho jméno se pravidelně objevovalo v souvislosti s krajní pravicí a bývalými nacisty v Jižní Americe.

Hans-Ulrich Rudel zemřel 18. prosince 1982 po mrtvici ve věku šestašedesáti let. Ani jeho pohřeb se neobešel bez skandálu. Několik účastníků bylo zachyceno při nacistických pozdravech a velkou pozornost vyvolal i nízký průlet dvojice stíhaček F-4 Phantom Bundeswehru nad hřbitovem. Armáda tvrdila, že šlo o běžný výcvikový let, mnozí kritici tomu však nevěřili.

Hans-Ulrich Rudel bezpochyby patřil mezi nejvýjimečnější bojové piloty druhé světové války. Jeho vytrvalost, odolnost a bojové výsledky byly mimořádné. Stejně neoddiskutovatelné však je, že své schopnosti zasvětil službě zločinnému režimu a že jeho porážku nikdy nepřijal. Až do své smrti zůstal věrný ideologii, které sloužil už jako mladík v Hitlerjugend. Právě proto zůstává jednou z nejrozporuplnějších postav letecké historie 20. století.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://archive.org/details/RudelHansUlrichStukaPilot

https://www.schiffermilitary.com/products/stuka-pilot-hans-ulrich-rudel

https://global.oup.com/academic/product/nazis-on-the-run-9780199642458

https://www.amazon.com/Real-Odessa-Smuggling-Perons-Argentina/dp/1862075816

https://www.chbeck.de/hammerschmidt-deckname-adler/product/18175240

https://donhollway.com/hans-ulrichrudel/

https://historynet.com/hans-ulrich-rudel-eagle-eastern-front/

https://spartacus-educational.com/GERrudel.htm

https://warfarehistorynetwork.com/stuka-legend-hans-ulrich-rudel/

Knihy:

Gerald Posner, John Ware – Mengele: The Complete Story

Samuel W. Mitcham – Eagles of the Third Reich