Letka Leonidas: nacističtí kamikaze měli pilotovat řízené střely V-1. Bylo to příliš i na Hitlera

Když se dnes mluví o sebevražedných leteckých útocích během druhé světové války, zákonitě se nám vybavují japonští piloti kamikaze. S bojovým pokřikem oslavujícím císaře se piloti vrhali se svými stroji proti americkým lodím. Svým fanatismem a obětováním vlastního života chtěli zvrátit vývoj války a zachránit Japonsko. Byla to však taktika zrozená ze zoufalství, nepřítele už neměla zastavit a nic na tom nezměnily ani speciálně vyvinuté střely jako raketová střela Jokosuka MXY-7 Óka.
Méně známý je obdobný plán zrozený z podobných pohnutek na straně japonského spojence – nacistického Německa. I to v pozdní fázi války čelilo porážkám na všech frontách a zoufale hledalo východisko ze své situace. A i zde se zrodil nápad na vybudování sebevražedné jednotky vybavené speciální střelou. Zbraní nacistických sebevražedných pilotů se měla stát upravená střela V-1. Název samotné jednotky čerpal z historie a jednoho z nejslavnějších případů sebeobětování pro zastavení nepřítele a ta proto nesla jméno slavného spartského krále – Leonidas.

Projekt vznikal v době, kdy se Třetí říše začínala hroutit pod tlakem Spojenců i Rudé armády. Rok 1944 znamenal pro Německo katastrofu. Rudá armáda vytlačovala německé síly ze sovětského území a převaha sil byla jasně na její straně. Spojenci již stáli v Itálii a všem bylo jasné, že se chystají otevřít novou frontu na západě. Do toho německá města mizela pod spojeneckými bombardéry, továrny byly ničeny a Luftwaffe přicházela o zkušené piloty rychleji, než je dokázala nahrazovat. V některých jednotkách už usedali do kokpitů mladíci s minimálním výcvikem. Současně začínal být kritický nedostatek paliva, náhradních dílů i bezpečných letišť.
Právě v této atmosféře zoufalství začalo nacistické vedení stále více spoléhat na Wunderwaffen, zázračné zbraně, které měly změnit průběh války. Vedle raket V-2 nebo proudových stíhaček Me 262 se však rodily i mnohem temnější projekty. Některé z nich počítaly s tím, že největší zbraní se stane ochota vlastních vojáků zemřít. S nápadem měli přijít Otto Skorzeny a Hajo Herrmann. Zatímco první muž je všeobecně znám i laikům, druhého jmenovaného je na místě představit. Hans-Joachim „Hajo“ Herrmann byl na počátku války pilotem bombardéru, ale později byl jmenován do štábu Luftwaffe. V něm pomáhal vyvíjet taktiku obrany proti spojeneckým bombardérům a sám se bojů přímo účastnil.

Důležité podpory se jim dostalo také od Hanny Reitschové. Tato slavná zkušební pilotka a držitelka železného kříže byla oblíbenkyní nacistické propagandy a samotného Hitlera.
Proti nápadu se totiž stavělo velení Luftwaffe. Hermanna Göringa tento nápad nezajímal a ani Erhard Milch, zodpovědný za rozvoj technologií a produkce pro německé letectvo, se k nápadu nestavěl kladně. Oba muži a další, kteří uvažovali podobně, považovali tento nápad za plýtvání zdroji a především piloty, kterých se již Německu zoufale nedostávalo.
Naopak kromě již dříve zmíněných nápad podporoval také Heinrich Himmler, který v něm viděl naplnění starých germánských mýtů a věřil, že fanatický duch Němců dokáže válku zvrátit. Navíc si představoval, že by tyto sebevražedné mise vykonávali vězni či jiní provinilci, kteří by tímto způsobem smyli svou hanbu. Byla to však nakonec právě Hanna Reitschová, které se podařilo nakonec původně skeptického Hitlera k myšlence přesvědčit a ten tak nakonec vznik jednotky toleroval a dal projektu omezené svolení.
Projekt dostala během roku 1944 na starost jednotka Luftwaffe Kampfgeschwader 200, zkráceně KG 200. Oficiálně šlo o bombardovací letku, její piloti ve skutečnosti létali s ukořistěnými spojeneckými stroji, vysazovali agenty za nepřátelskými liniemi, prováděli obtížné dálkové lety a podíleli se na vývoji a testování nových letadel a speciálních zbraní. Ani velitel KG 200 Werner Baumbach však nepovažoval program za užitečný a měl ho za plýtvání piloty i technikou.

Nová jednotka dostala název Leonidas. Ten samozřejmě nebyl zvolen náhodně, nacistická propaganda ráda využívala historické symboly spojené s hrdinskou smrtí a posledním odporem proti přesile. Spartský král Leonidas a jeho tři sta Sparťanů, kteří padli v bitvě u Thermopyl, měli představovat ideál absolutní oběti pro vlast. Přesně tak chtěl režim prezentovat i nové dobrovolníky Luftwaffe.
Pro lety měli být vybíráni pouze dobrovolníci ochotní obětovat se při plnění mise. Našlo se jich několik desítek a před vstupem do výcviku podepisovali prohlášení ve znění: „Tímto se dobrovolně hlásím k zařazení do sebevražedné jednotky v rámci pilotované lidské kluzákové bomby. Plně chápu, že služba v této roli bude znamenat mou vlastní smrt.“
Piloti měli provádět útoky proti důležitým cílům jako byly klíčové mosty, přístavy, významné logistické uzly a další. Hanna Reitschová navíc plánovala nasazení těchto letců proti chystanému spojeneckému vylodění. Piloti by tak vlastně plnili stejné úkoly jako jejich japonští kolegové.
Jednotka už tedy měla souhlas velení, dostatek fanatických pilotů a také cíle, které by měla ničit. Chyběla však ještě jedna zásadní věc – zbraň, která je měla k cíli dopravit a zároveň ho zničit. Tou se původně měl stát experimentální Messerschmitt Me 328. Toho však bylo vyrobeno pouze několik málo prototypů a nepodařilo se jeho vývoj včas dotáhnout do použitelné fáze. Na scénu proto vstoupila opět Hanna Reitschová se svým nápadem nasadit střelu V-1, respektive její pilotovanou verzi, kterou právě v té době testovala a pomáhala vyvíjet.

Německou Vergeltungswaffe čili zbraň odvety obecně známou jako V-1 asi netřeba příliš představovat. Střela s plochou dráhou letu poháněná pulzačním motorem a řízená jednoduchým autopilotem s oficiálním typovým označením Fieseler Fi 103 se od léta 1944 stala postrachem Londýna a později dalších evropských měst. Svou anglickou přezdívku buzz bomb a německou Maikäfer (chroust) si vysloužila pro typický zvuk svého motoru.
Zpočátku dosáhla střela jistých úspěchů, ale brzy se začaly naplno projevovat její nedostatky. Střela byla relativně pomalá, a tak se ji dařilo sestřelovat protivzdušnou obranou na zemi i stíhačkami ve vzduchu. Navíc nebyla příliš přesná, její autopilot umožňoval pouze zásahy cílů o rozloze celých měst, a to ještě s minimální přesností. Použití střely k chirurgicky přesným zásahům důležitých cílů, jak je tomu u dnešních moderních střel, bylo něco naprosto nemyslitelného. Naštěstí se objevil způsob, jak tento problém vyřešit – nasazením pilotovaných střel V-1.
Její vývoj začal v roce 1944 pod označením Fieseler Fi 103R a kódovým označením Reichenberg – tedy tehdejším německým názvem Liberce. Práce na projektu probíhaly velmi rychle, započaly během letních měsíců a již v září byly prototypy připraveny k testování.
Oproti své bezpilotní sestře měl Reichenberg jen několik odlišností. Přibyl samozřejmě malý kokpit, ve kterém měl pilot několik nezbytných přístrojů – kompas, zatáčkoměr, výškoměr, rychloměr, letecké hodiny a spínač pojistky bojové hlavice. Kokpit stroje byl umístěn těsně před motorem.

Výcvik pilotáže měl probíhat nejdříve na kluzácích a v pozdějších fázích na dvoumístné školní variantě střely. To přinášelo jednu zásadní výhodu – piloti při velké části svého výcviku nespotřebovávali letecký benzín, kterého se, jako ostatně všech dalších paliv, v roce 1944 již kriticky nedostávalo. Za zmínku stojí také fakt, že nikdy v průběhu vývoje nebyl stroj nikdy vybaven podvozkem pro přistání.
Plán nasazení strojů byl jednoduchý – střela i s pilotem na palubě měla být dopravena do blízkosti cíle v podvěsu pod bombardérem Heinkel He 111 a vypuštěna na cíl. Plánovaný dolet měl činit v závislosti na výšce, ve které by byla střela odpálena, přibližně 300-350 kilometrů. Pilot měl stroj navést na svůj cíl, aktivovat 900kilogramovou (podle některých zdrojů „pouze“ 850 kg) nálož a těsně před dopadem stroj na padáku opustit. Vzhledem k umístění pilotní kabiny těsně před motorem letadla a absenci vystřelovací sedačky je jasné, jak by takový pokus o opuštění stroje nejspíš dopadl. Uvědomovali si to samozřejmě také piloti, viz jejich přísaha a název jednotky samotné.

Dalšími alternativními způsoby k ničení spojeneckých plavidel či klíčových cílů na pevnině měly být útoky proti spojeneckým bombardérům, které měl pilot jednoduše taranovat a díky své rychlosti a odolnosti stroje měl být opět (přinejmenším teoreticky) podobný střet přežít.
Prototypy byly připraveny k letovým testům v září 1944. Ty probíhaly v testovacím středisku v Rechlinu. První prototyp byl vypuštěn z bombardéru He 111, záhy však havaroval. Tato ztráta byla připsána testovacímu pilotovi, který měl nad strojem ztratit kontrolu po odtržení krytu kabiny.
Dalšího testování se ujala samotná Hanna Reitschová a letecký konstruktér a testovací pilot Heinz Kensche. Ani jim se však nedařilo o mnoho lépe a testovací pilotka prodělala několik havárií, ze kterých jako zázrakem vyšla bez úhony.
V říjnu havaroval také Kensche, kterému se během letu utrhlo křídlo testovaného stroje. Tento zkušený pilot si dokázal zachránit život na padáku, čímž přinejmenším demonstroval možnost záchrany pilotova života tímto způsobem. Ze svých letů přišli oba piloti k poznatku, že střela má tendenci ztrácet stabilitu při nižších rychlostech a je náchylná na silné vibrace. Začali pracovat na odstranění problému a nových manuálech pro výcvik a pilotáž stroje. Nicméně to už se psala labutí píseň celého projektu.
Počáteční neúspěch vývoje, opakované havárie a kritický nedostatek zdrojů v kolabující Třetí říši vedl k zastavení projektu Reichenberg. Oficiálním zdůvodněním byla nutnost šetřit leteckým palivem a převedení produkce na jiné, v praxi osvědčené stroje. Tou dobou již bylo připraveno přibližně 175 vyrobených kusů, které však nebyly nikdy bojově nasazeny. Nicméně myšlenka sebeobětování žila dál, a i přes krach vývoje pilotované verze střely dostali někteří dobrovolní piloti-sebevrazi svou šanci v boji.

Ačkoliv byl Reichenberg ještě stále ve vývoji, dobrovolníci se začali připravovat alespoň na dostupných strojích. Staly se jimi stroje Focke-Wulf Fw 190. Pro své nasazení měly stroje nést těžké bomby. To však znamenalo, že stroje by v případě nasazení neměly dostatek paliva pro případný návrat. Pro odpor velení Luftwaffe však bylo nasazení pilotů neustále odkládáno. V plánu bylo nasazení pilotů pro jiné speciální úkoly. Rychlý vývoj války však nakonec opět zamíchal kartami a přinejmenším někteří letci se dočkali své sebevražedné mise.
Na úplném konci války se projekt Letky Leonidas přece jen částečně dostal do bojového nasazení. Stalo se tak během bitvy o Berlín v dubnu 1945, kdy se Rudá armáda rychle blížila k německé metropoli a nacistické vedení se zoufale snažilo zpomalit její postup jakýmikoliv prostředky.

Tehdy začala Luftwaffe podnikat Selbstopfereinsätze neboli mise sebeobětování. Jejich cílem byly klíčové mosty přes Odru, přes které proudily sovětské posily a materiál. Tyto útoky probíhaly mezi 17. a 20. dubnem 1945 pod velením podplukovníka Heinera Langeho. Jednalo se však už pouze o akt čirého zoufalství. Ani sebevětší oběť pilotů neměla naději zastavit a nejspíš ani výrazněji zpomalit rozjetou sovětskou mašinérii.
Útoky probíhaly mezi 17. a 20. dubnem 1945 a piloti museli vzít zavděk prakticky jakýmikoli stroji, které ještě byly schopné letu. Německé hlášení uvádělo zničení 17 důležitých mostů přes řeku za cenu ztráty 35 strojů i s piloty. Na sovětské straně ovšem byla hlášení poněkud střízlivější. Podle historika Antony Beevora se podařilo letce prokazatelně zničit pouze jediný cíl – železniční most u Küstrinu. Jak uvádí, životy 35 pilotů byly příliš vysokou cenou za jediný zničený most.

I kdyby byla německá hlášení přesná a pravdivá, na výsledku bitvy ani války samotné už nemohly nic změnit. Rudá armáda měla v té době již naprostou převahu a dostatek ženijních jednotek i techniky, aby dokázala mosty opět opravit. Útoky se tak stávaly spíše důkazem zoufalství a fanatismu německých pilotů. Mise letky Leonidas navíc skončily prakticky stejně rychle, jako začaly. Sovětské jednotky se totiž během několika dnů přiblížily k letecké základně u Jüterbogu, odkud piloti operovali. Jednotka se proto stáhla, útoky byly zastaveny a o několik týdnů později nacistické Německo kapitulovalo.
Projekt letky Leonidas a strojů Reichenberg tak skončil především jako řádky textu v publikacích o vojenské historii a jako exponáty ve vojenských muzeích. Podobně jako u japonských kamikaze se zpětně ukazuje, že ani sebevětší fanatismus a ochota zajít do krajnosti nemohly překonat materiální a lidskou převahu spojeneckých armád.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://military-history.fandom.com/wiki/Fieseler_Fi_103R_Reichenberg

https://warfarehistorynetwork.com/article/leonidas-squadron-hitlers-kamikazes/

https://www.airvectors.net/avv1_2.html

https://weaponsandwarfare.com/2020/07/12/the-reichenberg-project/

https://www.historynet.com/hitlers-kamikazes/

https://www.criticalpast.com/video/65675050950_Hanna-Reitsch_test-pilot_FI-103R-Reichenberg-pilotless-aircraft

https://en.wikipedia.org/wiki/Leonidas_Squadron

https://en.wikipedia.org/wiki/Fieseler_Fi_103R_Reichenberg

Knihy:

Antony Beevor – Berlin: The Downfall 1945

Zbyněk Válka: Tajné zbraně třetí říše