Článek
Každá válka má své zrádce a přeběhlíky. Muže a ženy, kteří se z různých důvodů rozhodnou obrátit záda vlastní zemi a postavit se na stranu nepřítele. Jinak tomu nebylo ani během druhé světové války. Mezi nejznámější z nich patřil William Joyce, muž, kterého však svět zná především pod přezdívkou Lord Haw-Haw.
Na rozdíl od milionů vojáků bojujících na frontách nikdy neoblékl vojenskou uniformu ani nevzal do ruky pušku. Jeho zbraní se stal mikrofon. Z berlínského rozhlasu se stal jedním z nejznámějších hlasů nacistické propagandy a pravidelně promlouval k tisícům britských domácností. Ve svých projevech se snažil podkopat morálku obyvatel, zesměšňoval britské politiky a přesvědčoval posluchače, že odpor proti Hitlerovi nemá žádnou naději na úspěch.
Po porážce nacistického Německa se pokusil uprchnout, britským vojákům však neunikl. Následoval soudní proces, který dodnes vyvolává řadu otázek. Přestože William Joyce nebyl britským občanem, ale měl americké občanství po otci, byl nakonec odsouzen za zradu Velké Británie. Rozsudek zněl jednoznačně – trest smrti provazem.
Muž mnoha tváří
William Brooke Joyce se narodil 24. dubna 1906 v newyorském Brooklynu. Už od narození v sobě spojoval několik identit. Otec Michael Francis Joyce pocházel z irského hrabství Mayo, před narozením syna však získal americké občanství. Matka Gertrude Emily Brooke se narodila v anglickém Lancashire, pocházela ale z anglo-irské protestantské rodiny lékařů spojené s hrabstvím Roscommon. Krátce po Williamově narození se rodina vrátila do irského Galway, kde strávil dětství.
Joyceovi patřili mezi přesvědčené unionisty, kteří podporovali zachování Irska jako součásti Spojeného království. V době sílícího irského boje za nezávislost šlo o postoj, který rodinu stavěl proti republikánskému hnutí. William navštěvoval jezuitskou školu Coláiste Iognáid v Galway a dospíval v období anglo-irské války, kdy se střety mezi Irskou republikánskou armádou (IRA) a britskými bezpečnostními složkami staly každodenní realitou.
Podle většiny historiků začal jako dospívající spolupracovat s britskou vojenskou rozvědkou. Působil jako kurýr zpravodajského důstojníka Patricka Williama Keatinga a zároveň byl podezírán ze spolupráce s jednotkami Black and Tans. Šlo o pomocné policejní oddíly složené převážně z veteránů první světové války, které Británie nasadila proti IRA. Black and Tans si rychle získaly pověst brutální jednotky. Jejich příslušníci byli spojováni s represáliemi vůči civilnímu obyvatelstvu, vypalováním domů i mimosoudními popravami, a v Irsku se stali symbolem britské tvrdosti.
V roce 1921 se Joyce stal terčem atentátu IRA při cestě ze školy. Útok přežil a Keating zařídil jeho přesun do Anglie, kde byl přijat k Worcesterskému pluku. Joyceovi však bylo teprve patnáct let. Když armáda zjistila jeho skutečný věk, byl po několika měsících propuštěn a pokračoval ve studiu.
Jeho rodina se do Anglie přestěhovala o dva roky později. Joyce nejprve navštěvoval King's College School ve Wimbledonu a následně vystudoval anglickou literaturu na londýnské Birkbeck College s vyznamenáním. Díky výborné znalosti jazyka a výrazným řečnickým schopnostem patřil mezi talentované studenty. Po absolvování školy se ucházel o místo na britském ministerstvu zahraničí, neuspěl však a nějakou dobu pracoval jako učitel.
V říjnu 1924 se zúčastnil předvolebního shromáždění Konzervativní strany, kde působil jako pořadatelská služba. Během střetů s odpůrci byl napaden a útočník mu břitvou způsobil hlubokou ránu na pravé tváři. Jizva vedoucí od ucha až ke koutku úst mu zůstala po celý život. Ve stejné době se začaly formovat také jeho politické názory. Joyce stále více tíhl ke krajní pravici, nacionalismu a autoritářským myšlenkám. Politika se postupně stala jeho hlavním zájmem a během několika let jej přivedla do britského fašistického hnutí. Tam našel nejen ideologii, které věřil, ale také prostor naplno využít svůj řečnický talent.
Fašismus místo demokracie
V roce 1932 vstoupil William Joyce do Britského svazu fašistů (British Union of Fascists, BUF), který vedl Oswald Mosley. Strana se inspirovala režimem Benita Mussoliniho a postupně přebírala také prvky německého nacionálního socialismu. Odmítala parlamentní demokracii, prosazovala autoritářský stát se silným vůdcem a stále otevřeněji vystupovala proti Židům.
Joyce na sebe upozornil okamžitě. Díky výbornému vzdělání, široké slovní zásobě a mimořádným řečnickým schopnostem se rychle zařadil mezi nejvýraznější tváře hnutí. Na jeho projevy přicházely stovky lidí, a i političtí odpůrci uznávali, že dokázal publikum strhnout. Britský novinář a spisovatel Cecil Roberts o jednom z jeho vystoupení napsal, že Joyce působil „děsivou dynamickou silou“ a jeho projev byl plný jedovatých útoků na protivníky.
Jeho talentu si brzy všiml také Mosley. Už v roce 1934 jmenoval Joyce ředitelem propagandy a později svým zástupcem. Joyce se stal hlavním řečníkem hnutí a jednou z jeho nejznámějších tváří. Nezůstával však jen u řečnického pultu. Pravidelně se účastnil střetů s odpůrci fašistů, neváhal se zapojit do pouličních rvaček a získal pověst muže, který dokáže stejně dobře pronést politický projev jako použít pěsti.
Násilnosti však začaly Britskému svazu fašistů stále více škodit. Největší odezvu vyvolalo shromáždění v londýnské Olympii v červnu 1934, kde členové BUF brutálně napadli řadu protestujících. Událost vyvolala pobouření veřejnosti i médií a od hnutí se začala odvracet část dosavadních sympatizantů. Joyce však i nadále patřil k těm, kteří požadovali ještě tvrdší postup. Podílel se také na změně programu strany. Původní důraz na hospodářské reformy po vzoru korporativismu postupně ustoupil otevřenému antisemitismu a obdivu k nacistickému Německu. V roce 1936 nesl hnutí už název Britský svaz fašistů a národních socialistů.
Joyce v řadách BUF před druhou světovou válkou. Komu patřily jeho sympatie je více než zřejmé
Joyce už to udobou byl jedním z nejznámějších britských fašistů. Objížděl veřejná shromáždění po celé zemi, vystupoval na mítincích a v roce 1937 kandidoval ve volbách do Londýnské rady. Výsledek však odpovídal postavení celé strany. Britští voliči o fašismus neprojevili větší zájem a BUF zůstával na okraji politické scény.
Po volebním neúspěchu začal Oswald Mosley omezovat počet placených funkcionářů i celou stranickou organizaci. Joyce v roce 1937 přišel o své místo a hnutí opustil. Krátce nato založil vlastní Národně socialistickou ligu, která však nedokázala oslovit širší veřejnost. Cesty obou mužů se definitivně rozešly. Mosley se později od svého bývalého zástupce veřejně distancoval a po válce jej označil za zrádce.
Evropa mezitím směřovala k válce. Po německé okupaci Československa bylo zřejmé, že další střet je jen otázkou času. Joyce se navíc dozvěděl, že britské úřady připravují internaci nejvýznamnějších domácích fašistů. Na konci srpna 1939 proto společně se svou manželkou Margaret odjel do Německa. O několik dní později německá vojska překročila polské hranice a začala druhá světová válka. William Joyce se ocitl v zemi, odkud se měl během následujících let stát jedním z nejznámějších hlasů nacistické propagandy.
Mikrofon místo pušky
V Německu začal hledat uplatnění a nabídl své služby nacistickému režimu. Jeho předností byla především dokonalá angličtina, znalost britského prostředí i dlouholeté zkušenosti z politických vystoupení. Nacisté hledali lidi, kteří dokázali věrohodně oslovit posluchače na Britských ostrovech, a Joyce přesně odpovídal jejich představám. Krátce po příjezdu absolvoval konkurz do anglickojazyčného vysílání německého státního rozhlasu. Uspěl a už 6. září 1939, pouhé tři dny po britském vyhlášení války Německu, poprvé usedl před mikrofon.
Anglickojazyčné vysílání provozovala společnost Reichs-Rundfunk-Gesellschaft, která zajišťovala rozhlasové vysílání Třetí říše. Program vznikal především v Berlíně a byl určen posluchačům ve Spojeném království, Spojených státech i dalších anglicky mluvících zemích. Cílem nebylo jen šířit nacistickou propagandu, ale především podkopávat morálku nepřítele, oslabovat důvěru ve vlastní vládu a přesvědčovat veřejnost, že válka proti Německu je zbytečná a předem prohraná.
Joyce nebyl pouhým hlasatelem, který četl cizí texty. Podílel se na přípravě scénářů, psal komentáře i vlastní propagandistické projevy a pravidelně vystupoval v několika pořadech. Využíval přitom nejen své řečnické schopnosti, ale také výbornou znalost britské politiky, společnosti i mentality posluchačů. Německá propaganda dobře věděla, že sdělení pronášené rodilým mluvčím bude působit mnohem věrohodněji než stejný text přečtený Němcem s cizím přízvukem.
Obsah vysílání se měnil podle vývoje války. Vedle zpráv z fronty nabízelo komentáře k britské politice, připomínalo ztráty způsobené německým bombardováním, upozorňovalo na hospodářské problémy nebo vyzdvihovalo vojenské úspěchy Třetí říše. Některé informace byly pravdivé, jiné záměrně zkreslené nebo zcela smyšlené. Jejich společným cílem bylo jediné – zasít mezi britské obyvatelstvo nejistotu a pochybnosti.
William Joyce se během několika měsíců stal jednouím z hlavních protagonistů anglickojazyčného vysílání nacistického Německa. Posluchači na Britských ostrovech už jeho hlas dobře znali, málokdo jej ale oslovoval skutečným jménem. Brzy se pro něj vžil výraz, který jej proslavil po celém světě.
Lord Haw-Haw
William Joyce se nikdy nesnažil vystupovat pod jménem Lord Haw-Haw. Přezdívku, která jej proslavila po celém světě, mu dali jeho nepřátelé. Poprvé ji v září 1939 použil rozhlasový kritik britského deníku Daily Express Jonah Barrington. Ve svém článku jí původně označil jiného anglicky mluvícího hlasatele německého rozhlasu, jehož povýšený a afektovaný projev mu připomínal příslušníka britské aristokracie. Výraz „Haw-Haw“ měl napodobovat posměšné, nosové „haa-haa“, kterým bývala karikována přezíravá mluva britské vyšší společnosti. Přezdívka se však brzy přenesla na Joyce a jeho skutečné jméno postupně téměř zmizelo.
K jeho popularitě přispíval také nezaměnitelný hlas. Mluvil kultivovanou angličtinou s lehce nosovým projevem, výraznou dikcí a sebevědomou intonací. Řada historiků se domnívá, že jeho charakteristický způsob řeči mohl souviset i s hlubokou jizvou na pravé tváři, kterou utrpěl při útoku břitvou v roce 1924. Jisté je, že po několika větách jej většina posluchačů dokázala bezpečně poznat.
Jeho vystoupení pravidelně začínala slovy: „Germany Calling, Germany Calling…“ tedy „Německo volá, Německo volá…“. Právě tato úvodní slova se během války stala jedním z nejznámějších rozhlasových sloganů nacistické propagandy. Následoval komentář pronášený klidným hlasem, v němž střídal ironii, sarkasmus i otevřené výsměšky. Častým terčem se stával britský premiér Winston Churchill, kterého Joyce vykresloval jako neschopného politika ženoucího vlastní zemi do zbytečné katastrofy. Nešetřil ani britskou vládu, armádu nebo spojence a posluchače se snažil přesvědčit, že vítězství Německa je jen otázkou času.
Velkou pozornost vzbuzovalo také jeho zdánlivě podrobné povědomí o situaci v Británii. Krátce po německých náletech dokázal hovořit o bombardovaných městech nebo připomínat konkrétní škody. Mnozí posluchači proto získali dojem, že nacisté mají na britských ostrovech rozsáhlou síť agentů. Ve skutečnosti Joyce čerpal hlavně z otevřených zdrojů, zahraničního tisku, vysílání BBC a informací poskytovaných německými úřady. Skutečná fakta pak doplňoval propagandou a vlastními interpretacemi.
Navzdory varováním britské vlády poslouchaly jeho vysílání miliony lidí. Jen část z nich věřila tomu, co říkal. Mnozí si německé vysílání zapínali ze zvědavosti, jiní chtěli vědět, jak události prezentuje nepřítel, a pro některé představoval Lord Haw-Haw svým sarkastickým vystupováním téměř zvláštní formu zábavy. V době největší popularity se odhady počtu pravidelných posluchačů pohybovaly v řádu několika milionů.
Britské úřady jeho projevy pečlivě sledovaly a analyzovaly, jejich skutečný dopad však zůstává předmětem sporů. Joyce se stal nejznámějším hlasem nacistické propagandy namířené proti Británii, většina historiků se ale shoduje, že britskou morálku výrazněji nenarušil. Pro Brity byl spíše nenáviděným symbolem zrady, zdrojem neklidu i terčem posměchu. Jméno Lord Haw-Haw však válku přežilo a překrylo i jméno muže, kterému původně vůbec nepatřilo.
Když se hroutila Tisíciletá říše
S pokračujícími spojeneckými nálety na Německo se měnila také práce Williama Joyce. Rozhlasová studia byla opakovaně poškozována nebo ohrožována bombardováním, a tak se vysílání přesouvalo z jednoho místa na druhé. Přesto zůstával u mikrofonu až do samotného konce války. Kromě pravidelných rozhlasových vystoupení připravoval také propagandistické materiály určené britským válečným zajatcům, které se nacisté snažili získat pro Britský svobodný sbor (British Free Corps) v řadách Waffen-SS. Napsal rovněž knihu Twilight Over England (Soumrak nad Anglií), v níž vychvaloval nacistické Německo a ostře útočil na Velkou Británii.
Za svou práci byl nacistickým režimem oceňován. Adolf Hitler mu udělil Válečný záslužný kříž I. třídy (Kriegsverdienstkreuz I. Klasse), osobně se však nikdy nesetkali. Vyznamenání, které mělo být symbolem uznání, přišlo ve chvíli, kdy se Třetí říše nezadržitelně blížila ke svému konci.
Poslední rozhlasový projev natočil Joyce 30. dubna 1945, v den, kdy Adolf Hitler spáchal v obleženém Berlíně sebevraždu. Podle svědků působil během vysílání zjevně opilým dojmem. Přesto znovu obviňoval Británii z pokračování války, varoval před rostoucí mocí Sovětského svazu a své vystoupení zakončil slovy: „Heil Hitler… a sbohem.“ O den později obsadily britské jednotky rozhlasovou stanici v Hamburku a jeden z britských válečných zpravodajů odtud odvysílal parodii na slavné „Germany Calling“ – tentokrát jako výsměch muži, který se ještě nedávno snažil přesvědčit Brity o nevyhnutelném vítězství Německa.
Joyce po zatčení
Joyce se pokusil zmizet v chaosu poražené Třetí říše. Dne 28. května 1945 jej poblíž Flensburgu, posledního sídla německé vlády admirála Karla Dönitze, vypátrali příslušníci britské vojenské rozvědky. Jeden z nich, německý Žid Geoffrey Perry (původním jménem Horst Pinschewer), který před nacisty uprchl do Británie, Joyce poznal podle jeho charakteristického hlasu. Když jej vojáci vyzvali, aby se identifikoval, sáhl Joyce do kapsy pro falešný pas. Perry se domníval, že vytahuje zbraň, a vystřelil. Kulka Joyce zasáhla do hýždí a střela mu způsobila několik zranění.
Zraněného Joyce britští vojáci zatkli, předali vojenské policii a převezli do Londýna. Muž, jehož hlas po téměř šest let zněl z německého rozhlasu do milionů britských domácností, se po válce vrátil do Británie. Tentokrát už ne jako propagandista, ale jako vězeň čekající na soud za vlastizradu.
Soud a šibenice
Ještě před samotným procesem musela britská justice vyřešit zásadní otázku. William Joyce se stal nejznámějším hlasem nacistické propagandy namířené proti Spojenému království, britským občanem ale nebyl. Narodil se ve Spojených státech a díky svému otci měl americké občanství. Soud proto nejprve musel rozhodnout, zda jej lze za těchto okolností vůbec stíhat pro velezradu.
Proces začal v září 1945 a vzbudil velkou pozornost. Obžaloba tvrdila, že Joyce vědomě sloužil nepříteli a svým vysíláním podporoval nacistické Německo ve válce proti Británii. Obhajoba namítala, že člověk nemůže zradit stát, jehož není občanem.
Žalobci proto postavili případ na britském pasu. Joyce jej získal na základě nepravdivých údajů, přesto šlo o platný dokument. Jako jeho držitel požíval ochrany britské Koruny a podle soudu jí po dobu platnosti pasu dlužil věrnost. Když během této doby začal z Německa vysílat proti Británii, porušil povinnost, kterou na sebe přijetím pasu vzal. Joyce tak nebyl odsouzen za celou válku. Soud řešil jen období, kdy byl jeho britský pas ještě platný. I to stačilo. Porota jej uznala vinným z velezrady a rozsudek zněl trest smrti.
Odvolání ani žádost o milost neuspěly. Dne 3. ledna 1946 byl William Joyce popraven v londýnské věznici Wandsworth. Rozsudek vykonal Albert Pierrepoint, nejznámější britský kat své doby. Po druhé světové válce oběsil řadu nacistických válečných zločinců, mimo jiné velitele koncentračního tábora Bergen-Belsen Josefa Kramera, dozorkyni Irmu Greseovou, táborového lékaře Fritze Kleina.
Muž, který se během války snažil přesvědčit miliony Britů, aby ztratili víru ve vítězství, nakonec skončil na britské šibenici. Ne jako voják poražené armády, ale jako zrádce odsouzený státem, jehož občanem nikdy nebyl.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://discovery.nationalarchives.gov.uk/details/r/C1119793
https://api.parliament.uk/historic-hansard/lords/1945/nov/01/joyce-v-director-of-public-prosecutions
https://historyonthenet.com/authentichistory/1939-1945/1-war/1-39-41/19400227_Lord_Haw_Haw_William_Joyce.html
