Článek
V druhé polovině 90. let už naplno běžel systém lovu kůží. Vše začalo po zániku komunistického režimu, zpočátku jako přátelská výpomoc mezi zdravotníky a dalšími státními službami a pohřebními službami. Po několika letech však již systém přešel od prostých laskavostí mezi známými k systematickému vraždění pacientů lodžských sanitek. Zdravotníkům, řidičům doktorům, pracovníkům pohřebních služeb a všem dalším zapojeným do tohoto systému přirozeně rostlo sebevědomí s tím, jak jim po léta jejich byznys procházel. Stávali se sebevědomějšími a drzejšími.
Bezostyšnost zúčastněných
Předchozí text končil popisem postupů, kterými zdravotníci v Lodži získávali kůže. Zpočátku začali případy, kdy byli pacienti již jednou nohou v hrobě a stačilo jim „pouze“ odepřít pomoc. Jak jeden z účastníků obchodu komentoval, při výjezdu resuscitační sanitky pacient většinou zemřel tak jako tak, řešilo se jen, jestli to bude ještě doma, v sanitce nebo až v nemocnici. A podle se rozhodovalo, kdo prodá informaci pohřební službě. Případů mrtvých pacientů však přibývalo a zdálo se, že není síla, která by mohla celý byznys zastavit. A s jídlem rostla chuť.
Pacient tak nikdy nevěděli, jaký los si vytáhnou a zda se dočkají pomoci nebo smrtící injekce. A to ani takoví, u kterých žádné bezprostřední ohrožení života nehrozilo. Takový byl případ starší ženy, na kterou vzpomínal její vnuk. Když nastupovala do sanitky, ještě mu vesele mávala. Jela totiž pouze na vyšetření do nemocnice kvůli zvýšenému tlaku. Za krátko byla po smrti. Jiný byl případ opilce, kterého sanitáři naložili kdesi na ulici.
Jedním z jmenovitě doložených a nejkřiklavějších případů byl Wieslaw Szwalbe. Szwalbe byl vyhlášeným krejčím. Ač již přesáhl 70 let, stále pracoval a pro jeho obleky jezdili zákazníci z dálky. Na stáří však začal trpět návaly úzkosti a depresemi. Při jedné z těchto epizod pro něj vyjela sanitka k převozu na psychiatrii. To se mu stalo osudným, když pro něj přijela posádka, ve které byl tak již zmiňovaný Andrzej Nowocień. Pár minut po nástupu do sanitky pacient náhle zkolaboval a jeho ženě oznámili, že při převozu zemřel.
Zdálo se, že lovcům projde úplně vše. V průběhu pozdějšího pátrání lodžských novinářů vypovídali někteří z účastníků byznysu, že sanitky namísto do nemocnice přijížděly rovnou do márnice v areálu pohřebních služeb. Nebo příbuzným podávali vizitku pohřební služby, když byl ještě pacient stále naživu. Přinejmenším v jednom z případů zapsali do dokumentů potvrzení, že lze vyloučit vliv jiných osob, ačkoliv tělo zemřelého neslo jasné stopy násilí.
Zdálo se, že si mohou dovolit cokoliv. Lovci kůží měli situaci dávno pevně v rukou.
Karta se obrací
Na počátku přišli s myšlenkou vzájemné spolupráce lidé z pohřebních služeb, respektive lidé, kteří původně pro záchranou službu pracovali a následně začali podnikat na poli pohřebnictví. S postupem času však kontrolu nad obchodem přebírali, v čím dal větší míře záchranáři.
Klíčovou postavou v tomto procesu představoval Tomasz Szreder. Ten představoval šedou eminenci zdravotnictví v Lodžském vojvodství. Za léta působení ve zdravotnictví vystřídal řadu funkcí, mimo jiné také pozici vedoucího dispečerů záchranné služby. Měl tak pod palcem vysílání sanitek k jednotlivým případům. Rozhodoval také o tom, komu bude případné úmrtí hlášeno, tedy která firma dostane příležitost vykonat pohřeb. Dělil také získané provize a mohl odměňovat oblíbené týmy, případně je vysílat k případům, kde byl zisk kůže vysoce pravděpodobný.
Ze své pozice také mohl ovlivňovat organizaci záchranné služby. Po léta tak mohl organizovat provoz záchranné služby způsobem, který jednak přinášel co největší zisky ze spolupráce s pohřebními službami, jednak také dokázal zakrývat existenci celého systému a bránit se pokusům o jeho změnu nebo rozbití.
Příkladem byly opakované pokusy pohřebních služeb dohodnout se na zastavení vyplácení provizí. Žádná z dohod však nevydržela déle než víkend. Pokud se některá ze služeb vzpírala nebo jinak dělala problémy, stačilo na čas přestat volat pracovníkům dané společnosti. Jejich místo ochotně převzala konkurence. V jednom z takových případů se majitel pohřební služby po dvou týdnech bez kontaktu ze strany záchranářů sám dovtípil, dorazil do kanceláře dispečerů a začal vyplácet dvojnásobek do tehdy obvyklé taxy.
Celý systém nepraskl ani tehdy, když obyvatelům Lodže přišly do schránky letáky varující před celým systémem, upozorňující místní, že pohřební služby vyplácejí zdravotníkům provize, které pak pozůstalí platí v ceně pohřbu. Nic nepomohly ani občasné zprávy v denících po celém Polsku, kdy si pozůstalí stěžovali na vymáhání peněz ze strany pohřebních firem. V jednom z bývalých řidičů sanitky se po čase pohnulo svědomí a opakovaně informoval úřady. Když to k ničemu nevedlo, rozhodl se vylepovat plakáty s informacemi také na zastávkách lodžské MHD. Ale i tehdy byl ignorován. Problémem těchto pokusů byla jejich nesystematičnost a v případné reportáže novinářů nešly nikdy do větší hloubky. Naštěstí se objevili novináři a lékaři, kteří se rozhodli věc prozkoumat.
Skryté vyšetřování
Lékař Janusz Morawski byl mezi svými kolegy známý svou poctivostí. Byl to jeden z těch mála, kteří odmítali brát peníze za kůže. Nejen to, navíc kdekoliv působil, bojoval proti tomuto obchodu. Proto na jeho předchozích pracovištích tento obchod prakticky neexistoval. Po příchodu do Lodže se projevil také jeho detektivní talent.
Z manažerské pozice si rychle všimnul chaosu panujícího na místě. Nejenže sanitky vysílali k případům dispečeři, kteří neměli lékařské vzdělání, podle systému, který znali jen oni sami, ale i v evidenci a výdeji léků panoval naprostý chaos. Žádanky na léky bez ohledu na jejich druh a množství mohli volně vypisovat lékaři, ale také zdravotní sestry nebo záchranáři. Vydávali je pak nejen farmaceuti, ale také sestry a později dokonce uklízečky. Vedoucí lékárny Anna Wieczorek zmínila výdej podezřele velkého množství potencionálně nebezpečných léků, zaměřil se proto na ně.
Zjistil tak, že v některých oblastech Lodže jsou tyto léky vydávány v obrovském množství, a to pouze několika konkrétním sanitkám. Z jeho pozice mu bylo zřejmé, co výdej a užití těchto nebezpečných léků může znamenat.
O těchto faktech informoval svého nadřízeného, dlouholetého ředitele záchranky Ryszarda Lewandowskieho. Poslal mu tyto informace také oficiální cestou, ředitel však jako v předchozích případech odmítl ve věci cokoliv udělat. Krátce po informování ředitele se k Morawskiemu do kanceláře dostavil také organizátor celého systému Tomasz Szreder s hrozbou, že jeho jednání by mohlo vést ke ztrátě pracovní pozice. Morawski, který už sám uvažoval nad rezignací tváří v tvář této situaci, ho doslova informoval, že si může políbit… a rozhodl se pokračovat v dalším pátrání.
V dalším začal procházet jednotlivé karty případů, kdy došlo k úmrtí pacienta při převozu. V žádném z nich nenašel informace o aplikaci Pavulonu a pouze velmi málo případů intubace. Pavulon ani další léky se však do lékárny nevracely, naznačovalo to tedy, že pokud jsou použity, musí docházet bezpodmínečně k úmrtí pacientů. Požádal o pomoc kolegyni, lékařku Renatu Warezak-Kuciel. Společně procházeli potají jednotlivé případy a postupně zjistili, že většinu nebezpečných léků odebíralo jen několik málo sanitek. Zároveň tytéž sanitky mělo výrazně více výjezdů k pacientům ve vážném či kritickém stavu a také výrazně vyšší počet úmrtí než kolegové z ostatních vozů. V případě jednoho z těchto týmů dokonce za více než 6 měsíců neměli ani jednu úspěšnou resuscitaci.
Aby měli co největší jistotu, prošli oba lékaři také originály žádanek uschované v archivu nemocnice. Na velké části z nich nalezli dodatečně dopsané žádanky na vydání Pavulonu a dalších léků. Všechna fakta ukazovala na zneužití léků, vzhledem k závažnosti celého obvinění však nechtěli ponechat nic náhodě a potají si prohlédli také podezřelé sanitky, konkrétně vybavení pro resuscitaci. Zjistili však, že v jedné z nich nebyl resuscitační vak pro umělé dýchání ani vybalen z originálního balení, a tedy nebyl nikdy použit, v dalších sanitkách pak našli defibrilátory, které už dávno byly mimo provoz, a tedy nepoužitelné ke skutečné záchraně životů.
V dalším postupu jim napomohly dvě šťastné náhody. První byl odchod ředitele Ryszarda Lewandowskieho. Ten nejdříve odešel na dlouhodobou nemocenskou a na pozici se už nevrátil, protože byl odvolán svými nadřízenými. Oficiálním zdůvodněním bylo zadlužení záchranné služby v Lodžském vojvodství. Nový ředitel Boguslaw Tyka měl za úkol reformovat organizaci záchranné služby a snížit její zadlužení.
Několik dní po příchodu jej kontaktoval doktor Morawski, informoval ho o zjištěních, které se svými kolegy učinili a doložil ho řadou případů. Tyka projevil mnohem větší zájem na řešení situace než jeho předchůdce a znovu nechal překontrolovat veškeré doklady. Zároveň se správně rozhodl v této kontrole nespolupracovat ani se Szrederem, ani s oddělením vnitřní kontroly. Když mu chtěl Morawski předat svůj předchozí report připravený pro bývalého ředitele Lewandowskieho, zjistil, že mu jej někdo ukradl a má tak prázdné ruce. Naštěstí pro všechny se všechny tyto události odehrávaly v polovině roku 2001 a brzy se lékařům mělo dostat pomoci – na stopě lovcům kůží už byli také místní žurnalisté.
Novináři na stopě lovců kůží
Jak popisoval Tomasz Patora, byla to vlastně tenkrát šťastná náhoda. Tomasz a jeho kolega Marcin Stelmasiak pracující v lodžském oddělení deníku Gazeta Wyborcza zrovna dokončili jiný případ, když jim na stole přistál anonym popisující situaci panující v záchranné službě.
Vzhledem k tomu, že neměli nic rozpracováno, rozhodli se na situaci popisovanou v anonymu podívat blíže. Na pomoc si pozvali svého známého z lodžského rádia Przemysława Witkowskieho, který se už v minulosti věnoval případům souvisejícím s prací pohřebních ústavů a v branži už měl své kontakty.
Dle slov Tomasze Patory, v případě investigativních novinářů je začátek vždy nejobtížnější. Nemají se totiž čeho chytit, neví, na co a jak se ptát, neznají jména, detaily. Později se však vše stává jednoduší, od prvního kontaktu se dostávají k dalším, získávají obrysy případu a časem se dokáží zorientovat v situaci, ví tak na co se ptát, aby kompletně doplnili mozaiku vyšetřovaného případu.
V tomto případě to bylo naopak. Nejjednodušší bylo vše na začátku. Dobrovolně se hlásili lidé, kteří chtěli vypovídat, případně odkazovali na další kolegy. Těch několik málo, co nebrali peníze za kůže anebo chtěli bojovat proti tomuto systému. Ti, co byli do systému zapojení také zpočátku nic neskrývali. S novináři se již setkali mockrát a nikdy z toho nic nebylo, tak se neměli čeho bát. Až později, když zjistili, že se někdo věcí zabývá do hloubky, se začali skrývat.
Postupně tak tak trojice vyzpovídala a rozplétala případ od jeho počátku z kraje 90. let. Vyzpovídala Jacla Tomalského, který byl původně patologem a dokázal na počátku tento systém zorganizovat a vybudovat. Mluvil také s jeho úhlavním nepřítelem Witoldem Skrzydlewským. Ten z nuly vybudoval největší pohřební službu v lodžském vojvodství. Kromě svých podnikatelských aktivit byl také lodžským radním a oddaným křesťanem. Podporoval charitu, sportovce a celý svůj plat věnoval církvi. Za své blahočinné skutky byl samozřejmě patřičně odměněn – otevřeně se mluvilo o jeho přátelském vztahu s místním biskupem. Navíc měl exklusivní dohodu pro pohřby na katolických hřbitov – buď je mohl organizovat jen on sám nebo mu za ně konkurenční firmy musely odvádět poplatky. Jeho konexe dosahovaly tak daleko, že když se mu při natáčení dokumentu Necrobusiness snažili dovolat jeho tvůrci, nemohl vzít telefon, protože byl zrovna mezi smutečními hosty na pohřbu papeže.
Mluvili také s řidiči sanitek, lékaři, majiteli a pracovníky pohřebních služeb. Za půl roku vyšetřování poskládali takřka kompletní příběh lovců kůží. Potkali se také Tomaszem Szrederem a dalšími padouchy celého případu a také s hrdiny – doktorem Morawskim a doktorkou Warezak-Kuciel. Po měsících sbírání informací byl čas sepsat a vydat článek.
Po jeho dokončení museli kvůli celkové citlivosti případu probrat vše se svými nadřízenými, kteří jim ponechali volnou ruku a kreativní svobodu. Do podoby článku promlouvali před jeho vydáním také právníci. Důležité bylo sepsat text tak, aby nedal prostor účastníkům celého procesu ke zničení důkazů č identifikaci novinářských zdrojů.
Při sběru informací měli možnost vyjádřit se téměř všichni, poslední osobu si nechali tvůrci až těsně před plánovaným vydáním. Článek měl původně vyjít v pondělí 21. ledna 2002, v pátek 18. odpoledne kontaktovali šéfa místní prokuratury Kazimierza Olejnika a v krátkosti ho informovali o tom, co ví, co v pondělí vydají a co po něm chtějí. Měli štěstí – narazili na jednoho z nejlepších vyšetřovatelů v Polsku. Ani jeho oponenti mu nikdy nedokázali vytknout schopnosti a nasazení.
Olejnik se s trojicí setkal v sobotu o samotě ve své kanceláři. Novináře informoval o zahájení vyšetřování vražd pacientů a uzavřel s novináři dohodu – v případě dotazu potvrdí vyšetřování, ale neuvede, že případ vyšetřují jako vraždu – aby nevyplašili pachatele a přiměli je později snadněji k výpovědi. Zároveň je požádal o seznámení se s článkem a odložení jeho vydání o dva další dny, aby měli prokurátoři dost času na přípravu procesu a sladění prvotního postupu. Pro investigativní novináře naprosto neobvyklý návrh, ale nakonec se s Olejnikem dohodli. Vydání odložili do středy, vyšetřovatelé mohli alespoň na poslední chvíli připravit vše nezbytné. V ranních hodinách 23. ledna 2002 tak konečně vypukla mediální bouře.
PS: původně jsem doufal, že se vejdu do 2 článků, ale i při této délce se pohybuju pouze po povrchu. Ve třetí a finální části bych rád popsal odhalení případu, soudní řízení s ním spojené a uzavření celé aféry.
Zdroje:
https://weekend.gazeta.pl/weekend/7,177333,29429548,widzial-jak-babcia-idac-do-karetki-wesolo-macha-mu-reka.html
Kniha Tomasze Patory Łowcy skór:. Tajemnice zbrodni w łódzkim pogotowiu.
Łowcy Skór - Łódzki Nekrobiznes film dokumentalny. Dostupné na Youtube
Lovci kůží - dokumentární seriál dostupný na HBO
https://polskieradio24.pl/artykul/1717378,ile-wziales-za-skore-afera-lowcow-skor
https://lodz.wyborcza.pl/lodz/7,35136,22469386,lowcy-skor.html
