Článek
V únoru roku 1258 dobyly mongolská vojska pod velením chána Hülegüma Bagdád - hlavní město abbásovského chalífátu. Tato událost patří k nejvýznamnějším a nejničivějším momentům středověkých dějin. Během krátké doby byl zničeno jedno z největších kulturních a politických center tehdejšího světa, což mělo dlouhodobé důsledky pro islámskou civilizaci, vědu i geopolitiku Blízkého východu. Mongolská invaze nejen ukončila abbásovskou dynastii, ale podle některých interpretací historických zdrojů přinesla i epidemii, která zesílila devastaci města a okolí
Bagdád před mongolskou invazí
Bagdád v polovině 13. století byl stále jedním z nejvýznamnějších měst světa. Založen v roce 762 chalífem al-Mansúrem jako nové hlavní město abbásovského chalífátu, se stal během 8. a 9. století centrem intelektuálního, hospodářského a kulturního života. V jeho knihovnách a školách a zejména pak v tzv. Domě moudrosti (Bajt al-Hikma), tedy jakousi obdobou dnešních univerzit se shromažďovaly a překládaly texty do a z řečtiny, latiny, perštiny, sanskrtu i dalších jazyků. Učenci jako al-Chórezmí, al-Kindí (Alikndus) nebo Avicenna zde rozvíjeli matematiku, medicínu, astronomii a filozofii. Město mohlo mít odhadem až 1 000 000 obyvatel, rozsáhlý systém kanálů napojených na řeku Tigris, trhy a nespočet paláců a mešit. Bylo rozděleno na východní a západní část, spojené mosty, a obklopené dvojitými hradbami s věžemi a branami.
V době obléhání však už byů abbásovský chalífát za svým zenitem a procházel hlubokou krizí. Politická moc chalífy byla značně omezená, vojenská síla oslabená vnitřními konflikty a správa závislá na lokálních dynastiích a mamlúckých vojácích v Egyptě. Předchozí povodně v letech 1243, 1253, 1255 a 1256 silně poškodily městskou infrastrukturu, včetně hradeb, a způsobily hladomor, což oslabilo obranu. Chán Hülegüm, vnuk Čingischána a bratr velkého chána Möngkeho, obdržel v roce 1251 úkol rozšířit mongolskou kontrolu na západ. Mongolská říše, založená Čingischánem, byla v té době největší souvislou říší v dějinách, sahající od Číny po východní Evropu. Hülegümova kampaň začala v roce 1256 zničením pevnosti Alamút, sídla sekty asasínů (nizárských ismáílítů), kteří po desetiletích teroru kapitulovali téměř bez boje. Poté se obrátil proti Bagdádu. Mongolská armáda čítala podle různých odhadů 100 000 až 200 000 mužů, včetně spojeneckých kontingentů z Arménie, Gruzie a Persie. Připojily se také dokonce oddíly některých muslimských vládců a menší jednotka křižáků, kteří se takto chtěli zapojit do boje proti muslimům. Součástí vojska byli i čínští specialisté na obléhací techniku, kteří přinesli zkušenosti s katapulty, trebuchety, beranidly a ranými formami střelného prachu a hořlavými či výbušnými projektily.
Hülegüm a jeho manžela Dokuz Chatum
Mongolové byli známí svou disciplinovanou taktikou v podobě rychlých přesunů na koních a lukostřelbou z pohybu. Jejich předchozí bojové úspěchy a obrovská krutost v případě odporu je navíc předcházely a přidávaly tak na psychickém tlaku proti obráncům města.
Mongolové přicházejí
Chalífa al-Musta‘sim (vládl 1242–1258) odmítl Hülegümovy požadavky na podrobení se a placení tributu. Tyto požadavky byly standardní součástí mongolské expanze – nabídka míru výměnou za uznání nadvlády a tributu, po níž následovalo totální zničení v případě odporu. Chalífovi rádci, včetně vezíra Ibn al-Alkamího (který podle některých kronik tajně sympatizoval s Mongoly), podceňovali nebezpečí a přesvědčovali ho, že Mongolové nakonec ustoupí. Navíc se vůči mongolským vyslancům chovali hrubě a povýšeně a vystavili je útokům davu při jejich cestě ulicemi města. Obdobně bagdádský chalífa v korespondenci s mongolským chánem vystupoval velmi arogantně a sebevědomě, hrozil útočníkům božím hněvem a možností přivolat si pomoc ze všech koutů islámského světa. Byla to však planá hrozba, většina podřízených panovníků měla sama co dělat se svým územím, egyptští byli mamluci navíc vůči chalífovi vyloženě nepřátelští.
Bagdádská posádka měla kolem 50 000 mužů, skládala se převážně z pěchoty, jízdy a dobrovolníků, byla však špatně organizovaná, demoralizovaná a chyběly jí moderní obléhací stroje. Chalífa se spoléhal na hradby, řeku Tigris jako přirozenou bariéru a na případnou pomoc od spojenců, která však nikdy nepřišla. Koncem prosince 1257 mongolská armáda překročila Tigris a Eufrat, porazila menší abbásovské síly v dílčích bitvách a v lednu 1258 se objevila před Bagdádem. Hülegüm rozdělil své síly na několik divizí: jedna obklíčila západní část města, druhá východní, zbytek armády blokoval únikové cesty.
Pozdější vyobrazení oblehání města
Koncem ledna začalo samotné obléhání. Mongolové nejdříve postavili vlastní valy, příkopy a dřevěné opevnění kolem celého města, aby zabránili úniku obyvatelům i příchodu posil. Tato „protihradba“ byla standardní mongolskou taktikou, která proměnila obléhání v úplnou blokádu. Klíčovým krokem bylo protržení hrází na Tigridu na severu, čímž zaplavili okolí města a vytvořili bažiny, které znemožnily pohyb abbásovské jízdy. První významný střet nastal 17. ledna, kdy abbásovské síly provedly výpad z východní brány, aby prolomily obklíčení. Mongolové však předvídali tento pokus: díky zaplavenému terénu se abbásovská jízda zasekla v bahnu a vodě, kde byla snadno zmasakrována lukostřelci a pěchotou. Tento neúspěch způsobil velké ztráty mezi obránci, z nichž byla část pobita a část zajata a výrazně oslabil morálku uvnitř města.
Dobytí města
Následovalo intenzivní bombardování od 29. ledna. Mongolové rozmístili desítky katapultů a trebuchetů na vyvýšených pozicích, které vrhaly kameny, hořící projektily naplněné naftou, a dokonce i mrtvá těla proti pozicím obránců. Bombardování trvalo nepřetržitě několik dní a ničilo hradby a budovy uvnitř. Do 4. února byly prolomeny východní úseky opevnění, kde se Mongolové probojovali dovnitř a obsadili klíčové věže. Během těchto bojů došlo k tvrdým pouličním střetům: obránci používali luky, oštěpy a na útočníky vrhali kameny z hradeb, zatímco Mongolové postupovali systematicky s využitím čínského umění při oblehání.
Chalífa se pokusil vyjednávat, posílal vyslance s dary, včetně učenců, šlechticů a rodinných příslušníků, ale Hülegüm je často odmítl nebo nechal popravit jako demonstraci síly. Stejně tak nechával zabít obránce, kteří se pokoušeli vzdát. Vnitřní spory v Bagdádu zesílily, někteří vezíři radili kapitulaci, jiní pokračování odporu, což vedlo k dezercím a chaosu. Navíc se během obléhání objevily první známky epidemie – kronikáři popisují hlad, nedostatek vody a šíření nemocí mezi obyvateli.10. února 1258 se Bagdád konečně vzdal. Chalífa vyjednal kapitulaci a Hülegüm slíbil obyvatelům bezpečí v případě odevzdání zbraní.
Hülegüm uvězňuje chalífu i s jeho poklady
Tento slib byl však porušen, šlo pouze o mongolský trik, aby zabránili zoufalému odporu. Mongolové vstoupili do města 13. února a zahájili týdenní plenění. Podle současných i pozdějších pramenů došlo k masovému zabíjení civilního obyvatelstva. Vojáci systematicky procházeli čtvrti a v ulicích a domech zabíjeli bez rozdílu muže, ženy a děti. Odhady počtu obětí se pohybují od 200 000 (mongolské zdroje) do 800 000–1 000 000 lidí (arabští kronikáři), přičemž moderní historici obvykle uvádějí několik set tisíc mrtvých. Město bylo systematicky vypleněno – paláce, mešity, trhy a sklady byly zničeny nebo vyrabovány. Ženy a děti byly často odvlečeny do otroctví, zatímco muži byli popraveni. Jedním z nejznámějších symbolů zničení je osud knihovny Bajt al-Hikma a dalších sbírek rukopisů. Velké množství knih bylo vyhozeno do Tigridu. Pozdější arabští autoři popisovali, že řeka zčernala inkoustem a zrudla krví – tato pasáž se stala jedním z nejčastěji citovaných obrazů celé události.
Chalífa al-Musta‘sim byl zajat i se svou rodinou a dvorem. Nejdříve musel přihlížet plenění svého města a následně byl popraven. Hülegüm se rozhodl pro jeho smrt, aby všem dokázal svou moc, kompletní vítězství nad nepřáteli a předešel možnému odporu v budoucnu. Podle mongolských zvyků však prolití královské krve znamenalo obrovské tabu, museli se proto uchýlit ke „kreativnímu“ řešení. Podle nejrozšířenější verze byl chalífa zabalen do koberce a ušlapán koňmi. Jiné prameny uvádějí, že zemřel hladem zavřený v místnosti plné zlata a dalších pokladů. Měl to být symbolický výsměch jeho chamtivosti, když se snažil zachránit své bohatství za cenu mnoha životů.
Křesťanské čtvrti byly z velké části ušetřeny, pravděpodobně díky vlivu Hülegümovy manželky Dokuz Chatun, která byla nestoriánskou křesťankou. Během plenění a bezprostředně po něm se projevily epidemie, které kronikáři označují jako wabāʾ (epidemie) nebo ṭāʿūn (mor). Podle některých historiků byla tato epidemie skutečným morem (Yersinia pestis), přineseným Mongoly z východní Asie během jejich kampaní. Popisy z arabských a perských kronik hovoří o hromadném umírání po masakru. Těla ležela v ulicích, rozkládala se, způsobovala zápach, kontaminovala vodu v Tigridu a přitahovala mouchy, které šířily nemoci.
Epidemie prý zabila většinu přeživších, včetně Mongolů, a rozšířila se do okolí, dosáhla Sýrie v roce 1259 a způsobila katastrofu v mnoha dalších krajích. Samotní Mongolové museli několikrát přesunout svůj tábor, což naznačuje snahu utéct před nákazou. Dodnes však není zcela jisté, že se skutečně jednalo o mor, mohlo jít také o jinou nákazu.
Dobytí Bagdádu zničilo abbásovský chalífát jako politickou mocnost. Symbolická linie chalífů sice pokračovala v Káhiře pod ochranou mamlúků až do roku 1517, ale Bagdád ztratil svůj význam. Město se stalo součástí mongolského Ílchánátu, který založil Hülegüm a který vládl Persii a Iráku až do 14. století. Infrastruktura jako kanály, mosty a zavlažovací systém byla vážně poškozena, což vedlo k dlouhodobému hospodářskému úpadku oblasti, poklesu populace a úpadku zemědělství. Zničení knihoven způsobilo ztrátu tisíců rukopisů, i když mnoho znalostí přežilo naštěstí v kopiích jinde. Událost je často označována za konec tzv. islámského zlatého věku. Ačkoli intelektuální tradice pokračovaly v jiných centrech jako Káhira či Damašek a později v Osmanské říši a Persii, ztráta Bagdádu jako hlavního uzlu poznání a výměny znamenala výrazný zlom.
Zároveň ukázala limity mongolské expanze – v roce 1260 byli Mongolové poraženi mamlúky v bitvě u Ajn Džalútu, čímž se zastavil jejich postup do Sýrie a Egypta a zachránil zbytek islámského světa před podobným osudem. Obléhání a vyplenění Bagdádu zůstává jedním z nejničivějších příkladů středověké války a zároveň připomínkou, jak rychle může být zničeno centrum civilizace, pokud je podceněn protivník a přeceněna vlastní síla.
Zdroje:
Dokras, D. U. (2021). Siege of Baghdad 1258 & the Fall of the House of Wisdom. Indo Nordic Author's Collective.
Fancy N, Green MH. Plague and the Fall of Baghdad (1258). Med Hist. 2021 Apr;65(2):157–77. doi: 10.1017/mdh.2021.3. PMCID: PMC8663044.
