Článek
První spory a ozbrojené potyčky nastaly ještě před rozpadem Sovětského svazu a po nabytí samostatnosti se mezi oběma státy rozhořela válka naplno. Ta trvala dlouhých šest let a ukončena byla za přispění Ruska v květnu 1994. Ázerbájdžán byl i přes svou výraznou početní a ekonomickou převahu poražen, na sporném území vznikla mezinárodně neuznaná Náhornokarabašská republika (později pojmenována jako Republika Arcach) a z horké války se stal další zamrzlý konflikt na postsovětském území. Občasné výbuchy násilí a roky neúspěšných jednání dávaly tušit, že spor není zdaleka u konce a trvale hrozila jeho eskalace v další horkou fázi.
Ta vypukla na konci září 2020. Intenzivní boje tentokrát trvaly „pouhých“ šest týdnů, jejich výsledky však obrátily dosavadní situaci naruby. Ázerbájdžán dokázal naplno uplatnit svou početní, ekonomickou a vojenskou převahu a jen zásah Ruska, které znovu zprostředkovalo příměří mezi válčícími stranami, nejspíš zabránil úplnému kolapsu arménské obrany a vítězství Azerů. Součástí třístranné dohody o příměří bylo navrácení většiny karabašského území pod kontrolu Ázerbájdžánu, ale také rozmístění ruských mírových sil v oblasti a rovněž garance průjezdu lidí, vozidel a zboží tzv. Lačinským koridorem – jedinou pozemní spojnicí mezi Arménií a zbývajícím územím Karabachu.
Čím se druhá válka o Náhorní Karabach od té první nelišila, byly válečné zločiny páchané na obou stranách – mučení či vraždy civilistů a válečných zajatců, cílené ostřelování civilních cílů, etnické čistky, ničení kulturních památek a další zločiny provázely shodně obě horké fáze konfliktu. Bohužel ani tentokrát nepřineslo příměří úplné zastavení bojů a opakované incidenty si i přes dohled ruských sil v oblasti vyžádaly další stovky mrtvých a zraněných. Co víc, v posledních týdnech a měsících dochází k další intenzifikaci sporu a vzájemné přestřelky jsou tak na denním pořádku.
Kromě přestřelek a ostřelování, kdy ke slovu přicházejí i drony a dělostřelectvo, se obě strany dopouštějí dalších porušení dohod. Ze strany Ázerbájdžánu je to především blokování Lačinského koridoru. Blokování koridoru zahájila 12. prosince 2022 skupina ázerbajdžánských „ekologických aktivistů.“ Své aktivity odůvodňovali snahou chránit karabašskou přírodu, zabránit z jejich pohledu ilegální těžbě zlata a mědi v místních dolech či pašování zbraní arménským silám v oblasti. Arménská strana obviňovala aktivisty z napojení na Baku, ti však popírali jakékoliv spojení s úřady a dokonce tvrdili, že vlastně ani k blokování průjezdu nedochází. Nezávislé protesty jsou však v autoritářském Ázerbájdžánu jen stěží představitelné, tím méně v oblasti vyžadující speciální povolení pro vstup. Nevládní organizace stojící za protesty navíc krátce před zahájením protestů obdržely ze strany Baku řadu grantů (promptně zastavených ve chvíli, kdy blokádu ukončily).
Svůj protest aktivisté ukončili po více než čtyřech měsících koncem dubna 2022. V té době však již na místě vybudovala vlastní kontrolní stanoviště azerská armáda. Ta ještě zpřísnila uzávěru koridoru. Zatímco „aktivisté“ nechávali volný průchod alespoň vozidlům ruských mírových sil a Mezinárodního Červeného kříže či umožňovali přepravu pacientů směrem do Arménie, vojáci většinu času neumožňují ani to. Důsledkem je nedostatek potravin, paliv a léků v Karabachu. Úřady musely dokonce zavést přídělový systém na potraviny a další položky a ceny všeho zboží letí prudce nahoru. K už tak obtížné situaci se navíc přidaly výpadky dodávek plynu kvůli zničenému potrubí a také výpadky elektrického proudu kvůli nízké hladině vody v přehradě Sarsang sloužící také jako hydroelektrárna.
Svůj díl viny však mají i arménské ozbrojené síly. Arménští představitelé prohlašovali, že od uzavření příměří dochází ke stahování arménské armády a její úplné stažení proběhne do září 2023. Záběry z dronů zveřejněné azerskými médii však ukazují, že ve skutečnosti dochází k rozmisťování vojenského vybavení, včetně těžkých zbraní či protileteckých systémů a systému vedení elektronického boje, na zbývajícím území pod kontrolou Arcachu. Zároveň dochází k intenzivnímu budování obranných postavení, zákopů a betonových bunkrů. Azerská strana rovněž obviňuje ruské mírotvorce na místě ze zaujatosti a proarménských postojů.
Ruské mírové síly v oblasti jsou přitom ve velmi obtížné situaci. V roce 2020 dokázalo Rusko vyjednat (podle některých dokonce vynutit) zastavení bojů. Došlo k tomu krátce po sestřelu ruské vojenské helikoptéry azerskými silami poblíž oblasti bojů a zároveň po potvrzení dodávek raket Iskander Arménům. Schopnost ruské strany hrát dvojí roli – arbitra tohoto konfliktu a zároveň jistého ochránce arménských zájmů však začala rychle upadat s přibývajícímu problémy a porážkami při agresi proti Ukrajině.
Ne náhodou se rozhořely zatím nejtěžší boje od ukončení války v září 2022 – tedy v době, kdy Rusko utrpělo významnou porážku při ukrajinské ofenzivě v Charkovské oblasti. Na rozdíl od roku 2020 probíhala velká část bojů na území samotné Arménie, kdy Azerové napadli a okupovali mezinárodně uznávané arménské území. Během bojů byly ostřelovány také ruské síly v oblasti. Rusko se přitom nevzmohlo na výraznější akci na obranu Arménie, a to ani v rámci mandátu mírových sil, ani v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, jíž jsou oba státy členem. Rusové zcela očividně již nedokáží dosahovat svých zájmů a plnit jim svěřené úkoly v oblasti. Za toto selhání již byli také kritizováni znesvářenými stranami.
I přes napjatou situaci neutichá ani diplomatická aktivita. Jednání probíhají po třech osách. Kromě již zmíněného Ruska, organizují nezávisle na sobě jednání také EU a USA. Tyto aktivity dokázaly přinést také určitý pozitivní posun. Arménský premiér Pašijan deklaroval ochotu uznat azerskou svrchovanost nad Karabachem, pokud budou mezinárodně garantovány práva zdejších Arménů. Také americký ministr zahraničí Anthony Blinken vyjádřil naději na brzké dosažení mírové dohody, když v květnu 2023 hovořil o hmatatelných výsledcích jednání a vyjádřil naději na brzké dosažení mírové dohody.
To je však spíše nepravděpodobné. Mezinárodní garance a dohled odmítá Ázerbájdžán, který požaduje řešení těchto otázek vlastní cestou, kdy prezident Alijev deklaroval, že vyřešení situace může být dosaženo pouze prostřednictvím Ázerbájdžánu. Všechny strany jsou si zároveň vědomy, že čas a současná konstelace sil v oblasti hrají výrazně ve prospěch Ázerbájdžánu. Kontrolní stanoviště v Lačinském koridoru a neschopnost ruských sil vynutit volný průchod osob a zboží umožňuje vyhladovět obyvatelstvo Karabachu. Azerští vyjednavači se tak oproti minulosti, kdy tlačili na řešení situace diplomatickou cestou, začali naopak jednání pod různými záminkami zdržovat.
Rovněž evropská diplomacie má ve vztahu k Azerbajždánu svázané ruce. Nejdůležitějším tématem pro evropskou diplomacii je bezesporu válka na Ukrajině, dalším konfliktům mimo Evropu je pak zákonitě věnována výrazně menší pozornost. Baku také drží v ruce silnou kartu – zemní plyn těžený v Kaspickém moři. Ten nabyl na významu po odstřižení EU od dodávek ruského plynu, když s Baku stalo jedním z klíčových dodavatelů evropským zákazníkům. Díky této závislosti tak může potencionálně Alijev rozehrát podobnou hru s dodávkami plynu jako dříve Putin. Jakýkoliv tlak z evropské strany by také mohl posílit vliv Ruska. Ruský ministr zahraničí prohlásil, že Karabach musí přijmout vládu v Baku ve chvíli, kdy se azerští diplomaté začali orientovat spíše na rozhovory vedené EU, namísto těch ruských.
Ani pro Američany nebude nejspíš tento konflikt v nejbližší době prioritou. Hlavními zahraničněpolitickými tématy těchto dnů jsou situace na Ukrajině a rostoucí asertivita Číny. S blížícími se prezidentskými volbami si navíc Bidenova administrativa nebude chtít pálit prsty s tímto desítky let trvajícím konfliktem. Jedná se totiž pro americké voliče většinou o okrajovou záležitostí, během několika desítek let zatím selhaly všechny pokusy o diplomatické řešení. Pro americké politiky tak zde není příliš co získat, mohou však o cenné politické body snadno přijít. Zvláště za situace, kdy představitelé ozbrojených sil Ázerbájdžánu otevřeně mluví o připravenosti vyřešit situaci ve svůj prospěch přímo na bojišti.
Situace v tuto chvíli nejspíš nemá politické řešení. Ke slovu se tak nedostávají pouze ministři zahraničí a další vysocí diplomaté, ale také generálové a ministři obrany. Baku nedávno navštívil turecký ministr obrany a setkal se svým protějškem a presidentem Alijevem. Dodávky tureckých zbraní (mezi nimi dronů Bayraktar) a také účast „syrských dobrovolníků,“ ve skutečnosti členů islamistických milic podporovaných Tureckem, patřily mezi významné faktory vítězné války.
Naopak nově začala prodeji zbraní Arméni podporovat Indie. Ta tak vyvažuje rostoucí vliv „muslimské“ koalice – Turecka, Pákistánu a Ázerbájdžánu. Zároveň pomáhá Arménům nahradit dřívějšího hlavního dodavatele zbraní – Rusko. Ani Írán nezůstává v tuto chvíli stranou – na jaře proběhly v Teheránu jednání vysoce postavených bezpečnostních představitelů obou zemí.
Nad Kavkazem se tak opět vznáší přízrak války. Pro její zastavení by musely bojující strany překonat vzájemnou nedůvěru a nenávist. Velmoci by pak musely obdobně najít sílu prosadit své zájmy a vůli překonat své rozpory v jiných oblastech. Nikdy v předchozí třech desítkách let se to však zcela nepodařilo.
