Článek
Na palubě letadlové lodi USS Abraham Lincoln se 1. května 2003 odehrávala nevídaná politická show. Americký prezident George W. Bush přiletěl v kokpitu vojenského letounu, aby v letecké kombinéze pronesl projev přenášený živě do celého světa.
Jen o šest týdnů dříve zahájily Spojené státy a hrstka jejich spojenců invazi do Iráku. Za pouhých 26 dní byla válka zdánlivě u konce. Irácké síly byly rozprášeny, režim Saddáma Husajna se zhroutil a zdálo se, že Spojené státy stojí na vrcholu své moci. Vždyť právě svrhly nebezpečného diktátora, který měl podle amerických představitelů vyvíjet zbraně hromadného ničení a podporovat terorismus.
Prezident přiletěl, aby oznámil světu, že hlavní bojové operace skončily a Irák čeká zářná budoucnost. Za jeho zády visel obří transparent s nápisem „Mission Accomplished“ – Mise splněna. Bushův projev měl pod tímto označením vstoupit do dějin, ale rozhodně ne způsobem, jaký si tehdy sám představoval.
Zatímco prezident oznamoval americký úspěch a faktický konec války, její mnohem delší, brutálnější a krvavější fáze právě začínala. Země se brzy propadla do chaosu, povstání a sektářského násilí, které si vyžádaly statisíce obětí. Fráze „Mission Accomplished“ se tak postupně proměnila v ironický symbol předčasně vyhlášeného vítězství a jednoho z největších strategických selhání americké zahraniční politiky 21. století.
Svět po 11. září
Teroristické útoky z 11. září 2001 otřásly Spojenými státy způsobem, který si dnes jen těžko dokážeme představit. Během jediného dopoledne zahynulo téměř tři tisíce lidí a Amerika poprvé po dlouhé době zažila rozsáhlý útok na vlastním území. Šok, strach a hněv rychle vystřídalo odhodlání zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo.
Administrativa prezidenta George W. Bushe reagovala vyhlášením globální války proti terorismu. Prvním cílem se stal Afghánistán, kde vládl Tálibán poskytující útočiště organizaci al-Káida a jejímu vůdci Usámovi bin Ládinovi. Americká armáda během několika týdnů svrhla režim v Kábulu a zdálo se, že nová strategie funguje.
V Bílém domě však sílilo přesvědčení, že samotný boj proti al-Káidě nestačí. Podle části amerického vedení představovaly hrozbu také státy, které by mohly podporovat terorismus nebo usilovat o získání zbraní hromadného ničení. Prezident Bush v lednu 2002 označil Irák, Írán a Severní Koreu za součást takzvané „osy zla“ a naznačil, že Spojené státy jsou připraveny proti podobným režimům zasáhnout i preventivně.
Právě Irák se postupně dostal do centra pozornosti. Saddám Husajn měl za sebou dlouhou historii konfliktů se sousedními státy, použití chemických zbraní během války s Íránem i brutální potlačování opozice. Navíc se již od války v Perském zálivu v roce 1991 nacházel pod mezinárodními sankcemi a dohledem zbrojních inspektorů OSN.
Americká administrativa začala veřejnost i spojence přesvědčovat, že irácký režim nadále disponuje chemickými a biologickými zbraněmi a že se pokouší získat i technologie potřebné k výrobě jaderné bomby. Někteří představitelé navíc naznačovali možné vazby mezi Bagdádem a teroristickými organizacemi. Přímé důkazy se sice nikdy neobjevily, ale ve společnosti stále poznamenané traumatem z 11. září nacházela podobná varování úrodnou půdu.
Na přelomu let 2002 a 2003 tak začala sílit představa, že Irák představuje nejen problém pro svůj region, ale také potenciální hrozbu pro bezpečnost Spojených států a jejich spojenců. Otázkou už nebylo, zda bude Saddám Husajn pod tlakem. Otázkou bylo, zda Washington sáhne k vojenskému řešení.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Během roku 2002 a na počátku roku 2003 Spojené státy stupňovaly diplomatický i vojenský tlak na Bagdád. Americká administrativa požadovala plnou spolupráci se zbrojními inspektory OSN a opakovaně varovala, že další obstrukce povedou k použití síly. Současně začaly do oblasti Perského zálivu proudit desetitisíce vojáků, stovky letadel a desítky válečných lodí.
Zatímco Washington tvrdil, že režim nadále skrývá zakázané zbraně a klame mezinárodní společenství, řada států v čele s Francií, Německem a Ruskem vyzývala k pokračování inspekcí a diplomatického řešení krize. Jednání v Radě bezpečnosti OSN se dostávala do slepé uličky a bylo stále zřejmější, že shoda mezi hlavními světovými mocnostmi nevznikne.
V prvních měsících roku 2003 se tak pozornost celého světa soustředila na hranice Iráku. Každý další přesun amerických jednotek, každá nová rezoluce a každý projev prezidenta Bushe přibližovaly okamžik, kdy se diplomatický spor změní ve válku. Ten nastal v noci z 19. na 20. března 2003. Po měsících napětí zahájily Spojené státy a jejich spojenci invazi do Iráku. Operace, která měla změnit Blízký východ, právě začínala.
Cesta do Bagdádu
Invaze začala sérií leteckých a raketových úderů na irácké cíle. Krátce poté překročily americké, britské a australské jednotky hranice z Kuvajtu a zahájily pozemní útok. Pentagon počítal s rychlým postupem, ale skutečný průběh operace předčil i optimistické odhady mnoha velitelů.
Irácká armáda, která ještě na papíře disponovala stovkami tisíc vojáků, se ukázala být mnohem slabší, než se předpokládalo. Roky sankcí, izolace a zanedbané údržby se podepsaly na technice i morálce. Mnohé jednotky se rozpadly ještě před přímým střetem s nepřítelem, jiné kladly jen symbolický odpor. Výjimkou byly některé elitní útvary Republikánské gardy, ani ty však nedokázaly zastavit technologickou a organizační převahu koaličních sil.
Američané využívali satelitní průzkum, přesně naváděnou munici, absolutní převahu ve vzduchu i moderní komunikační prostředky. Irácké jednotky často ani netušily, odkud přichází útok. Tankové kolony postupovaly hluboko do vnitrozemí, zatímco letectvo a vrtulníky ničily velitelská stanoviště, sklady munice i obrněnou techniku.
Symbolem celé kampaně se stala doktrína známá jako „Shock and Awe“ – šok a úžas. Jejím cílem bylo protivníka doslova ochromit masivní demonstrací vojenské síly. Televizní záběry nočního bombardování Bagdádu obletěly svět a vytvářely dojem, že se Irák střetl s protivníkem z úplně jiné technologické éry. Postup koaličních jednotek byl mimořádně rychlý. Už 3. dubna dorazily americké jednotky k bagdádskému letišti a o dva dny později podnikly první průniky přímo do irácké metropole. Obrana režimu se hroutila doslova před očima.
Dne 9. dubna 2003 pak přišel okamžik, který se stal jedním z nejznámějších symbolů celé války. Na bagdádském náměstí Firdos byla za pomoci amerického obrněného vozidla stržena obří socha Saddáma Husajna. Záběry padajícího diktátora okamžitě obletěly svět a mnozí je vnímali jako definitivní důkaz konce jeho režimu.
Ikonický záběr ze strhávání sochy Saddáma Husajna
Z vojenského hlediska šlo o mimořádně úspěšnou operaci. Bagdád padl za necelé tři týdny, irácké ozbrojené síly byly rozdrceny a koaliční ztráty zůstaly ve srovnání s předchozími velkými konflikty relativně nízké. Spojené státy utrpěly během hlavní fáze invaze jen něco přes stovku padlých vojáků. Ve Washingtonu zavládlo přesvědčení, že nejtěžší část války skončila.
Po pádu režimu převzaly správu země okupační úřady vedené Spojenými státy. V Bagdádu se usadili noví správci a začali připravovat přeměnu Iráku. Cílem bylo odstranit pozůstatky diktatury a vybudovat nový stát, který by se stal spojencem Západu a vzorem pro celý region.
Jedním z prvních kroků bylo rozpuštění irácké armády. Zanikly také bezpečnostní složky spojené s režimem a z veřejných funkcí byli odstraňováni členové vládnoucí strany Baas. Americké vedení věřilo, že tím definitivně přeruší vazby na diktaturu Saddáma Husajna a vytvoří prostor pro vznik nových institucí.
Banner na velícím můstku letadlově lodi
Současně však začaly přicházet první problémy. V mnoha městech vypuklo rozsáhlé rabování. Zmizelo vybavení úřadů, nemocnic, škol i státních podniků. V některých oblastech se rozpadl běžný pořádek a bezpečnostní situace se zhoršovala. Když se novináři ptali amerických představitelů na chaos v ulicích, ministr obrany Donald Rumsfeld reagoval slovy, která se později stala slavnými: „Stuff happens.“ V překladu zhruba „takové věci se prostě stávají“. Podle jeho názoru šlo o dočasné problémy provázející pád autoritářského režimu a přechod k novému uspořádání.
Přes všechny potíže však ve Washingtonu i mezi většinou velitelů převládal optimismus. Hlavní vojenské cíle byly splněny, Saddámův režim zmizel a koaliční jednotky ovládaly zemi. Americká média přinášela záběry vojáků vítaných částí obyvatelstva a politici hovořili o začátku nové éry pro Irák i celý Blízký východ. V této atmosféře se Bílý dům rozhodl uspořádat událost, která měla symbolicky potvrdit americké vítězství. Dne 1. května 2003 se proto pozornost médií z celého světa upřela na letadlovou loď USS Abraham Lincoln plující v Tichém oceánu.
Show na palubě letadlové lodi
Pokud měl projev symbolizovat americké vítězství, pak byla kulisa zvolena dokonale. George W. Bush nepřijel na tiskovou konferenci do Bílého domu ani nevystoupil zpoza řečnického pultu v Oválné pracovně. Žádné sako, kravata ani státnické prostředí, na které byli Američané u podobných vystoupení zvyklí.
Místo toho se prezident objevil na palubě letadlové lodi USS Abraham Lincoln v letecké kombinéze. Na loď přiletěl v proudovém letounu S-3 Viking a televizní kamery pečlivě zachytily každý okamžik jeho příletu. Následovalo fotografování s piloty, námořníky a členy posádky. Bush, který během služby v Národní gardě sám létal na stíhacích letounech, působil v celé scéně sebejistě a přirozeně.
Bush po příletu na letadlovou loď
Samotný přílet prezidenta byl pečlivě připravenou součástí celé události. USS Abraham Lincoln se nacházela stovky kilometrů od pobřeží a Bush přiletěl na palubu v letounu S-3 Viking s volacím znakem „Navy One“. Dodnes jde o jediný případ v historii, kdy americký prezident použil toto označení. Už samotný přílet tak působil jako součást velkolepého představení, které mělo zdůraznit výjimečnost okamžiku.
Událost byla od začátku koncipována jako demonstrace americké síly. V záběrech se objevovala letadla na palubě, námořníci v uniformách i samotná letadlová loď, jeden z nejviditelnějších symbolů vojenské moci Spojených států. V době, kdy byla americká veřejnost stále opojena rychlým vítězstvím v Iráku, šlo o mimořádně působivou podívanou. Poté přišel samotný projev.
Bush v něm poděkoval americkým vojákům a spojencům za jejich službu a oznámil, že hlavní bojové operace v Iráku skončily. Připomněl pád Saddámova režimu, hovořil o osvobození iráckého lidu a vyjádřil přesvědčení, že země nyní dostane šanci na lepší budoucnost. Současně upozornil, že nebezpečí zcela nezmizelo a že některé úkoly ještě zůstávají před americkými jednotkami. Je zajímavé, že prezident během projevu nikdy nepronesl slavnou větu „Mission Accomplished“ neboli „Mise splněna“. Tato slova se nacházela na obřím transparentu zavěšeném za jeho zády. Podle pozdějšího vysvětlení měla odkazovat na návrat posádky USS Abraham Lincoln z dlouhého nasazení, nikoli na konec války v Iráku. Jenže veřejnost i média si celou událost vyložily jinak.
Televizní stanice, noviny i komentátoři začali Bushovo vystoupení okamžitě spojovat právě s nápisem na transparentu. Pro většinu lidí splýval prezident, jeho projev i slogan za jeho zády v jediný obraz: Amerika zvítězila a válka skončila. Televizní záběry z paluby okamžitě převzaly stanice po celém světě. Novinové titulní strany následující den zaplnily fotografie prezidenta v letecké kombinéze před řadami námořníků a bojových letadel. Pro mnoho Američanů představovala tato scéna potvrzení, že země dokázala po traumatu z 11. září znovu projevit svou sílu a odhodlání.
S personálem lodi
V té chvíli to znělo logicky. Bagdád padl, Saddám Husajn zmizel, irácká armáda byla rozdrcena a Spojené státy se zdály být neotřesitelným vládcem situace. Historie však ukázala, že prezident i transparent za jeho zády měli k pravdě dál, než si tehdy dokázal představit téměř kdokoli na palubě USS Abraham Lincoln.
Jen několik hodin po projevu málokoho napadlo, že právě vzniká jedna z nejznámějších politických fotografií 21. století. Ještě méně lidí by tehdy uvěřilo, že o několik let později bude tentýž snímek používán především jako připomínka toho, jak nebezpečné může být zaměnit vojenské vítězství za skutečné ukončení války. Pád režimu totiž ještě neznamenal, že Irák je poražený a pacifikovaný. Zatímco se svět díval na triumfální vystoupení amerického prezidenta, v ulicích iráckých měst se už začínaly objevovat první náznaky problémů, které měly brzy přerůst v mnohem vážnější krizi.
Válka teprve začínala
Jenže zatímco ve Spojených státech se slavilo vítězství, situace v Iráku se začala vyvíjet úplně jinak, než plánovali architekti invaze. Nejprve šlo o zdánlivě izolované incidenty. Na koaliční vojáky začaly útočit malé skupiny ozbrojenců, objevovaly se přepady hlídek a střelba na kontrolní stanoviště. Americké velení předpokládalo, že jde o poslední zbytky odporu věrné svrženému režimu a že bezpečnostní situace se postupně uklidní. Místo toho násilí sílilo.
Útočníci se rychle přizpůsobovali technologické převaze protivníka. Vyhýbali se otevřeným střetům a stále častěji využívali improvizované výbušné nálože, známé pod zkratkou IED. Nenápadně ukryté bomby podél silnic se brzy staly jednou z největších hrozeb pro americké vojáky. Obrněná vozidla, která si bez větších problémů poradila s iráckými tanky, se najednou ocitla v boji s nepřítelem, kterého nebylo vidět.
Výbuch nálože v Iráku
Bezpečnostní problémy navíc zdaleka neomezovaly pouze útoky na koaliční vojáky. Kolaps státní moci otevřel prostor zločineckým gangům, ozbrojeným milicím i různým extremistickým skupinám. V některých oblastech se lidé báli vycházet po setmění, únosy a vydírání se staly běžnou součástí života a nově vznikající irácké úřady jen obtížně prosazovaly svou autoritu.
Postupně navíc začaly na povrch vyplouvat staré křivdy, které byly za vlády Saddáma Husajna dlouhá léta drženy pod pokličkou. Pád režimu odstranil strach z represí, ale současně uvolnil napětí mezi jednotlivými náboženskými a etnickými skupinami. V některých oblastech následovala vlna odvet, vyřizování účtů a násilí mezi komunitami, které spolu žily vedle sebe po generace.
Rok 2004 ukázal, že problém je mnohem vážnější, než si Washington připouštěl. Symbolem odporu proti americké přítomnosti se stalo město Fallúdža západně od Bagdádu. Po zabití čtyř amerických kontraktorů a následném zohavení jejich těl zahájily americké jednotky rozsáhlé operace s cílem město ovládnout. Tvrdé boje v hustě zastavěných ulicích si vyžádaly vysoké ztráty na obou stranách a ukázaly, že povstalci jsou schopni vzdorovat i nejsilnější armádě světa.
Ve stejném roce přišla další rána. Na veřejnost pronikly fotografie z věznice Abu Ghraib, na nichž američtí vojáci ponižovali a týrali irácké vězně. Snímky šokovaly svět a staly se propagandistickým darem pro všechny odpůrce americké přítomnosti v zemi. Obraz osvoboditelů, kteří měli přinést demokracii a lepší budoucnost, utrpěl těžkou trhlinu.
Mezitím rostl počet útoků, bombových atentátů i civilních obětí. To, co mělo být krátkou a relativně levnou operací, se začalo měnit v dlouhou a vyčerpávající válku. Každý další měsíc přinášel nové mrtvé vojáky, nové útoky a nové pochybnosti o tom, zda mají Spojené státy situaci skutečně pod kontrolou.
Povstalecké skupiny byly stále aktivnější, sektářské násilí nabíralo na intenzitě a některé části země se postupně vymykaly kontrole irácké vlády i koaličních sil. Optimismus, který panoval na jaře 2003, rychle mizel. V květnu 2003 se zdálo, že největší výzvou bude vybudovat v Iráku fungující demokracii. O několik let později už bylo zřejmé, že mnohem naléhavějším úkolem je zabránit tomu, aby se země definitivně propadla do chaosu a občanské války.
A zatímco se Irák propadal do násilí, povstání a občanské války, visela ve vzduchu ještě jedna otázka. Právě kvůli ní totiž americká administrativa přesvědčovala vlastní veřejnost i spojence, že invaze je nezbytná. Kde jsou Saddámovy zbraně hromadného ničení?
Zbraně, které neexistovaly
Americké a britské jednotky mezitím pročesávaly zemi od severu k jihu. Specialisté prohledávali vojenské základny, sklady, výzkumná centra i objekty spojované s iráckými zbrojními programy. Pátrání trvalo měsíce. Vlády ve Washingtonu i Londýně opakovaně ujišťovaly veřejnost, že důkazy se dříve nebo později objeví. Jenže neobjevily.
Postupně začalo být stále jasnější, že předválečná tvrzení byla přinejmenším výrazně přehnaná. Nenalezly se sklady chemických zbraní, které měly představovat bezprostřední hrozbu. Nepotvrdily se ani aktivní programy výroby biologických zbraní či tajný vývoj jaderného arzenálu, před nímž američtí představitelé varovali v měsících před invazí.
Šlo o obrovskou ránu pro důvěryhodnost Spojených států i jejich spojenců. Právě existence zbraní hromadného ničení totiž představovala jeden z hlavních argumentů, jímž byla válka ospravedlňována před vlastními občany i mezinárodním společenstvím.
S přibývajícími lety začali někteří politici a představitelé administrativy připouštět, že zpravodajské informace byly chybné, neúplné nebo špatně vyhodnocené. Kritici naopak tvrdili, že si politické vedení vybíralo pouze informace podporující předem přijaté rozhodnutí o invazi. Spor o to, zda šlo o omyl, selhání zpravodajských služeb nebo vědomou manipulaci, pokračuje dodnes. Mezitím však válka pokračovala.
Počet amerických obětí rostl, náklady na konflikt se vyšplhaly do stovek miliard dolarů a stabilizace země zůstávala v nedohlednu. Přes dočasné zlepšení bezpečnostní situace po navýšení amerických sil v roce 2007 se nepodařilo vytvořit takový Irák, jaký si plánovači ve Washingtonu představovali na jaře 2003.
V prosinci 2011 opustily poslední americké bojové jednotky irácké území. Po téměř devíti letech války se zdálo, že americká kapitola v Iráku konečně končí.Ani tentokrát však nešlo o definitivní tečku. Rozvrácená země, oslabené státní instituce, sektářské napětí a pokračující nestabilita vytvořily prostředí, ve kterém začaly sílit nové extremistické organizace. Nejznámější z nich se stal Islámský stát. Když jeho bojovníci v roce 2014 obsadili rozsáhlá území Iráku a Sýrie, byly Spojené státy nuceny znovu vojensky zasáhnout v zemi, z níž se před několika lety stáhly.
Bilance irácké války zůstává předmětem sporů. Jisté však je, že si konflikt vyžádal statisíce mrtvých, miliony uprchlíků a zanechal za sebou zemi poznamenanou násilím, extremismem a hlubokými společenskými ranami. Místo rychlého vítězství následovala léta bojů, jejichž důsledky jsou patrné dodnes.
S postupem času se navíc začal měnit i pohled na samotný projev z 1. května 2003. Jak se situace v Iráku zhoršovala, Bílý dům stále častěji vysvětloval, že transparent „Mission Accomplished“ neměl oznamovat konec války, ale připomínat úspěšné nasazení posádky USS Abraham Lincoln. Prezidentovi spolupracovníci opakovaně zdůrazňovali, že slogan nebyl určen jako vyhlášení vítězství v Iráku.
Takové vysvětlení však přicházelo příliš pozdě. Pro většinu veřejnosti se totiž nápis neoddělitelně spojil s Bushovým projevem a tehdejší atmosférou triumfu. Sám George W. Bush později připustil, že transparent vytvořil mylný dojem a stal se jednou z největších komunikačních chyb jeho prezidentství.
I proto fotografie George W. Bushe na palubě USS Abraham Lincoln stala jedním z nejznámějších symbolů moderní politiky. Ne kvůli triumfu, který měla zachycovat, ale kvůli tomu, jak moc se tehdejší očekávání lišila od reality. Transparent „Mission Accomplished“ měl být oslavou úspěšně dokončené operace. Dnes je mnohem častěji připomínán jako varování před přehnaným sebevědomím, politickým triumfalismem a vírou, že svrhnout režim je totéž jako vyhrát válku. Irák totiž ukázal, že vyhrát invazi a vyhrát mír jsou dvě zcela odlišné věci
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.presidency.ucsb.edu/documents/address-the-nation-the-end-major-combat-operations-iraq
https://www.navalhistory.org/2013/05/01/navy-one-and-mission-accomplished
https://www.brookings.edu/articles/the-iraq-war-and-the-lessons-of-history/
https://www.cfr.org/global-conflict-tracker/conflict/conflict-iraq
