Článek
Ponurá vysoká místnost bez oken. Uprostřed stojí kremační pec a před ní nosítka, k nimž je ocelovým lanem připoután živý muž v obleku. Vidí přímo na otevřená dvířka pece a plameny uvnitř. Křičí, zmítá se a snaží se nosítka převrátit. Čtyři muži je ale zvednou a položí na kolejnice vedoucí přímo k peci. Připoutaný se snaží zachytit rukama čehokoliv kolem sebe, marně. Nosítka se pomalu rozjíždějí, plameny už olizují jeho boty. Pak přijde poslední prudké strčení, nosítka zmizí uvnitř a železná vrata se zavřou.
Takto měl podle jedné z verzí skončit Oleg Peňkovskij, plukovník sovětské vojenské rozvědky GRU, válečný veterán, muž s přístupem k nejpřísněji střeženým tajemstvím Sovětského svazu a zároveň jeden z nejcennějších západních špionů celé studené války. Pro Moskvu byl zrádcem, který předal nepříteli tisíce stran tajných dokumentů. Pro Západ mužem, jehož informace pomohly v nejnebezpečnějších dnech karibské krize pochopit skutečné možnosti sovětských raket a přispěly k tomu, že se svět nepropadl do jaderné války.
Přitom všechno začalo mnohem obyčejněji. Peňkovskij byl ambiciózním sovětským důstojníkem, který chtěl udělat velkou kariéru, dlouho se mu to dařilo, ale kvůli hříchům svého otce o svůj sen přišel.
Muž, který chtěl mít všechno
Oleg Vladimirovič Peňkovskij se narodil 23. dubna 1919 ve Vladikavkazu na severním Kavkaze, v době ruské občanské války. Jeho otec Vladimir bojoval jako důstojník Bílé armády proti bolševikům a zemřel ještě v roce synova narození. Oleg jej nepoznal a vyrůstal s matkou. V Sovětském svazu však podobný rodinný původ nebyl pouhou rodinou historií. Dítě sice neneslo právní odpovědnost za rodiče, kádrový posudek a třídní původ však mohly člověka pronásledovat desítky let. Syn bělogvardějského důstojníka rozhodně neměl ideální předpoklady pro kariéru v Rudé armádě.
Peňkovskému se přesto podařilo tento handicap téměř dokonale překonat. Roku 1937 nastoupil do 2. kyjevské dělostřelecké školy a o dva roky později ji dokončil jako mladý důstojník. Vstoupil do komunistické strany, sloužil během sovětsko-finské války a po německém útoku na Sovětský svaz prošel také druhou světovou válkou. Část konfliktu strávil ve štábních a instruktorských funkcích, později se dostal k bojovým jednotkám, byl raněn a postupoval v hodnostech. Na konci války z něj byl zkušený důstojník s vyznamenáními a kontakty.
Nejdůležitější z nich získal v roce 1944, kdy se dostal do štábu generála Sergeje Varencova, velitele dělostřelectva 1. ukrajinského frontu. Mezi oběma muži vznikl blízký vztah, který přežil válku. Varencov se stal Peňkovského ochráncem a patronem a postupně sám vystoupal až do nejvyšších pater sovětské armády. Pro mladého důstojníka to byla mimořádná výhoda, v sovětském systému samozřejmě rozhodovalo vzdělání, služební hodnocení a politická spolehlivost, ale stejně důležité bylo, kdo člověka znal a kdo byl ochoten se za něj postavit.
Sergej Varencov - patron, který popmohl plukovníkovi v počátcích kariéry
Peňkovskij navíc uměl podobné příležitosti využívat. Po válce absolvoval prestižní Frunzeho vojenskou akademii a později Vojenskou diplomatickou akademii, která připravovala mimo jiné budoucí důstojníky vojenské rozvědky. Pomohlo mu také manželství s Věrou Gapanovičovou, dcerou generála Dmitrije Gapanoviče. Na jedné straně tedy měl mocného patrona Varencova, na druhé rodinné vazby do nejvyšších důstojnických kruhů. Byl společenský, sebevědomý, uměl navazovat známosti a dobře chápal jejich cenu.
V roce 1953 vstoupil do GRU, Hlavní zpravodajské správy sovětského generálního štábu. Následovalo zahraniční působení v Turecku a další studium, tentokrát zaměřené na raketovou techniku. To byla v Chruščovově Sovětském svazu mimořádně perspektivní specializace, balistické rakety a jaderné zbraně se stávaly hlavním symbolem sovětské vojenské moci a informace o jejich parametrech, rozmístění a způsobu použití patřily k nejcitlivějším tajemstvím země.
Peňkovskij jim rozuměl a zároveň měl díky Varencovovi přístup k lidem, kteří o nich rozhodovali. Mezi jeho známé patřil také Ivan Serov, někdejší šéf KGB a pozdější náčelník GRU. Na přelomu padesátých a šedesátých let tak mohl při pohledu na svůj život vidět především úspěch. Byl plukovníkem, válečným veteránem, absolventem elitních škol, pracoval pro vojenskou rozvědku, sloužil v zahraničí a osobně znal generály a maršály. Bylo mu něco přes čtyřicet a před sebou mohl mít ještě dlouhou kariéru. Pro většinu důstojníků by to byl životní úspěch, Olegu Peňkovskému to však nestačilo.
Minulost, která mu zavřela cestu nahoru
Peňkovskij byl mimořádně ambiciózní a podle pozdějších západních hodnocení také ješitný. Rád zdůrazňoval, koho zná, dával najevo vlastní význam a velmi citlivě vnímal rozdíl mezi postavením, které měl, a tím, které podle svého názoru mít měl. Generálská hodnost pro něj nebyla fantastickým snem. Jeho tchán byl generál, jeho patron Varencov stoupal ještě výš a Peňkovskij mezi podobnými lidmi běžně pobýval, byl proto přesvědčen, že do jejich světa patří.
Jenže další krok jeho kariéry narazil na minulost, kterou nedokázal změnit. Při prověřování před plánovaným vysláním do Indie se znovu objevila skutečnost, že jeho otec nebyl pouze člověkem s problematickým původem, ale přímo důstojníkem, který bojoval proti bolševikům. Peňkovskij měl navíc v minulosti uvádět jinou verzi otcova osudu. Z pohledu bezpečnostního aparátu tak vznikal problém nejen s rodinným původem, ale také s otázkou, zda důstojník GRU nelhal ve vlastních kádrových materiálech.
Plánované vyslání padlo, Peňkovskij přitom nebyl propuštěn z armády ani společensky zničen, díky Varencovovi získal dobré místo ve Státním výboru pro koordinaci vědeckovýzkumných prací, mohl dál cestovat, setkávat se se zahraničními návštěvníky a udržoval kontakty s armádou. Pro většinu lidí by to stále byla záviděníhodná kariéra. Peňkovskij ale zřejmě začal věřit, že právě kvůli černé skvrně v osobním spisu nikdy nedostane generálské hvězdy, po kterých tak toužil.
Zde lze hledat jednu z příčin jeho pozdější zrady. Peňkovskij podle západních důstojníků, kteří ho později poznali, spojoval mimořádnou odvahu s obrovským egem. Toužil po uznání a byl přesvědčen o vlastní výjimečnosti. Aby postoupil dále, měl za sebou válku, stranickou legitimaci, službu v armádě, několik akademií i práci v rozvědce, a přesto mu jeho nadřízení nakonec oznámili, že ho dále nepustí.
Současně skutečně začal kritizovat Chruščova a sovětský režim. Tvrdil, že se obává nebezpečné zahraniční politiky Moskvy a jaderné války, fascinoval ho Západ a postupně se u něj objevovala stále silnější nenávist k vlastnímu státu. Nakolik šlo o skutečné ideové přesvědčení a nakolik o ospravedlnění uraženého kariéristy, už nelze přesně zjistit. Pravděpodobně v tom bylo všechno zároveň – zklamání, ambice, ego, odpor k režimu i přesvědčení, že jeho vlastní schopnosti nejsou v Moskvě náležitě oceněny. Někdy kolem roku 1960 se proto rozhodl, že je nabídne někomu jinému.
Sovětský plukovník se nabídl Američanům
CIA Peňkovského nenaverbovala, nemusela ho vydírat ani měsíce přesvědčovat ke spolupráci. Nabídl se sám a překvapivě dlouho měl problém přimět Američany, aby mu vůbec uvěřili.
V létě 1960 se v Moskvě pokoušel prostřednictvím západních návštěvníků dostat zprávu na americké velvyslanectví. Jednomu americkému studentovi předal balíček určený pro CIA a přiložil materiály, kterými chtěl dokázat, že skutečně disponuje citlivými informacemi. Jenže místo nadšení přišla nedůvěra. Sovětský plukovník s vazbami na GRU, který se sám nabízí nepříteli, vypadal až příliš dobře. CIA musela počítat s tím, že jde o provokaci KGB, jejímž cílem může být odhalení amerických důstojníků nebo předávání dezinformací.
Peňkovskij se ale nevzdal. Hledal další prostředníky a opakovaně dával najevo, že má co nabídnout. Nakonec do příběhu vstoupil člověk, který na první pohled neměl se špionáží mnoho společného, britský obchodník Greville Wynne.
Wynne cestoval za obchodem do zemí východního bloku, a to z něj dělalo zajímavého pomocníka britské MI6. Diplomat v Moskvě byl téměř automaticky sledován, obchodník však mohl navštěvovat sovětské podniky, úředníky i restaurace a jeho opakované cesty za železnou oponu měly přirozené vysvětlení. Britská rozvědka jej proto využívala jako člověka schopného navazovat kontakty tam, kde by přítomnost profesionálního důstojníka tajné služby budila příliš velkou pozornost.
Pro Peňkovského byl ideální, pracoval ve výboru, který udržoval vědeckotechnické a obchodní kontakty se zahraničím, takže schůzky se západním obchodníkem nebyly podezřelé. Wynne se postupně stal prostředníkem mezi ním a britskou rozvědkou a Britové do operace zapojili také CIA.
Rozhodující okamžik přišel v dubnu 1961, kdy Peňkovskij odcestoval se sovětskou delegací do Londýna. Tam ho mohli Američané a Britové konečně vyslýchat bez bezprostředního dohledu KGB. Peňkovskij začal popisovat GRU, sovětské velení, raketové síly, vojenskou doktrínu i generály, které osobně znal. Jeho informace bylo možné porovnávat s jinými zdroji a rychle se ukázalo, že před nimi nesedí nastrčený bezvýznamný úředník.
Dostal malý fotoaparát Minox, instrukce k tajné komunikaci a práci s mrtvými schránkami. CIA mu přidělila krycí označení HERO, zatímco materiály pocházející od něj se v americkém systému objevovaly pod označením IRONBARK. Pak se Peňkovskij vrátil do Moskvy a začala skutečná špionážní práce.
Špion vynášel klíčová tajemství
Peňkovského hlavním nástrojem se stal miniaturní fotoaparát, kterým fotografoval tajné dokumenty stránku po stránce. Využíval své zaměstnání, staré kontakty v armádě, a především důvěru lidí, kteří jej znali celé roky. Fotografoval vojenské příručky, organizační tabulky, technickou dokumentaci a materiály týkající se raketových jednotek, logistiky, velení a výcviku. Podle západních údajů předal během přibližně šestnácti měsíců tisíce stran dokumentů a k tomu absolvoval dlouhé výslechy při cestách na Západ. Jeho hodnota přitom nespočívala pouze v množství předaného „papíru“, ale rozuměl tomu, co fotografoval, a dokázal analytikům vysvětlit význam jednotlivých dokumentů, jejich původ i lidi, kteří podle nich pracovali.
Dostat materiál ven bylo téměř stejně obtížné jako ho získat. Část převážel Wynne, další spojení zajišťovala Janet Chisholmová, manželka britského diplomata a pracovníka MI6 Rauriho Chisholma. Peňkovskij se s ní mohl zdánlivě náhodně setkávat na veřejných místech, zatímco ona se pohybovala po Moskvě s dětmi. Předání filmu nebo balíčku mohlo trvat jen několik sekund. Používali rovněž mrtvé schránky, aby se agent s kurýrem nemusel osobně potkat.
Peňkovskij mezitím dál chodil do práce a stýkal se s lidmi, jejichž tajemství fotografoval. Rozsah jeho činnosti z něj udělal tak mimořádného agenta a více než rok fungoval téměř jako otevřené okno do části sovětského vojenského aparátu. Informace, které vynášel, byy pro Washington mimořádně důležité.
Nikita Chruščov rád budil dojem, že Sovětský svaz vyrábí balistické rakety téměř bez omezení. Země vypustila Sputnik, poslala do vesmíru Jurije Gagarina a veřejně předváděla nové zbraně. Chruščov mluvil o raketách vyráběných „jako klobásky“ a ve Spojených státech se rozšířil strach z takzvané missile gap – představy, že Moskva získává v mezikontinentálních raketách nebezpečný náskok.
Realita byla podstatně méně impozantní. Sovětské strategické raketové síly byly smrtelně nebezpečné, ale první mezikontinentální systémy byly složité, těžkopádné a jejich počet byl menší, než se mnozí Američané obávali. Peňkovskij nebyl jediným člověkem, který Washingtonu pomohl tuto skutečnost odhalit. Velkou roli hrála průzkumná letadla, první družice, elektronické zpravodajství a další zdroje. Jeho materiály ale poskytovaly něco mimořádného – pohled zevnitř.
Vojenské příručky ukazovaly, jak jsou raketové jednotky organizovány, jak dlouho trvá příprava zbraně, jaké vybavení potřebují a jaké postupy musí obsluha před odpálením provést. Propaganda mohla tvrdit cokoliv, ale interní předpisy určené vlastní armádě byly mnohem střízlivější.
Zvláštní význam měly informace o raketách R-12, které NATO označovalo jako SS-4. Nešlo o mezikontinentální zbraň schopnou z území SSSR zasáhnout celé Spojené státy, v Evropě však představovala vážnou jadernou hrozbu. Její nasazení vyžadovalo transportní prostředky, palivo, okysličovadlo, velitelská stanoviště a další techniku. Celá raketová jednotka tak na zemi zanechávala charakteristickou stopu a Peňkovského dokumenty Američanům pomáhaly pochopit, co přesně mají hledat.
Chruščovovo chlubení tím ztrácelo sílu, Washington začínal lépe chápat, co Sověti skutečně dokážou a kde jsou jejich limity. Peňkovskij přitom nemohl tušit, jak brzy budou právě informace o SS-4 potřeba. V létě 1962 začal Sovětský svaz v naprostém utajení přesouvat vojáky, techniku a jaderné zbraně přes Atlantik na Kubu a mezi nimi byly i rakety R-12.
Říjen 1962: Peňkovského hvězdná hodina
V průběhu 14. října 1962 přeletěl nad Kubou americký průzkumný letoun U-2. Na jeho fotografiích se objevily rozestavěné sovětské raketové základny, odpalovací zařízení a podpůrná technika. O dva dny později se o nálezu dozvěděl prezident Kennedy a naplno vypukla karibská krize.
Samotné fotografie ale neodpovídaly na všechno. Washington potřeboval vědět, jaké rakety Sověti rozmístili, jaký mají dolet, jak dlouho trvá jejich příprava a v jakém stadiu použitelnosti se základny nacházejí. V té chvíli získaly Peňkovského materiály mimořádnou cenu. Na snímcích mohli identifikovat R-12 neboli SS-4 a sledovat techniku, která k nim patřila. Postupně zjistili, že Sověti nebudují jedno improvizované stanoviště, ale celou síť základen. Vedle SS-4 se připravovala také místa pro výkonnější R-14, označované na Západě jako SS-5.
Hodnocení z 18. října přímo spojovalo fotografie U-2 s informacemi získanými v rámci IRONBARK. Americké vedení tak dostávalo stále přesnější představu nejen o existenci raket, ale i o tom, jak rychle mohou být připraveny k použití. Kennedy mezitím zvažoval letecký útok, invazi, námořní blokádu i diplomatické řešení. Každá možnost nesla riziko sovětské odpovědi v Evropě nebo přímého jaderného střetu.
Prezident nakonec zvolil námořní „karanténu“ Kuby. Krize dále eskalovala, americké strategické síly přešly do vysoké pohotovosti, Sověti pokračovali v přípravě svých raket a 27. října protivzdušná obrana na Kubě sestřelila U-2 s pilotem Rudolfem Andersonem. Téhož dne další americký U-2 omylem pronikl nad sovětské území a v Atlantiku americké lodě donutily k vynoření sovětskou ponorku B-59, která nesla jaderné torpédo. Několik chybných rozhodnutí mohlo změnit dějiny.
Nakonec se Kennedy s Chruščovem dohodli. Sovětské rakety z Kuby zmizely, Spojené státy slíbily, že ostrov nenapadnou, a neveřejně přistoupily také na odstranění svých raket Jupiter z Turecka.
Peňkovského význam byl v tom, že v okamžiku, kdy americký prezident rozhodoval mezi blokádou, náletem a invazí, nemuseli jeho zpravodajci pracovat úplně naslepo. Měli podrobný obraz sovětských raket a jejich možností. Pomohl tedy lidem, kteří rozhodovali o osudu světa, lépe pochopit, proti čemu stojí. Díky vyzrazeným materiálům znali Američané sovětské možnosti a věděli, že nemusí Sovětům nutně ustupovat. Zatímco se ale ve Washingtonu pracovalo s jeho materiály, jejich autor už v Moskvě bojoval o vlastní život.
KGB mu byla na stopě
Přesný okamžik, kdy KGB začala Peňkovského podezírat, dodnes není úplně jasný. Sovětská kontrarozvědka intenzivně sledovala západní ambasády a do její pozornosti se dostala také rodina Rauriho Chisholma. Peňkovského kontakty s Janet Chisholmovou tak postupně začal vzbuzovat pozornost.
KGB ho nezatkla okamžitě, protože pro kontrarozvědku bylo výhodnější sledovat podezřelého agenta a zjistit jeho kontakty, kurýry a způsob předávání materiálů. Peňkovskij dál chodil do práce a setkával se se známými, zatímco kolem něj přibývalo očí a uší. Podle pozdějších popisů získala KGB možnost kontrolovat jeho byt a shromažďovala důkazy o fotografování dokumentů i kontaktech se Západem.
Dům, kde Peňkovský žil a kde ho KGB sledovala
Právě délka sledování později vyvolala pochybnosti, někteří západní zpravodajci se ptali, zda Sověti Peňkovského neodhalili mnohem dříve a nenechali ho pokračovat záměrně. V krajní verzi se objevila dokonce teorie, že mohl být dvojitým agentem, jehož prostřednictvím KGB předávala Západu vybrané informace. Přesvědčivé důkazy pro tuto variantu ale chybějí a množství materiálů, které poskytl, bylo pro Sovětský svaz prokazatelně škodlivé.
Nakonec 22. října 1962 KGB Peňkovského zatkla, přičemž časová shoda byla pozoruhodná. Ve stejný den se John F. Kennedy chystal v televizi oznámit americké veřejnosti existenci sovětských raket na Kubě. Zatímco se svět dozvídal, že stojí na pokraji jaderné války, muž, jehož informace pomohly tyto rakety vyhodnocovat, už seděl v sovětských rukou.
KGB se následně zaměřila také na jeho spolupracovníky. Janet Chisholmovou chránilo diplomatické postavení jejího manžela. Greville Wynne však takové štěstí neměl. Začátkem listopadu 1962 byl při obchodní cestě zatčen v Budapešti, předán Sovětům a převezen do Moskvy.
Proces se zrádcem
Následovaly měsíce výslechů a Peňkovskij dobře věděl, že jeho vyhlídky jsou nulové. Sovětské orgány nepotřebovaly zjistit pouze to, jak špionáž skutečně prováděl, chtěly vědět, co přesně předal, kdo jeho materiály přebíral, jak fungovalo spojení a jak hluboko dokázaly CIA a MI6 proniknout do sovětského vojenského aparátu.
V květnu 1963 začal v Moskvě veřejný proces s Peňkovským a Wynnem. Pro sovětskou propagandu šlo o příležitost ukázat, jak západní rozvědky verbují sovětské občany a využívají i zdánlivě nevinné obchodníky. Peňkovskij se přiznával a byl vykreslován jako zkažený kariérista, který zradil vlast kvůli osobním ambicím a touze po západním životě.
Moment během soudu s Peňkovským
Proces však zároveň odhaloval něco pro Moskvu velmi nepříjemného. Peňkovskij nebyl bezvýznamným člověkem z okraje systému. Byl plukovníkem vojenské rozvědky, absolventem elitních akademií a chráněncem významných velitelů. Čím většího zrádce z něj propaganda vytvářela, tím silněji se nabízela otázka, jak jej sovětský systém vůbec mohl pustit k tak citlivým tajemstvím.
Podle očekávání byl 11. května 1963 odsouzen k smrti, zatímco Greville Wynne dostal osm let vězení, na rozdíl od Peňkovského měl pro Moskvu směnnou hodnotu. V dubnu 1964 byl vyměněn za sovětského agenta Konona Molodého, známého na Západě jako Gordon Lonsdale, a vrátil se do Británie.
Peňkovského pád ale zasáhl i muže stojící mnohem výš. Jeho dlouholetý patron Sergej Varencov nebyl obviněn ze špionáže, ale přišel o funkce, byl degradován a ztratil významnou část svého postavení. Muž, který Peňkovskému pomáhal budovat kariéru, nakonec kvůli němu přišel o vlastní.
Aféra zasáhla také GRU a její vedení. Pod tlakem se ocitl Ivan Serov, jehož kariéra se rovněž zhroutila. Peňkovského případ byl ponížením celého bezpečnostního aparátu. Systém, který měl chránit nejcitlivější sovětská vojenská tajemství, si svého zrádce sám vychoval, vzdělal a umožnil mu dostat se k nim. I proto musel být trest co nejpřísnější.
Zastřelen, nebo upálen zaživa?
Podle oficiální a nejlépe doložené verze byl Oleg Peňkovskij 16. května 1963 zastřelen a jeho tělo následně zpopelněno. Kolem posledních měsíců jeho života však vznikla řada pochybností a část z nich se netýká jen způsobu popravy.
Někteří západní zpravodajci nikdy úplně nepřestali pochybovat, zda Peňkovskij nebyl alespoň část své kariéry pod kontrolou KGB. Podezření podporovali mimo jiné James Jesus Angleton, sovětský přeběhlík Anatolij Golicyn nebo britský důstojník Peter Wright. Argumentovali mimo jiné tím, že Peňkovskij předával téměř neuvěřitelně cenné informace, a přesto ho sovětská kontrarozvědka nechala poměrně dlouho pokračovat.
Proti tomu stojí jednoduchý problém, informace, které Západu poskytl, Sovětskému svazu skutečně škodily a řadu z nich bylo možné ověřit pomocí dalších zdrojů. Mnohem pravděpodobnější proto je, že KGB Peňkovského postupně odhalila a nějakou dobu jej sledovala, aby rozkryla jeho spojení. To ale nevylučuje, že se Sověti po jeho odhalení pokusili jeho komunikační systém využít.
Zde se objevuje jedna z nejpodivnějších epizod případu. CIA a MI6 připravily pro Peňkovského nouzový systém, kterým měl v krajní situaci varovat před bezprostředně hrozícím sovětským útokem. Začátkem listopadu 1962, kdy už měl být podle oficiální verze ve vězení, byl podobný mechanismus skutečně aktivován a americký diplomat při pokusu zkontrolovat mrtvou schránku padl do sovětské pasti. Kdo signál vyslal, není zcela jasné. Mohla to být jednoduše KGB, která z Peňkovského dostala komunikační postupy. Objevila se však i spekulace, že se na tom podílel sám vězněný Peňkovskij.
Taková možnost působí zvlášť znepokojivě ve světle jeho vlastních návrhů západním zpravodajcům. Obraz Peňkovského jako klidného odpůrce jaderné války je totiž příliš jednoduchý. Jeho odpor k sovětskému režimu získával postupně téměř fanatickou podobu. Hovořil o preventivním úderu proti Sovětskému svazu, uvažoval o odstranění Chruščova a podle pozdějších rozborů nabízel i pomoc při případném použití malých jaderných náloží proti důležitým cílům přímo v Moskvě.
Poskytnutými informacemi během karibské krize mohl pomoci snížit nebezpečí chybného amerického rozhodnutí, zároveň však byl ochoten uvažovat o krocích, které mohly válku rozpoutat. Právě tento rozpor dělá jeho případ zajímavější než jednoduchá legenda o „špionovi, který zachránil svět“. Byl schopný, statečný a pro Západ mimořádně cenný, ale zároveň ješitný, radikalizovaný a posedlý zničením režimu, který podle svého názoru zradil nejprve jeho.
A pak je tu samotný agentův konec. Nejznámější alternativní verzi jeho smrti zveřejnil bývalý důstojník GRU Vladimir Rezun, známý jako Viktor Suvorov. Ve své knize Akvárium popsal černobílý film, který mu měl být před přijetím do vojenské rozvědky promítnut jako výstraha. Muž připoutaný k nosítkům je na něm zaživa zasunut do kremační pece. Podobnou historku později uváděli i další lidé spojení se sovětským prostředím.
Spolehlivý důkaz ale chybí. Film nebyl veřejně ověřen, Rezun samotnou popravu neviděl a oficiální verze zůstává zastřelení následované kremací. Je proto možné, že hrůzný příběh vznikl uvnitř GRU jako legenda určená k jedinému účelu – ukázat novým důstojníkům, co čeká člověka, který zradí.
Možná tedy Peňkovskij skutečně dostal kulku a do pece se dostalo až jeho mrtvé tělo. Možná příběh o upálení nikdy nebyl ničím víc než dokonale účinnou výstrahou, možná ona ponurá scéna, kterou celý jeho příběh začíná, skutečně zachycovala poslední minuty jeho života.
Jisté však je, že syn bělogvardějského důstojníka udělal v Sovětském svazu téměř neuvěřitelnou kariéru, dostal se do vojenské rozvědky a mezi generály, ale nakonec získal pocit, že ho systém odmítá pustit tam, kam podle vlastního přesvědčení patří. Jeho ambice, ješitnost, odpor k režimu a stále radikálnější názory se spojily v rozhodnutí, které Sovětskému svazu způsobilo jednu z největších zpravodajských katastrof studené války.
Západu předal tajemství sovětských raket právě v době, kdy je nejvíce potřeboval. Pomohl Američanům projít karibskou krizí s lepší představou o tom, proti čemu stojí. Současně byl sám ochoten uvažovat o válce a jaderných úderech, pokud by vedly ke zničení režimu, který nenáviděl.
Ať už jeho život nakonec ukončila kulka, nebo oheň, pro GRU se stal symbolem toho nejhoršího, co se mohlo stát.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
