Operace Biting 1942: Britští výsadkáři seskočili v okupované Francii a ukradli Němcům nový radar

Druhá světová válka nebyla jen střetnutím milionových armád, tankových divizí a bombardovacích svazů, ale vedle bojů na frontách probíhala neméně důležitá válka vědců, konstruktérů a zpravodajských služeb. Každý nový vynález, který poskytoval některé ze stran technologickou převahu, se rychle stával předmětem zájmu nepřátelských odborníků. Zvláštní postavení mezi těmito technologiemi zaujímaly radary, které změnily způsob vedení letecké války.

Britové si význam radarů naplno uvědomili během bitvy o Británii v roce 1940. Jejich vlastní radiolokační síť dokázala včas odhalovat blížící se německé bombardéry a pomáhala navádět stíhačky na útočící svazy. Jenže podobnou technologii vyvíjelo také nacistické Německo, které ji začalo stále účinněji využívat při obraně okupované Evropy. Pro britské bombardéry představovaly německé radiolokátory rostoucí nebezpečí, protože umožňovaly včasné odhalení náletů a přesnější navádění nočních stíhačů.

Britská rozvědka proto potřebovala zjistit, jak německé radary pracují, jaké používají frekvence a jak je lze vyřadit z provozu. Získávání těchto informací prostřednictvím rádiového odposlechu a leteckého průzkumu mělo své hranice. Vědci potřebovali skutečné zařízení, které by mohli rozebrat a důkladně prozkoumat. Koncem roku 1941 se objevila příležitost, která nakonec vedla k jedné z nejodvážnějších britských výsadkových operací celé války.

Na pobřeží okupované Francie, nedaleko přístavního města Le Havre, se nacházel německý radar Würzburg. Britové se rozhodli vysadit v jeho blízkosti skupinu parašutistů, překvapit německou posádku, zařízení rozebrat a ukořistěné součástky odvézt přes Lamanšský průliv. Operace dostala krycí název Biting, tedy Kousnutí.

Na konci roku 1941 nebyla situace britského bombardovacího letectva příliš povzbudivá, Královské letectvo sice pokračovalo v náletech na strategické cíle, ale účinnost bombardování zůstávala omezená. Noční navigace byla nepřesná, počasí komplikovalo vyhledávání cílů a posádky bombardérů čelily stále lépe organizované německé protivzdušné obraně. Při některých operacích ztrácelo britské letectvo kolem čtyř procent vyslaných strojů, což při opakovaných náletech představovalo neudržitelný poměr.

Němci budovali systém protivzdušné obrany založený na spolupráci radarových stanic, pozemních řídicích stanovišť, protiletadlového dělostřelectva a nočních stíhaček. Významnou roli v jeho rozvoji sehrál generál Josef Kammhuber, který organizoval obranu západní části Německa a okupovaných území. Postupně vznikala soustava obranných sektorů, známá jako Kammhuberova linie, v níž pozemní personál naváděl stíhače proti přilétajícím bombardérům.

Základ německého radarového systému tvořily dva druhy zařízení s odlišnými úkoly. Radar Freya sloužil především k včasnému zachycení blížících se letadel na větší vzdálenost, ale nedokázal dostatečně přesně určovat jejich výšku, zuto slabinu odstraňoval přesnější Würzburg, jehož parabolická anténa umožňovala sledovat konkrétní vzdušný cíl a poskytovat údaje o jeho vzdálenosti, směru a výšce. Informace získané oběma zařízeními pak mohly být využity k navádění stíhaček proti útočícím bombardérům.

Würzburg vyvinula německá společnost Telefunken a první provedení bylo představeno již v roce 1939. Zařízení používalo charakteristickou parabolickou anténu o průměru přibližně tří metrů a pracovalo na vlnové délce 53 centimetrů. Jeho účinný dosah závisel na konkrétní verzi, obvykle se pohyboval v řádu několika desítek kilometrů.

Britové o existenci německých radarů věděli a prostřednictvím specializovaných letadel dokázali zachycovat některé jejich signály. Přesto jim scházely podrobnosti o konstrukci přijímačů, vysílačů a dalších důležitých součástí. Znalost přesné frekvence sama o sobě nestačila k posouzení všech možností rušení. Bylo třeba zjistit také rozsah přeladění, citlivost přijímače a způsob, jakým německý personál vyhodnocoval zachycené signály.

Jedním z hlavních britských odborníků na německou elektronickou techniku byl fyzik Reginald Victor Jones. V rámci britského leteckého zpravodajství se zabýval mimo jiné německými navigačními systémy a radary, jejichž existence představovala závažný problém pro plánování bombardovacích operací. Jones pochopil, že nejrychlejší cestou k získání potřebných informací bude ukořistění skutečného německého radiolokátoru. Jenže taková zařízení se nacházela na okupovaném území, zpravidla v blízkosti vojenských objektů a pod ochranou německých jednotek.

Rozhodující příležitost přinesl britský letecký průzkum, piloti průzkumných Spitfirů fotografovali německé instalace podél francouzského pobřeží, kde vznikala rozsáhlá síť radarových stanovišť. Na snímcích pořízených v listopadu 1941 si zpravodajští důstojníci všimli neobvyklého předmětu u vily na útesu nedaleko vesnice Bruneval. Následoval další průzkumný let, který měl podezřelé zařízení přesně vyfotit.

Při letu 5. prosince 1941 pořídil pilot Tony Hill fotografie, na nichž byla zřetelná charakteristická kruhová anténa. Objekt se nacházel na vrcholu útesů přibližně dvacet kilometrů severně od Le Havru, nedaleko pobřežní vily známé jako Manoir de la Falaise. Pro Jonese a jeho spolupracovníky představovaly snímky zásadní průlom, protože identifikovali radar odpovídající hledanému systému Würzburg. Umístění zařízení navíc nabízelo neobvyklou možnost jeho přepadení.

Radar stál poměrně blízko mořského pobřeží, což umožňovalo odvézt ukořistěné součásti loděmi, proti běžnému námořnímu útoku však hovořila podoba okolního terénu. Pobřeží tvořily vysoké křídové útesy, přístupové cesty byly omezené a Němci střežili místa vhodná k vylodění. Přímý útok od moře by obráncům poskytl dostatek času ke zničení přístroje, který měli Britové získat nepoškozený.

Z tohoto problému se zrodila myšlenka opačného postupu, útočníci měli přiletět z Anglie, seskočit v noci do francouzského vnitrozemí a přepadnout radarovou stanici ze strany, odkud Němci podobný útok neočekávali. Teprve po splnění úkolu měli sestoupit k pobřeží, kde je vyzvednou čluny Královského námořnictva.

Příprava operace se naplno rozběhla v lednu 1942, jejím hlavním zastáncem se stal lord Louis Mountbatten, který od října předchozího roku stál v čele velitelství kombinovaných operací. Jeho úkolem bylo připravovat výpady proti německým pozicím, při nichž spolupracovaly různé složky britských ozbrojených sil. Mountbatten předložil návrh na přepadení Brunevalu vedení armády, námořnictva i letectva a získal podporu premiéra Winstona Churchilla.

Pro britské vedení měla připravovaná akce také význam přesahující samotné získání radaru. Po porážce Francie a ústupu od Dunkerque mohly britské pozemní síly jen výjimečně zasadit Němcům přímý úder na okupovaném kontinentu. Zatímco válka v severní Africe pokračovala se střídavými výsledky, britské impérium čelilo katastrofálním porážkám v Asii. V únoru 1942 padl Singapur a do japonského zajetí se dostaly desetitisíce britských a spojeneckých vojáků. Úspěšný výpad na francouzské pobřeží tak mohl současně povzbudit veřejnost a prokázat užitečnost nově budovaných výsadkových jednotek.

Velitelem samotného přepadu byl jmenován major John Dutton Frost, důstojník nedávno vytvořeného 2. výsadkového praporu. Frost velel rotě C, tvořené převážně vojáky pocházejícími ze skotských pěších pluků. Problém představovala skutečnost, že jeho jednotka ještě neukončila výcvik a část mužů absolvovala pouze omezený počet seskoků. Dokonce i Frost musel v lednu narychlo dokončovat vlastní parašutistickou přípravu, protože k rotě nastoupil teprve krátce před zahájením plánování.

Kromě přibližně 120 výsadkářů se na operaci měli podílet ženisté, námořníci, piloti a několik specialistů, nejdůležitějším z nich byl příslušník RAF Charles Cox, technik se znalostmi radarů. Jeho úkol se zásadně lišil od úkolů ostatních mužů, neměl bojovat, ale v průběhu přestřelky rozebrat neznámé německé zařízení. Cox nebyl výsadkářem a před akcí musel absolvovat zrychlený parašutistický kurz, protože bez jeho odborných znalostí by celá operace ztrácela smysl.

Frost rozdělil útočnou skupinu do pěti oddílů, pojmenovaných po slavných britských námořních velitelích. Oddíly Hardy, Jellicoe a Drake měly přepadnout samotnou radarovou stanici, obsadit sousední vilu a chránit ženisty při práci. Oddíl Rodney dostal za úkol vytvořit obranné postavení proti německým posilám přicházejícím z vnitrozemí. Zvláštní odpovědnost připadla oddílu Nelson, který měl obsadit pobřežní přístupovou cestu a zajistit pláž pro následnou evakuaci.

Plánovači přitom museli vyřešit problém bezpečné přepravy ukořistěných součástek na pobřeží a některé z nich byly poměrně těžké a rozměrné. Ženisté proto připravili vhodné nářadí a vozíky, na kterých je chtěli převést. Samotné zařízení dostalo mezi výsadkáři přezdívku Henry, aby o něm mohli při plánování hovořit bez prozrazení jeho skutečné podstaty.

Přesné informace o německé obraně poskytl britskému velení francouzský odboj. Významnou roli sehrála zpravodajská síť Confrérie Notre-Dame, vedená Gilbertem Renaultem, krycím jménem plukovník Rémy. Francouzští spolupracovníci zjišťovali rozmístění německých hlídek, přístupové cesty a další podrobnosti potřebné k přípravě útoku. Zvlášť důležité bylo potvrzení, že pláž vybraná pro evakuaci není zaminovaná.

Samotná radarová stanice se nacházela mezi okrajem útesu a pobřežní vilou, kterou Němci využívali jako součást svého stanoviště, o něco severněji ležel komplex budov nazývaný Le Presbytère, kde se nacházela početnější německá posádka. Další obranná postavení chránila údolí vedoucí na pláž, včetně objektu známého jako Stella Maris. Britové tak museli současně obsadit technické zařízení, umlčet jeho bezprostřední ochranu a otevřít cestu k moři.

Zatímco Frostovi muži nacvičovali přepadení radaru, námořnictvo připravovalo jejich návrat. Námořní části operace velel australský důstojník Frederick Cook sloužící v řadách Královského námořnictva. Britové vyčlenili mimo jiné loď HMS Prins Albert, výsadkové čluny, motorové dělové čluny a eskortní plavidla. Do operace byli zařazeni také příslušníci 12. komanda, kteří měli z člunů poskytovat krycí palbu během evakuace.

Výcvik probíhal na několika místech Britských ostrovů, včetně skotského zálivu Loch Fyne. Muži opakovaně nacvičovali noční seskoky, postup k cíli, zajištění pobřeží a nalodění pod časovým tlakem. Největší potíže přitom nepůsobilo přepadení radaru, ale právě závěrečné vyzvednutí výsadkářů z pláže. Při cvičeních se ukazovalo, že námořníci mají problémy najít správné místo, sladit příjezd člunů s pohybem pozemní jednotky a bezpečně přiblížit plavidla ke břehu.

Generální zkouška 23. února skončila dalším neúspěchem, vyloďovací čluny uvázly na mělčině přibližně padesát metrů od pobřeží a jejich posádky je nedokázaly dostat dostatečně blízko k mužům čekajícím na vyzvednutí. Během skutečné operace by podobný problém vystavil výsadkáře německé palbě a hrozbě zajetí. Přesto se britské velení rozhodlo v přípravách pokračovat, protože další odklad znamenal čekání na příznivou kombinaci měsíčního svitu, přílivu a vhodného počasí až do následujícího měsíce.

K útoku bylo nakonec vybráno počasím dlouho odkládané datum 27. února 1942. Z letiště Thruxton mělo odstartovat dvanáct dvoumotorových bombardérů Armstrong Whitworth Whitley od 51. perutě RAF. Letouny upravené pro přepravu parašutistů měly dopravit Frosta, jeho muže, ženisty i Charlese Coxe nad francouzské pobřeží. Námořní skupina mezitím vyplula z Anglie, aby se ve stanovenou hodinu přiblížila k Brunevalu.

V podvečer 27. února nastoupili výsadkáři do letadel. Bombardéry měly překonat Lamanšský průliv, přiblížit se k francouzskému pobřeží a provést noční seskok v relativně malé vzdálenosti od německé radarové stanice. Zatímco piloti RAF zamířili nad okupovanou Francii, námořníci postupovali ke svému místu čekání u pobřeží. Úspěch celé akce nyní závisel na tom, zda se všechny tři složky ozbrojených sil dokážou ve správnou chvíli sejít na jednom místě.

Krátce po půlnoci 28. února 1942 se nad zasněženými poli v okolí Brunevalu objevily britské bombardéry. Pod nimi ležela okupovaná francouzská krajina, piloti museli přivést letadla nad určené místo seskoku, zatímco výsadkáři čekali na povel k opuštění stroje. V několika následujících minutách začala jedna z prvních významných bojových akcí britských parašutistů. Většina mužů dopadla do vymezeného prostoru a dokázala se rychle shromáždit. Přesto se hned na začátku objevila vážná komplikace, kterou způsobily dvě posádky bombardérů. Jejich letouny vyhodily část výsadkářů přibližně tři kilometry od plánovaného místa, takže se asi polovina oddílu Nelson ocitla daleko od svého cíle. Jednotka, která měla obsadit přístupovou cestu k moři, tím přišla o podstatnou část své síly.

Ztracené muže vedl mladý poručík Euan Charteris, který musel po seskoku najít cestu do prostoru Brunevalu. Jeho skupina přistála jižně od vesnice, zatímco hlavní část útočného svazu se nacházela na opačné straně. Charteris věděl, že na něm závisí bezpečné nalodění ostatních výsadkářů, a rozhodl se postupovat nejkratší cestou, která vedla nebezpečně blízko německé posádky rozmístěné přímo ve vesnici.

Německá obrana přitom nebyla zaskočena samotnou přítomností britských letadel, jejich přelet zachytil radarový systém a některá stanoviště obdržela upozornění na neobvyklou aktivitu v oblasti. Němečtí vojáci u pobřežního objektu Stella Maris proto obrátili kulomet směrem k přístupové cestě, po níž očekávali příchod útočníků. Britové o této přípravě nevěděli a chybějící část Nelsonu zatím pokračovala ve složitém přesunu k pobřeží.

Major Frost mezitím shromáždil hlavní část svých mužů a zahájil postup k radarové stanici. Výsadkáři vyzvedli z přepravních kontejnerů své zbraně a další výzbroj, následně se rozdělili podle předem připraveného plánu a přiblížili se k vile i samotnému radaru. Když byly jednotlivé oddíly připraveny, Frost dal čtyřmi hvizdy na píšťalku signál k útoku.

Britové vpadli do německých postavení a začali čistit prostor vily. Rota po období intenzivního výcviku nyní poprvé čelila skutečné nepřátelské palbě, přesto se její muži drželi připraveného postupu. Někteří němečtí obránci byli přepadem překvapeni, jiní se okamžitě pokusili vzdorovat. V jedné části budovy použili Britové granáty a samopaly, zatímco další oddíl obsazoval prostor kolem radarového stanoviště.

U radaru narazil oddíl poručíka Petera Younga na německého strážného, kterého rychle zneškodnil. Výsadkáři následně zajistili zařízení, aby k němu mohl přistoupit Cox s ženisty. Současně se podařilo zajmout německého vojáka, kterého Britové předali přidělenému tlumočníkovi. Získané informace ukazovaly, že v okolí se nachází mnohem více německých vojáků než v bezprostřední blízkosti samotného radaru.

Boj v prostoru vily přitom pokračoval, jeden z německých vojáků začal z horního patra střílet na ženisty pracující u zařízení, takže britský poddůstojník Gerald Strachan musel zasáhnout a střelce zlikvidovat. Další německá palba přicházela od komplexu Le Presbytère, kde se na protiútok připravovala místní posádka.

Cox mezitím zahájil nejdůležitější část celé operace, před sebou měl německý radar, jehož vnitřní konstrukci britští odborníci dosud neznali. Společně se ženisty a důstojníkem Charlesem Vernonem začal odpojovat jednotlivé součástky, demontovat kryty a připravovat ukořistěné zařízení k přepravě. Vše probíhalo v situaci, kdy se kolem stanoviště ozývala střelba a nepřátelské střely dopadaly do jeho bezprostředního okolí.

Přestřelka zasahovala přímo do práce techniků, německé střely dopadaly tak blízko, že některé zasáhly i samotný radar, jehož součásti se Britové pokoušeli rozebrat. Když Vernon použil svítilnu, aby pořídil fotografie důležitých detailů, světlo přitáhlo další nepřátelskou palbu. Frost proto nařídil fotografování přerušit a ženisté museli pokračovat potmě.

Brzy se ukázalo, že demontáž nebude tak jednoduchá, jak se při přípravě očekávalo. Cox zjistil, že jeho šroubovák nedosáhne k některým upevňovacím šroubům ukrytým hluboko v konstrukci zařízení. Pod německou palbou nebyl čas hledat šetrnější způsob rozebrání přístroje a ženisté začali používat kladiva a páčidla. Jednu z důležitých částí konstrukce se nakonec podařilo uvolnit až jednomu z vojáků, který ji jednoduše urval hrubou silou.

Britští technici museli pracovat velmi rychle, původní plán předpokládal, že na demontáž budou mít přibližně třicet minut, ale pokračující německá palba a přibližující se posily tento čas výrazně zkrátily. Nakonec měli na vlastní práci s radarem přibližně deset minut a během nich dokázali získat přijímač, části vysílacího systému, modulátor, prvky anténního zařízení a další důležité součástky.

Vojáci naložili ukořistěné díly na připravené vozíky, s nimiž měli sestoupit k pobřeží. Některé části museli během demontáže poškodit, ale hlavní cíl operace byl splněn. Britové měli v rukou skutečné německé radarové vybavení, které mohli odborníci v Anglii důkladně prozkoumat. Zbývalo zabránit tomu, aby cenná kořist padla při ústupu zpět do německých rukou.

Situace kolem vily se mezitím zhoršovala., němečtí vojáci z okolních objektů pokračovali ve střelbě a britští pozorovatelé zaznamenali vozidla přivážející další posily. Při bojích byl zabit britský vojín Hugh McIntyre, kterého zasáhl nepřátelský střelec v blízkosti vily a několik dalších utrpělo zranění.

Přibližně v 1.45 nařídil Frost ukončit demontáž a zahájit přesun k pobřeží. Ženisté zničili zbývající části radaru výbušninami, aby Němci nemohli zařízení jednoduše znovu uvést do provozu, výsadkáři následně začali opouštět prostor stanice a dopravovat ukořistěné součásti směrem k pobřežnímu údolí. Nejkritičtější část operace však teprve začínala, protože přístup k moři stále zůstával nebezpečný.

Frostovi muži se nyní dostali do velmi obtížné situace, radar sice získali, ale cestu k pláži ovládal německý kulomet, proti němuž nedokázala oslabená část oddílu Nelson zasáhnout dostatečně rychle. Němečtí vojáci bránili ústí pobřežního údolí a jejich palba vážně ohrožovala každého, kdo se pokoušel sestoupit k moři. Frost proto musel nasadit veškeré zbývající muže k zajištění přístupu.

V tuto chvíli se na místo konečně přiblížila skupina poručíka Charterise, která po chybném seskoku urazila několik kilometrů nepřátelským územím. Její muži se zapojili do boje o pobřežní postavení a společně s ostatními výsadkáři zaútočili na německé obránce u Stella Maris. Britové použili granáty a palbu automatických zbraní, aby umlčeli kulometné hnízdo, čímž se podařilo překonat německý odpor a cestu k pláži konečně otevřít.

Během útoku na Stella Maris se Britům podařilo zajmout dalšího německého vojáka, desátníka Schmidta, který zde sloužil jako telefonista. Zatímco skupina Nelson zajišťovala pobřeží, ostatní výsadkáři pokračovali v sestupu k místu plánovaného nalodění. Na pláž se postupně dostávali také zranění, zajatci a vozíky s ukořistěnými součástkami. Kolem druhé hodiny ranní již Frostova skupina čekala na připlutí námořníků. Jenže na moři nebylo po britských člunech ani stopy.

Problémy s námořní evakuací, které britské jednotky opakovaně zažívaly během výcviku, se nyní opakovaly ve skutečném boji. Rádiové spojení mezi výsadkáři a čekajícími plavidly nefungovalo, takže námořníci neznali přesnou situaci na pobřeží. Zatímco Frostovi muži čekali pod útesy, na moři se pohybovala německá hlídková plavidla. Britská evakuační skupina přitom jen těsně unikla odhalení německou námořní hlídkou, která proplula v její blízkosti.

Výsadkáři nakonec použili červenou signální světlici, aby námořníkům označili místo nalodění a krátce nato se k pláži přiblížilo šest britských vyloďovacích člunů, jejichž posádky poskytovaly krycí palbu proti německým postavením na okolních výšinách. Původní plán počítal s postupným naloděním jednotlivých skupin, ale velitelé se rozhodli přivést všech šest člunů současně. V chaosu způsobeném německou palbou se skupiny promíchaly, takže některá plavidla byla přeplněná, zatímco jiná odplouvala s menším počtem mužů.

Přesto se podařilo naložit ukořistěné díly, německé zajatce i zraněné výsadkáře. Poslední člun opustil pobřeží přibližně ve 3.15, necelé tři hodiny po seskoku prvních mužů. Ve větší vzdálenosti od pevniny byli vojáci přemístěni na rychlejší motorové čluny, které pokračovaly přes Lamanšský průliv pod ochranou britských a francouzských válečných lodí. Během návratu jim poskytovaly letecké krytí také britské Spitfiry.

Operace skončila úspěchem, ale nikoliv beze ztrát, padli dva výsadkáři a dalších šest bylo zajato, zatímco na německé straně zahynulo nejméně pět vojáků. Britové zároveň odvezli německé zajatce, mezi nimiž byl příslušník personálu radarové stanice. Frostova jednotka tak splnila oba hlavní úkoly, získala důležité části zařízení Würzburg a dopravila je do Anglie.

Pro britské zpravodajské služby začala další část operace, ukořistěné vybavení bylo předáno odborníkům, kteří mohli poprvé důkladně prozkoumat skutečnou konstrukci německého radaru. Vedle samotného zařízení získali také možnost vyslechnout německého radarového operátora, který jim vysvětlil některé praktické postupy používané při sledování letadel.

Zkoumání potvrdilo, že německý systém Freya sloužil k prvotnímu vyhledávání cílů a předával přesnější údaje radarům Würzburg. Britští odborníci poznali možnosti přijímače, rozsah používaných frekvencí i technická omezení zařízení. Zjistili také, že německá technologie není ve všech ohledech vyspělejší než britské konstrukce. Získané informace následně využili při vývoji prostředků, které měly narušovat práci německé protivzdušné obrany.

Jedním z nejvýznamnějších prostředků elektronického boje se stal systém Window. Spočíval ve shazování velkého množství úzkých hliníkových proužků, které na obrazovkách nepřátelských radarů vytvářely falešné odrazy a ztěžovaly rozlišování skutečných letadel. Britové tuto technologii vyvíjeli již před přepadem Brunevalu, ukořistění Würzburgu jim však pomohlo ověřit její účinnost proti německým zařízením. Poprvé ji ve velkém měřítku bojově použili v noci z 24. na 25. července 1943 při bombardování Hamburku, kdy německé radarové obsluhy čelily množství klamných signálů.

Úspěch operace Biting přiměl Němce k přehodnocení ochrany vlastních radarových stanovišť, v obavách z dalších britských přepadů začali kolem radiolokátorů budovat rozsáhlejší překážky, především ploty z ostnatého drátu a obranné zákopy. Tím však britským průzkumným letadlům neúmyslně usnadnili jejich vyhledávání. Nové zákopy, oplocení a přístupové komunikace vytvářely na leteckých snímcích charakteristické obrazce, podle nichž bylo snazší rozeznat vojenský objekt od běžné zástavby. Opatření určená k ochraně důležité technologie tím usnadnila její lokalizaci.

Zvláštní význam získaly tyto informace před spojeneckým vyloděním v Normandii v červnu 1944. Spojenci potřebovali omezit schopnost německých radarů sledovat pohyb jejich letadel a lodí přes Lamanšský průliv. V týdnech před invazí proto letectvo zahájilo systematické útoky proti německým radarovým stanovištím, jejichž polohu nezřídka prozradily opatření zavedená po úspěšném nájezdu.

Operace Biting měla také bezprostřední dopad na další rozvoj britských výsadkových jednotek, Winston Churchill přijal 3. března 1942 účastníky přepadu a vyslechl si podrobnosti o jeho průběhu. John Frost byl za své velení vyznamenán Vojenským křížem, Charles Cox obdržel Vojenskou medaili a ocenění získali i další účastníci. Bruneval se stal prvním oficiálním bojovým vyznamenáním britského výsadkového pluku a posílil důvěru velení v možnosti malých, dobře připravených jednotek operujících za nepřátelskými liniemi.

Frost později velel britským výsadkářům také při operaci Market Garden v září 1944, kdy jeho muži několik dní drželi severní část mostu v nizozemském Arnhemu. Charles Cox se vrátil ke své odborné práci a ukořistěné součásti Würzburgu posloužily britskému výzkumu elektronického boje. Samotná operace Biting zůstala příkladem spolupráce vojáků, námořníků, letců, vědců a zpravodajských služeb, kteří během několika hodin získali informace, jejichž význam přesahoval samotný přepad.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Airborne Assault Museum – Bruneval (Operation Biting)

https://paradata.org.uk/content/4634938

Military Intelligence Museum – 1942: The Bruneval Raid

https://www.militaryintelligencemuseum.org/history-of-mi/1942:-the-bruneval-raid-

Malvern Radar and Technology History Society – Bruneval

https://mraths.org.uk/?page_id=3103

RAF Museum – British Military Aviation 1942

https://www.rafmuseum.org.uk/research/research-enquiries/history-of-aviation-timeline/british-military-aviation/1942-2/

RAF Museum – D-Day Through the RAF Museum's Collection

https://www.rafmuseum.org.uk/blog/d-day-through-the-raf-museums-collection/

D-Day Overlord – Operation Biting: History of the Bruneval Raid

https://www.dday-overlord.com/en/d-day/preparations/biting-bruneval-raid

Max Hastings – Operation Biting: The 1942 Parachute Assault to Capture Hitler's Radar (2024)

https://www.maxhastings.com/products/operation-biting-the-1942-parachute-assault-to-capture-hitlers-radar-max-hastings-9780008642204/