Operace Opera 1981: Izrael zničil irácký jaderný reaktor. Svět to odsoudil, o dekádu později děkoval

Že Izrael nemá a neměl právě ideální vztahy s většinou států Blízkého východu, není nic neznámého. Už od vzniku židovského státu měla řada z nich jako jeden ze stěžejních bodů zahraniční politiky boj proti Izraeli a jejich armády dělaly co mohly, aby mu co nejvíce uškodily.

O moc jinak tomu nebylo ani v Iráku. Ačkoliv spolu státy přímo nesousedí, zapojoval se Irák do válek proti Izraeli od roku 1948. Ještě větší nebezpečí přišlo s nástupem Saddáma Husajna k moci. Mezi jeho ambice patřilo učinit z Iráku přední arabskou velmoc a stát se vůdcem panarabského hnutí. Pomoci mu k tomu měly rostoucí příjmy z ropy. Ty z velké části investoval to budování moderní armády, se kterou krátce po uchopení moci zaútočil na Írán oslabený chaosem islámské revoluce.

Když se dva nepřátelské režimy pustily do vyčerpávající vražedné války, mohli si nejspíš v Tel Avivu gratulovat. Když však Iráku nestačily konvenční zbraně k úspěchu na bojišti, začal se čím dál častěji uchylovat k použití bojových plynů. A k tomu přišla s pomocí Francie stavba prvního jaderného reaktoru Osirak. Oficiálně pouze pro účely mírového výzkumu, izraelští plánovači však nehodlali riskovat nebezpečí vyplývající z jadernými zbraněmi ozbrojeného Iráku.

Na svět tak přišla ambiciózní operace Opera, na jejíž konci bylo zničení iráckého jaderného programu. Vznikla však také tzv. Beginova doktrína –bezpečnostní strategie, podle které Izrael nedovolí nepřátelským státům nebo teroristickým skupinám usilujícím o jeho zničení získat zbraně hromadného ničení, zejména jaderné zbraně. Tehdy byl útok i prohlášení kritizovány mezinárodním společenstvím. O necelou dekádu později, když Saddám Husajn napadl Kuvajt, celý svět izraelskému letectvu nejspíš tiše děkoval.

Za hlavní nepřátele Izraele by v předchozím století nejspíš šlo označit Egypt, Sýrii nebo Jordánsko. Sdílejí společné hranice a pro židovský stát představovaly bezprostřední hrozbu. Irák se nacházel stovky kilometrů od izraelských hranic a na první pohled se mohl zdát jako méně důležitý soupeř. Ve skutečnosti však patřil od samotného vzniku Izraele mezi jeho nejvytrvalejší odpůrce.

Již během první arabsko-izraelské války v roce 1948 vyslal Irák své jednotky na pomoc arabským armádám bojujícím proti nově vzniklému židovskému státu. Irácké síly operovaly především na území dnešního Západního břehu Jordánu a podílely se na několika významných střetech. Přestože válka skončila izraelským vítězstvím, Bagdád se s existencí Izraele nikdy nesmířil.

Podobný postoj zastával i v následujících desetiletích. Během Šestidenní války v roce 1967 poskytl Irák podporu arabské koalici a vyslal do Jordánska své letectvo. Ještě výraznější byla jeho účast během Jomkipurské války v roce 1973. Tehdy Irák vyslal do Sýrie tisíce vojáků, stovky tanků a obrněných vozidel. Irácké jednotky se zapojily do bojů na Golanských výšinách a patřily k nejvýznamnějším posilám, které syrský režim během konfliktu obdržel.

Vojenská podpora však představovala jen část iráckého angažmá. Bagdád dlouhodobě odmítal uznat existenci Izraele a vystupoval jako jeden z nejtvrdších zastánců panarabského nacionalismu. Iráčtí představitelé pravidelně podporovali společný postup arabských států proti Izraeli a odmítali jakékoli kompromisy, které by mohly vést k normalizaci vztahů.

Neméně důležitá byla podpora palestinského hnutí. Irák poskytoval finanční pomoc Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) i dalším palestinským skupinám. Palestinští představitelé nacházeli v Bagdádu politickou podporu a irácký režim se často stylizoval do role jednoho z hlavních obránců palestinské věci. Pro Saddáma Husajna i jeho předchůdce představovala otázka Palestiny nejen zahraničněpolitické téma, ale také nástroj k posilování vlastního postavení v arabském světě.

V červenci 1979 se prezidentem Iráku stal Saddám Husajn. Formálně sice převzal moc až tehdy, ve skutečnosti však patřil mezi nejvlivnější muže země již řadu let. Jako přední představitel strany Baas se podílel na převzetí moci v roce 1968 a postupně kolem sebe vybudoval rozsáhlou síť loajálních spolupracovníků, příslušníků bezpečnostních složek a stranických funkcionářů. Když nakonec donutil prezidenta Ahmada Hasana al-Bakra k rezignaci, měl již prakticky neomezenou kontrolu nad státem.

Krátce po převzetí úřadu ukázal, jak hodlá vládnout. Na mimořádném zasedání vedení strany nechal předčítat seznam údajných spiklenců a odpůrců režimu. Desítky lidí byly zatčeny, mnozí skončili před popravčí četou a další byli donuceni podílet se na likvidaci svých někdejších kolegů. V několika hodinách Saddám odstranil skutečné i domnělé rivaly a vyslal jasný signál, že v Iráku nebude existovat žádná opozice.

Jeho ambice však sahaly daleko za hranice země. Díky rostoucím příjmům z ropy disponoval Irák obrovskými finančními prostředky. Saddám je investoval do budování jedné z nejsilnějších armád na Blízkém východě. Nakupoval moderní tanky, bojová letadla, rakety i systémy protivzdušné obrany. Současně podporoval vývoj chemických zbraní a snažil se z Iráku vytvořit vedoucí mocnost arabského světa.

Součástí těchto ambicí byl i jaderný program. Jeho základy přitom nevznikly až za Saddáma. Irák se o rozvoj jaderných technologií zajímal již od šedesátých let a postupně budoval vlastní výzkumnou infrastrukturu. V polovině sedmdesátých let se vedení země rozhodlo celý program výrazně urychlit. Bagdád hledal zahraničního partnera, který by mu dodal moderní jaderný reaktor a potřebné technologie.

Nejprve se Iráčané pokoušeli získat zařízení vhodná i pro produkci plutonia, tedy materiálu využitelného při výrobě jaderných zbraní. Jednání s Francií o dodávce výkonnějšího reaktoru i s Itálií o dalších technologiích však skončila bez úspěchu. Nakonec se podařilo uzavřít dohodu s Francií o dodávce výzkumného reaktoru typu Osiris a menšího doprovodného reaktoru Isis. Součástí kontraktu byly také dodávky vysoce obohaceného uranu a výcvik iráckého personálu. Celková hodnota projektu dosáhla přibližně 300 milionů dolarů, což by dnes odpovídalo více než miliardě a půl dolarů.

Dohoda byla podepsána v roce 1975 a o rok později definitivně schválena. Francouzi nazvali hlavní reaktor Osirak – spojením názvu typu Osiris a slova Irák. Samotní Iráčané mu dali jméno Tammúz 1 podle měsíce, v němž se strana Baas dostala k moci. Menší doprovodný reaktor nesl označení Tammúz 2. Stavba komplexu začala v roce 1979 v jaderném centru Al-Tuwajtha jižně od Bagdádu.

Oficiálně mělo jít o zařízení určené výhradně pro mírový výzkum. Irák byl signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a reaktor podléhal kontrolám Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Francie opakovaně zdůrazňovala, že konstrukce zařízení není vhodná pro efektivní výrobu materiálu určeného k výrobě atomových bomb a že veškeré dodávky podléhají přísnému dozoru.

Zatímco Francouzi, představitelé Mezinárodní agentury pro atomovou energii i část odborné veřejnosti tvrdili, že Osirak nepředstavuje bezprostřední cestu k jaderné zbrani, Izraelci situaci posuzovali mnohem pesimističtěji. Podle jejich názoru nebyla rozhodující pouze samotná konstrukce reaktoru, ale především skutečnost, že Irák získává zkušenosti, vyškolený personál, přístup k vysoce obohacenému uranu a technologickou základnu, na které by mohl v budoucnu stavět.

V Jeruzalémě navíc panovalo přesvědčení, že pokud Saddám Husajn investuje obrovské prostředky do armády, chemických zbraní a raketových programů, nebylo by rozumné spoléhat na jeho ujištění, že jaderný program bude navždy sloužit pouze mírovým účelům. A čím rychleji se stavba Osiraku blížila dokončení, tím hlasitěji zaznívala otázka, zda nebude brzy příliš pozdě s tím cokoli dělat.

Izraelci si od počátku uvědomovali, že bombardování reaktoru bude krajním řešením. Nešlo jen o vojenské riziko. Útok na jaderné zařízení budované za pomoci Francie mohl vyvolat mezinárodní skandál, poškodit vztahy se západními spojenci a zkomplikovat křehké mírové vztahy s Egyptem. Než proto začali plánovat letecký úder, pokusili se irácký program zastavit jinými prostředky.

Do akce nastoupil Mossad. V dubnu 1979 poškodili neznámí pachatelé ve francouzském přístavu La Seyne-sur-Mer součásti reaktoru připravené k odeslání do Iráku. Výbuch zničil část zařízení a stavbu na čas zdržel. O rok později byl v pařížském hotelu zavražděn egyptský jaderný fyzik Jahjá al-Mašád, který patřil k hlavním odborníkům iráckého programu. K útoku se nikdo nepřihlásil, ale podezření padlo na izraelské tajné služby. Následovaly další sabotáže, výhrůžky i operace vedené v přísném utajení.

Přes všechny tyto kroky však bylo zřejmé, že irácký program pokračuje dál. Francouzští technici opravovali škody, nové vybavení přicházelo a Bagdád nejevil nejmenší známky toho, že by se projektu chtěl vzdát. Na podzim roku 1980 navíc ředitel Mossadu Jicchak Chofi premiéru Menachemu Beginovi oznámil nepříjemný závěr. Kampaň atentátů a sabotáží sice dokáže program zpomalit, nikoliv však zastavit. Pokud chce Izrael Osirak skutečně vyřadit, bude muset použít vojenskou sílu. V té době přišla pomoc z nečekaného směru.

Po islámské revoluci v roce 1979 se Írán stal jedním z největších nepřátel Izraele. Nový režim ajatolláha Chomejního otevřeně odmítal existenci židovského státu a protiizraelská rétorika se stala součástí jeho politiky. Současně však Írán vedl vyčerpávající válku s Irákem a měl vlastní důvody obávat se Saddámových ambicí. Představa, že by Bagdád získal jaderné zbraně, byla pro Teherán stejně nepřijatelná jako pro Jeruzalém.

Již v září 1980, krátce po vypuknutí irácko-íránské války, provedlo íránské letectvo útok známý jako Operace Scorch Sword. Dvojice stíhacích bombardérů F-4 Phantom zasáhla areál Osiraku. Íránci se na poslední chvíli obávali, že by zásah samotného reaktoru mohl způsobit radioaktivní kontaminaci, a proto zaútočili především na pomocné budovy, výzkumná zařízení a systémy chlazení. Škody byly citelné, ale nikoliv rozhodující. Francouzští a italští odborníci sice zemi dočasně opustili, po několika měsících se však vrátili a práce pokračovaly.

Pro Izraelce měl íránský útok ještě jiný význam. Ukázal, že ani druhá strana války nevěří ujištěním o výhradně mírovém charakteru programu. Podle některých zdrojů se spolupráce mezi oběma zeměmi nezastavila pouze u bombardování. Na konci roku 1980 měl íránský průzkumný letoun pořídit detailní snímky reaktoru a jeho okolí. Ty se údajně dostaly k izraelským plánovačům a pomohly jim vytvořit přesnější obraz cíle. Objevila se také tvrzení o tajných kontaktech mezi představiteli obou zemí, a dokonce o nabídce nouzového přistání izraelských letadel na íránském území v případě problémů během operace. Ať už byla skutečná míra spolupráce jakákoliv, obě země tehdy spojoval společný zájem – zabránit tomu, aby Saddám Husajn získal jadernou zbraň.

Současně začali Izraelci připravovat samotný útok. Nebyl to jednoduchý úkol. Reaktor se nacházel více než 1 600 kilometrů od izraelských základen. Letadla by musela přeletět území několika států, aniž by byla odhalena. Tankování ve vzduchu nepřipadalo v úvahu a jakékoliv nouzové přistání by téměř jistě znamenalo zajetí posádek.

Tou dobou Izrael získal nečekané eso v rukávu. Před islámskou revolucí objednal Írán ve Spojených státech nové stíhačky F-16. Po pádu šáhova režimu však Američané dodávky zastavili. Část strojů určených původně pro Teherán tak nakonec převzalo předčasně izraelské letectvo. Šlo o nejmodernější bojové letouny své doby, kombinující vysoký dolet, přesnost i schopnost nést značný náklad pum. To výrazně měnilo situaci.

Izraelští plánovači dospěli k závěru, že skupina plně natankovaných a těžce vyzbrojených F-16, doprovázená stíhačkami F-15 zajišťujícími ochranu proti nepřátelskému letectvu, by mohla útok provést bez tankování za letu. Začal náročný výcvik nad Středozemním mořem, vznikaly makety cíle a piloti opakovaně nacvičovali bombardování v malých výškách.

Současně pokračoval spor uvnitř izraelského vedení. Zatímco premiér Begin a jeho stoupenci stále více směřovali k vojenskému řešení, řada významných politiků varovala před následky. Obávali se mezinárodní izolace, poškození vztahů s Francií nebo ohrožení mírového procesu s Egyptem. Někteří představitelé zpravodajských služeb navíc tvrdili, že Irák bude potřebovat ještě řadu let, než získá materiál potřebný k výrobě atomové bomby.

Begin však vycházel z jiného předpokladu. Pokud existovala, byť jen možnost, že by Irák mohl získat jadernou zbraň během několika let, nebyl ochoten čekat. V říjnu 1980 izraelská vláda nakonec schválila přípravy útoku. Zbývalo jediné – najít způsob, jak dopravit letadla nad Irák, zasáhnout cíl a dostat všechny piloty zpět domů.

V neděli 7. června 1981 bylo vše připraveno. Po měsících plánování, výcviku a politických sporů nastal okamžik, kdy se mělo ukázat, zda izraelské letectvo dokáže uskutečnit jednu z nejodvážnějších operací své historie. V sázce nebyl pouze osud iráckého jaderného programu. Případné selhání mohlo znamenat ztrátu letadel, zajetí pilotů a vážnou mezinárodní krizi.

Izraelci zvolili nedělní odpoledne záměrně. Předpokládali, že většina zahraničních techniků a odborníků nebude v té době na pracovišti a případné civilní ztráty budou minimální. Ani tento předpoklad se však nenaplnil úplně. V areálu se stále nacházely stovky pracovníků včetně francouzských specialistů, kteří se podíleli na dokončování reaktoru.

Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne odstartovalo z letecké základny Ecjon osm stíhacích bombardérů F-16. Každý nesl dvě dvoutisíciliberní pumy Mark 84 určené k ničení odolných cílů. O jejich ochranu se staralo šest stíhaček F-15. Údernou skupinu vedl Ze'ev Raz, zkušený pilot, který za své velení během operace později obdržel ocenění. Mezi účastníky mise byl také tehdy nejmladší člen formace Ilan Ramon. O více než dvacet let později se stal prvním izraelským astronautem a zahynul při katastrofě raketoplánu Columbia.

Před piloty ležela cesta dlouhá více než 1 600 kilometrů. Aby se vyhnuli odhalení, museli přeletět vzdušný prostor Jordánska a Saúdské Arábie, aniž by vzbudili pozornost tamních radarů a protivzdušné obrany. Letěli proto v malých výškách a používali různé triky, které měly zmást případné pozorovatele.

Nad Jordánskem například komunikovali rádiem arabsky se saúdským přízvukem a vydávali se za saúdskou hlídku, která se odchýlila od plánované trasy. Později, nad Saúdskou Arábií, naopak předstírali, že jde o jordánské stroje. V době před digitálním propojením radarových systémů a okamžitým sdílením dat podobné klamné manévry výrazně zvyšovaly šanci na úspěch.

Napětí ještě zvýšila nečekaná událost. Jordánský král Husajn trávil část dne na své jachtě v Akabském zálivu, když si všiml formace vojenských letadel mířících na východ. Podle některých svědectví dokonce rozpoznal izraelské označení na jejich trupech. Zkušený panovník rychle pochopil, že cílem může být právě irácký jaderný reaktor. Okamžitě nařídil předat varování do Bagdádu. Pro Izraelce mělo štěstí podobu byrokracie. Zpráva se k iráckému velení nikdy nedostala. Zda kvůli komunikační chybě, technickým problémům nebo lidskému selhání, není dodnes zcela jasné. Jisté však je, že irácká armáda žádné varování neobdržela.

Mezitím izraelské stroje pokračovaly k cíli. Vnější přídavné nádrže byly během letu zcela vyčerpány a piloti je odhazovali nad saúdskou pouští. Když formace překročila irácké hranice, rozdělila se. Dvojice F-15 zůstala v těsné blízkosti bombardérů, zatímco ostatní stroje se rozptýlily jako záloha a případná návnada pro irácké stíhače.

Útočná skupina poté klesla do výšky pouhých několika desítek metrů nad zemí. Piloti letěli těsně nad pouští ve snaze zůstat pod radarovým horizontem. Každá chyba mohla znamenat katastrofu. Stačil špatný odhad výšky, technická závada nebo včasné odhalení a celá operace mohla skončit dříve, než vůbec začala.

Krátce po půl sedmé večer místního času se na obzoru objevil cíl. Ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů od Osiraku přešly F-16 do závěrečné fáze útoku. Letouny prudce vystoupaly do výšky přes dva kilometry a následně se vrhly k zemi v přibližně pětatřicetistupňovém střemhlavém letu. Rychlost přesahovala 1 000 kilometrů za hodinu.

Když se piloti dostali do správné pozice, začaly stroje odhazovat své pumy Jednotlivé dvojice bomb byly odhazovány v pětisekundových intervalech a celkem jich na cíl zamířilo šestnáct. Nejméně osm zasáhlo samotnou ochrannou kopuli reaktoru.

Pozdější vyšetřování odhalilo další neuvěřitelnou shodu okolností. Přibližně půl hodiny před útokem odešla část iráckých vojáků obsluhujících protivzdušnou obranu na večeři. Některé radarové systémy byly dočasně vypnuty a připravenost obrany poklesla právě ve chvíli, kdy ji Bagdád potřeboval nejvíce. To však neznamená, že útok proběhl bez odporu. Irácké jednotky nakonec na útočníky zahájily palbu a některé radary izraelské stroje zachytily. Reakce však přišla příliš pozdě. Piloti po odhozu pum okamžitě přidali plyn, vystoupali do větší výšky a zamířili zpět k hranicím.

Celý útok trval méně než dvě minuty. Mise připravovaná celé měsíce byla rozhodnuta během několika desítek sekund. Reaktor Osirak se proměnil v trosky a irácký jaderný program utrpěl ránu, ze které se už nikdy plně nevzpamatoval. V tu chvíli však ještě nikdo netušil, že vojenský úspěch bude následovat diplomatická bouře, která zasáhne prakticky celý svět.

Z vojenského hlediska skončila Operace Opera naprostým úspěchem. Všech osm bombardérů F-16 i šest doprovodných stíhaček F-15 se vrátilo na základnu bez jediné ztráty. Reaktor Osirak byl zničen a irácký jaderný program utrpěl ránu, která jej vrátila o roky zpět. To, co v Izraeli oslavovali jako mimořádný triumf, však ve zbytku světa vyvolalo pobouření.

Reakce přišla okamžitě. Francie útok ostře odsoudila jako nepřijatelné porušení mezinárodního práva. Protestovaly arabské státy, Sovětský svaz i většina západních zemí, lritika zaznívala dokonce i ze Spojených států, které byly nejbližším spojencem Izraele. Administrativa prezidenta Ronalda Reagana označila útok za problematický a Washington dokonce dočasně pozastavil dodávky některých vojenských systémů.

Nejtvrdší úder přišel z OSN. Rada bezpečnosti jednomyslně schválila rezoluci číslo 487, která izraelský nálet odsoudila. Pro rezoluci hlasovaly všechny členské státy včetně Spojených států. Izrael byl obviněn z porušení Charty OSN a irácké suverenity. Mnozí politici a diplomaté varovali, že pokud si státy začnou nárokovat právo bombardovat své soupeře kvůli tomu, co by jednou mohli udělat, povede to k chaosu v mezinárodních vztazích.

V očích značné části světa se Izrael stal agresorem. Irák byl navíc signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a jeho reaktor podléhal kontrolám Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Řada odborníků tvrdila, že Osirak nebyl vhodný pro výrobu plutonia v množství potřebném k výrobě jaderných zbraní a že případné vojenské využití by bylo možné odhalit během inspekcí. Podle kritiků tak Izrael zaútočil na zařízení, které nepředstavovalo bezprostřední hrozbu.

Premiér Menachem Begin však odmítal ustoupit. Krátce po útoku prohlásil, že Izrael nikdy nedovolí, aby nepřátelský režim získal prostředky k jeho zničení. Z těchto slov postupně vznikla takzvaná Beginova doktrína. Její podstata byla jednoduchá a nekompromisní: žádný stát usilující o zničení Izraele nesmí získat jadernou zbraň ani jiné zbraně hromadného ničení. Pokud by diplomacie, sabotáže nebo mezinárodní tlak selhaly, vyhrazuje si Izrael právo zasáhnout vojenskou silou.

V roce 1981 zněla tato slova mnohým jako nebezpečný precedens. Beginovi odpůrci tvrdili, že si Izrael osobuje právo rozhodovat o tom, které státy smějí a nesmějí rozvíjet určité technologie. Jiní upozorňovali, že útok mohl destabilizovat celý region a vyvolat další válku. Zdálo se, že mezinárodní debata je rozhodnuta. Izrael sice dosáhl svého cíle, ale zaplatil za něj značnou diplomatickou cenu. Jenže dějiny ještě neřekly poslední slovo.

V srpnu 1990 překročily irácké tanky hranice Kuvajtu. Saddám Husajn zahájil invazi do malé ropné monarchie a během několika dní ji obsadil. Pro svět to byl šok. Muž, kterého řada západních politiků ještě před několika lety považovala za užitečnou protiváhu Íránu, se náhle proměnil v hlavního nepřítele mezinárodního společenství.

Spojené státy začaly budovat širokou vojenskou koalici a svět se připravoval na válku v Perském zálivu. Saddám mezitím vyhrožoval použitím všech dostupných prostředků a jeho rakety Scud dopadaly na Saúdskou Arábii i izraelská města. Právě tehdy se začala vracet otázka, kterou si v roce 1981 kladl jen málokdo. Co kdyby měl Saddám Husajn k dispozici jadernou zbraň?

Nikdo nedokáže s jistotou říci, zda by ji skutečně použil. Jisté však je, že válka v Zálivu by vypadala úplně jinak. Vojenské plánování, politická rozhodnutí i ochota některých států zapojit se do koalice by byly nesrovnatelně složitější. To, co bylo ještě před několika lety označováno za nezodpovědnou agresi, začalo být najednou vnímáno jako možná prozíravý krok.

Mnozí tehdejší kritici svůj postoj nikdy veřejně nezměnili. Přesto se po roce 1991 stále častěji objevovaly názory, že Operace Opera zabránila scénáři, který mohl být pro Blízký východ i celý svět mnohem nebezpečnější. A právě proto zůstává dodnes jednou z nejdiskutovanějších vojenských operací moderních dějin.

Není totiž jen příběhem úspěšného náletu, ale také otázkou, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď: je lepší čekat, až se hrozba skutečně objeví, nebo ji zničit dříve, než dostane příležitost vyrůst?

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.jewishvirtuallibrary.org/operation-opera-israel-s-air-strike-on-iraq-s-nuclear-reactor

https://www.iaf.org.il/4966-33513-en/IAF.aspx

https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/nuclear-vault/2021-06-07/israels-1981-attack-iraqs-osirak-reactor-declassified-us-documents-show-long-secret-road-bombing

https://www.nti.org/analysis/articles/iraq-nuclear/

https://digitalarchive.wilsoncenter.org/collection/86/operation-opera

https://www.iaea.org/sites/default/files/publications/magazines/bulletin/bull23-4/23404091117.pdf

https://digitallibrary.un.org/record/105618

https://avalon.law.yale.edu/20th_century/scres487.asp

https://www.britannica.com/event/Operation-Opera

https://www.britannica.com/place/Osirak

https://www.brookings.edu/articles/the-osirak-reactor-and-preventive-war/

https://www.airandspaceforces.com/article/0607osirak/