Pět let po triumfu ztrácí Talibán kontrolu. Vracejí se nepřátelé, bouří velitelé, vrátit se mají USA

Léto 2021 přineslo jeden z nejsilnějších obrazů amerického ústupu za poslední desítky let. Spojené státy po dvaceti letech opouštěly Afghánistán, afghánská armáda se hroutila a Talibán postupoval zemí. Na kábulském letišti propuklo naplno zoufalství, tisíce lidí se snažily dostat k posledním evakuačním letům, někteří se drželi podvozku amerických transportních letadel. Záběry lidí padajících po startu z oblohy se staly symbolem neslavného konce nejdelší války v amerických dějinách.

Talibán stál na vrcholu své moci, po dvaceti letech bojů přežil Spojené státy, NATO i vládu v Kábulu a během několika týdnů převzal prakticky celou zemi. Islámský emirát byl obnoven, staří protivníci uprchli nebo se stáhli do hor a Afghánistán se zdánlivě vracel do kolejí známých z konce devadesátých let.

O pět let později už pozice hnutí není zdaleka tak silná. Talibán Afghánistán dál ovládá a jeho pád bezprostředně nehrozí. Přibývají však problémy na hranicích, znovu útočí odpůrci režimu a v některých oblastech se proti centrálnímu vedení stavějí i muži, kteří mu pomohli válku vyhrát.

Spojené státy vstoupily do Afghánistánu na podzim 2001 a režim Talibánu během několika týdnů svrhly. Následujících dvacet let se pokoušely vybudovat stát schopný stát na vlastních nohou. Do armády a bezpečnostních složek nalily desítky miliard dolarů, vznikly nové instituce, letectvo i bezpečnostní síly čítající na papíře stovky tisíc lidí.

V létě 2021 se celý systém začal rozpadat. Některé afghánské jednotky, zejména speciální síly, bojovaly tvrdě, jiné posádky zůstaly bez zásobování, munice, letecké podpory a naděje na pomoc. Když okolní okresy kapitulovaly a provinční centra padala jedno za druhým, vzdali se i muži ochotní klást odpor. Vojáci skládali zbraně, uzavírali dohody s Talibánem nebo jednoduše odcházeli domů.

V srpnu se zhroutilo i politické vedení státu. Prezident Ašraf Ghaní ještě krátce před předtím ujišťoval, že Afghánistán neopustí, 15. srpna však odletěl ze země a večer už bojovníci Talibánu seděli v prezidentském paláci. Posledním ostrůvkem americké moci zůstalo letiště v Kábulu, kde se odehrával chaotický závěr dvacetileté války. Lidé přelézali zdi, vbíhali na ranvej a snažili se dostat do odletujících letadel. O deset dní později udeřil u letiště atentátník Islámského státu a zabil desítky Afghánců a třináct amerických vojáků. V noci z 30. na 31. srpna odletěli poslední Američané.

Pro Talibán šlo o vítězství, jakého během své první vlády nikdy nedosáhl. Vedle ministerstev, základen a státních institucí získal velké množství zbraní, vozidel a dalšího materiálu armády, kterou jeho protivníci dvacet let budovali. Americké ministerstvo obrany později odhadlo hodnotu amerického vojenského vybavení ponechaného po zhroucení afghánských sil asi na 7,1 miliardy dolarů.

Ještě cennější byla územní kontrola. Před rokem 2001 kontroloval Talibán zhruba devadesát procent Afghánistánu, zatímco severovýchod držela Severní aliance. Po vítězství v roce 2021 obsadil i Pandžšír a poprvé se dostal alespoň formálně k moci nad prakticky celou zemí.

Na afghánský hřbitov impérií přibyl náhrobek dalšího poraženého. Pro vítěze však začínala úplně jiná zkouška. Povstalecké hnutí dokázalo dvacet let bojovat proti státu. Teď se samo muselo státem stát.

První týdny po pádu Kábulu provázela překvapivě smířlivá slova. Představitelé Talibánu slibovali amnestii bývalým nepřátelům, mluvili o právech žen „v rámci islámského práva“ a snažili se přesvědčit zahraničí, že se od své vlády z let 1996 až 2001 změnili. Nový režim potřeboval peníze, obchod a mezinárodní uznání.

Netrvalo dlouho a začala přicházet omezení, Talibán v roce 2022 uzavřel střední školy pro dívky, následoval zákaz studia žen na univerzitách a další zásahy do jejich zaměstnávání, cestování a pohybu ve veřejném prostoru. Zákon o „šíření ctnosti a potírání neřesti“ dal části těchto pravidel pevnější základ a mravnostní policie dostala rozsáhlé pravomoci. Afghánské ženy postupně mizely ze škol, úřadů, veřejných prostor, sportovišť i řady zaměstnání.

Tvrdý režim pocítily také některé etnické a náboženské menšiny. Zvlášť zranitelní zůstali šíitští Hazárové, kteří navíc čelili útokům Islámského státu na školy, mešity a další civilní cíle.

Současně přišla hospodářská rána, Afghánistán byl už před rokem 2021 závislý na zahraniční pomoci, po vítězství Talibánu byla její velká část zastavena, zahraniční rezervy byly zmrazeny a ekonomika se během dvou let prudce propadla. Talibán později dokázal obnovit výběr daní, stabilizovat měnu a rozběhnout část obchodu, životní úroveň však zůstala hluboko pod předchozím standardem.

Další problémy přineslo sucho, zemětřesení, návraty Afghánců vyhošťovaných z Íránu a Pákistánu a ústup zahraničních humanitárních organizací. Miliony lidí zůstaly závislé na potravinové pomoci a zdravotní systém dál stál na zahraničních penězích. Talibán tak po pěti letech vládl sjednocenější zemi než většina jeho předchůdců, zároveň však zemi chudé, izolované a stále pevněji sevřené pravidly připomínajícími první emirát.

Pád Kábulu sledovali s uspokojením i někteří sousedé Afghánistánu. Pákistánský premiér tehdy prohlásil, že Afghánci „zlomili okovy otroctví“. Islámábád měl s Talibánem dlouhé vztahy a odchod Američanů zároveň odstranil vládu v Kábulu blízkou Indii. Také Írán vítal konec americké vojenské přítomnosti ve svém sousedství.

V Pákistánu radost rychle vystřídalo vystřízlivění. Po návratu afghánského Talibánu k moci zesílil jeho pákistánský příbuzný Tehrík-e Tálibán Pákistán, známý jako TTP. Islámábád obvinil Kábul, že jeho bojovníkům poskytuje útočiště, odkud podnikají útoky na pákistánské území. Afghánský Talibán obvinění odmítal, zároveň se mu příliš nechtělo bojovat proti lidem, kteří ještě nedávno stáli na stejné straně.

Přidal se starý spor o Durandovu linii, hranici, kterou žádná afghánská vláda bez výhrad nepřijala. Přestřelky na hranici postupně přerostly v podstatně vážnější konflikt. Pákistán začal útočit na údajné základny TTP přímo v Afghánistánu a Talibán odpovídal ostřelováním i vlastními přeshraničními akcemi. V letech 2025 a 2026 zasáhly pákistánské útoky řadu afghánských provincií a vztahy někdejších partnerů se dostaly na nejhorší úroveň za mnoho let. Ironie byla nepřehlédnutelná, Pákistán byl po desetiletí obviňován, že poskytuje zázemí afghánskému Talibánu, po jeho vítězství začal stejnou věc vyčítat novému režimu v Kábulu.

Klid nepanoval ani na západní hranici. Írán se s Talibánem dostal do sporu především kvůli vodě z řeky Hilmand. V květnu 2023 se íránští pohraničníci a bojovníci Talibánu několik hodin ostřelovali a boj si vyžádal mrtvé na obou stranách. Teherán a Kábul konflikt rychle utlumily a jejich vztahy zůstaly pragmatické, spory o vodu, uprchlíky, drogy a postavení šíitů však pokračují.

Opatrné zůstaly také středoasijské republiky a Čína. Tádžikistán posiloval hranici a kritizoval postavení afghánských Tádžiků, Uzbekistán s Turkmenistánem sledují obrovský afghánský kanál Koš Tepa, který může ovlivnit množství vody v Amudarji. Peking s Talibánem obchoduje a jedná, zároveň od něj požaduje zásahy proti ujgurským radikálům.

Výsledkem je režim, který vyhnal Spojené státy, ale po pěti letech zjistil, že odchod největšího nepřítele automaticky nepřivedené nové přátele. Rusko se v roce 2025 stalo první zemí, která vládu Talibánu formálně uznala, většina světa zůstává podstatně zdrženlivější.

V létě 2026 přišel pozoruhodný obrat, afghánské vedení veřejně vyzvalo Spojené státy, aby znovu otevřely ambasádu v Kábulu, obnovily diplomatickou přítomnost a investovaly do afghánských dolů, přehrad a silnic. Válku označilo za uzavřenou kapitolu a nabídlo Washingtonu nový vztah založený na vzájemném respektu, stylem: co bylo, bylo, pojďme znovu obchodovat.

Pro hnutí, které ještě před pěti lety slavilo vyhnání posledního amerického vojáka jako své největší vítězství, jde o mimořádný obrat. Washington zatím normalizaci odmítá a připomíná přítomnost teroristických organizací i nesplněné závazky Talibánu. Kábul však dává najevo, že by americké diplomaty, a především americké peníze uvítal.

Mnoho nových přátel tak radikální hnutí nezískalo, zato staří nepřátelé se začali vracet.

Jedním z nich je Islámský stát-Chorásán, známý jako ISIS-K. S Talibánem soupeří už od roku 2015 a považuje jeho národní emirát za zradu širšího džihádistického projektu. Při svém návratu Talibánu k moci začal proti jeho lidem používat stejné prostředky, jaké Talibán dvě desetiletí používal proti předchozí vládě, malé buňky, bomby, atentátníky a útoky na vybrané představitele režimu.

Talibán proti ISIS-K tvrdě zasáhl a jeho schopnosti působit uvnitř Afghánistánu omezil. Organizace však přežila a Při atentátech dokázala zabít provinčního guvernéra, člena vlády i řadu příslušníků bezpečnostních složek a dál útočí především tam, kde je kontrola režimu slabší.

Z druhé strany se vracejí lidé spojení se svrženou republikou. Nejznámější zůstává Národní fronta odporu vedená Ahmadem Masúdem, synem velitele Severní aliance Ahmada Šáha Masúda. Talibán její první odpor v Pandžšíru rozdrtil, malé skupiny však pokračovaly v útocích především na severu země.

Vedle nich působí Afghanistan Freedom Front vedená generálem Jásinem Zíou, někdejším vysokým představitelem zpravodajské služby, armády a ministerstva obrany. Řady této organizace doplňují bývalí příslušníci republikánských bezpečnostních sil a v létě 2026 několik dní bojovala s Talibánem v Badachšánu.

Ve stejné provincii se objevila další skupina tvořená mimo jiné bývalými vojáky a příslušníky elitních sil. Její lidé v červenci krátce obsadili okresní centrum Jaftali Sufla. Talibán je vytlačil, událost však ukázala, že ozbrojené skupiny dokážou alespoň na krátkou dobu přejít od atentátů k obsazení území.

Do boje vstoupila také Afghanistan United Front generála Samiho Sadata. Bývalý velitel armádního sboru a speciálních sil se po několika letech v exilu vrátil k ozbrojenému odporu. Jeho lidé začali hlásit útoky i v Kandaháru a Hílmandu, tedy v oblastech považovaných za srdce Talibánu.

V řadách opozice se pohybují bývalí vojáci, důstojníci zpravodajských služeb i příslušníci speciálních jednotek. Kolik jich skutečně bojuje, se odhaduje obtížně. Stejně nejasné je jejich financování. Afghánské ozbrojené skupiny vždy hledaly podporu v zahraničí a dnešní vůdci odporu udržují kontakty ve Spojených státech, Evropě, Tádžikistánu i dalších zemích. Odtud pramení spekulace, že za některými organizacemi znovu stojí západní zpravodajské služby, a především Spojené státy. Veřejně dostupný důkaz, že Washington nyní financuje nebo vyzbrojuje novou válku proti Talibánu, však chybí.

Pro Talibán jsou tyto skupiny stále zvládnutelným protivníkem. Žádná nedrží velké město ani rozsáhlé území a chybí jim společné velení. Nepříjemná je jejich rostoucí pestrost: vedle džihádistů z ISIS-K proti režimu stojí Masúdovi stoupenci, bývalí generálové, zpravodajci, speciálové i nové místní organizace. Ještě větší problém se však objevil uvnitř samotného vítězného hnutí.

Talibán vstupoval do Kábulu jako na první pohled soudržná organizace. Ve skutečnosti šlo o širokou koalici paštunských duchovních z Kandaháru, místních tádžických a uzbeckých vůdců a stovek menších polních velitelů, které dvacet let spojoval společný nepřítel.

Po vítězství zmizel, nejvyšší vůdce Hibatulláh Achúndzáda začal soustřeďovat moc v Kandaháru, obsazovat důležité funkce loajálními lidmi a omezovat volnost provinčních velitelů. Na veřejnost se dostaly i spory s některými vysokými představiteli hnutí, kteří kritizovali přílišnou koncentraci moci nebo zákaz vzdělávání dívek.

Nejostřejší konflikt vznikl na periférii země v řadách nižších velitelů. Při dobývání severu Talibán potřeboval místní Tádžiky a Uzbeky. Jejich velitelé verbovali bojovníky, ovládali území a během let si vytvořili vlastní zdroje příjmů, ale po roce 2021 je Kandahár začal přesouvat, odvolávat a nahrazovat spolehlivějšími lidmi.

V Badachšánu se ukázalo, co se stane, když se k politickému sporu přidají velké peníze. Horská provincie skrývá zlato, lapis lazuli a další cenné suroviny a místní velitelé považovali jejich těžbu za vlastní zdroj financování, zatímco centrální vláda chtěla doly i příjmy dostat pod svou kontrolu.

Na podzim 2025 se kvůli tomu začalo střílet. V jednom z okresů bojovali místní Tálibové proti mužům přicházejícím z jihu o kontrolu zlatého dolu a podle místních zdrojů zemřelo nejméně deset bojovníků. Další střety kvůli těžbě následovaly v roce 2026.

Největší krize se rozvinula kolem tádžického velitele Džumy Chána Fateha. Jeho lidé a spojenci byli spojováni s těžbou zlata a vlastními ozbrojenými strukturami. Kandahár začal zatýkat jeho spojence, likvidovat nelegální provozy a posílat do provincie další síly. Fateh měl oblast opustit a část svých lidí odzbrojit. V srpnu spor přerostl v otevřený boj. Speciální jednotky Talibánu se pokusily odvézt vojenskou techniku patřící Fatehovým lidem. Ti se postavili na odpor a centrální vláda musela proti vlastním Tálibům nasadit své speciální síly. Boje trvaly několik dní a Fateh se 17. srpna vzdal.

Talibán vyhrál válku jako povstalecké hnutí, které ponechávalo místním velitelům značnou volnost. Po vítězství chce vybírat daně, kontrolovat doly, jmenovat guvernéry, přesouvat vojáky a rozhodovat, kdo smí držet zbraně. Tím omezuje zájmy mužů, kteří za jeho vítězství bojovali dvacet let a dnes nechtějí odevzdat moc, kterou si během války vydobyli.

Pět let po pádu Kábulu se tak kruh uzavírá. Talibán se dostal do ozbrojených sporů se sousedy, vracejí se jeho domácí protivníci, a nakonec se rozhořela střelba i mezi samotnými vítězi. Islámský emirát dál drží pohromadě a stále ovládá prakticky celou zemi. Jeho vedení však musí vynakládat stále více sil, aby to tak zůstalo.

A ve chvíli, kdy se množí nepřátelé zvenčí i zevnitř, nabízí nové vztahy dokonce zemi, jejíž vyhnání před pěti lety slavilo jako své největší vítězství.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

ACLED – Five years since seizing power in Afghanistan, internal tensions test the Taliban’s vulnerabilities
https://acleddata.com/report/five-years-seizing-power-afghanistan-internal-tensions-test-talibans-vulnerabilities

ACLED – Is the Taliban losing control of northern Afghanistan?
https://acleddata.com/expert-comment/taliban-losing-control-northern-afghanistan

Reuters – Afghan Taliban open to talks after Pakistan bombs Kabul, Kandahar
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/pakistan-strikes-afghanistan-targets-clashes-intensify-2026-02-27/

Financial Times – Taliban makes overtures to Trump administration over mineral deals
https://www.ft.com/content/92cc40a7-3047-46d6-86f5-aa5f59f1d0ac

OSN / UNAMA – Report of the Secretary-General: The situation in Afghanistan, June 2026
https://unama.unmissions.org/en/node/63950

EUAA – Afghanistan: Country Focus 2026
https://www.euaa.europa.eu/coi-report-afghanistan-country-focus

Long War Journal – Anti-Taliban resistance groups increase attacks in northeast Afghanistan, district center briefly falls
https://www.longwarjournal.org/archives/2026/07/anti-taliban-resistance-groups-increase-attacks-in-northeast-afghanistan-district-center-briefly-falls.php

Long War Journal – Afghan United Front commences operations against Taliban
https://www.fdd.org/analysis/2026/08/06/afghan-united-front-commences-operations-against-taliban/

Afghanistan International – Kandahar Tightens Grip As Taliban Rivals Compete For Badakhshan’s Mines
https://www.afintl.com/en/202606226940

Afghanistan International – More Taliban Commanders Defy Kandahar Leadership In Badakhshan
https://www.afintl.com/en/202608310695