Článek
V ulicích, na sociálních sítích a v mediálním prostoru se bojuje o Českou televizi a další veřejnoprávní média. Nepřekvapivě celou diskuzi doprovází také notná dávka pokrytectví na všech stranách. Koalice slibuje úlevu peněženkám, opozice varuje před koncem svobodných médií a zaměstnanci vysvětlují, že bez dosavadního systému přijde demokracie o jednu ze svých pojistek. Všichni mluví o veřejném zájmu, ale jen málokdo připomene ten vlastní. Přitom peníze, politický vliv a pohodlí zavedeného systému tvoří podstatnou část celé hádky.
Koalice prodává úsporu, opozice zapomíná
Vládní ANO, SPD a Motoristé představují zrušení televizních a rozhlasových poplatků jako dárek občanům. Domácnost, která dnes platí obě platby, odvádí 205 korun měsíčně, tedy 2 460 korun ročně. Jenže Česká televize ani rozhlas se tím nestanou samofinancujícími podniky. Jejich provoz se přesune do státního rozpočtu, který se plní především z daní obyvatel a firem, občané tedy přestanou odvádět peníze napřímo, jen aby je stát stejně vybral a poslal jinudy.
Někdo na změně vydělá, jiný zaplatí nepřímo více, a pokud budou výdaje pokryty novým státním dluhem, zaplatíme tuto změnu později a o to dráž. Vydávat přesun účtu za způsob, jak zajistit stejnou službu zadarmo, je ale jen obyčejná politická reklama. Na červencové tiskové konferenci se novinářka Respektu Eva Soukeníková ptala Andreje Babiše, kdo bude média platit, když peníze půjdou z rozpočtu. Premiér se místo přímé odpovědi pustil do obhajoby EET a výběru daní, lepší ukázku úrovně celé diskuze je obtížné najít.
Vláda přitom má ještě jeden cíl, o kterém by měla otevřeně mluvit – chce oběma institucím zkrátit rozpočet. Podle vládního návrhu má Česká televize získat 5,74 miliardy a Český rozhlas 2,065 miliardy korun ročně, dohromady asi o 1,4 miliardy méně než plánované letošní výnosy z poplatků. Ministr kultury Oto Klempíř poznamenal, že ředitelé snad ukážou, že jsou dobří manažeři a umějí pracovat s menšími penězi. To je samozřejmě legitimní požadavek, pokud však vláda také vysvětlí, co mají média dál dělat a co už dělat nemusejí.
Když koalice prosadila projednávání návrhu až do sobotního rána a v prvním čtení jej posunula dál, spustila se tiráda o zestátnění, autoritářství a ohrožení svobody. Silový postup koalice si kritiku zaslouží, podstatné změny zákonů se nemají na sílu protlačovat za úsvitu. Jenže není to poprvé, co podobné postupy vládnoucí koalice používá a ani současná opozice neměla během své vlády problém obcházet obstrukce tehdejší opozice.
Další stránkou diskuze je mizerná historická paměť ODS a Pirátů. Piráti ve volebním programu pro rok 2017 výslovně slibovali zrušení koncesionářských poplatků a nahrazení příjmů České televize a rozhlasu podílem z DPH. Senátoři ODS už v roce 2009 prosazovali financování ze státního rozpočtu a návrh jim neprošel o jediný hlas. Ano, tehdejší návrhy se v detailech lišily od dnešního řešení a strany mají právo postoj přehodnotit. Pak by ale měly vysvětlit, proč byl včera přesun k daňovým příjmům rozumnou reformou a dnes je údajně cestou k diktatuře. Bez vysvětlení to vypadá jako obvyklé politické pokrytectví, když to navrhuji já, je to reforma, když soupeř, je to ohrožení demokracie.
Zaměstnanci brání svou nezávislost. A také své rozpočty
Iniciativa Veřejnoprávně vyhlásila na 3. listopadu celodenní stávku a mluví o ohrožení nezávislosti obou institucí. Obavy z politického zasahování do redakcí určitě není neopodstatněné, politikům se nedá věřit, že by nástroj nátlaku nikdy nepoužili ve svůj prospěch. Jenže pokud navrhované financování současně znamená výrazný pokles příjmů, nabízí se i přízemnější vysvětlení – obava, že se bude škrtat a některá dosud pohodlná pracovní místa zmizí.
Veřejnoprávní instituce mají plnit úkoly, které trh sám nezajistí, a proto nemusí každý jejich pořad vydělávat nebo přitahovat milionové publikum. To ale neznamená, že každý projekt, každá redakce a každý zaměstnanec mají automatický nárok na pokračování bez ohledu na výsledky. U části tvorby je určitě na místě ptát se, kolik stojí, co přináší a proč má být taková produkce placena povinně. Jaký veřejný účel plní, za kolik peněz a nedalo by se ho dosáhnout levněji? Jsou to zcela legitimní otázky ve chvíli, kdy je provoz televize a rozhlasu placen z kapes občanů a opakování mantry o nezávislých médiích a svobodě slova je rozhodně nezodpoví.
Pro úplnost dodám – neznamená to, že v České televizi či rozhlase neexistuje žádná kontrola. Mají své rady, dozorčí komise, výroční zprávy a audity, vláda navíc navrhuje rozšířit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Jenže kontrola, zda se vše správně vyúčtovalo, není totéž jako hodnocení, zda byly peníze utraceny účelně. Sama sledovanost samozřejmě také nestačí: ´, kvalitní investigace je drahá a menšinový kulturní pořad stěží porazí sport nebo populární televizní soutěž. Je třeba rozlišovat mezi nehospodárností a službou, která má cenu právě proto, že ji soukromá televize neposkytne, redakční nezávislost však nelze zaměňovat za právo nikoho se na nic neptat.
Svobodu médií nezaručuje forma financování
Základní omyl celé debaty spočívá v představě, že koncesionářský poplatek tvoří neviditelnou zeď mezi politikem a redakcí. Jenže výši poplatků, okruh plátců, fungování rad i zákony o České televizi a rozhlasu určují politici. Parlamentní většina může pravidla měnit, pokud dodrží ústavní a evropské závazky. Stejných 101 poslanců, kteří mohou přehlasovat senátní nebo prezidentské veto obyčejného zákona, dokáže prosadit i zásahy do fungování institucí. Současný model proto není zárukou, že se některá příští vláda nepokusí televizi či rozhlas ovládnout. Je to pojistka, nikoli neprůchodná zeď.
Evropa navíc nezná jedinou povinnou recepturu. Německo zachovalo samostatný příspěvek, Francie svůj televizní poplatek v roce 2022 zrušila a přešla k jinému veřejnému financování. To samo o sobě neudělalo z Francie diktaturu ani z Německa ostrov dokonalé svobody. Důležitější je, kdo rozhoduje o vedení institucí, kdo jim může krátit peníze a jak obtížné je sáhnout do redakčního rozhodování. Evropská pravidla ostatně požadují dostatečné a předvídatelné financování, nikoli výhradně platbu od domácností. Ochrana nezávislosti je věcí celého systému, ne položky na složence.
Nemějme iluze o našich politicích. Ti by nej raději četli pochvalné titulky než nepříjemná obvinění, a někteří se snaží média získat vstřícností, jiní penězi, výhrůžkami nebo personálními zásahy. Soukromá média samozřejmě nejsou automaticky svatá, také jejich majitel může volat do redakce a velký inzerent „naznačit“, které články škodí obchodu.
Skutečnou pojistkou jsou média, která svou existencí nezávisejí na státu. Ne jednoho osvíceného majitele, jehož názorům musí všichni věřit, ale rozmanité prostředí redakcí financovaných čtenáři, diváky, posluchači a soukromou inzercí. Takové redakce si konkurují, opravují chyby druhých a riskují ztrátu podpory lidí, kterým se jejich práce přestane líbit. Důležité je, že když se jedna instituce dostane pod tlak, existují další, které mohou o stejné věci informovat nezávisle na ní.
Česká televize a rozhlas mohou v takovém prostředí mít své místo. Důležitá je však debata o rozsahu jejich služby, nákladech a skutečných pojistkách redakční svobody místo závodů v morálním rozhořčení. Koalice by měla přiznat, že přesunutí účtu není kouzelná úspora, opozice by si měla přečíst vlastní staré programy a zaměstnanci připustit, že nezávislost není nárok na neměnný rozpočet a teplá místečka. Dokud se to nestane, zůstane z velké bitvy o demokracii především spor o peníze, vliv a to, kdo si je udrží.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Vláda ČR – Představení nového financování České televize a Českého rozhlasu (2026)
https://vlada.gov.cz/cz/media-centrum/tiskove-konference/tiskova-konference-po-jednani-vlady–15–cervna-2026-227518/
Vláda ČR – Tisková konference Andreje Babiše a odpovědi Evě Soukeníkové (9. července 2026)
https://vlada.gov.cz/cz/media-centrum/tiskove-konference/tiskova-konference-k-vyhodnoceni-plneni-programoveho-prohlaseni-vlady-za-prvni-pololeti-roku-2026–9–cervence-2026-227957/
iROZHLAS – Schválení návrhu na změnu financování v prvním čtení (2026)
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/otazky-a-odpovedi-co-znamena-schvaleni-navrhu-o-koncesionarskych-poplatcich-a-co_2610241447_pik
iDNES – Piráti a ODS chtěli v minulosti rovněž rušit koncesionářské poplatky
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/poplatky-ceska-televize-cesky-rozhlas-verejnopravni-media-zmena-financovani-pirati-ods-snemovna.A261024_132439_domaci_linh
Česká pirátská strana – Podpora zrušení koncesionářských poplatků a financování z daní (2017)
https://www.pirati.cz/jak-pirati-pracuji/pirati-s-vyhradami-podporuji-navrh-novely-zakona-o-ceske-televizi-a-ceskem-rozhlasu/
Ministerstvo kultury ČR – Zvýšení televizních a rozhlasových poplatků v roce 2025
https://www.mk.gov.cz/rozhlasove-a-televizni-poplatky-cs-488
ČT24 – Zaměstnanci ČT a ČRo vyhlásili stávku na 3. listopadu 2026
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/iniciativa-verejnopravne-k-projednavani-zruseni-poplatku-za-ct-a-cro-378956
Česká televize – Statut ČT, kontrola hospodaření a externí audit
https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/zakony-a-pravidla/statut-ct/
Rundfunkbeitrag – Německý systém financování veřejnoprávního vysílání
https://www.rundfunkbeitrag.de/buergerinnen-und-buerger/informationen/zahlung
Service-Public.fr – Zrušení francouzského televizního poplatku v roce 2022
https://www.service-public.fr/particuliers/vosdroits/F88
Evropská komise – Evropský akt o svobodě médií a požadavky na nezávislé financování
https://commission.europa.eu/topics/democracy/eu-actions-protect-democracy/european-media-freedom-act_en
