Polské Requiem pro panenku. Požár v psychiatrické léčebně v Górnej Grupie si vyžádal desítky životů

Požár Ústavu sociální péče v Měděnci umělecky ztvárněný v roce 1992 Filipem Renčem pod názvem Requiem pro panenku je dnes neblaze proslulou epizodou z dob socialismu. Téměř na den přesně o čtyři roky dříve se podobný případ odehrál také v tehdejší Polské lidové republice. V obci Górna Grupa došlo k požáru na půdě psychiatrické nemocnice, v jehož důsledku zahynuly desítky pacientů. A tak jako se podobaly osudy Československa a Polska pod vládou komunistické strany, tak i tyto tragické události si byly až zarážejícím způsobem podobné.

V 19. století byl poblíž obce Górna Grupa postaven třípatrový palác. Vlastnila ho rodina Bismarcků a žila v něm sestra německého kancléře Otty von Bismarcka Malvína. Po první světové válce se Górna Grupa stala součástí nově vzniklého polského státu. Panství Bismarcků převzaly úřady nové republiky. V roce 1922 byl prodán Společnosti Božího Slova čili řádu verbistů (z latinského názvu řádu Societas Verbi Divini). V předvečer oficiálního převzetí panství misionáři byl palác úmyslně zapálen. Paláce vyhořel, žháři nebyli nikdy dopadeni, v okolí Górnej Grupy se však otevřeně mluvilo o mstě vystrnaděných Němců. I přes tento akt lidské zášti byl palác do roku 1927 obnoven a verbisté v něm vybudovali řeholní dům, seminář, útulek a střední školu.

Vše se rychle změnilo po roce 1939. Němečtí okupanti řeholní bratry vyhnali a na místě zřídili kasárna, velitelství, střelnici a dokonce vězení. Verbisty čekal nelehký úděl. Zpočátku byli všichni mniši internováni, část z nich byla následně propuštěna domů. Zbytek však skončil v koncentračních táborech ve Stutthofu, Oranienburgu, Gusenu či Dachau. Část kněží v nich také zemřela a dva z nich byli v roce 1999 blahořečeni papežem. S koncem války se přeživší řeholníci na místo vrátili a obnovili svou činnost. Ale ani tentokrát jim neměl být dopřán klid na dlouhou dobu.

Nejdříve byly roku 1950 řádu zabaveny okolní pozemky. V roce 1952 komunistické úřady rozhodly o zrušení řádu, znárodnění budovy a vystěhování místních kněží. Na místo dorazili milicionáři v nákladních autech, kněžím nařídili odejít. Na místě mohlo zůstat pouze pět řeholníků, kteří od té doby žili v rohu svého vlastního řeholního domu, v několika místnostech a ve sklepě a ve farnosti vykonávali pouze pastorační práci.

Bývalá klášterní budova byla přeměněna na psychiatrickou léčebnu – pobočku Státní nemocnice pro nervově a duševně nemocné ve Świecie nad Vislou. Bohužel obdobně jako v dalších socialistických státech té doby, péče o psychický nemocné často připomínala spíše izolaci či vězení než snahu o léčbu nemocných lidských bytostí. Podle také úřady přistupovaly k přestavbě a provozu budovy.

Krátce po vyhnání verbistů dorazili na místo řemeslníci, aby upravili vnitřek budovy. V praxi však proběhla pouze provizorní přestavba interiérů. Obrovské sály byly rozděleny příčkami z dřevovláknitých desek, únikové východy byly zazděny, do oken byly instalovány mříže. Nikdo se nezabýval protipožárními předpisy. Budova z 19. století měla dřevěné stropy, podlahy z téhož materiálu byly pokryty hořlavou podlahou z PVC a izolace stěn se skládala z hořlavých materiálů, jako byly piliny či jehličí.

Špatný stav požární ochrany byl zaznamenán již před vypuknutím požáru. Během požární inspekce nemocnice v září 1979 byla zjištěna řada nedostatků. Inspektoři hlásili, že imobilní pacienti byli umístěni v nejvyšších patrech, oddělení byla přeplněná a chybělo evakuační schodiště nebo výtahy. Některé evakuační východy byly navíc odstraněny nebo zablokovány těžkými skříněmi, aby se zabránilo možné útěku pacientů. Navzdory těmto zjištěním byla doporučení po inspekci ignorována.

Problémem však nebyla jen protipožární ochrana, péče o duševně nemocné trpěla v komunistickém Polsku množstvím neduhů a v Górnej Grupie tomu nebylo jinak. Ačkoliv se personál často snažil zlepšit podmínky svých svěřenců, nemocnice neměla dobrou pověst. Nemocnice stejně jako ostatní zařízení podobného typu byla podfinancována a přeplněná, její budovy byly ve špatném technickém stavu a nedostávalo se personálu.

Pacienti byli umístěni na odděleních či spíše obrovských ložnicích. Na každém patře bylo několik menších ložnic po 20 lidech a jedna velká pro 50 pacientů. Postele stály těsně vedle sebe, nebyl mezi nimi žádný průchod. Aby se pacienti dostali k posledním lůžkům, museli přeskakovat přes postele ostatních. Nebyly zde noční stolky, oblečení a osobní věci se ukládaly na postele či pod ně. V prostorách chyběly také toalety, pacienti proto své potřeby vykonávali do kbelíků přímo v ložnicích.

Lehčí pacienti pobývali v přízemí a prvním patře. Těžce nemocní, nesoběstační a nechodící leželi ve druhém a třetím patře. Chodící pacienti měli možnost trávit čas v tzv. denní místnosti. Tam mohli hrát karty, společenské hry nebo v případě povolení personálu sledovat televizi. Někteří mohli dokonce využívat vycházky do nemocničního parku. Naproti tomu těžce nemocní nebo nepohybliví pacienti ve vyšších patrech nikdy neopouštěli své pokoje. Ti, kteří představovali hrozbu sobě nebo ostatním byli dokonce ke svým postelím přivázáni. Pokoje ve vyšších patrech se na noc zamykaly.

Velká část z několika set pacientů v nemocnici byla fakticky opuštěna svými blízkými, kteří s nimi neudržovali kontakt. Zařízení představovalo spíše izolaci než místo léčení lidských duší. Po velkou část existence zařízení nebyla pacientům poskytována reálná péče, která by mohla vést ke zlepšení jejich stavu. Část z nich podstupovala léčbu elektrošoky, podle některých zdrojů však toto léčení vyvolávala epileptické záchvaty a ve skutečnosti se jejich stav zhoršoval. Část pacientů dostávala psychofarmaka a ti byli většinu času těmito léky „utlumeni.“

Navíc ne všichni pacienti byli duševně nemocní. Do nemocnice byly zavírány také osoby nepohodlné tehdejším úřadům a ti, kteří se nedokázali přizpůsobit vládnoucímu systému a kteří podle jejich názoru „představovali hrozbu pro ostatní“. Někteří z pacientů v nemocnici měli pobývat dokonce zcela bez dokumentace a mělo se jednat například o osoby, které bylo třeba někam potichu odklidit. Mluvilo se například o bývalém policistovi, kterému by ve vězení hrozila smrt z rukou spoluvězňů, byl tak uklizen do nemocnie.

Lehčí pacienti byli „pronajímáni“ na pomoc zemědělcům v okolí. Za svou těžkou práci v zemědělství nedostávali zaplaceno jinak, než jídlem nebo maximálně cigaretami. Sedláci využívající jejich služeb si pracanty pochvalovali s tím, že jeden takový pracovník udělá práci za půl traktoru. Když se začaly ozývat hlasy kritizující tuto praxi, byla oficiálně označena za ergoterapii čili terapii prací a pokračovala dále beze změny.

Kromě několika set pacientů a několika málo řeholníků, kterým bylo povoleno zůstat na místě v budově bývalého paláce pobývali ještě zaměstnanci zařízení. V jednom křídle budovy byly zřízeny byty, ve kterých pobývali i se svými rodinami. Tímto způsobem existovala nemocnice, její personál a pacienti po celou dobu až do osudové noci 31. října.

V pátek večer 31. října 1980 nic nevěstilo blížící se tragédii. Na místě kromě pacientů zůstaly přes noc pouze 4 sestry. Ty si na sesterně připravovaly večeři, zatímco pacienti byli na svých pokojích. Okolo 11. hodiny večer přiběhl do místnosti sester pacient jménem Alkowski, všemi přezdívaný „Ali.“ Křičel na sestry, že budova hoří. Ke smůle všech obětí požáru mu však sestry nevěřily.

Ali byl totiž schizofrenik a pyromaniak. Opakovaně zapaloval různé věci nebo si alespoň vymýšlel, že něco zapálil nebo někde hoří. Jen týden před tragédií takto vzburcoval personál, který hodinu pátral po požáru v budově, ale žádný nenašel. Proto jeho slova ignorovaly, považovaly je za vtip a pacientovi žertovně za jeho nápady pohrozily. Že je skutečně něco špatně tak personál zaznamenal až výrazně později.

První, kdo si měl všimnout problémů, byl správce budovy. Ten viděl, že se v nemocnici nesvítí. Měl za to, že je to kvůli výpadku elektrického proudu, což nebyl počátkem 80. let neobvyklý jev. Všiml si však, že ve vesnici poblíž se svítí, problém tedy musel být v budově. Vyrazil tak směrem k místnostem s pacienty, když uviděl plameny.

Zhruba tou dobou měly požár zaznamenat i zdravotní sestry, které ucítily kouř v chodbě. Rychle vzburcovaly nejbližší stanici dobrovolných hasičů a zahájily evakuaci pacientů. Tou dobou však už byly chodby plné dusivého kouře. Ženy se snažily otevřít okna, ty se však kvůli mřížím podařilo otevřít jen nepatrně. Po chodbách a pozemku nemocnice již tou dobou pobíhali dezorientovaní a vyděšení pacienti. Ovšem pouze ti z nižších pater, jejichž pokoje se podařilo sestrám odemknout.

Podle výpovědí svědků dorazili hasiči s obrovským zpožděním, v době, kdy už hořelo celé třetí patro a půda nemocnice. Ani jejich příjezd však situaci výrazně nezlepšil. Hlavní překážkou pro úspěšný zásah byl nedostatek vody a vybavení. Požární hydrant u budovy nefungoval a vodu tak museli hasiči čerpat z jezírka v parku. To však bylo zanesené bahnem a listím a neustále se tak ucpávalo čerpadlo. Hasiči tak museli neustále přerušovat hašení a ucpané nasávání odhrabávat.

To vše dílem holýma rukama, protože neměli dost ani toho nejzákladnějšího vybavení jako lopaty, přilby, baterky, nosítka či lana. Podle některých svědků byli navíc zřejmě přinejmenším někteří hasiči opilí, což by v předvečer svátku Všech svatých nebylo v komunistickém Polsku neobvyklé a jen dokreslovalo celkovou společenskou situaci té doby. Po čase dorazili na místo také vojáci z blízké posádky. Ani oni ovšem nebyli pro zásah správně vybaveni. Jejich plynové masky je sice chránili před kouřem, ale nedokázaly ochránit před prostorem s nízkým obsahem kyslíku a vysokou koncentrací oxidu uhelnatého.

I přesto se snažili dělat, co mohli. Jeden z požárníků se pokoušel prorazit krumpáčem stěnu mezi byty zaměstnanců a pokoji pacientů, protože se v té době již nebylo možné přes kouř a žár dostat bezpečně do pokojů pacientů. Ti neměli šanci přes zamčené dveře sami uniknout. Ale ani jejich šťastnější druzi nebyli mimo nebezpečí. Po letech izolace, kdy jim bylo neustále připomínáno, že nesmí opouštět své pokoje nebo budovu, se děsili cizích lidí více než ohně a kouře. Mnozí pacienti se tak opakovaně vraceli do svých pokojů, ze kterých je hasiči a personál evakuovali. Mnohdy je museli doslova vytahovat zpod postelí, jen aby se pacienti v panice pod ně opět snažili zalézt.

Nakonec někoho napadlo přehodit si přes hasičské uniformy bílé lékařské pláště. V tu chvíli se pacienti uklidnili alespoň do té míry, aby začali poslouchat povely a nechali se z nebezpečného prostoru odvést. Chaos uvnitř i vně budovy však zdržoval celý zásah. Vodu v cisternách mohli hasiči přivážet jen po úzké cestě vedoucí k nemocnici. Na ní a v okolí již stály davy čumilů, které komplikovaly příjezd záchranářů. Jako by tu noc muselo být vše špatně.

Žár hořících budov rychle vystřídal mráz. Evakuovaní pacienti zůstali stát v mrazivé noci pouze v pyžamech. Podle některých výpovědí mohla tehdy během noci klesnout teplota až k deseti stupňům pod bodem mrazu. Část z nich navíc v hrůze uprchla a někteří tak byli nalezeni až během ranního světla následujícího dne. Poté co byla většina pacientů již venku, se zřítila střecha budovy a pohřbila ty, které se ještě nepodařilo dostat ven. Požár se podařilo uhasit až ráno následujícího dne. S denním světlem mohlo začít vyšetřování.

V důsledku požáru zemřelo 55 lidí. 52 nešťastníků zemřelo na místě, další 3 podlehli zraněním po převozu do nemocnice. Dalších 26 lidí utrpělo těžké popáleniny, mnozí další se nadýchali kouře či utrpěli lehčí zranění nebo podchlazení. Na fotografiích a dokumentárních záběrech jsou zachyceny strašlivé záběry. Jsou vidět řady postelí zkroucených žárem. Na mnohých z nich zůstávaly ležet oběti požáru, pacienti, kteří byli ke svým lůžkům přivázáni a neměli žádnou šanci utéct. Další spálená těla byla nalezena pod postelemi, schoulená do klubíčka v rozích místností, u zamřížovaných oken nebo před zamčenými dveřmi. Některá těla zůstala nahá, jiné oběti zůstaly ve svých nemocničních pyžamech. Některých obětí se požár téměř nedotknul a zemřely ve spánku udušením oxidem uhelnatým.

Na místo dorazili hned 1. listopadu místopředseda vlády Henryk Kisiel a náměstek ministra zdravotnictví Tadeusz Szelachowski. K likvidaci následku požáru byli rozkazem tajemníka místního výboru Polské sjednocené dělnické strany povoláni branci blízké posádky. Ti se tak stali svědkem nočních hrůz a museli z místa odklidit také těla obětí. Podle svědectví kvůli tomu mnozí utrpěli psychický šok, plakali a zvraceli.

Těla obětí byla naložena na nákladní vozidla a odvezena na nemocniční hřbitov. Zde bylo všech 55 obětí uloženo do společného, neoznačeného hrobu. Tehdejší úřady odmítly povolit umístění památeční desky se jmény zesnulých a na náhrobní dece bylo umístěno pouze „NN.“ Zdálo se, že jak tomu bylo v tehdejších socialistických státech obvyklé, se úřady snažily celou věc co nejrychleji ututlat a na věc zapomenout. Velmi neobvykle pro tehdejší dobu však o celém případu referovala místní média, a to včetně popisu celé situace a obrazového materiálu v novinách a časopisech.

Přesto přinejmenším do pádu komunistického režimu zacházela společnost s obětmi stejně jako za jejich životů, tedy jako se sociálními vyděděnci. V 90. letech byl na místě společného hrobu vztyčen dřevěný kříž a na něj umístěny tabulky se jmény některých obětí. Teprve třicet let po tragédii byla deska s nápisem „NN“ nahrazena novou se 46 jmény obětí. Devět jmen nebylo zveřejněno – jejich jména nebyla známa nebo se nepodařilo pozůstatky identifikovat. Někomu však tato připomínka ležela v žaludku natolik, že desku se jmény v dubnu 2019 vyvrátil a rozbil. Pachatele se nepodařilo nikdy dopadnout.

Vyšetřování jako bezprostřední příčinu požáru určilo jiskru z netěsného komína. Rok předtím provedla požární inspekce kontrolu budovy a toto riziko ve své zprávě zmínila. Pro nedostatek finančních prostředků však nedošlo k nápravě. Z výpovědí svědků si pacienti nemocnice stěžovali několik dní před požárem na pach kouře a neobvyklé teplo šířící se ze zdí. Nikdo však v prostředí plném bláznů jejich slovům nepřikládal důležitost.

Prokurátor obvinil Jana Górského, zástupce ředitele pro ekonomické a finanční záležitosti, a Mieczysława Chylu, vedoucího administrativního a ekonomického oddělení z nedbalosti při plnění svých povinností. Hrozilo jim až pět let vězení, ve skutečnosti však šlo pouze o obětní beránky systému, který nedokázal zajistit dostatečnou péči a finanční prostředky pro provoz zařízení. Soudní proces začal na podzim následujícího roku, ale brzy na to přišlo období stanného práva, proces byl nejdříve odročen a poté po amnestii v roce 1984 zcela zastaven. Také čtyři zdravotní sestry byly postaveny před soud za zanedbání povinností, ale i na ně se vztahovala amnestie.

Po požáru nebyla již nemocnice na místě znovu obnovena. Zbývající pacienti byli převezeni do jiných zařízení a budova chátrala až do roku 1989. S pádem režimu ji opět převzala Společnost Božího Slova a budovu nechala zrekonstruovat. V současné době v budově sídlí misionáři, nemocní, v části budovy je zřízeno také muzeum. Před budovou stojí na památku tragédie kříž a balvan s pamětní deskou.

Tragédie inspirovala také polské umělce, polský básník a textař Jacek Kaczmarski složil text k písni Przemyslawa Gintrowského A my nie chcemy uciekać stąd (A my nechceme odsud utéct). Píseň se pro mnohé stala metaforou období stanného práva.

Zdroje:

https://strefahistorii.pl/article/6998-sploneli-zywcem-na-rusztach-lozek

https://wiadomosci.onet.pl/kraj/szpital-psychiatryczny-plonal-a-oni-nie-chcieli-uciekac-tu-ktos-lezy/gwzs7s4

https://www.onet.pl/?utm_source=en.wikipedia.org_viasg_kobieta&utm_medium=referal&utm_campaign=leo_automatic&pid=c2cb5572-1de9-4d5f-abdf-f1deb9374a2f&sid=63eeb4cc-4788-4ae3-a160-ddd0a01f6209&utm_v=2&mp=promo

https://dzieje.pl/rozmaitosci-historyczne/my-nie-chcemy-uciekac-stad-40-lat-temu-splonal-szpital-psychiatryczny-w

https://archiwum.tvn24.pl/magazyn-tvn24/242/tvn24.pl/magazyn-tvn24/jakiez-to-mistyczne-splonac-w-dzien-wszystkich-swietych%2C242%2C4181.html

https://przystanekhistoria.pl/pa2/teksty/110790,Stanal-w-ogniu-nasz-wielki-dom-Pozar-szpitala-psychiatrycznego-w-Gornej-Grupie.html