Ponorkové eso Erich Topp začínal jako nacista. Později režim zavrhl, za Říši ale bojoval až do konce

Historie německých ponorek zná desítky schopných velitelů. Jen málokteří z nich však zanechali tak výraznou stopu jako Erich Topp. Během války potopil 35 spojeneckých lodí a zařadil se mezi nejúspěšnější velitele Kriegsmarine.

Jeho životopis ale není pozoruhodný jen válečnými úspěchy. Do druhé světové války vstupoval jako přesvědčený nacista, člen NSDAP i SS. Krutá realita konfliktu a osobní rodinná zkušenost s holokaustem ho však postupně připravila o iluze. Přesto zůstal ve službě až do posledních dnů Třetí říše.

Erich Topp se narodil 2. července 1914 v Hannoveru jako syn inženýra Johannese Toppa. Dětství prožil střídavě v Hannoveru a Celle, kde navštěvoval gymnázium. Už od útlého věku ho fascinovalo moře a lodě. Zatímco řada jeho vrstevníků snila o armádní kariéře nebo technických profesích, Topp měl jasno poměrně brzy – chtěl se stát námořním důstojníkem. Tato představa ho neopustila ani během dospívání a významně ovlivnila všechna jeho další životní rozhodnutí.

Po maturitě krátce studoval medicínu na univerzitě v Kielu. Šlo však spíše o přechodnou životní etapu než o skutečný profesní cíl. Několik měsíců strávil také v Anglii, kde si zdokonaloval angličtinu a po návratu do Německa absolvoval povinnou pracovní službu. Současně se aktivně zapojoval do studentského života a vstoupil do akademického spolku Burschenschaft Teutonia. Jeho skutečnou ambicí ale zůstával vstup do německého námořnictva.

Stejně jako mnoho mladých Němců vyrůstajících po první světové válce uvěřil i Topp slibům Adolfa Hitlera. Německo se stále vzpamatovávalo z hospodářských problémů i pocitu národního ponížení po Versailleské smlouvě a nacistická propaganda dokázala oslovit velkou část mladé generace a Topp nebyl výjimkou. Ještě před vypuknutím války vstoupil do NSDAP a podal také přihlášku do SS. Později se nikdy netajil tím, že tehdy nacistickému režimu skutečně věřil a považoval jej za cestu k obnově německé síly.

Jeho sen se splnil, když byl 8. dubna 1934 přijat k výcviku u námořnictva jako důstojnický kandidát. Po základním výcviku nastoupil na školní plachetnici Gorch Fock, na níž budoucí důstojníci získávali první zkušenosti s námořní službou. O několik měsíců později byl převelen na lehký křižník Karlsruhe, který sloužil také jako výcviková loď pro kadety.

Zde se poprvé dostal pod velení muže, který se později stal jednou z nejznámějších osobností německého námořnictva. Velitelem Karlsruhe byl tehdy kapitán Günther Lütjens, budoucí admirál a velitel legendární bitevní lodi Bismarck během její poslední plavby v roce 1941. Pod jeho vedením absolvoval Topp téměř osmiměsíční výcvikovou plavbu přes Atlantik. Loď vyplula z Kielu v říjnu 1934, navštívila Azory, Trinidad i přístavy v Severní Americe a do Německa se vrátila až v červnu následujícího roku. Pro mladého kadeta šlo o první dlouhou oceánskou plavbu, která jej definitivně utvrdila v tom, že zvolil správnou životní cestu.

Po návratu pokračoval ve studiu na Námořní akademii v Mürwiku, kde absolvoval hlavní důstojnický kurz. Následoval specializovaný výcvik v navigaci, torpédové službě i velení a postupně získával první důstojnické hodnosti. Po ukončení studia se znovu vrátil na křižník Karlsruhe, kde sloužil jako mladý důstojník a později také jako adjutant. V roce 1937 se zúčastnil hlídkové služby u španělského pobřeží během občanské války, při níž německé námořnictvo podporovalo zájmy nacistického Německa a režimu generála Franca.

Přestože služba na hladinových lodích představovala pro většinu důstojníků vrchol kariéry, Ericha Toppa stále více přitahovaly ponorky. Jejich největším propagátorem byl tehdy Karl Dönitz, který budoval ponorkové síly Kriegsmarine a hledal mladé důstojníky ochotné přijmout mimořádně náročnou službu. Topp patřil mezi ty, které Dönitzova vize zaujala. Dne 5. října 1937 proto nastoupil do ponorkové školy v Neustadtu v Holštýnsku.

Po dokončení výcviku však přišlo zklamání. Na žádné z ponorek nebylo volné místo, a tak byl přidělen jako instruktor k výcviku námořních poddůstojníků ve Friedrichsortu. Na svou vysněnou službu si musel ještě několik měsíců počkat. Změna přišla až na podzim roku 1938, kdy byl převelen k 7. ponorkové flotile a stal se prvním důstojníkem na palubě ponorky U-46 pod velením zkušeného kapitánporučíka Herberta Sohlera.

Po boku Sohlera vstoupil do druhé světové války. Když 1. září 1939 Německo napadlo Polsko, nacházela se U-46 už od 19. srpna na bojové hlídce a Topp tak první výstřely největšího konfliktu v dějinách nezažil v přístavu, ale přímo na palubě bojově nasazené ponorky. Během následujících měsíců absolvoval další tři bojové hlídky v Atlantiku a Severním moři. U-46 pod Sohlerovým velením potápěla spojenecké obchodní lodě a mladý první důstojník sbíral zkušenosti, které z něj měly brzy udělat jednoho z nejlepších velitelů německých ponorek.

Jeho výkony nezůstaly bez povšimnutí. Už v listopadu 1939 obdržel Ponorkový válečný odznak a na začátku roku 1940 také Železný kříž II. třídy. Nadřízení oceňovali jeho klid pod tlakem, rychlé rozhodování i přirozenou autoritu mezi členy posádky. Karl Dönitz navíc zoufale potřeboval nové velitele pro rychle se rozrůstající ponorkové loďstvo, Topp proto patřil mezi důstojníky, kteří byli vyhlédnuti pro samostatné velení.

Na jaře 1940 byl převelen k 1. ponorkové flotile a v červnu převzal svou první vlastní ponorku U-57. Ve svých pětadvaceti letech se tak stal jedním z nejmladších velitelů U-Bootů Kriegsmarine. Teprve nyní ale měla jeho skutečná válečná kariéra začít.

Po měsících služby jako první důstojník dostal Erich Topp v červnu 1940 svou první vlastní ponorku. Šlo o U-57, malou pobřežní ponorku typu IIC. Nebyla určena pro dlouhé plavby do středního Atlantiku jako pozdější typ VII, přesto představovala ideální příležitost pro mladého velitele ukázat, že je připraven na samostatné velení.

První bojová hlídka začala 29. července 1940. Topp na ní okamžitě ukázal, že svěřit mu samostatné velení byla správná volba. U-57 během ní potopila tři spojenecké obchodní lodě a bezpečně se vrátila do přístavu. Druhá hlídka, která začala už o týden později, byla ještě úspěšnější. Na její konto přibyly další tři obchodní lodě. Během necelých šesti týdnů tak mladý velitel potopil šest plavidel o téměř 37 tisících BRT.

Na pětadvacetiletého důstojníka šlo o výborný začátek. Karl Dönitz zoufale potřeboval nové schopné velitele, protože ponorkové loďstvo se rychle rozrůstalo a ztráty postupně narůstaly. Topp svými výsledky ukázal, že patří mezi důstojníky, na které se může vrchní velitel ponorek spolehnout. Jeho úspěšný start ale málem skončil tragédií, když se 3. září 1940 se U-57 vracela z druhé bojové hlídky do Brunsbüttelu. Při vplouvání do přístavu ji za snížené viditelnosti nechtěně taranovala norská obchodní loď Rona. Ponorka se potopila během několika desítek sekund. Šest členů posádky zahynulo, ostatní včetně Toppa se podařilo zachránit.

Vyšetřování však ukázalo, že nešlo o chybu velitele. Dönitz proto Toppa neodstavil, ale učinil přesný opak. V prosinci 1940 mu svěřil zcela novou U-552 typu VIIC, jednu z moderních oceánských ponorek, na kterých mělo Německo vybojovat bitvu o Atlantik. Topp totiž na nové ponorce navázal na své první úspěchy a brzy se zařadil mezi nejnebezpečnější velitele německého ponorkového loďstva.

Převzetí U-552 znamenalo pro Ericha Toppa zásadní zlom. Nová ponorka typu VIIC patřila k nejmodernějším zbraním, které měla Kriegsmarine k dispozici. Oproti malé U-57 nabízela výrazně větší akční rádius, vyšší zásobu torpéd i možnost podnikat dlouhé bojové hlídky hluboko v Atlantiku. V jeho vodách se rozhodovala bitva o zásobování Velké Británie a právě tam měl Topp prožít nejúspěšnější období své kariéry.

Mladý velitel se navíc ocitl ve správný čas na správném místě. Německé ponorkové loďstvo tehdy prožívalo období, které sami ponorkáři později nazvali prvním šťastným obdobím (Erste glückliche Zeit). Po pádu Francie získala Kriegsmarine základny na pobřeží Atlantiku, například v Lorientu, Brestu nebo Saint-Nazaire. Ponorky tak mohly vyplouvat přímo do Atlantiku, aniž by musely riskantně proplouvat Severním mořem. Britové navíc trpěli nedostatkem eskortních lodí, radar byl teprve v počátcích a letecké krytí konvojů končilo stovky kilometrů od pobřeží. V takzvané „černé jámě“ (Black Pit) zůstávaly obchodní lodě prakticky bez ochrany.

Topp této situace dokonale využil. Už první hlídky na U-552 přinesly sérii úspěchů. V únoru a dubnu 1941 potopil několik obchodních lodí, mezi nimi i transportní loď Nerissa, při jejímž potopení zahynulo přes dvě stě lidí. Další hlídky byly ještě úspěšnější. Jen během několika měsíců poslal ke dnu desítky tisíc BRT spojenecké tonáže a jeho jméno se začalo pravidelně objevovat ve hlášeních vrchního velení ponorek. V červnu 1941 převzal Rytířský kříž Železného kříže a krátce nato byl povýšen.

Na velitelské věži U-552 se mezitím objevil emblém tančícího rudého čerta. Ponorka podle něj získala přezdívku „Rudý ďábel“ (Roter Teufel), která ji provázela až do konce války. Zpočátku šlo jen o symbol posádky, postupně se však stal jedním z nejznámějších znaků celé U-Bootwaffe. S každou další úspěšnou hlídkou rostla nejen Toppova pověst, ale i respekt, který jeho ponorka budila mezi Spojenci.

Největší pozornost vzbudila hlídka na podzim roku 1941. Dne 31. října narazila U-552 na konvoj HX 156, který doprovázel americký torpédoborec USS Reuben James. Přestože Spojené státy byly stále formálně neutrální, jejich válečné lodě už chránily britské konvoje před německými ponorkami. Topp vypálil torpédo, které zasáhlo přední muniční sklad torpédoborce. Loď se rozlomila a během několika minut se potopila. Zahynulo sto ze 144 členů posádky.

Šlo o první americkou válečnou loď potopenou během druhé světové války. Incident výrazně zhoršil už tak napjaté vztahy mezi Berlínem a Washingtonem. Prezident Franklin D. Roosevelt využil událost k dalšímu posílení podpory Británie, přestože veřejně nezmiňoval, že Reuben James právě doprovázel britský konvoj a účastnil se protiponorkových operací. O necelých šest týdnů později, po japonském útoku na Pearl Harbor, vstoupily Spojené státy do války a Hitler jim 11. prosince 1941 vyhlásil válku.

Přestože Topp patřil mezi nejúspěšnější velitele německých ponorek, jeho válečná kariéra se neobešla bez kontroverzí. V dubnu 1942 potopila U-552 americkou obchodní loď SS David H. Atwater u pobřeží Virginie. Podle některých poválečných svědectví měli němečtí námořníci ostřelovat také záchranné čluny nebo trosečníky ve vodě. Přímé důkazy pro toto obvinění však chybí. Nikdo z posádky nepřežil, neexistují svědecké výpovědi a lodní deník U-552 podobné jednání nezmiňuje. Erich Topp kvůli této události nikdy nebyl obviněn ani souzen a historici dodnes vedou spory, zda šlo o skutečný válečný zločin, nebo o tvrzení, které nelze spolehlivě doložit.

Mnozí očekávali, že vstup průmyslové velmoci bude pro německé ponorky znamenat začátek konce. Stal se však pravý opak. Americké východní pobřeží bylo na ponorkovou válku prakticky nepřipravené. Přístavní města nebyla zatemněná, obchodní lodě často pluly samostatně a americké námořnictvo teprve budovalo účinný systém konvojů. Karl Dönitz proto zahájil operaci Paukenschlag, která odstartovala takzvané druhé šťastné období (Zweite glückliche Zeit). Německé ponorky během několika měsíců potápěly lodě doslova na dohled od amerických pláží.

Také Topp se zapojil do útoků u severoamerického pobřeží. Na jaře 1942 dosáhl nejúspěšnější hlídky své kariéry, během níž potopil sedm obchodních lodí o celkové tonáži přes 45 tisíc BRT. Celkem během deseti bojových hlídek na U-552 poslal ke dnu 28 obchodních lodí, další čtyři poškodil a definitivně se zařadil mezi nejúspěšnější velitele německých ponorek. Za své výsledky obdržel Dubové ratolesti k Rytířskému kříži, Ponorkový válečný odznak s diamanty a v srpnu 1942 také Meče k Rytířskému kříži. Ve svých osmadvaceti letech patřil mezi nejvíce vyznamenané důstojníky celé Kriegsmarine.

Když na podzim roku 1942 opouštěl U-552 a přebíral velení 27. ponorkové flotily v Gdyni, měl za sebou vrchol své bojové kariéry. Celkově během války potopil 34 obchodních lodí, americký torpédoborec USS Reuben James i jedno pomocné námořní plavidlo o souhrnné tonáži téměř 200 tisíc BRT. Díky tomu se zařadil na třetí místo mezi nejúspěšnějšími veliteli německých ponorek druhé světové války – hned za Otta Kretschmera a Wolfganga Lütha.

Když Erich Topp na podzim roku 1942 opouštěl palubu U-552, byla německá ponorková válka na vrcholu. Za sebou měl deset bojových hlídek, desítky potopených lodí a pověst jednoho z nejúspěšnějších velitelů Kriegsmarine. Jenže zatímco jeho osobní kariéra stoupala vzhůru, situace celé německé ponorkové flotily se začínala rychle měnit.

První i druhé šťastné období byly u konce. Spojenci se z předchozích let poučili a začali odstraňovat jednu slabinu za druhou. Obchodní lodě už nepluly samostatně, ale v dobře organizovaných konvojích. Rychle přibývalo eskortních torpédoborců, korvet i fregat specializovaných na boj s ponorkami. Nad Atlantikem se stále častěji objevovaly dálkové hlídkové letouny Consolidated B-24 Liberator, které dokázaly pokrýt i dosud nechráněnou „černou jámu“ uprostřed oceánu. Němci tak postupně přicházeli o prostor, kde dříve útočili téměř bez rizika.

Stejně rychle postupoval i technický vývoj. Britové i Američané zdokonalovali radarové stanice schopné zachytit ponorku i v noci nebo za špatného počasí. Stále větší roli hrálo vysokofrekvenční zaměřování rádiového provozu, díky němuž dokázali Spojenci lokalizovat vysílající německé ponorky. Výrazně se zlepšily také sonary, hloubkové nálože i nové samonaváděcí zbraně určené k ničení ponorek. Ponorky, které ještě v roce 1941 představovaly smrtící zbraň, začínaly být o dva roky později stále častěji samy lovenou kořistí.

Rozhodující zlom přišel na jaře 1943. Jen během května přišla Kriegsmarine o více než čtyřicet ponorek, což představovalo katastrofu, kterou už německý průmysl ani výcvikové školy nedokázaly nahradit. Karl Dönitz byl nucen na čas stáhnout ponorky z severního Atlantiku a připustit, že bitva o Atlantik se vyvíjí ve prospěch Spojenců. Zkušených velitelů rychle ubývalo a jejich ztráta byla stále citelnější.

Právě v této době se změnila i Toppova role. V říjnu 1942 převzal velení 27. ponorkové flotily v Gdyni, tehdejším německém Götenhafenu. Místo bojových hlídek nyní organizoval výcvik nových velitelů a posádek. Budoucím ponorkářům předával zkušenosti z Atlantiku, učil je taktiku útoků na konvoje i spolupráci ve vlčích smečkách. Pro mladé důstojníky představoval jednoho z nejzkušenějších instruktorů, jaké Kriegsmarine měla.

Německé velení si zároveň uvědomovalo, že samotná změna taktiky už nestačí. Pokud chtělo zvrátit vývoj války na moři, potřebovalo úplně novou generaci ponorek. Výsledkem se stal typ XXI, označovaný jako „elektrická ponorka“.

V srpnu 1944 byl Topp pověřen zavedením těchto ponorek do služby a 1. prosince byl povýšen na fregatního kapitána. Typ XXI představoval největší revoluci v konstrukci ponorek od první světové války. Dosavadní U-Booty byly ve skutečnosti především hladinovými loděmi, které se pod vodu nořily jen při útoku nebo úniku. Nové ponorky byly od začátku navrženy opačně – většinu času měly operovat pod hladinou. Disponovaly několikanásobně větší kapacitou akumulátorů, vysokou podvodní rychlostí přes 17 uzlů, šnorlchlem umožňujícím dobíjení baterií bez vynoření a dalšími technologiemi zvyšujícími bojovou hodnotu strojů. Mnozí historici je právem označují za první skutečně moderní ponorky a jejich konstrukce ovlivnila vývoj podmořských plavidel ještě dlouho po skončení války.

Na jaře 1945 se Topp k aktivní službě ještě jednou vrátil. Nejprve převzal U-3010 a krátce nato U-2513, obě právě typu XXI. Byl přesvědčen, že pokud by se nové ponorky podařilo nasadit ve větších počtech o rok či dva dříve, mohla bitva o Atlantik vypadat úplně jinak.

Realita však byla neúprosná. Spojenecké bombardování opakovaně narušovalo výrobu, nové ponorky trpěly technickými problémy a většina posádek nestihla dokončit výcvik. Topp s U-2513 sice začátkem května 1945 vyplul do norského Hortenu, aby loď připravil k bojovému nasazení, ale válka už rychle spěla ke svému konci. Po německé kapitulaci chtěl moderní ponorku potopit, velkoadmirál Dönitz však vydal rozkaz, aby žádná další plavidla nebyla zničena. Posádka proto zlikvidovala alespoň tajné dokumenty a výzbroj. O několik týdnů později se U-2513 vzdala Britům.

Erich Topp tak uzavřel válku na palubě jedné z technologicky nejpokročilejších ponorek své doby. Přestože typ XXI představoval revoluci v podmořském boji, přišel příliš pozdě. Německo už nemělo čas ani prostředky, aby jeho potenciál dokázalo využít.

Jak už bylo zmíněno, Erich Topp vstupoval do dospělosti jako přesvědčený stoupenec nacistického režimu. V roce 1933 dobrovolně vstoupil do NSDAP, o rok později také do Allgemeine-SS a složil přísahu Adolfu Hitlerovi. Jeho spolubojovníci ho alespoň v prvních letech války považovali za oddaného nacistu. Sám Topp později ve svých pamětech tvrdil, že nikdy skutečně nevěřil nacistické ideologii. Vzhledem k jeho tehdejším krokům však historici tuto interpretaci hodnotí spíše skepticky.

Jisté naopak je, že po válce se od nacistického režimu jednoznačně distancoval. Na rozdíl od řady bývalých důstojníků Wehrmachtu a Kriegsmarine se nesnažil tvrdit, že o zločinech Třetí říše nic nevěděl nebo že s politikou neměl nic společného. Naopak připouštěl, že jako mladý muž Hitlera podporoval, a později patřil k jeho otevřeným kritikům.

Co přesně vedlo k této změně, dnes nelze s jistotou říci. Významnou roli však pravděpodobně sehrála i jeho vlastní rodina. Toppova teta Anna byla židovského původu a v roce 1943 byla deportována do terezínského ghetta. Válku sice přežila, její osud ale na Toppa silně zapůsobil. Právě osobní zkušenost mohla být jedním z důvodů, proč po válce odmítal omlouvat nacistický režim stejně jako někteří jeho bývalí spolubojovníci.

Nejostřeji se jeho nový postoj projevil ve vztahu ke Karlu Dönitzovi. Amirál Dönitz stál na začátku jeho ponorkové kariéry, svěřil mu velení U-57, později slavné U-552 a nakonec i výcvik ponorkových posádek. Přesto se Topp po válce stal jedním z mála bývalých velitelů ponorek, kteří svého někdejšího nadřízeného veřejně kritizovali.

Odmítal přijmout Dönitzovu poválečnou obhajobu, že vrchní velení Kriegsmarine o holokaustu nevědělo. Připomínal jeho bezvýhradnou oddanost Hitlerovi, účast na Himmlerových projevech v Poznani i skutečnost, že se po válce stylizoval do role „apolitického vojáka“. Podle Toppa se Dönitz sice přímo nepodílel na organizaci nacistických zločinů, jeho nečinnost se však „velmi blížila pasivnímu souhlasu s těmito šílenými zločiny“.

Spor nakonec nezůstal jen na stránkách knih. Oba muži se po válce osobně setkali a své názory si otevřeně vyříkali. Dönitz měl Toppa přivítat otázkou: „Takže si myslíte, že jsem měl být popraven?“ Následovala dlouhá debata o odpovědnosti německého námořního velení za nacistické zločiny. Přestože se na ničem neshodli, právě tato konfrontace dobře ilustruje, jak daleko se Topp od svého někdejšího mentora ideově vzdálil.

Erich Topp tak zůstává jednou z nejrozporuplnějších postav německého námořnictva. Do války vstupoval jako přesvědčený nacista, za Třetí říši bojoval až do jejího posledního dne, po válce však patřil k několika málo bývalým velitelům U-Bootů, kteří byli ochotni veřejně přiznat vlastní omyl a otevřeně kritizovat nejen nacistický režim, ale i muže, jemuž za svou kariéru vděčili nejvíce.

Po německé kapitulaci skončila Toppova válečná cesta stejně jako u tisíců dalších příslušníků Kriegsmarine – v zajetí. Od 20. května do 17. srpna 1945 byl internován v norském Kragerø. Na rozdíl od některých vysoce postavených představitelů Třetí říše však nebyl obviněn z válečných zločinů a po několika měsících se mohl vrátit do civilního života.

Po více než deseti letech v námořní uniformě začínal znovu od nuly. V červnu 1946 nastoupil na Technickou univerzitu v Hannoveru, kde vystudoval architekturu a stavební inženýrství. Studium dokončil v roce 1950 s vyznamenáním a několik následujících let pracoval jako architekt a technický poradce. V roce 1957 se podílel také na natáčení německého válečného filmu, kde využil své zkušenosti z ponorkové služby jako odborný konzultant.

Jenže Evropa se mezitím změnila. Z někdejších spojenců se stávali protivníci studené války a Spolková republika Německo začala budovat nové ozbrojené síly. Součástí nově vzniklého Bundeswehru se v roce 1955 stalo také námořnictvo Bundesmarine, které zoufale potřebovalo zkušené důstojníky. Erich Topp proto 3. března 1958 znovu oblékl uniformu.

Jeho zkušenosti z ponorkové války nezůstaly bez povšimnutí. Nejprve působil u námořního štábu, poté byl vyslán do Washingtonu jako člen německé delegace při Vojenském výboru NATO. Muž, který ještě před několika lety sváděl v Atlantiku souboje s americkými torpédoborci, nyní spolupracoval s americkými admirály na obraně západní Evropy před Sovětským svazem.

Po návratu do Německa jeho kariéra pokračovala rychlým tempem. Stal se velitelem obojživelných sil Bundesmarine, krátce zastával také funkci úřadujícího velitele ponorkového loďstva a následně byl jmenován náčelníkem štábu velení flotily. Později přešel na Spolkové ministerstvo obrany, kde se podílel na dalším rozvoji západoněmeckého námořnictva. V roce 1965 byl povýšen na admirála flotily a o rok později dosáhl hodnosti kontradmirála. Současně zastával funkci zástupce inspektora námořnictva a patřil k důstojníkům, kteří stáli u budování Bundesmarine jako plnohodnotné součásti aliančních sil NATO.

Ani po více než dvaceti letech ale nezmizela jeho válečná minulost. V roce 1968 se uvažovalo o jeho vyslání na významný post ve velitelství NATO pro severní Evropu v norském Kolsåsu. Nakonec z toho však sešlo. Norská veřejnost stále citlivě vnímala německou okupaci a skutečnost, že Topp během války potopil několik norských obchodních lodí, mohla vyvolat politické kontroverze. Na jeho místo proto zamířil další bývalý velitel ponorek Friedrich Guggenberger. Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, americký generál Lyman Lemnitzer, situaci s nadsázkou okomentoval slovy: „Posílám vám admirála, který potopil jen britské lodě.“

Na konci roku 1969 odešel Erich Topp po pětatřiceti letech služby do výslužby. Za zásluhy o obnovu německého námořnictva a jeho začlenění do struktur NATO obdržel Velký kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Později působil jako konzultant v loděnici Howaldtswerke-Deutsche Werft, spolupracoval na dokumentárních filmech, podílel se na vývoji ponorkového simulátoru Silent Hunter II a v roce 1992 vydal své paměti. Zemřel 26. prosince 2005 ve věku 91 let.

Život Ericha Toppa odrážel paradoxy Evropy 20. století. Mladý muž, který dobrovolně vstoupil do NSDAP a SS, se stal jedním z nejúspěšnějších velitelů Hitlerovy Kriegsmarine a za Třetí říši bojoval až do jejího posledního dne. Po válce se však od nacismu veřejně distancoval, otevřeně kritizoval svého někdejšího mentora Karla Dönitze a nakonec pomáhal budovat námořnictvo demokratického Západního Německa jako admirál Bundesmarine a důstojník NATO. Jen málokterý osud tak názorně ukazuje, jak dramaticky dokázala druhá světová válka změnit nejen mapu Evropy, ale i životy lidí, kteří ji prožili.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://uboat.net/men/topp.htm

https://uboat.net/articles/65.html

https://uboat.net/boats/u552.htm

https://uboat.net/boats/u57.htm

https://uboat.net/boats/u2513.htm

https://uboat.net/men/patrols/117.html

https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/r/reuben-james-i.html

https://www.history.navy.mil/

https://www.bundeswehr.de/de/organisation/marine

Knihy:

Erich Topp – The Odyssey of a U-Boat Commander: Recollections of Erich Topp (Praeger, 1992)