Článek
Když se v prosinci 2010 na protest proti zvůli úřadů a neřešitelným životním podmínkám upálil v tuniském Sídí Bú Zíd místní mladík Muhammad Buazízí, nemohl vůbec tušit, co jeho čin odstartuje. Jeho smrt vyvolala protesty, které se začaly jako oheň šířit po celém arabském světě. Už v únoru a březnu 2011 se odehrávaly protesty ve většině zemí Blízkého východu.
Protesty pojmenované jako Arabské jaro měly vesměs stejnou motivaci. Roky a dekády neutěšené ekonomické a sociální situace, nulové vyhlídky do budoucna, zkorumpované a neschopné vlády, politický a náboženský útlak a mnoho dalších. V jednotlivých zemích měly protesty odlišný průběh a reakci vlád. V těch nejbohatších státech jako jsou Katar či Spojené arabské emiráty zůstalo obyvatelstvo vesměs v klidu. V jiných zemích byly protesty rychle potlačeny jako například v Bahrajnu, kde aktivně zasáhla Saudská Arábie, jejíž vojenské jednotky přispěchaly na pomoc po mostě spojující ostrovní stát s pevninou.
V jiných státech však nedokázaly vlády udržet klid, ekonomický výkon nebyl dostatečný na to, aby dokázaly obyvatelstvo uspokojit a vlády nedokázaly efektivně potlačit odpor silou. Nejhorším příkladem této situace byla Sýrie, ve které se situace zvrhla v léta občanské války doprovázené válečnými zločiny, terorismem a humanitární katastrofou.
Libye na této škále patřila k těm horším případům. První protesty začaly již počátkem ledna a v polovině února dokázali protestující získat kontrolu nad některými městy, obzvláště poté co se k nim začaly přidávat některé policejní a vojenské jednotky, původně vyslané na potlačení protestů.[1]Násilí vůči protestujícím nenechalo v klidu USA, Evropskou unii ani některé další arabské státy. Pro jednou se však neomezily na kritiku režimu, jak je to především v případě Evropy obvyklé, ale rozhodly se pro razantní akci.
Výsledkem byla 17. března 2011 rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 volající po příměří, zastavení útoků proti civilistům, porušování lidských práv, zbrojní embargo, vytvoření bezletové zóny, zmražení majetku Muammara Kaddáfího a jeho spojenců a další kroky, které měly vést k zastavení krveprolití a potrestání libyjského režimu.[2]
Jen o dva dny později zahájily státy NATO podpořené také nečlenskými státy jako Švédsko, Katar, Jordánsko a SAE bojové operace na libyjském nebi. Z vynucování bezletové zóny se záhy stalo umetání cesty rebelům při jejich střetech s jednotkami věrnými režimu. Kampaň nakonec trvala 8 měsíců, během kterých provedla koalice více než 26 000 letů, včetně 7 000 náletů na prorežimní cíle.[3]Vše vyvrcholilo v říjnu, kdy byl Muammar Kaddáfí dopaden postupujícími rebely, zlynčován a zavražděn davem poblíž svého rodného města Syrta při pokusu o útěk.[4] Ironií celého zásahu je, že lidská práva pomáhaly vynucovat státy jako Katar[5] a SAE,[6] které se dlouhodobě řadí mezi nesvobodné režimy porušující celou škálu lidských a politických práv jak svých občanů, tak zde pracujících cizinců.
Kampaň byla doprovázena intenzivní propagandistickou kampaní. Hlášení o masakrech způsobených prorežimními silami se dodatečně ukázala jako přehnaná nebo zcela vymyšlená.[7]Stejně tak šokující zprávy o využití znásilňování jako zbraně teroru se ukázaly jako z velké části přehnané. Na půdě OSN tvrdili američtí diplomaté, že Kaddáfího vojáci fasují Viagru, aby byli schopni znásilňovat ženy na znovudobytých územích.[8]Slavným se stál „vpád“ Iman al-Obeidi do hotelu Rixos v Tripolisu, ve kterém v té době sídlili zahraniční novináři. Před kamerami obvinila režimní síly ze znásilnění a její příběh okamžitě převzala světová média. Režimní pozici nepomohl ani její rychlé umlčení a odvedení, stejně tak jako násilí proti lidem, kteří se jí snažili na místě pomoci.[9]Narativ o hromadném znásilňování a dalších válečných zločinech se začal šířit v západních médiích a pomohl obhájit vojenskou intervenci.
Bohužel už krátce po smrti diktátora a definitivním pádu jeho režimu se začaly rychle věci obracet k horšímu. Na povrch začalo vyplouvat, že ne vše bylo tak, jak vlády a média vykreslovaly. Obvinění z masového znásilňování se ukázalo jako neopodstatněné[10]a zpochybnily ho mimo jiné i organizace bojující za lidská práva.[11]Stejně tak zprávy o cílených masakrech civilistů byly podle všeho přinejmenším silně přehnané, pokud ne zcela vymyšlené.[12]
Stejně tak zásah koalice na základě rezoluce OSN podle všeho překročil její mandát, [13]nebyl založen na analýze skutečného dění a situace v zemi[14]a byl kritizován (jakkoliv to dnes z jejich strany působí pokrytecky) Ruskem a dalšími státy.[15]Otevřeně se začalo mluvit o tom, že zásah nebyl motivován snahou o ochranu lidských práv, ale zájmem zemí jako Francie či Itálie, které chtěly získat v zemi vliv a kontrolu nad rozsáhlým nerostným bohatstvím, především v podobě ropných nalezišť.[16]
Ať již byla motivace zasahujících států jakákoliv a zda jim ji věříme nebo ne, kýžených cílů se tak jako tak nepodařilo dosáhnout. Země se záhy propadla do další civilní války a dřívější spojenci si začali jít rychle po krku. Libye se rychle stala bojištěm další proxy války, ve které si poměřovaly síly velmoci Blízkého východu.[17] Na pozadí bojů a oslabení kontroly nad libyjským územím začaly v zemi působit také lokální odnože teroristických organizací jakými jsou Islámský stát a al-Kajda.
V zemi vypukla humanitární katastrofa nebývalých rozměrů. Porušování lidských práv se stalo zcela rutinním, dřívější obvinění z hromadného znásilňování, násilí, vražd a dalších zločinů se potvrzovala, tentokrát však byli pachateli někdejší bojovníci za svobodu.[18]Situace byla navíc propojena s masivní vlnou uprchlíků, kteří začali zemí procházet na své cestě do Evropy. Jejich průchod je dodnes spojen se systematickým násilím včetně tolikrát skloňovaného znásilňování.[19]Hlášení o nucené práci a veřejných trzích s otroky už jen podtrhovaly celkově zoufalou situaci v zemi.[20]
Ani ti, kteří cynicky čekali na profit z libyjských nerostných zdrojů, se však nedočkali. Těžba ropy se stala silně nestabilní v důsledků bojů. Těžba musela být mnohokrát zastavena, poškozena byla také infrastruktura pro těžbu a transport ropy a rozvracená země si nemohla dovolit její obnovu. Pochopitelně se příliš do její obnovy nehrnuli ani zahraniční investoři.[21]
Při sledování dnešního dění na Blízkém východě vyvstává otázka, zda jsme se z příkladu nešťastné Libye, ale i dalších států jako Sýrie, Afganistán či Irák dokázali vůbec nějak poučit. Aktuálně probíhá další zásah USA, zatím přinejmenším verbálně podporovaný evropskými spojenci, jehož okamžité neblahé důsledky pro celý svět jsou více než jasné, ale jeho budoucí úspěch více než pochybný.
[1] https://www.abc.net.au/news/2011-02-24/time-running-out-for-cornered-gaddafi/1955842
[2] https://docs.un.org/en/S/RES/1973(2011)
[3] https://airwars.org/conflict/all-belligerents-in-libya-2011/
[4] https://www.natoaktual.cz/zpravy/kaddafi-byl-zabit-pobliz-sveho-rodneho-mesta.A111024_135406_na_zpravy_m00/tisk
[5] https://www.amnesty.org/en/location/middle-east-and-north-africa/middle-east/qatar/report-qatar/
[6] https://www.amnesty.org/en/location/middle-east-and-north-africa/middle-east/united-arab-emirates/report-united-arab-emirates/
[7] https://web.archive.org/web/20200715060802/https://archive.boston.com/bostonglobe/editorial_opinion/oped/articles/2011/04/14/false_pretense_for_war_in_libya/
[8] https://www.theguardian.com/world/2011/apr/29/diplomat-gaddafi-troops-viagra-mass-rape
[9] https://www.aljazeera.com/news/2011/3/26/libyan-woman-tells-of-abuse?utm_source=chatgpt.com
[10] http://www.heraldsun.com.au/news/breaking-news/libya-rape-claims-hysteria-investigator/story-e6frf7jx-1226072781882
[11] https://www.independent.co.uk/news/world/africa/amnesty-questions-claim-that-gaddafi-ordered-rape-as-weapon-of-war-2302037.html
[12] https://data.parliament.uk/writtenevidence/committeeevidence.svc/evidencedocument/foreign-affairs-committee/libya-examination-of-intervention-and-collapse-and-the-uks-future-policy-options/oral/22980.html
[13] https://www.declassifieduk.org/nato-bombing-of-libya-exceeded-un-mandate/
[14] https://publications.parliament.uk/pa/cm201617/cmselect/cmfaff/119/119.pdf
[15] https://www.osw.waw.pl/en/publikacje/analyses/2011-03-23/russia-military-intervention-libya
[16] https://www.france24.com/en/20110901-friends-of-libya-uk-france-ntc-paris-conference-gaddafi-nato-sarkozy
[17] https://www.ebsco.com/research-starters/military-history-and-science/second-libyan-civil-war
[18] https://www.amnesty.org/en/location/middle-east-and-north-africa/north-africa/libya/report-libya/
[19] https://www.reuters.com/world/africa/un-human-rights-office-migrants-libya-subjected-systemic-violence-abuses-2026-02-17/
[20] https://time.com/5042560/libya-slave-trade/
[21] https://en.minbarlibya.org/2018/03/10/how-unstable-is-libyas-oil-production/
