Článek
Povstání děkabristů v prosinci roku 1825 představuje jednu z klíčových událostí ruských dějin první poloviny 19. století. Přestože bylo vojensky rychle potlačeno a bezprostředně nepřineslo žádné politické změny, mělo zásadní ideový a symbolický význam. Šlo o první otevřený a vědomý pokus části ruské elity postavit se carskému samoděržaví a zpochybnit základní pilíře tehdejšího společenského řádu, zejména nevolnictví a absolutní monarchii. Děkabristé se tak stali předchůdci pozdějších revolučních hnutí a jejich odkaz výrazně ovlivnil ruské politické myšlení i literaturu 19. století.
Počátek 19. století byl pro Ruské impérium obdobím hlubokých rozporů. Země patřila k vítězným mocnostem napoleonských válek a získala značnou prestiž na mezinárodní scéně, zároveň však zůstávala vnitřně velmi konzervativní a sociálně zaostalá. Miliony rolníků byly stále připoutány k půdě v systému nevolnictví a politická moc byla plně soustředěna v rukou cara. Alexandr I., který nastoupil na trůn v roce 1801, zpočátku vzbuzoval naděje na reformy, avšak po roce 1815 se jeho politika stala stále více represivní a reakční. Právě v tomto prostředí začala vyrůstat generace mladých důstojníků a šlechticů, která se později stala jádrem děkabristického hnutí.
Zásadní roli při formování děkabristů sehrála zkušenost napoleonských válek. Ruská armáda během let 1805–1815 operovala na území střední a západní Evropy, kde se mnozí důstojníci poprvé setkali s ústavními monarchiemi, právním státem a občanskými svobodami. Tyto zkušenosti výrazně ovlivnily jejich pohled na vlastní zemi. Po návratu do Ruska si stále ostřeji uvědomovali propast mezi evropskými politickými systémy a ruským samoděržavím, což v nich vyvolávalo pocit morální odpovědnosti a potřebu změny.
Děkabristé byli převážně příslušníky šlechty a důstojnického sboru. Nešlo o masové lidové hnutí, ale o úzký okruh vzdělaných elit, které chtěly reformovat stát shora. Mezi nejvýznamnější osobnosti patřili Pavel Ivanovič Pestel, Kondratij Fjodorovič Rylejev, Sergej Petrovič Trubeckoj, Nikita Michajlovič Muravjov, Sergej Ivanovič Muravjov-Apostol, Michail Bestužev-Rjumin či Petr Kachovskij. Tito muži byli spojeni nejen politickými ideály, ale často i osobními přátelstvími a společnými válečnými zkušenostmi.
Organizačním základem hnutí se staly tajné společnosti, které vznikaly od druhého desetiletí 19. století. Nejvýznamnější z nich byly Severní a Jižní společnost. Severní společnost působila především v Petrohradě a sdružovala spíše umírněnější reformátory. Jejím hlavním programovým dokumentem byl návrh ústavy vypracovaný Nikitou Muravjovem, který předpokládal zavedení konstituční monarchie, rozdělení moci, zrušení nevolnictví a garantování základních občanských práv. Jižní společnost, působící na území dnešní Ukrajiny, byla pod vedením Pavla Pestela výrazně radikálnější. Pestelův program známý jako „Ruská pravda“ požadoval odstranění monarchie, vyhlášení republiky, centralizovaný stát a úplné zrušení stavovských privilegií. Ideové rozdíly mezi oběma společnostmi sice odrážely šíři názorového spektra hnutí, zároveň však oslabovaly jeho jednotu a schopnost koordinovaného postupu.
Bezprostředním impulzem k povstání se stala smrt cara Alexandra I. v listopadu 1825. Otázka nástupnictví nebyla jasně vyřešena, protože jeho starší bratr Konstantin Pavlovič se trůnu tajně vzdal, aniž by byla tato skutečnost veřejně oznámena. Vznikla tak několik týdnů trvající nejistota, během níž část armády složila přísahu Konstantinovi, zatímco skutečným nástupcem se stal Mikuláš I. Děkabristé se rozhodli tuto situaci využít a odmítnout složit přísahu novému carovi, čímž chtěli vyvolat politickou krizi a vynutit přijetí ústavy nebo dokonce změnu státního zřízení.
K rozhodujícím událostem došlo 14. prosince 1825 v Petrohradě. Na Senátním náměstí se shromáždilo přibližně tři tisíce vojáků, především z Moskevského pluku, kteří odmítli přísahat věrnost Mikuláši I. Povstalci provolávali hesla na podporu Konstantina a ústavy, přičemž část řadových vojáků ani netušila, co tyto požadavky skutečně znamenají. Zásadním problémem povstání byla absence rozhodného vedení. Kníže Sergej Trubeckoj, který měl vystupovat jako hlavní velitel, se na místo vůbec nedostavil, což vedlo k váhání a dezorganizaci povstalců.
Mikuláš I. reagoval rychle a rozhodně. Po neúspěšných pokusech o vyjednávání nechal shromáždit věrné jednotky a nařídil použití dělostřelectva. Po několika salvách byla povstalecká formace rozprášena a odpor zlomen. Ještě téhož dne byli hlavní organizátoři zatčeni. Na jihu říše mezitím vypuklo menší povstání Černigovského pluku vedené Sergejem Muravjovem-Apostołem a Michajlem Bestuževem-Rjuminem, které však bylo rovněž rychle potlačeno.
Následovalo rozsáhlé vyšetřování, které osobně dozoroval Mikuláš I. Pět hlavních vůdců – Pavel Pestel, Kondratij Rylejev, Sergej Muravjov-Apostol, Michail Bestužev-Rjumin a Petr Kachovskij – bylo odsouzeno k trestu smrti a popraveno oběšením. Více než sto dalších účastníků bylo posláno na nucené práce nebo do vyhnanství na Sibiř. Zvláštní pozornost vzbudil osud manželek některých děkabristů, například Marie Volkonské, které své muže dobrovolně následovaly do vyhnanství, čímž se staly symbolem osobní oběti a morální odvahy.
Přestože oficiální carská propaganda označovala děkabristy za zrádce a spiklence, ve vzdělaných kruzích ruské společnosti byli vnímáni spíše jako idealisté a mravní hrdinové. Jejich osud hluboce rezonoval v ruské literatuře a filozofii. Alexandr Puškin, který byl s některými děkabristy osobně spojen, se k jejich ideálům opakovaně vracel ve své poezii. Alexandr Herzen a další myslitelé druhé poloviny 19. století v nich spatřovali první generaci ruských revolucionářů, na kterou navázala pozdější opozice vůči carskému režimu.
Historický význam povstání děkabristů tedy nespočívá v jeho bezprostředním výsledku, ale v jeho ideovém odkazu. Ukázalo, že i v prostředí pevně zakořeněného samoděržaví existovala vrstva lidí ochotných riskovat své postavení i život ve jménu politické svobody, právního státu a sociální spravedlnosti. Děkabristé se tak stali jedním z výchozích bodů moderní ruské politické tradice a jejich příběh zůstává dodnes symbolem tragického, avšak zásadního pokusu o změnu ruské společnosti.
Bohužel se z něj postupem času stala hlavně nafouknutá událost, která neměla na reálný průběh ruských dějin významnější pozitivní dopad. Dnes je občas připomínkou ruských snah o modernizaci a demokratizaci společnosti. Ale jako ěkabristé i jejich další následovníci bohužel často skončili zmasakrováni, na popravištích či ve vyhnanství a to vše na očích netečné masy jejich spoluobčanů, kterou vlastně ani samotní revolucionáři pořádně neznali.
Zdroje:
KORNFELD, Igor. Děkabristé. Praha: Svoboda, 1977
RÝDL, Jan. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-628-1
HOSKING, Geoffrey. Rusko a Rusové: dějiny jednoho impéria. Praha: BB art, 2003. ISBN 80-7214-475-8
Online zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Decembrist_revolt
https://meduza.io/paragraph/2025/12/11/dekabristy-ne-znali-svoy-narod-oni-myatezhniki-a-takzhe-katoliki-ili-lyuterane-ih-bunt-eto-regress
