První sestřel stealth letounu: Srbové k tomu potřebovali důvtip, štěstí a 30 let starou techniku

Koncem 80. let minulého století se začala rozpadat Jugoslávie a tento proces se v následující dekádě proměnil v sérii válek doprovázených neskutečným násilím a válečnými zločiny. Jednotlivé národy bývalé svazové republiky se pokoušely prosadit své teritoriální nároky vůči ostatním skupinám a neštítily se u toho téměř ničeho.
Celý svět přihlížel nejkrvavější válce na území Evropy po roce 1945 a nedělal téměř nic. OSN se omezila na poskytování humanitární pomoci, bezzubé rezoluce, vysílání mírových kontingentů, které stejně nesměly zasáhnout, a zbrojní embarga, tyto kroky však neměly vliv na průběh masakrů.
Změna přišla až v roce 1999, kdy poprvé ve své historii zasáhlo NATO proti jiné zemi. Pro svůj zásah nemělo mandát Rady bezpečnosti OSN, a navíc v průběhu své intervence opakovaně zasáhlo civilní cíle, mezi nimi mezinárodní rychlík či čínskou ambasádu, a navíc způsobilo nesmírné ekonomické, environmentální a kulturní škody na cílech po celém Srbsku. Zásah tak dodnes zůstává krajně kontroverzní.
Nebylo to však jediné prvenství. Jen několik dní po zahájení náletů došlo pro americké letectvo jistě šokující a dodnes nepřekonané události – jeden z jeho stealth letounů F-117 Nighthawk byl sestřelen. Co víc, srbská protivzdušná obrana si pro tento úspěch vystačila se zastaralými radary a raketami ze 60. let – a notnou dávkou důvtipu a profesionality.

V druhé polovině 90. let probíhal konflikt mezi Srby a Albánci v Kosovu, tehdy ještě součástí Jugoslávie. Předcházely tomu roky dalších občanských válek v ostatních svazových republikách. Zatímco například Slovinsko získalo svou nezávislost relativně snadno a téměř bez prolití krve, v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a později také v Kosovu měly události mnohem krvavější a brutálnější průběh.
V říjnu 1998 došlo k vyjednání o příměří mezi albánskou Kosovskou osvobozeneckou armádou a armádou Jugoslávie. Příměří zprostředkované skupinou členských států NATO se však záhy rozpadlo a obě strany se vzájemně obviňovaly z jeho porušování. Posledním pokusem o zastavení války byla tzv. Rambouilletská smlouva. Ta měla vést k zastavení bojů, uznání práv Albánců v Kosovu, ale zachování jugoslávské územní celistvosti. Problémem však byl požadavek NATO na povolení přesunu, ubytování a pobytu na území Srbska pro své jednotky, které měly být navíc vyňaty z jugoslávské jurisdikce. To jugoslávská strana chápala jako formu okupace a dohodu proto na rozdíl od kosovských Albánců 18. března 1999 odmítla podepsat.

Toto odmítnutí pojalo NATO jako casus belli pro zahájení útoku a o týden později 24. března 1999 odstartovalo vojenskou operaci pojmenovanou Spojenecká síla (anglicky Operation Allied Force). Američtí plánovači na přípravě pracovali měsíce předem a operace byla rozdělena do tří fází.
V první fázi se letectvo zaměřilo na likvidaci protivzdušné obrany, letectva a důležitých vojenských cílů, ve druhé na vojenské cíle jižně od 44. rovnoběžky a na území samotného Kosova, ve třetí pak znovu na cíle na území Srbska, a to včetně cílů tzv. duálního využití – tedy cíle jako průmyslové objekty, rafinerie, strojírenská výroba, ale také infrastruktura jako jsou mosty, komunikační zařízení a jiné cíle s výrazným dopadem na život civilního obyvatelstva. Především třetí fáze, její cíle a použité prostředky včetně kazetové munice a munice z ochuzeného uranu vytvářela do budoucna kontroverze.
V prvních dnech probíhaly útoky především proti kritickým cílům jako bylo jugoslávské letectvo, protivzdušná obrana a velící struktury. Po úvodní vlně úderů pomocí raket Tomahawk se do bojů zapojilo také letectvo členských států NATO startující z pozemních základen a také letadlových lodí v Jaderském moři. Se stejným úkolem – úder na velitelství letectva v Bělehradu vyrazil 27. března večer na svůj poslední let také nešťastný F-117 Nighthawk.

Souboj o jugoslávské nebe představoval konfrontaci dvou protivníků z naprosto odlišných váhových kategorií. Technologická, informační i početní převaha stála jasně na straně Severoatlantické aliance. Přesto však jugoslávská armáda nehodlala zápas vzdát, a jak se měli Američané přesvědčit, dát svou kůži zadarmo.
Do bojů se zapojily vzdušné síly 13 evropských států, především těch největších z nich jako byla Francie, Velká Británie, Německo, Itálie či Turecko. Více než polovinu nasazené techniky však dodali Američané, kteří nasadili přibližně 250 strojů, mezi nimi také bombardéry B-52, B-2 a F-117. Neméně důležitou součástí byly stroje určené k elektronickému boji EA-6B Prowler a stroje vybavené raketami HARM ke zničení radarových stanovišť nepřítele.

Ač by název amerického Nighthawku začínající písmenem F mohl naznačovat, že šlo o stíhačku, ve skutečnosti šlo záměrně matoucí pojmenování z důvodu utajení. Ve skutečnosti šlo o taktický bombardér a v historii první nasazený stealth letoun. Paradoxem celé situace je, že s myšlenkou stealth nepřišli původně Američané, ale vzešla od sovětského vědce Pjotra Ufimceva. Tento fyzik a matematik přišel s rovnicemi pro určení odrazu elektromagnetických vln, ze kterých po překladu jeho práce do angličtiny vzešel projekt pro radary neviditelného stroje.
První prototyp letounu vzlétl v roce 1977, o pět let později byl zalétán první sériový stroj. Oficiálně byl stroj do výzbroje amerických sil zařazen roku 1983. Veřejnosti byl představen roku 1988, již předtím se však stala jeho existence námětem spekulací mezi odbornou i laickou veřejností a dala vzniknout fámě o letounu F-19. Poprvé byly stroje v boji nasazeny roku 1989 při invazi do Panamy, ale jejich hvězdná chvíle přišla až roku 1991 během války v Perském zálivu. Zde čelily na svou dobu jednomu z nejmodernějších a nejrozsáhlejších systémů protivzdušné obrany. Přesto však dokázaly bez vlastních ztrát pronikat iráckým vzdušným prostorem a útočit na klíčové cíle, včetně těch nejdůležitějších v centru hlavního města Bagdádu. Během přibližně 1 300 náletů zasáhly přes 1 600 cílů a doslova rozebraly iráckou protivzdušnou obranu.
Během březnové noci seděl v kokpitu Nighthawku se sériovým číslem 82-0806 a volacím znakem Vega 31 podplukovník Darrell Patrick „Dale“ Zelko. Šlo o zkušeného pilota a veterána války v Zálivu. Oproti předchozí válce bylo americké letectvo mnohem sebejistější, možná až samolibé. Zatímco v roce 1991 létali piloti pokaždé jinou trasou, aby nemohli obránci odhadnout kde a kdy se budou nacházet, nad Srbskem opakovaně létali po stejných trasách v přibližně stejnou dobu. F-117 byl vyvinut a zkonstruován s maximálním důrazem na schopnosti stealth, což si vyžádalo určité kompromisy. Letadlo tak nemělo detekci ozáření radarem ani obranu proti přilétajícím raketám. Zjednodušeně lze říct, že pilot letěl v neviditelném letadle, byl však slepý a bezbranný v případě ohrožení. Kombinace těchto faktorů se mu měla stát osudnou.

Na zemi proti němu totiž stál připravený a motivovaný protivník. Obránci jugoslávského nebe mohli spojeneckým silám pouze závidět jejich vybavení. Proti nejmodernějším strojům té doby mohli nasadit vesměs zastaralou techniku. Kromě zastaralosti se na stavu techniky podepsaly léta války a zbrojního embarga. Často chyběly náhradní díly a mnoho zbraní tak nemohly reálně do bojů zasáhnout. Příkladem může být jugoslávské letectvo, jehož nejmodernějším typem ve výzbroji byl MiG-29. Zatímco v době prvního nasazení se jednalo o moderní stroj, koncem 90. let už se nemohl se soudobými typy rovnat. Letadla NATO měla modernější elektroniku a lepší radary, k tomu se přidával špatný technický stav a není proto divu, že piloti devětadvacítek neměli oproti svým protivníkům šanci. O něco lepší šance však měli jejich kolegové na zemi.
Za obranu Bělehradu byli zodpovědní vojáci 250. raketové brigády protivzdušné obrany, velitelem 3. praporu byl té noci podplukovník Zoltán Dani. K plnění svých úkolů byli vybaveni několika relativně moderními radary západní výroby, ale především technikou sovětské provenience nebo licenčně vyráběnými jugoslávskými kopiemi. Radar brzkého varování P-12 Jenisej sloužil v sovětské armádě od roku 1956, jeho modernizovaná verze P-18 Terek pak od roku 1970. Oba ještě stále používaly elektronkové počítače a v roce 1999 už byly beznadějně zastaralé.

Měly však jednu nečekanou výhodu. Při provozu na velmi nízkých frekvencích byly tyto radary schopné zachytit stealth letouny. Radary však nebyly dostatečně přesné, aby dokázaly navést proti cílům rakety, navíc spolu s letadly zachycovaly spoustu šumu jako mraky a další meteorologické jevy. Zkušeným a dobře vycvičeným operátorům však dávaly alespoň šanci bojovat.
A Daniho podřízení byli skvěle vycvičeni. Dobře věděli, že operují v prostředí, ve kterém má nepřítel naprostou technologickou převahu, dokázali se však situaci přizpůsobit. Jugoslávci zachovávali naprosté rádiové ticho a veškeré rozkazy a zprávy přenášeli kurýři. Byli vycvičeni tak, aby dokázali pozici svých radarů a odpalovačů v rychlosti změnit a pravidelně se přesouvali, tak aby je nemohly spojenecké satelity a jednotky elektronického boje vypátrat a zasáhnout.

Navíc úzkostlivě dodržovali nařízení nezapínat své zaměřovací radary déle než na 25 vteřin a vícekrát než dvakrát za sebou na stejném místě. Po každé akci měnili své pozice a část personálu neustále vyhledávala prostor pro nová bojová stanoviště. Na nich byly připraveny odpalovače raket S-125 Něva. Ty byly ve vývoji od 50. let a ve službě od roku 1961. I přes své relativní stáří však byly ve zkušených rukou stále nebezpečné. Jak nebezpečné se mělo rychle ukázat.

Krátce po 7. hodině večer odstartovala ze základny Aviano trojice F-117 k provedení úderu proti velitelství letectva v Bělehradu. Jejich aktivitu okamžitě ohlásili jugoslávští špioni v oblasti. Protivzdušná obrana tak dokázala odhadnout přibližný čas a směr příletu Američanů. Navíc měli výjimečně výhodu oproti předchozím nocím. Zhoršující se počasí nad Balkánem zabránilo ve vzletu letadlům pro elektronický boj EA-6B Prowler. Ty měly krýt záda bombardérům směřujícím ke svým cílům, vyhledávat nepřátelské radary a navádět na ně údery. Velení letectva však i přes jejich uzemnění rozhodlo o pokračování operací. Bombardéry tedy na svou misi vyrazily i bez elektronického krytí.
Po 8. hodině večer se Vega 31 blížila k pozicím Daniho brigády. Ta mohla na přehledovém radaru sledovat pohyb letadla, ale neměla šanci na něj navést své rakety. Pro tento účel musela aktivovat radiolokátor řízení palby. Ten však díky svému silnému signálu okamžitě prozradil svou pozici. Na pokus o zaměření tak měli pouze několik vteřin.
Když byl bombardér přibližně 15 kilometrů od jejich stanoviště, vydal podplukovník heslo „Antena,“ tedy příkaz aktivovat střelecký radar. Operátoři však letadlo nedokázali zaměřit a po 10 vteřinách radar opět vypnuli. Operátoři se snažili manuálně navést radarový paprsek podle pokynů kolegů, ale napoprvé selhali.

Daniho jednotka však dokázala i nadále sledovat pohyb bombardéru a po chvilce se podruhé pokusili o jeho zaměření. Měli jeho výšku, rychlost i azimut, ale ani napodruhé jim nestačilo několik málo vteřin k úspěšnému zaměření. Radar tedy opět vypnuli. Podle běžných postupů měli nyní zahájit evakuaci stanoviště a přesunout se na záložní pozici, věděli však, že letadla pro elektronický boj té noci neoperují.
Rozhodli se proto v rozporu s postupy pro třetí pokus. Znovu aktivovali střelecký radar. Tentokrát měli štěstí, radar dokázal letadlo zaměřit. Podle všeho měl právě v tu chvíli letoun otevřít pumovnici, což zvyšovalo jeho radarový odraz. Dani vydal rozkaz k odpalu rakety, o 5 vteřin odstartovala ke svému cíli druhá.
Zelko v kokpitu svého letadla neměl nejmenší tušení, co se kilometry pod jeho pozicí odehrává. Neměl žádný radar ani detektor ozáření, které by ho dokázaly včas varovat. Že se stal cílem protiletadlové palby si uvědomil, až když viděl z nízkých mraků stoupat směrem k němu dvě ohnivé koule – blížící se rakety. Bez prostředků pasivní či aktivní obrany měl jedinou šanci – pokusit se o úhybný manévr. Nighthawk však byl kvůli stealth charakteristikám záměrně schopný pouze letu podzvukovou rychlostí, neměl tak šanci uletět a pilotův pokus tak přišel vniveč.
Rakety S-125 jsou vybaveny přibližovacím zapalovačem – explodují v blízkosti cíle a ten zasáhnou střepinami. První raketa však Zelkův letoun nezachytila a proletěla kolem v něj tak blízko, že letadlo roztřásla. Druhá střela však vybuchla v blízkosti letadla a zasáhla jeho levé křídlo. Pilot okamžitě ztratil kontrolu nad svým strojem. Výbuch byl natolik silný, že ho viděla posádka amerického tankeru KC-135 nad Bosnou.
Vlivem silných rotací a přetížení se pilotovi nedařilo stabilizovat letadlo a jen tak tak se dokázal katapultovat. Okamžiky silného přetížení vystřídal naprostý klid, kdy se na záchranném padáku snášel k zemi. Ještě ve vzduchu použil své záchranné rádio a jeho signál zachytila posádka KC-134. Velitelství tak naštěstí okamžitě vědělo, co se děje.

Na zemi mezitím probíhala horečná aktivita. Jugoslávští operátoři měli potvrzen úspěšný zásah, nebyl však čas na oslavy. Museli se co nejrychleji přesunout jinam před možným protiúderem na jejich pozice. Současně se na místo předpokládaného dopadu pilota začaly z okolí stahovat vojenské jednotky. Brzy je doplnila místní policie a také vesničané a společně v noci pročesávali krajinu a snažili se vypátrat sestřeleného pilota.
Ten se ukryl v zavlažovacím příkopu, zamazal si obličej blátem a aktivoval GPS vysílač, který záchrannému týmu udával jeho polohu. Zatímco ležel na místě, cítil otřesy způsobené výbuchy v nedalekém Bělehradu, který právě čelil úderům bombardérů B-2. Ze své pozice přibližně dva kilometry od dopadu letadla mohl sledovat baterky pátracích čet. V jednu chvíli se zdálo, že bude odhalen, když se k jeho úkrytu přiblížil pes, který začal čenichat okolo. Po chvíli však opět odběhl. Zelko se tak mohl alespoň na čas uklidnit.
Pro jeho záchranu byl zorganizován CSAR tým (Combat search and rescue/bojové pátrání a záchrana). Na místo vyrazila trojice záchranných vrtulníků s krytím ze vzduchu v podobě stíhaček a bitevníků. Přibližně po 8 hodinách od dopadu obdržel Zelko vysílačkou dotaz, zda je bezpečné pro něj přiletět a vyzvednout ho. Když si nebyl jistý, zda je situace dostatečně bezpečná a několik minut neodpovídal, dorazila mu další zpráva: „Vega-31, pokud nám neodpovíte, budeme se muset vrátit a zkusit to později.“ Protože si Zelko nebyl jistý, zda bude mít někdy znovu lepší šanci, odpověděl jim: „OK, jdeme do toho.“
Během necelé půl hodiny se k němu začaly blížit záchranné vrtulníky. Aby přesně označil svou pozici, pokusil se použít nouzové infračervené světlo, to však ale selhalo. Současně se k jeho pozici začala blížit nepřátelská helikoptéra. Zapálil proto nouzovou světlici, tím však odhalil ve tmě svou pozici nepříteli.
Pilot záchranného vrtulníku přistál těsně vedle Zelkova úkrytu, CSAR team ho naložil dovnitř a během necelých 45 vteřin byli Američané na cestě zpět. Nejbližší pátrací čety jugoslávské armády byly pouze několik minut chůze od jeho úkrytu, záchranná akce však proběhla tak rychle, že nedokázaly zareagovat.

Ačkoliv se Srbům nepodařilo sestřeleného pilota zajmout, představoval sestřel F-117 obrovský úspěch. Celonárodní rádio ještě téže noci vysílalo zprávu o sestřelu a v televizi se brzy objevily záběry trosek letadla a místa jeho dopadu. Také lidé v okolních vesnicích, kde protiletadlová brigáda působila gratulovali vojákům a těm prudce vzrostla morálka. O kvalitě vojáků brigády svědčí i to, že si později připsali další úspěšný sestřel F-16. Podle některých zvěstí měli dokonce později zasáhnout další Nighthawk, pilot však měl dokázat bezpečně přistát, letadlo mělo být přesto trvale vyřazeno ze služby.
Ihned po sestřelu zvažovali Američané zničení vraku vzdušným úderem. Obávali se úniku citlivých technologií, které by mohli využít američtí protivníci. Nakonec byl úder zamítnut. Důvodem byl velký pohyb civilistů v oblasti, ale také riziko dalšího sestřelu. Nakonec američtí velitelé vyhodnotili, že nemá cenu riskovat další životy a techniku kvůli zničení vraku letadla s téměř 20 let starou technologií.
K úniku technologií však skutečně došlo. Srbové předali či prodali některé klíčové prvky, které se jim podařilo na místě nalézt Rusku. To pak mělo získané poznatky použít při vývoji vlastního stealth letadla Suchoj Su-57. Po okolí se pak pohybovali různí sběratelé, kteří se pokoušeli najít kousky vraku. Mezi nimi se pohybovali také „sběratelé“ z Číny – zcela zjevně pracovníci čínské ambasády, kteří se také pokoušeli ukořistit pro jejich letectvo zajímavé technologie, které údajně přispěly k vývoji stíhačky Chengdu J-20. 
V důsledku šokujícího sestřelu změnilo NATO své operační postupy. Tatam byla samolibost jeho pilotů a plánovačů. Na příště měly bombardéry na cíle nalétávat různými trasami, tak aby se nedal odhadnout jejich pohyb. V akci je pak měly vždy krýt letadla pro elektronický boj. Dopad této draze zaplacené lekce se však projevil tím, že napříště už byla jugoslávská PVO mnohem méně úspěšná.

Zoltán Dani se stal národním hrdinou. NATO na jugoslávském nebi ztratila v boji dvě letadla a obě šla na vrub jeho jednotce. Jak sám v jednom rozhovoru poznamenal, za to, že v noci 27. března porušil předpisy a pokusil se ozářit cíl třikrát mohl očekávat medaili nebo vězení. Nakonec se nedočkal ani jednoho a namísto toho byl povýšen na plukovníka. Opakovaně však odmítal sestřel jako svůj osobní úspěch a vždy ho připisoval týmové práci. Jeho zdůrazňování týmového přístupu vedlo také k tomu, že ani jeden z mužů pod jeho velením v průběhu války nezemřel. Dani opustil armádu v roce 2004 a s rodinou si v rodném Skorenovaci otevřel pekárnu.
Americký pilot pokračoval v dalších letech v kariéře v ozbrojených silách, které nakonec opustil v hodnosti podplukovníka. Na veřejnosti začal vystupovat jako řečník k tématům o přežití či poválečným usmířením s nepřítelem. V tomto duchu se dokonce nesl vztah s jeho jugoslávským protivníkem. V letech po válce si nejdříve začali oba muži dopisovat a v roce 2011 se z iniciativy Daniho syna Atily oba muži setkali a stali se přáteli.

Setkání bývalých protivníků

Trosky sestřeleného letadla jsou dnes uchovány v muzeu letectví v Bělehradu. K vidění jsou části křídla, odhozený kryt kabiny a záchranné pilotní křeslo. Další kusy jsou nejspíš uschovány ve sbírkách různých soukromých sběratelů. Ačkoliv od události uplynulo téměř 30 let a podle některých zpráv mělo dojít k zásahu stealth letounů i později při náletech na Jugoslávii či nyní při bojích v Íránu, zůstává Vega 31 dodnes jediným potvrzeným sestřelem stealth letadla.

PS: Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás text zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/bojovali-spolu-v-srbske-valce-ted-jsou-kamaradi.A121111_155537_zahranicni_brm

https://www.bbc.com/news/world-europe-20209770

https://nationalinterest.org/blog/buzz/stealth-shootout-1999-us-air-force-f-117-was-shot-down-heres-how-it-went-down-37762

https://theaviationist.com/2024/03/27/25-years-ago-today-an-u-s-f-117-stealth-jet-shot-down-over-serbia/

https://www.sandboxx.us/news/f-35-pilot-explains-how-an-f-117-was-shot-down-in-1999/

https://www.military.com/military-life/how-air-force-pilot-became-friends-man-who-shot-down-his-f-117.html

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/bojovali-spolu-v-srbske-valce-ted-jsou-kamaradi.A121111_155537_zahranicni_brm

https://www.dotyk.cz/publicistika/nikdo-to-necekal-pred-20-lety-sestrelili-srbove-neviditelny-americky-stealth-20190327.html

Video:

Dokument The Second Meeting/Drugi susret