Půvabná Erika Szeles se stala tváří maďarské revoluce. Její fotka obletěla svět, sama však už nežila

Dánský fotograf Vagn Hansen prochází ulicemi revoluční Budapešti. Tisíce dobrovolníků zde bojují za svobodu své země proti sovětským okupantům i maďarským komunistům. V ulicích stojí barikády, hoří vojenská technika a mezi ozbrojenými povstalci se pohybují obyčejní civilisté. Hansen fotografuje všechno, co se kolem něj děje. Pak narazí na dívku, která se od ostatních povstalců výrazně liší.

Je jí sotva patnáct let, na sobě má vojenský vaťák, kožešinovou čepici a v rukou drží sovětský samopal PPŠ-41 s bubnovým zásobníkem. Jmenuje se Erika Szeles a na Hansenovu žádost mu se zbraní zapózuje. Fotograf pořídí několik snímků a pokračuje dál, ještě netuší, že vytvořil jednu z nejslavnějších fotografií maďarské revoluce roku 1956.

Jenže než fotografie obletí Evropu, Erika bude mrtvá. Krátce po setkání s Hansenem odloží samopal a začne jako dobrovolná zdravotnice pomáhat raněným povstalcům. Sedmého listopadu ji při pokusu pomoci zraněnému zasáhne sovětská střelba, o šest dní později se její fotografie objeví na titulní straně dánského časopisu. Patnáctiletá Erika se stane symbolem maďarského odporu, aniž by se o tom kdy dozvěděla.

Erika Kornélia Szeles se narodila 6. ledna 1941 v Budapešti do židovské rodiny, která měla v tehdejším Maďarsku hned dva důvody k obavám. Její rodiče Sándor Szeles a Noémi Blumenfeldová byli židovského původu a rodina se hlásila ke komunismu. Ani jedno nebylo v zemi, jíž vládl autoritářský režim regenta Miklóse Horthyho, výhodou. Maďarsko navíc stálo na straně nacistického Německa, k jehož spojencům se připojilo v listopadu 1940, pouhé dva měsíce před Erikiným narozením.

Horthy doufal, že mu spojenectví s Hitlerem pomůže získat zpět území ztracená po první světové válce. S německou podporou už Maďaři získali části Československa a Rumunska, zatímco doma přitvrzovali vůči svým odpůrcům. Od roku 1938 platily protižidovské zákony omezující možnost pracovat, podnikat a zastávat veřejné funkce. Komunistická činnost byla zakázaná a její stoupenci čelili pronásledování.

Ve srovnání s okupovanou Evropou přesto maďarští Židé dlouho žili v poněkud bezpečnějších podmínkách. Horthyho vláda zaváděla diskriminační zákony, ale odmítala německé požadavky na plošné deportace vlastního židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Sama se ovšem podílela na jiných zločinech. V létě 1941 vyhnaly maďarské úřady na okupovanou Ukrajinu více než dvacet tisíc Židů, označovaných za cizince nebo osoby bez řádného občanství. Většina byla následně zavražděna, zejména při masakru u Kamence Podolského. Další desetitisíce židovských mužů musely sloužit v pracovních oddílech, často v krutých podmínkách na východní frontě.

Zlom přišel v březnu 1944, Německo prohrávalo válku a Horthyho vláda hledala cestu, jak ze spojenectví s Hitlerem vycouvat. Berlín proto nechal Maďarsko vojensky obsadit a do Budapešti přijel Adolf Eichmann, jeden z hlavních organizátorů holokaustu. Za spolupráce maďarských úřadů začaly hromadné deportace a od poloviny května do začátku července bylo odvezeno přibližně 437 tisíc maďarských Židů, většinou do Osvětimi, kde byla většina deportovaných zavražděna ihned po příjezdu.

Obyvatele Budapešti deportace zpočátku v takovém rozsahu nezasáhly, ale ani oni nebyli v bezpečí. V říjnu 1944 Horthyho pokus o příměří se Sověty zmařili Němci, kteří pomohli k moci maďarským fašistům ze Strany šípových křížů. Ti vraždili Židy na ulicích a na březích Dunaje, další posílali na pochody smrti. Rodiny se skrývaly, hladověly a čekaly na příchod fronty.

Erice byly tři roky, když přišla o otce. Sándor Szeles, původním příjmením Schlesinger, zemřel v roce 1944 během nacistického pronásledování. Některé pozdější zdroje hovoří o koncentračním táboře, jiné o smrti hladem v budapešťském ghettu. S jistotou však nevíme, kde a jak zemřel. Jeho žena Noémi zůstala s malou dcerou sama.

Na přelomu let 1944 a 1945 Budapešť obklíčila Rudá armáda. Německé a maďarské jednotky se bránily téměř sedm týdnů, než Sověti v únoru město dobyli. Obléhání přineslo tisíce mrtvých a rozsáhlé škody, ale přeživším Židům také konec nacistického pronásledování. Pro Noémi znamenalo sovětské vítězství ještě něco, utvrdilo ji v přesvědčení, kterému věřila už před válkou. Byla komunistkou tělem i duší a Sovětský svaz pokládala za osvoboditele a její víra v komunismus měla až náboženskou podobu. Josifa Stalina bezvýhradně obdivovala a když se v březnu 1953 dozvěděla o jeho smrti, podle vzpomínek známých propukla v hysterický pláč a omdlela. O komunismu nepochybovala, skutečně v něm viděla příslib lepší budoucnosti.

Jenže Maďarsko se po válce měnilo v další diktaturu. Ve volbách roku 1945 komunisté nedokázali zvítězit, měli však za sebou sovětskou okupační moc. Postupně ovládli bezpečnostní složky, zbavovali se soupeřů a zatýkáním či vykonstruovanými procesy likvidovali opozici. Od roku 1949 stál v čele komunistické diktatury Mátyás Rákosi, věrný Stalinův stoupenec. Jeho tajná policie ÁVH pronásledovala politické odpůrce, duchovní i nepohodlné komunisty, běžné rodiny se zároveň potýkaly s nedostatkem zboží a nízkou životní úrovní.

Noémi pracovala jako písařka a dceru přísně vychovávala, Erika často zůstávala sama a trávila čas u sousedů. Matka si pamatovala nacistické pronásledování a příchod osvoboditelů, Erika však dospívala už v zemi, kde se lidé báli otevřeně mluvit a o jejich osudech rozhodovali komunističtí funkcionáři.

Na slavné fotografii působí Erika jako odhodlaná bojovnice. Její spolužačky ale vzpomínaly na zrzavou, pihatou dívku, která byla trochu jiná než ostatní. Hodně se zapojovala do společných aktivit, zároveň si střežila soukromí a nikoho ze třídy k sobě domů nezvala. Všímaly si také jejího oblečení. Zatímco ostatní chodily hlavně ve flanelu a manšestru, Erika měla několik neobvyklých oděvů, snad ze zahraničních balíčků. Jedna spolužačka si po desítkách let vybavila jejich modrozelenou barvu, další známí zase vzpomínali na krátké vlasy a kalhoty, jimž dávala přednost před sukněmi.

Koncem čtyřicátých let prožila neobvyklou zkušenost, v rámci humanitárního programu strávila přibližně tři měsíce v Dánsku. Podobné pobyty pomáhaly dětem z válkou postižených zemí a Erika si z něj přivezla i základy dánštiny. O několik let později se jí hodily při setkání s fotografem Vagnem Hansenem.

Po základní škole se začala se učit kuchařkou v budapešťském hotelu Béke, kde poznala nové přátele, a několik měsíců docházela do folklorního tanečního souboru. Ekonom Almerigo Fonda, který s ní tančil, ji popisoval jako usměvavou, ale zdrženlivou dívku, která na sebe zbytečně nepřitahovala pozornost. Jiní si naopak pamatovali její živou, trochu klukovskou povahu. Erika navštěvovala také literární setkání pořádaná strýcem Endrem Bondim, dirigentem a skladatelem. Scházeli se tam lidé, kteří mluvili nejen o knihách a umění, ale stále častěji také o politice. Pro patnáctiletou Eriku to bylo prostředí velmi odlišné od domova, kde její matka bezvýhradně věřila komunistům.

Po Stalinově smrti se v Maďarsku na chvíli otevřela možnost změn, v roce 1953 se předsedou vlády stal Imre Nagy, který chtěl zmírnit represe, omezit nucenou industrializaci a zlepšit zásobování. Jenže Rákosi si zachoval vliv ve straně a reformy blokoval, v roce 1955 byl Nagy odvolán a tvrdé vedení znovu upevnilo moc. Země už ale poznala, že některé poměry změnit lze.

Další otřes přišel v únoru 1956, kdy Nikita Chruščov na XX. sjezdu sovětských komunistů odsoudil Stalinův kult osobnosti a část jeho zločinů. V Maďarsku se začalo otevřeněji mluvit o politických procesech a odpovědnosti stranických představitelů. Důležitým centrem debat se stal Petőfiho kruh, v němž studenti, spisovatelé a intelektuálové požadovali svobodu tisku, reformy a větší nezávislost na Moskvě. Na některá setkání přicházely tisíce lidí.

Erika se o tyto diskuse zajímala a nebála se do nich vstupovat. Její známý Tamás Földes, o několik let starší student, později vzpomínal, že mluvila s překvapivou vyspělostí a se zaujetím diskutovala o demokratické obnově země. Starší lidé ji nebrali jen jako dítě, které opakuje jejich názory, měla vlastní a uměla si za nimi stát.

V létě a na podzim už nespokojenost přesáhla okruh intelektuálů. V červnu polské úřady krvavě potlačily dělnické protesty v Poznani, ale v říjnu se do vedení tamní komunistické strany vrátil Władysław Gomułka, který prosadil určité ústupky. Maďarští studenti sledovali polské události a formulovali vlastní požadavky jako odchod sovětských vojsk, návrat Nagye, svobodnější politický život a konec diktatury. V Budapešti se chystala demonstrace na 23. října.

Třiadvacátého října vyšly do ulic Budapešti tisíce studentů, původně chtěli vyjádřit solidaritu s Poláky, ale jejich demonstrace rychle přerostla v protest proti celé komunistické diktatuře. Přidávali se dělníci, úředníci i lidé, kteří do té doby raději mlčeli. Nad průvody vlály maďarské vlajky, často s vystřiženým komunistickým státním znakem.

Před parlamentem se shromáždily desetitisíce demonstrantů, požadovali svobodné volby, odstranění stalinistických představitelů a odchod sovětské armády. Dav strhl obrovskou Stalinovu sochu, jeden z nejviditelnějších symbolů režimu, a její zbytky pak lidé ničili v ulicích. Večer se protestující pokusili prosadit odvysílání svých požadavků v Maďarském rozhlase. Budovu střežily bezpečnostní jednotky, vypukla střelba a demonstranti začali shánět zbraně. Část maďarských vojáků odmítla proti nim zasáhnout, někteří se k nim přidali.

Komunistické vedení požádalo o sovětskou vojenskou pomoc a v noci na 24. října přijely do Budapešti tanky. Sovětští velitelé očekávali rychlé potlačení nepokojů, ale v ulicích už stály ozbrojené skupiny. Bojovali v nich studenti, dělníci, učni a další lidé bez vojenského výcviku. Zbraně získávali z policejních stanic, kasáren nebo od vojáků, kteří přešli na jejich stranu.

Nejtvrdší střety se odehrávaly v hustě zastavěných čtvrtích, kde tanky nemohly naplno využít svou převahu. Povstalci obsazovali vyšší patra domů, stavěli barikády a přepadávali techniku z bočních ulic. Používali ukořistěné pušky, samopaly, granáty a zápalné lahve. Dobře znali průchody mezi domy, takže po útoku často dokázali zmizet dříve, než sovětské jednotky zareagovaly.

Jedním z nejznámějších center odporu se stal Corvinův průchod v osmém budapešťském obvodu, místní skupiny tvořili převážně mladí muži, mezi nimiž nechyběli nezletilí. Tvrdé boje probíhaly také u náměstí Széna a na dalších místech. Povstání se šířilo mimo hlavní město a počet jeho obětí rostl. Zvlášť krvavé události se odehrály 25. října na Kossuthově náměstí před parlamentem, kde střelba do shromážděného davu zabila desítky lidí, možná více než stovku. Otázka přesné odpovědnosti jednotlivých ozbrojených složek zůstává dodnes sporná.

V těchto dnech se mezi povstalce připojila také Erika. Podle jejího bývalého spolužáka Józsefa Árkiho ji k jedné z ozbrojených skupin přivedl o několik let starší přítel. Měla pak přivést i některé spolužáky a naučila se zacházet se samopalem.

Kolik času Erika skutečně strávila v boji a zda sama střílela na sovětské vojáky, nevíme. Vzpomínky potvrzují její pohyb mezi povstalci a zacházení se zbraní, ale nenašli se očití svědci žádné konkrétní přestřelky, do níž by se sama zapojila. Snímek se samopalem proto není důkazem, že byla skutečně bojovnicí. Byla jednou z mnoha mladých Maďarek a Maďarů, jejichž život se během několika dnů obrátil naruby.

Ani samotní povstalci netvořili jednotné politické hnutí, vedle odpůrců komunismu stáli reformní socialisté, nacionalisté i lidé, kteří chtěli především konec sovětské nadvlády. Sjednocoval je odpor k dosavadnímu režimu. Na konci října už bylo zřejmé, že sovětská armáda nedokáže povstání rychle zlomit. Imre Nagy se vrátil do čela vlády, začal přijímat požadavky demonstrantů a sovětské jednotky se stahovaly z Budapešti.

Na přelomu října a listopadu se zdálo, že Maďaři zvítězili. Sovětské tanky ustupovaly, povstalecké skupiny ovládaly jednotlivé čtvrti a obyvatelé odstraňovali komunistické symboly. Imre Nagy vyhlásil příměří, oznámil rozpuštění nenáviděné tajné policie ÁVH a slíbil reformy. Vláda připustila obnovení dalších politických stran a 1. listopadu Nagy vyhlásil neutralitu země i její vystoupení z Varšavské smlouvy.Radost však provázely pohřby a odklízení trosek. Část povstalců se také mstila příslušníkům komunistického režimu, po dobytí stranického sídla na náměstí Republiky 30. října několik zajatých obránců lynčovali a komunistická propaganda později podobné scény využívala k ospravedlnění sovětského zásahu.

Do Budapešti mezitím přijížděli zahraniční reportéři. Fotografovali zničené tanky, barikády, civilisty i ozbrojené povstalce, jejichž snímky se dostávaly na stránky západních novin. Mezi nimi byl Vagn Hansen, který přijel s týmem dánského časopisu Billed Bladet. Na konci října zachytil Eriku v prošívané bundě, kožešinové čepici a samopalem. Některé zdroje uvádějí datum 30. října, jiné fotografování kladou obecně na přelom října a listopadu.

Hansen později vzpomínal, že samopal měla dívka přes rameno už ve chvíli, kdy ji spatřil. Na jeho žádost mu zapózovala a vzniklo několik záběrů, na některých se usmívá. Při krátkém rozhovoru jí pomohlo, že si pamatovala něco málo z dánštiny. Fotograf si odnesl její jméno Erika, ale o jejím životě mnoho nevěděl. Podobné portréty v těch dnech pořídili také další zahraniční fotografové.

Fotografie měla mimořádnou sílu svým kontrastem, mladá dívka, která by jindy seděla ve škole nebo pracovala v hotelové kuchyni, stojí se sovětským samopalem uprostřed povstání. Její skutečnou úlohu mezi povstalci však z obrázku poznat nejde. Fotografie se brzy vydaly na cestu do zahraničních redakcí, zatímco Erika zůstala v Budapešti.

Sovětské vedení se mezitím rozhodlo, že Maďarsko nesmí z jeho sféry vlivu odejít, Nagyův odchod z Varšavské smlouvy by ohrozil sovětské vojenské postavení ve střední Evropě a povzbudil podobné požadavky v dalších zemích. Zatímco maďarská vláda jednala o odchodu vojsk, přes hranice proudily nové sovětské jednotky. Při jednáních na sovětské základně v Tökölu pak sovětská bezpečnost zatkla maďarského ministra obrany Pála Malétera.

Erika zatím zůstávala mezi povstalci,starší přátelé se obávali, že další střet s pravidelnou armádou nepřežije, a přemlouvali ji, aby odložila zbraň. Souhlasila, že místo boje bude pomáhat raněným. Když se sovětské tanky vrátily, zapojila se jako dobrovolná zdravotnice.

Čtvrtého listopadu brzy ráno zahájila sovětská armáda rozsáhlý útok na Maďarsko. Do Budapešti postupovaly tankové a mechanizované jednotky s podporou dělostřelectva, pěchota obsazovala důležité budovy a dopravní uzly. Obyvatelé, kteří ještě před několika dny slavili sovětský ústup, se znovu probudili za zvuku střelby. Tentokrát už Moskva nepočítala s kompromisem.

Krátce po páté hodině oznámil Imre Nagy v rozhlase, že sovětská vojska napadla hlavní město s cílem svrhnout zákonnou vládu. Jeho projev byl krátký a moc vlády se rychle hroutila. Nagy se později uchýlil na jugoslávské velvyslanectví, zatímco János Kádár s podporou Moskvy oznámil vznik nové vlády. Povstalci zůstali proti pravidelné armádě prakticky sami.

Sověti měli tanky, obrněné transportéry, dělostřelectvo i dostatek střeliva, obráncům naopak docházely náboje a chyběly těžké zbraně. Přesto se bojovalo u Corvinova průchodu, na náměstí Széna i v dalších čtvrtích. Sovětské jednotky postupovaly od domu k domu a některé budovy ostřelovaly z tankových kanonů. Významný odpor pokračoval i po 10. listopadu, v Csepelu na jihu města skončily těžké střety až 11. listopadu.

Na ulicích zůstávali mrtví a ranění, kterým se zdravotníci často nemohli dostat na pomoc. Barikády a vraky blokovaly průjezd sanitek, nemocnice se plnily a v domech vznikala improvizovaná obvaziště. Zraněné odnášeli také dobrovolníci, kteří se ještě před pár dny věnovali běžné práci, mezi nimi také patnáctiletá Erika.

Pomáhala raněným povstalcům v okolí náměstí Blaha Lujza, nedaleko ulic, v nichž pokračovaly tvrdé boje. V průběhu bojů se ještě na chvíli zastavila doma za matkou. Říkala, že pomáhá Červenému kříži a její matka ji prosila, aby už nikam nechodila. Erika se však chtěla vrátit ke zraněným.

Pro její matku Noemi to muselo být kruté. Před dvanácti lety přišla během nacistického pronásledování o manžela a teď její dceři hrozila smrt z rukou armády země, kterou sama bezvýhradně obdivovala. Jak Noémi politicky hodnotila povstání nebo sovětský zásah, nevíme, o dceru se však bála a snažila se jí zabránit v dalším odchodu.

Sedmého listopadu pokračovaly boje, i když sovětská armáda už ovládala většinu Budapešti. Erika byla při těchto bojích smrtelně postřelena. Nejčastější popis posledních chvil mladé dívky uvádí, že spatřila zraněného, který se sám nedokázal dostat do bezpečí za barikády. Vyběhla proto, aby ho pomohla odtáhnout. Při tom ji měla zasáhnout palba ze samopalu, podle některých šlo o střelbu tankového kulometu. Ve chvíli smrti měla na sobě označení Červeného kříže. Zda ho střelci v chaosu boje dokázali vůbec poznat nebo zda stříleli bez ohledu na označení se už nikdy nedozvíme. V nemocnici, kam její tělo spolubojovníci odnesli zaznamenali střelné zranění krku, Erice bylo v době smrti patnáct let a deset měsíců.

Hříčkou osudu zemřela 7. října, v den výročí bolševické říjnové revoluce Zatímco se v Sovětském svazu oslavovalo komunistické vítězství povstání z roku 1917, jeho armáda v Budapešti potlačovala povstání jiných.

Noémi zpočátku nevěděla, co se s dcerou stalo. Hledala ji proto po městě, vyptávala se známých a obcházela místa, kde mohla získat zprávy. Jeden ze spolubojovníků, který obě znal, už o její smrti věděl, ale podle svého vyprávění několik dní nedokázal matce říct, co se stalo. Erika byla pohřbena 14. listopadu na budapešťském hřbitově Kerepesi.

Třináctého listopadu se Erika objevila na titulní straně dánského časopisu Billed Bladet. Čtenáři viděli mladou bojovnici ve vojenském vatovaném kabátu, se sovětským samopalem a vážným pohledem. Časopis patřil mezi známá obrázková periodika a jeho fotografie z Maďarska vzbudily širokou pozornost. Dívku představoval pouze křestním jménem Erika. A nikdo z tehdejších čtenářů nejspíš netušil, že už šest dní nežije.

Mezitím bylo povstání poraženo, sovětská armáda zlomila hlavní ohniska odporu a Kádárova vláda začala obnovovat kontrolu nad zemí. Následovalo zatýkání, politické procesy a dlouholeté tresty vězení. Během povstání a jeho potlačování zahynulo přibližně 2 500 až 2 700 Maďarů, další tisíce byly zraněny. Asi dvě stě tisíc lidí uprchlo do zahraničí, zejména přes Rakousko a Jugoslávii. Imre Nagy byl později odsouzen v tajném procesu a v červnu 1958 popraven a režim pak revoluci po desetiletí označoval za kontrarevoluci.

Erika zatím zůstávala známou díky své tváři, ale málokdo znal příběh na pozadí. Fotografie se opakovaně objevovala v publikacích o maďarském povstání, ale její příjmení a další osudy nebyly širší veřejnosti známy. Některá svědectví se zachovala mezi emigranty, k většímu pátrání však došlo až o půl století později.

Titulní strana časopisou Billed Bladet

Jedním z lidí, na které snímek silně zapůsobil, byl dánský student Henning Schultz. V roce 1956 mu bylo stejně jako Erice patnáct let a se spolužáky sledoval zprávy o maďarské revoluci. Dívku se samopalem obdivovali a Schultz si několik čísel časopisu schoval. Zůstala uložená mezi jeho školními věcmi i poté, co vystudoval geografii a začal žít dospělý život.

V roce 2006, před padesátým výročím povstání, staré výtisky znovu objevil a rozhodl se Eriku vypátrat. Představoval si, že někde v Maďarsku žije žena přibližně jeho věku, které by mohl přivézt fotografii z mládí. Oslovil Maďarské národní muzeum, internetová fóra a noviny, kterým nabízel snímek ke zveřejnění, zpočátku však nikdo nedokázal říct, kdo dívka byla.

Schultz se spojil také se samotným Vagnem Hansenem, tehdy už více než devadesátiletým. Muzeum mělo zájem o jeho snímky, ale nemohlo si dovolit je koupit. Schultz nakonec získal podporu dvou dánských nadací a v roce 2008 předal muzeu dvanáct podepsaných fotografií z revoluce. Jejich výstava přilákala pozornost lidí, kteří se chtěli dozvědět více o ozbrojené dívce.

Při pátrání se objevil i dánský novinový článek z roku 1981, v němž maďarský emigrant József Árki vyprávěl o dívce jménem Erika. Znal ji z kuchařského učiliště a popsal její připojení k povstalcům i smrt při pomoci raněným, stále ale chybělo celé jméno. Průlom nastal, když fotografii poznala bývalá spolužačka a potvrdila, že se jmenovala Erika Szeles. Ozvali se další známí a kolegové z hotelu Béke, Almerigo Fonda dokonce poskytl fotografii z tanečního souboru, na níž byla zachycena ještě před revolucí.

Novináři postupně dohledali jména rodičů, zprávy o smrti otce i záznamy o dívčině zranění a na hřbitově Kerepesi našli také její hrob. Dívka z Hansenova snímku konečně přestala být jen anonymní tváří revoluce.

Pátrání připomnělo i osud Noémi Blumenfeldové, podle známých se po ztrátě manžela a jediné dcery už nikdy nevzpamatovala. Zemřela v ústraní roku 1990, krátce poté, co se komunistická diktatura v Maďarsku zhroutila. Po Erice bylo v roce 2021 pojmenováno malé náměstí v Budapešti, nedaleko míst, kde vyrůstala.

Na jejím náhrobku zůstalo rozloučení, které nechala vytesat matka:

„Moje nezapomenutelná, jediná, drahá holčičko, moje Eriko.“

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

United States Holocaust Memorial Museum – The Holocaust in Hungary
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-holocaust-in-hungary

Bundeszentrale für politische Bildung – Der Volksaufstand von 1956
 https://www.bpb.de/shop/zeitschriften/apuz/ungarn-2026/582213/der-volksaufstand-von-1956/

American Hungarian Museum – 1956 Chronology
https://magyarmuseum.org/1956/1956-chronology/

MAZSIHISZ / Hírszerző – Vörös hajú, szeplős, zsidó származású kislány volt
https://mazsihisz.hu/voros-haju-szeplos-zsido-szarmazasu-kislany-volt-rabukkantunk-a-forradalom-titokzatos-jelkepere/

Szombat Online / Hírszerző – Nyaklövés végzett a 15 éves kislánnyal
https://www.szombat.org/hirek-lapszemle/804-nyakloves-vegzett-a-15-eves-kislannyal-ratalaltunk-az-56os-szimbolum-sirjara

MAZSIHISZ – Újabb sírra bukkantunk: megoldódik az Erika-rejtély?
https://mazsihisz.hu/ujabb-sirra-bukkantunk-megoldodik-az-erika-rejtely/

Katalin Jalsovszky, Fotóművészet – Ajándék Dániából: Vagn Hansen dán fotóriporter felvételei az 1956-os forradalomról
https://fotomuveszet.net/korabbi_szamok/200803/ajandek_daniabol

Maďarské národní muzeum – Donation from Denmark: Vagn Hansen's Pictures of the 1956 Hungarian Revolution
https://www.museum.hu/exhibition/7816/Donation_from_Denmark_-_Danish_photographer_Vagn_Hansens_pictures_of_the_1956_Hungarian_Revolution

Józsefváros Újság – Teret neveztek el az 1956-os ikon Szeles Erikáról
https://jozsefvarosujsag.hu/teret-neveztek-el-szeles-erikarol/

Maďarská vláda – About the Memorial Day, 4 November 1956
 https://november4.kormany.hu/about-the-memorial-day