Roky vozila nemocné Palestince z Gazy do nemocnic. 7. října ji Hamás zavraždil v jejím domě

Ráno 7. října 2023 už Vivian Silverová věděla, že se kolem jejího domu děje něco velmi špatného. Čtyřiasedmdesátiletá žena žila v kibucu Be'eri jen několik kilometrů od hranice s Pásmem Gazy a výbuchy ani poplach pro ni nebyly ničím novým. Tentokrát však nešlo o rakety dopadající z druhé strany hranice, ozbrojenci Hamásu byli přímo uvnitř kibucu.

Silverová telefonovala se svým synem Yonatanem Zeigenem. Když začal z telefonu slyšet střelbu, doporučil matce, aby hovor ukončila, protože její hlas by mohl prozradit, kde se skrývá. Další komunikace proto pokračovala prostřednictvím zpráv. Silverová se ukrývala ve svém domě a kolem jedenácté dopoledne synovi napsala, že útočníci už jsou uvnitř. Oba pochopili, že nejspíš spolu komunikují naposledy.

Potom se Silverová odmlčela a pro její rodinu začalo více než pět týdnů nejistoty. V domě, který útočníci vypálili, se nepodařilo bezprostředně nalézt identifikovatelné tělo a všechno nasvědčovalo možnosti, že byla odvlečena do Gazy společně s dalšími rukojmími. Přátelé, příbuzní i lidé z organizací, ve kterých působila, proto dlouhé týdny doufali, že mírová aktivistka někde v Gaze stále žije.

Naděje skončila až po 38 dnech. Izraelské úřady identifikovaly její ostatky pomocí DNA a potvrdily, že Vivian Silverová zemřela už 7. října ve svém domě v Be'eri během útoku Hamásu. Identifikace trvala mimořádně dlouho kvůli stavu silně ohořelých ostatků.

Na jejím příběhu je přitom cosi zvlášť krutého. Silverová nebyla jen obyvatelkou Izraele, která měla k Pásmu Gazy geograficky blízko. Velkou část svého života věnovala tomu, aby lidi žijící na obou stranách této hranice spojovala. Když Palestinci z Gazy potřebovali lékařskou péči v Izraeli, patřila mezi dobrovolníky, kteří sedli do auta a přijeli pro ně.

Vivian Silverová se narodila a vyrůstala ve Winnipegu v kanadské Manitobě. Už jako studentka strávila v roce 1968 část studia na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a po návratu do Kanady dospěla k rozhodnutí, že se chce do Izraele přestěhovat natrvalo. Několik let ještě působila v New Yorku, kde se angažovala mimo jiné v židovském feministickém hnutí, a v roce 1974 odešla s dalšími mladými lidmi do Izraele, kde se usadili v kibucu Gezer.

Konec šedesátých let pro ni byl dobou, kdy její generace věřila, že dokáže změnit svět. U Silverové tato představa nezmizela s mládím,v roce 1981 založila v kibucnickém hnutí oddělení zaměřené na rovnost žen a postupně se stále více věnovala sociálním otázkám, spolupráci mezi Židy a Araby a lidským právům.

Později se přestěhovala do Be'eri. Kibuc stojí několik kilometrů od Pásma Gazy a její život a činnost tím pádem nepředstavoval jen symbolické aktivity a řečnění odněkud z bezpečí kanceláře. Když se rozezněl protiraketový poplach, obyvatelé kibucu měli na ukrytí jen několik sekund a Silverová během života v oblasti zažila opakované raketové útoky i několik ozbrojených konfliktů mezi Izraelem a Hamásem.

Přesto se postupně stala jednou z výrazných postav izraelských iniciativ usilujících o spolupráci s palestinskými a izraelsko-arabskými komunitami. Od roku 1998 vedla Negevský institut pro strategie míru a rozvoje a později společně s beduínskou aktivistkou Amal Elsana-Alh'jooj řídila organizaci zaměřenou mimo jiné na izraelské Beduíny a na vytváření společných židovsko-arabských projektů.

Silverová měla také osobní zkušenost přímo s Gazou. Před vypuknutím druhé intifády tam pravidelně jezdila a spolupracovala s palestinskými organizacemi. Také proto odmítala jednoduché tvrzení, že na palestinské straně není s kým jednat protože osobně znala řadu Palestinců, kteří chtěli mír stejně jako Izraelci.

Její přesvědčení přitom nezůstávalo jen u politických prohlášení a konferencí. Silverová svou představu soužití převáděla do velmi obyčejné činnosti, která znamenala vzít klíče od auta, dojet k hraničnímu přechodu a odvézt nemocného člověka k lékaři.

Organizace Road to Recovery spojuje izraelské dobrovolníky s palestinskými pacienty, kteří mají povolení podstoupit léčbu v izraelských nemocnicích. Často jde o vážně nemocné děti nebo pacienty vyžadující opakovanou léčbu, která v místě jejich bydliště není dostupná. Cesta přes hranici a následně desítky kilometrů do nemocnice přitom pro mnohé rodiny představovuje vážný logistický i finanční problém.

Silverová se po odchodu do důchodu stala jedním z dobrovolných řidičů. Pacienty a jejich doprovod přebírala po přechodu z Gazy a vozila je do izraelských zdravotnických zařízení. Mezi lidmi, které takto doprovázela, byli i onkologičtí pacienti z Pásma Gazy.

Pravidelné cesty vytvářely něco, co se z politických prohlášení rodí jen těžko. Z anonymního člověka „na druhé straně“ se stával někdo se jménem, rodinou, nemocným dítětem a vlastním příběhem. Na podobných osobních vztazích byla myšlenka Road to Recovery postavena.

Po válce v Gaze v roce 2014 se zapojila do vzniku hnutí Women Wage Peace – Ženy prosazují mír. Organizace se snažila spojovat ženy rozdílných politických názorů a prosazovala vyjednané řešení izraelsko-palestinského konfliktu s účastí žen na mírových jednáních. Silverová se stala jednou z jeho zakládajících a nejaktivnějších členek.

Vyzývala také ženy v Gaze, aby tlačily na své vlastní představitele. Teror podle ní nepřinášel prospěch nikomu a bezpečí i normální život si zasloužili lidé na obou stranách. Důsledně přitom rozlišovala mezi obyvateli Gazy a Hamásem.

Hamás a další ozbrojené skupiny toho rána prorazily hranici a zaútočily na řadu izraelských obcí. Jedním z nejhůře zasažených míst se stal právě kibuc Be'eri, kde byla Silverová doma.

Zprávy se synem Yonatanem nejprve ještě nesly v tónu, který rodina znala z předchozích krizí. Situace se ale rychle měnila, střelba se přibližovala a útočníci postupovali mezi domy. Když se dostali k jejímu domu, Silverová se snažila skrýt v zabezpečené části domu. Se synem přestala telefonovat, aby ji hlas neprozradil, a psali si přes WhatsApp. Krátce předtím, než komunikace ustala, mu dala najevo, že ozbrojenci jsou uvnitř domu a že nastal čas se rozloučit. Syn jí napsal, že ji miluje a že je s ní. Potom už žádná další zpráva nepřišla.

Dům byl při útoku vypálen. Když se do Be'eri dostali záchranáři a vojáci, Silverovou nenašli mezi snadno identifikovatelnými oběťmi. Z Be'eri i dalších obcí však útočníci odvlekli desítky lidí do Pásma Gazy, takže možnost, že se mezi nimi nachází i ona, působila velmi reálně.

Rodina proto několik týdnů žila v naději, že Vivian přežila. Byla zařazena mezi pohřešované a předpokládalo se, že může být jednou z rukojmích. Její fotografie se objevovala mezi portréty unesených a přátelé čekali na jakoukoli zprávu z Gazy. Lidé, kteří ji znali, si dokonce dokázali představit, že pokud někde v zajetí opravdu je, bude se i tam pokoušet s lidmi kolem sebe mluvit.

Uběhlo několik týdnů a nakonec více než měsíc. Teprve 13. listopadu dostala rodina zprávu, která jejich naděje definitivně ukončila. Mezi ostatky nalezenými v Be'eri se podařilo pomocí DNA identifikovat Vivian Silverovou. Následující den byla informace zveřejněna. Žena, o níž se 38 dní věřilo, že může být rukojmím v Gaze, ve skutečnosti zemřela už první den útoku.

Lidé, které vozila do nemocnic, byli pacienti, mnohdy děti, a jejich příbuzní. Útočníci, kteří 7. října vtrhli do Be'eri, patřili k Hamásu a dalším ozbrojeným skupinám. Silverová celý život stavěla na přesvědčení, že obyčejného člověka nelze automaticky ztotožnit s organizací, která jeho území ovládá. Její vražda tento rozdíl nijak nesmazala.

Tragický paradox je přesto mimořádný. Silverová strávila desítky let snahou vytvářet vztahy přes hranici s Gazou, pomáhala jejím obyvatelům a odmítala představu, že bezpečí jedné strany musí vzniknout na úkor druhé. Nakonec ji v jejím vlastním domě zabili příslušníci hnutí, které přišlo právě z druhé strany této hranice.

Dlouhá léta bydlela prakticky na dohled od Gazy, Znala sirény, skrývání se před útoky i opakované války. Přesto dál jezdila k hraničnímu přechodu pro nemocné Palestince a dál věřila, že vedle ozbrojených extremistů existují na druhé straně také lidé, kteří chtějí prostě žít. Její smrt lze snadno chápat jako definitivní popření všeho, čemu věřila. Její vlastní rodina ale zvolila jinou cestu.

Yonatan Zeigen měl 7. října poslední kontakt se svou matkou. Člověk v podobné situaci by měl pochopitelný důvod odmítnout všechno, čemu jeho matka věnovala život. Zeigen však postupně udělal opak. Začal veřejně vystupovat jako mírový aktivista a pokračovat v části práce, které se předtím věnovala jeho matka. Rok po její smrti už otevřeně mluvil o tom, že ho 7. říjen přivedl k přesvědčení, že konflikt může skončit jedině tehdy, když se z nepřátel jednou stanou partneři.

Příběh dostal ještě jeden nečekaný dovětek. V roce 2024 vznikl v táboře pro vysídlené Palestince v jižní části Pásma Gazy komunitní prostor a kuchyně pojmenované po Vivian Silverové. Její fotografie a jméno se tak objevily přímo v Gaze, odkud deset měsíců předtím přišli muži, kteří ji zavraždili. Rodina přitom sama udělalila souhlas pro použití jejího jména.

Je to možná příhodnější konec jejího příběhu než jakákoli velká politická věta. Vivian Silverová nikdy neprokázala, že mír je jednoduchý nebo že dobrá vůle člověka ochrání před násilím. Její vlastní smrt naopak ukázala, jak snadno může být podobná snaha smetena během jediného rána.

Zároveň však desítky let žila několik kilometrů od lidí, o nichž mohla jednoduše rozhodnout, že jsou všichni její nepřátelé. Místo toho některé z nich poznávala osobně, jiné vozila k lékařům a další se snažila zapojit do společných projektů. Dělala to i poté, co kolem jejího domu létaly rakety.

Ráno 7. října 2023 jí to život nezachránilo. Hamás ji zavraždil v domě, ze kterého tolikrát vyrážela pomáhat lidem žijícím na druhé straně hranice. V tom spočívá krutost jejího příběhu i důvod, proč stojí za připomenutí.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Women Wage Peace – Vivian Silver: Peace activist confirmed killed
https://www.womenwagepeace.org.il/en/vivian-silver-peace/

Women Wage Peace – Vivian Silver
https://www.womenwagepeace.org.il/en/vivian-silver/

AJEEC-NISPED – Vivian Silver
https://ajeec-nisped.org.il/?lang=en&page_id=20615


The Times of Israel – Presumed captive Vivian Silver, member of Women Wage Peace
https://www.timesofisrael.com/presumed-captive-vivien-silver-member-of-women-wage-peace/

Jewish Telegraphic Agency – Vivian Silver declared dead in Hamas massacre
https://www.jta.org/2023/11/13/israel/vivian-silver-veteran-canadian-israeli-peace-activist-declared-dead-in-hamas-massacre


The Times of Israel – Vivian Silver memorialized in Gaza evacuee camp
https://www.timesofisrael.com/israeli-peace-activist-murdered-by-hamas-is-memorialized-in-gaza-evacuee-camp/

The Guardian – Yonatan Zeigen: one year after his mother’s murder
https://www.theguardian.com/commentisfree/2024/oct/07/one-year-mother-murdered-kibbutz-horro