Článek
Válka na Donbase v roce 2014 začínala jako série chaotických střetů mezi pravidelnou ukrajinskou armádou a jednotkami místní domobrany. Už od samotného počátku střetů však za údajnou domobranou stála Moskva, která ji pomáhala vyzbrojovat, organizovat a poskytovala další nezbytnou podporu.
Z původně drobných střetů se záhy vyvinula přetahovaná o celý region. V některých místech už byla ukrajinská vláda schopná držet pouze izolované body. Jedním z nich bylo mezinárodní letiště v Luhansku. V polovině června již mohlo být efektivně zásobováno pouze vzdušnou cestou. Síly separatistů však nehodlaly příletům ukrajinských letadel pouze přihlížet.
V noci na 14. června 2014 byl během přiblížení k letišti v Luhansku sestřelen ukrajinský transportní letoun Il-76. Na jeho palubě se nacházelo 49 lidí – výsadkáři mířící do obklíčené posádky a členové posádky stroje. Nikdo nepřežil. Šlo o největší jednorázovou ztrátu ukrajinských ozbrojených sil od získání nezávislosti země.
Událost zároveň ukázala něco, co si tehdy mnozí ještě nechtěli připustit. Boje na Donbase už dávno nebyly jen sérií lokálních střetů mezi vládními jednotkami a ozbrojenými separatisty. Nad bojištěm se objevily moderní protiletadlové zbraně, které dokázaly ohrozit velká letadla. O měsíc později měl stejný region světu připomenout tuto skutečnost mnohem krvavějším způsobem.
Situace na východě Ukrajiny
Když ukrajinský prezident Viktor Janukovyč na konci roku 2013 odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, vyvolal tím vlnu protestů, které vešly do dějin jako Euromajdan. Demonstrace v Kyjevě postupně sílily, přibývalo střetů mezi protestujícími a bezpečnostními složkami a země se propadala do stále hlubší politické krize. V únoru 2014 násilí vyvrcholilo desítkami mrtvých v ulicích hlavního města. Janukovyč následně uprchl ze země a v Kyjevě se ujalo moci nové vedení.
Zatímco pozornost světa směřovala především do ukrajinské metropole, na jihu a východě země se začínala odehrávat další krize. Rusko využilo chaosu po pádu Janukovyče a během několika týdnů obsadilo a následně anektovalo Krym. Tím však otřesy na Ukrajině zdaleka neskončily.
Na Donbase se začaly objevovat ozbrojené skupiny, které obsazovaly policejní stanice, správní budovy i sklady zbraní. V Doněcku a Luhansku vznikly samozvané lidové republiky a ukrajinský stát postupně ztrácel kontrolu nad částí svého území. Moskva hovořila o spontánním povstání místních obyvatel, Kyjev naopak tvrdil, že bez ruské podpory, výzbroje a dobrovolníků by se separatistické struktury nikdy nedokázaly tak rychle prosadit.
Separatisté v ulicích Doněcka
Na jaře 2014 se zdálo, že se Ukrajina ocitla na pokraji rozpadu. Ukrajinská armáda, která byla po letech zanedbávání ve špatném stavu, se snažila znovu získat kontrolu nad oblastmi ovládanými separatisty. Boje postupně sílily a z původně politické krize se stával ozbrojený konflikt. Mnozí však stále věřili, že jde o omezené střety, které lze relativně rychle zvládnout.
Na jaře 2014 se však situace začala měnit. Ukrajinské ozbrojené síly se po počátečním šoku postupně vzpamatovaly a Kyjev zahájil takzvanou protiteroristickou operaci. Přestože armáda trpěla nedostatkem techniky, vybavení i zkušeností, podařilo se jí zastavit nejhorší rozklad státní moci a přejít do protiútoku. Dobrovolnické prapory i pravidelné jednotky postupně znovu získávaly kontrolu nad částí území, které na jaře padlo do rukou separatistů.
Ani druhá strana však nezůstávala nečinná. Ozbrojené skupiny v Doněcké a Luhanské oblasti se postupně proměňovaly z improvizovaných milicí v organizovanější sílu. Budovaly obranná postavení, vytvářely zásobovací trasy a snažily se udržet kontrolu nad klíčovými body regionu. Boje se tak stále více podobaly klasické válce o důležitá města, silniční uzly, mosty nebo letiště.
Právě letiště se stala jedním ze symbolů konfliktu. Moderní letištní komplexy nabízely kvalitní obranné pozice, rozsáhlou infrastrukturu a možnost zásobování leteckou cestou. Zároveň představovaly významný politický symbol. Dokud na nich vlála ukrajinská vlajka, mohl Kyjev tvrdit, že nad danou oblastí úplně neztratil kontrolu.
Jedním z nejdůležitějších opěrných bodů se stalo letiště v Luhansku. Nacházelo se jižně od města ovládaného separatisty a ukrajinské jednotky zde vytvořily izolovanou posádku. Ta se postupně ocitla téměř v obklíčení. Pozemní zásobování bylo stále obtížnější a nebezpečnější. Cesty do Luahansku byly obklopeny lesy, procházely vesnicemi a městy a představovaly tak ideální prostor pro přepad zásobovacích kolon. Munice, potraviny, posily i zdravotnický materiál proto musely být dopravovány především vzduchem.
Luhanské letiště se tak proměnilo v ostrov ukrajinské moci uprostřed nepřátelského území. Jeho obránci vydrželi navzdory neustálým útokům a ostřelování, avšak za cenu stále větší závislosti na transportních letounech přilétajících z vnitrozemí. Tato závislost se měla v polovině června 2014 ukázat jako osudová.
Vzdušný most do Luhansku
Přestože bylo luhanské letiště stále více izolováno, ukrajinské velení jej nehodlalo opustit, naopak se posádka měla představovat důležitý opěrný bod v týlu separatistů a symbol toho, že Kyjev nad oblastí ještě zcela neztratil kontrolu. Zásobování proto pokračovalo navzdory rostoucímu riziku.
Podle ukrajinských vojáků přistálo na letišti do poloviny června 2014 přibližně patnáct až dvacet vojenských transportních letadel. Brigádní generál Dmytro Mymrykov z 25. transportní letecké brigády zodpovědné za letecký most později uvedl ještě vyšší číslo. Podle jeho údajů provedla ukrajinská armáda během bojů o letiště celkem 27 přistání, včetně několika letů „karavan“ trojic transportních Il-76. Navzdory ostřelování a rostoucímu nebezpečí tak fungoval vzdušný koridor který umožňoval dopravovat na letiště vojáky, munici, potraviny i další materiál.
Separatisté si důležitost letiště dobře uvědomovali. Již začátkem června vůdce samozvané Luhanské lidové republiky Valerij Bolotov dokonce vyzval Rusko, aby nad oblastí vyhlásilo bezletovou zónu nebo vyslalo mírové jednotky. O dva dny později byly zastaveny pravidelné civilní lety na luhanské letiště. Ve stejný den zde přistály dva ukrajinské Il-76, které dopravily další vojáky a vybavení potřebné k udržení leteckého spojení.
Situace kolem letiště se však rychle zhoršovala. V noci na 8. června byla poblíž vyhozena do povětří elektrická rozvodna. Samotný areál se dostával pod palbu ručních zbraní, granátometů i minometů. Na přístupových komunikacích se objevily miny a několik set metrů od letiště vznikla kontrolní stanoviště separatistů.
Od 9. června bylo letiště fakticky odříznuto od okolního světa. Ukrajinští vojáci, obrněná technika i zásoby zůstaly uvnitř stále těsnějšího kruhu obklíčení. Pozemní zásobování bylo prakticky nemožné a jedinou spojnicí s okolním světem zůstala vzletová a přistávací dráha.
V této době zásobování udržoval stroj, který se měl stát symbolem celé tragédie. Sovětský transportní letoun Iljušin Il-76 patřil po desetiletí k páteři vojenského dopravního letectva a na Donbase představoval jednu z mála možností, jak rychle přepravit větší počet vojáků i materiálu do obklíčené oblasti.
Sovětský čtyřmotorový proudový transportní letoun vzlétl poprvé počátkem sedmdesátých let a do služby vstoupil v roce 1974. Byl navržen pro přepravu vojáků, techniky, munice i těžkých nákladů na velké vzdálenosti a rychle se stal jedním z nejdůležitějších transportních letadel sovětského letectva.
Díky robustní konstrukci dokázal operovat i z neupravených letišť a přepravovat desítky tun nákladu nebo více než stovku vojáků. Stroj se osvědčil v Afghánistánu, na Blízkém východě i v řadě dalších konfliktů. Po rozpadu Sovětského svazu zůstaly desítky těchto letounů ve výzbroji nově vzniklých států včetně Ukrajiny.
Osudová noc
Večer 13. června 2014 pokračovalo zásobování obleženého letiště v Luhansku navzdory rostoucímu nebezpečí. Krátce po 23. hodině odstartovala z letiště Dněpr trojice transportních letounů Il-76 ze 25. transportní letecké brigády. Na jejich palubách byli výsadkáři, zásoby, vybavení a technika určené pro posádku bránící letiště. Celkem se na palubě nacházelo 40 výsadkářů a 9 členů posádky.
Na obklíčeném letišti v Luhansku kvůli výpadku elektrické energie nefungovalo standardní osvětlení přistávací dráhy a ukrajinští vojáci proto improvizovali. Podél dráhy rozestavili obrněná vozidla a nákladní automobily, jejichž světlomety měly navést přilétající stroje k bezpečnému přistání.
Krátce nato se k letišti začal přibližovat druhý Il-76. Obrovský transportní letoun klesal noční oblohou směrem k ranveji osvětlené pouze světlomety obrněných vozidel. V okamžiku, kdy se nacházel přibližně 700 metrů nad zemí, si výsadkáři na letišti všimli stopy protiletadlové střely vypálené z okolí letiště. Posádka zareagovala okamžitě. Z letounu se začaly uvolňovat tepelné klamné cíle, jejichž úkolem bylo zmást naváděcí systém rakety a odvést ji od skutečného cíle. Zdálo se, že obranný systém zafungoval. První střela svůj cíl nezasáhla.
Úleva však trvala jen několik vteřin. Z temnoty byla záhy odpálena druhá raketa. Tentokrát již posádka štěstí neměla. Střela zasáhla Il-76 během závěrečné fáze přiblížení a letoun se okamžitě proměnil v hořící pochodeň. Svědci na letišti pozorovali plameny šlehající z trupu ještě před dopadem stroje na zem.
Protivzdušná střela Igla použitá k sestřelu ukrajinského Iljušinu
Několik okamžiků nato následovala mohutná exploze. Il-76 dopadl přibližně sedm kilometrů od letiště a v troskách začala detonovat převážená munice. Nad místem havárie se zvedl sloup ohně vysoký několik desítek metrů. Části letounu, výstroje i nákladu byly rozmetány do vzdálenosti více než půl kilometru. Třetí Il-76, který se mezitím blížil k Luhansku, zachytil zprávy o katastrofě. Jeho posádka okamžitě požádala o zrušení přistání a obrátila stroj zpět.
Na letišti mezitím probíhala horečná aktivita. Nad místem dopadu bylo stále vidět plameny a exploze převážené munice, přesto se začala připravovat záchranná a pátrací akce. Mužům na letišti muselo být jasné, že naděje na přežití po dopadu a výbuších munice minimální, přesto na místo vyrazili. Kolem páté hodiny ráno se zformovala skupina složená z vojáků 80. a 25. výsadkové brigády a krátce po šesté hodině vyrazila kolona několika nákladních automobilů směrem k místu havárie. Naděje na nalezení přeživších však rychle vzala za své.
Když vojáci dorazili k troskám, naskytl se jim obraz naprosté zkázy. Na ploše stovek metrů byly rozesety části trupu, úlomky výzbroje, zničené vybavení i lidské ostatky. Náraz letounu a následné exploze munice prakticky zničily vše, co se nacházelo na palubě. Již první pohled potvrdil, že nikdo nemohl přežít.
Příslušníci pátrací skupiny začali shromažďovat ostatky obětí a zabezpečovat místo dopadu. Současně museli dávat pozor na nevybuchlou munici a další nebezpečný materiál roztroušený mezi troskami. Některé ostatky se podařilo naložit na nákladní automobily, k jiným se kvůli sutinám, požárům a nevybuchlé munici vůbec nedalo dostat.
Ukrajinští výsadkáři se navíc nacházeli hluboko na území kontrolovaném nepřítelem. Místo havárie neleželo v bezpečném zázemí, ale v prostoru, kde mohli být kdykoli napadeni nebo ostřelováni. Nebyl čas na podrobné ohledání trosek ani dlouhé pátrání. Jejich úkolem bylo vyzvednout co nejvíce ostatků, zničit část zbylé výzbroje a munice a co nejrychleji se vrátit zpět na letiště.
Po několika hodinách tak kolona opustila místo katastrofy. Za sebou zanechala rozmetané trosky letounu i část ostatků, které nebylo možné vyprostit. Záchranná operace skončila. Zahynulo všech 49 lidí na palubě, přičemž šlo o největší jednorázovou ztrátu ukrajinských ozbrojených sil od vyhlášení nezávislosti země.
Šok, triumf a informační válka
Katastrofa vyvolala na Ukrajině obrovský šok. Země utrpěla největší jednorázovou ztrátu ozbrojených sil od vyhlášení nezávislosti a veřejnost požadovala odpovědi. Prezident Petro Porošenko označil sestřel letounu za teroristický čin, slíbil odpovědným tvrdou odvetu a 15. červen vyhlásil dnem státního smutku. Na mimořádném zasedání kritizoval bezpečnostní složky za selhání při ochraně letounu a nařídil důkladné vyšetření celé události.
Podobně reagoval i premiér Arsenij Jaceňuk. Podle něj vojáci zahynuli při obraně své země a nejlepší poctou jejich památce bude porážka těch, kteří za útok nesou odpovědnost. Pod tlakem veřejnosti i politiků byli během vyšetřování odvoláni někteří vysocí důstojníci a armádní představitelé.
Zatímco na Ukrajině probíhal smutek, na druhé straně fronty panovala zcela odlišná nálada. Pro separatisty představoval sestřel Il-76 významný vojenský i propagandistický úspěch. Ukázali, že dokážou ohrozit nejen vrtulníky a bitevní letouny, ale také velké transportní stroje zajišťující zásobování ukrajinských jednotek.
Téměř okamžitě však začala také informační válka. Zatímco představitelé Luhanské lidové republiky se nejprve k sestřelení letounu otevřeně hlásili a označovali jej za důsledek údajného uzavření vzdušného prostoru nad Luhanskem, krátce nato se začaly objevovat zcela odlišné verze událostí.
Ruská státní média a představitelé proruských sil postupně přišli s řadou často si odporujících tvrzení. Jedna z verzí dokonce tvrdila, že letoun byl prázdný a že žádní výsadkáři na jeho palubě nezahynuli. Podle této konstrukce měli být vojáci údajně zastřeleni ukrajinskou armádou ještě před havárií v důsledku konfliktu mezi jednotlivými jednotkami. Jiná tvrzení naznačovala, že letoun mohla sestřelit sama ukrajinská armáda.
Naopak ukrajinská strana tvrdila, že letoun byl zasažen dvěma střelami přenosného protiletadlového kompletu Igla. Podle armády byly na pozicích útočníků nalezeny odpalovací tubusy použitých raket a další stopy vedoucí k útočníkům. Vyšetřovatelé rovněž uvedli, že první střela svůj cíl minula a teprve druhá zasáhla letoun během přiblížení k přistání. Následně měl být poškozený stroj ještě ostřelován z těžkých kulometů.
Letiště po konci bojů
Ve změti vzájemných obvinění, propagandy a protichůdných tvrzení bylo stále obtížnější oddělit fakta od informační války. Jisté bylo pouze jedno. Ukrajinská armáda přišla o 49 mužů, vzdušný most do Luhansku se zhroutil a obléhané letiště se ocitlo v ještě obtížnější situaci. Krátce po katastrofě byly veškeré lety do oblasti zastaveny a obránci letiště zůstali odkázáni především sami na sebe.
Přestože se Ukrajincům podařilo letiště v následujících týdnech dočasně odblokovat, jeho osud byl již prakticky zpečetěn. Během léta 2014 čelilo stále intenzivnějšímu ostřelování a 1. září ukrajinské jednotky oblast definitivně opustily. Z kdysi moderního letiště zůstaly pouze trosky.
Vyšetřování a otázka odpovědnosti
Na rozdíl od mnoha jiných incidentů války na Donbase se sestřel Il-76 stal předmětem rozsáhlého vyšetřování. Případem se zabývalo ukrajinské ministerstvo obrany, generální prokuratura i zvláštní parlamentní komise Nejvyšší rady. Jejich cílem bylo zjistit nejen to, jak byl letoun zničen, ale také zda bylo možné tragédii zabránit.
Vyšetřovatelé postupně dospěli k závěru, že letoun byl zasažen během přiblížení k přistání ve výšce přibližně 700 až 900 metrů a zhruba osm kilometrů od letiště. Podle zjištění parlamentní komise byla proti stroji odpálena nejméně dvojice střel z přenosného protiletadlového systému Igla. První raketa minula cíl, druhá zasáhla letoun během závěrečné fáze přiblížení. Následně měl být poškozený stroj ještě ostřelován z těžkého kulometu.
Vyšetřovatelé zároveň řešili otázku, jak útočníci věděli o příletu transportních letounů. Podle předsedy parlamentní komise Oleksandra Čornovolenka mohli střelci využít zkušeností z předchozích letů a předpokládat způsob přiblížení dalších strojů. Objevily se také spekulace o úniku informací nebo odposlechu ukrajinské komunikace. Jednoznačný důkaz pro některou z těchto verzí však nikdy zveřejněn nebyl.
Velkou pozornost vzbudila i otázka odpovědnosti ukrajinského velení. Generál Viktor Nazarov, jeden z velitelů protiteroristické operace, čelil obvinění, že měl před letem informace o tom, že separatisté disponují přenosnými protiletadlovými komplety schopnými ohrozit transportní letouny. Přesto povolil pokračování leteckých operací do Luhansku.
V roce 2017 byl Nazarov odsouzen k sedmi letům vězení za nedbalost. Případ však zdaleka neskončil. Po sérii odvolání a dalších soudních řízení Nejvyšší soud Ukrajiny v roce 2021 rozsudek zrušil a generála osvobodil. Ani po letech tak nepanuje shoda, zda šlo o osobní selhání konkrétního velitele, nebo o důsledek mimořádně složité situace, v níž se ukrajinská armáda tehdy nacházela.
Současně pokračovalo pátrání po přímých organizátorech útoku. Ukrajinská bezpečnostní služba postupně zveřejnila odposlechy a označila za organizátory tehdejší představitele Luhanské lidové republiky v čele s Igorem Plotnickým. Později ukrajinské úřady tvrdily, že se na operaci podíleli také příslušníci Wagnerovy skupiny a důstojníci ruských ozbrojených sil. V roce 2021 byli Plotnickij a další dva velitelé separatistů ukrajinským soudem v nepřítomnosti odsouzeni k doživotnímu vězení.
Přes všechny soudy a vyšetřování však zůstává sestřel Il-76 součástí širšího sporu o charakter války na Donbase. Pro Ukrajinu představuje důkaz přímého zapojení Ruska a jeho spojenců do konfliktu. Moskva a představitelé separatistických struktur naopak podobná obvinění dlouhodobě odmítají.
Improvizovaný památník obětem sestřelu v kasárnách výsadkové brigády s portréty a jmény obětí
Sestřelení Il-76 představovalo pro separatisty nejen vojenský úspěch, ale také významné propagandistické vítězství. Ukázalo, že jsou schopni ohrozit i velké transportní letouny a zkomplikovat zásobování ukrajinských jednotek. Zároveň však šlo o varování, jehož skutečný význam tehdy ještě málokdo docenil. Nad Donbasem se totiž objevily protivzdušné prostředky schopné zasahovat cíle ve vzduchu daleko za hranicí běžného bojiště.
O pouhých 33 dní později, 17. července 2014, se toto varování naplnilo v mnohem horší podobě. Nad Doněckou oblastí byl sestřelen civilní Boeing 777 letu MH17 společnosti Malaysia Airlines. Zahynulo všech 298 lidí na palubě. Zatímco v případě Il-76 šlo o vojenský cíl nacházející se v bojové zóně, tentokrát se obětí stali civilisté z desítek zemí světa. Příznačné přitom bylo, že krátce po katastrofě se na proruských kanálech a sociálních sítích objevily zprávy oslavující údajné sestřelení dalšího ukrajinského vojenského letounu. Teprve později vyšlo najevo, že trosky nepatří ukrajinskému transportnímu stroji, ale civilnímu dopravnímu letadlu plnému cestujících.
Vzpomínka na Il-76 navíc nezmizela ani po dalších letech války. Když během ruské invaze v roce 2022 přišly zprávy o údajném sestřelení ruských transportních letounů Il-76 u Vasylkivu, řada ukrajinských představitelů včetně vrchního velitele Valerije Zalužného hovořila o „pomstě za 49 padlých“. Tragédie z června 2014 tak zůstává živou součástí paměti války dodnes. Pro Ukrajince je symbolem oběti a jednoho z prvních velkých šoků konfliktu.
Zároveň připomíná okamžik, kdy se boje na Donbase definitivně proměnily v regulérní válku.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
https://www.pravda.com.ua/articles/2019/06/14/7218125/
https://www.ukrinform.ua/rubric-ato/2720935-pata-ricnica-katastrofi-il76-pid-luganskom.html
https://www.radiosvoboda.org/a/29996996.html
https://www.bbc.com/ukrainian/features-48629377
https://www.unian.ua/war/10584771-zbittya-il-76-pid-luganskom-5-rokiv-tragediji.html
https://www.bbc.com/news/world-europe-27847837
https://www.theaviationist.com/2014/06/14/ukrainian-il-76-downed/
