Článek
Zprávy o průniku ruských dronů do polského vzdušného prostoru jsou v tuto chvíli všem sledujícím dobře známé. V noci na 10. září proniklo něco přes dvacet ruských dronů do polského vzdušného prostoru a následně se v něm po různě dlouhou dobu pohybovaly. Některé doletěly až do středního Polska, celá situace skončila až před 7. hodinou ráno. Polská PVO a vzdušné síly, stejně jako další síly NATO na polském území přitom za celou dobu sestřelily pouze několik dronů. Co víc, proti dronům vyslalo stíhačky F-16 a F-35 a nasadilo rakety systému Patriot. Letové hodina každého letounu přitom nejspíš stojí více, než kolik činí cena jednoho dronu, nemluvě o cca 4 milionech dolarů za jednu raketu. Další den pak ruský dron pronikl do vzdušeného prostoru Rumunska.
Aby toho nebylo málo, 19. září pronikly do estonského vzdušného prostoru 3 Migy. Setrvaly v něm 12 minut, než zase odlétly. Jak Polsko, tak Estonsko si vyžádaly konzultace podle článku 4. Rusko samozřejmě jakýkoliv úmysl popřelo a jak je v těchto situacích zvykem, zahltilo mediální prostor řadou často protichůdných prohlášení.
Na straně členských států EU a NATO samozřejmě zaznívaly hlasy o ruských provokacích, eskalaci, předvoláni byli ruští diplomaté, zahájena operace Eastern Sentry na posílení východoevropských členů NATO. Dovnitř NATO pak zní sebekritika kvůli pomalé reakci, nesestřelení dronů, sestřelení dronů pomocí extrémně drahých hi-tech systémů, odmítnutí reagovat kvůli obavám z eskalace atd. Zazníval také požadavek na sestřelování ruských strojů s odkazem na precedens v podobě Turecka, které v roce 2015 sestřelilo ruský Su-24 po opakovaných ruských narušeních svého vzdušného prostoru. Rusko se ve výsledku vzmohlo na spoustu silných slov, ale nakonec nemělo pořádné páky, které by proti Turecku uplatnilo a od dalšího narušování upustilo. Objevily se proto hlasy, že by tento scénář měl být uplatněn i v případě Polska a Estonska. Obávám se však, že by tento postup v aktuální situaci nefungoval, a naopak by pomohl Rusku dosáhnout kýženého cíle.
Sestřelování dronů
Co se týče dronů, které pronikly nad Polsko, podle zpráv médií byly dané drony vybavené systémy proti rušení a přídavnými nádržemi pro delší dolet. Nenesly však výbušniny ani přístroje pro sledování či plnění dalších vojenských úkolů. Drony byly natolik lehké, že jejich nárazu odolala králíkárna.Naopak byl poškozen dům obývaný civilisty, ne však ruským dronem, ale polskou protiletadlovou střelou.
Předchozí odstavec shrnuje ve zkratce všechny problémy sestřelování těchto dronů. V tuto chvíli lze pouze spekulovat, do jaké míry se jednalo o neschopnost drony sestřelit (osobně jsem přesvědčen, že pokud by ozbrojené síly přítomné v Polsku chtěly, tak dokáží sestřelit všechny drony, a to velmi rychle) a jakou část situace představovalo rozhodnutí neplýtvat municí a neohrožovat životy a majetek civilistů.
Pokud by však byly všechny drony sestřeleny, jednalo by se z pohledu Ruska vlastně o ideální reakci ze strany NATO. Došlo by nejen ke spotřebě velkého množství drahé munice, a to navíc proti dronům, které existují proto, aby byly sestřeleny, ale zároveň by odhalilo postupy v těchto situacích. Navíc (byť dodatečně) se ukázalo, že ani v Rusku nejsou (alespoň prozatím) šílení natolik, aby nad polské území vyslali drony schopné napáchat při dopadu větší škody.
Ty bohužel napáchaly vlastní střely. Naštěstí nedošlo k úmrtím, v případně hromadného odpalu by však samozřejmě toto riziko výrazně vzrostlo. Pro názornost – protiletadlová střela AIM-120 AMRAAM používaná letadly F-16 váží circa 160 kg, její starší sestra AIM-9 Sidewinder přibližně 85 kg. I bez výbušné hlavice tak dokáže v případě dopadu nadělat hromadu škod díky pouhé kinetické energii.
Proto sestřelení pouze některých dronů mohlo být tím nejlepším řešením. Po průniku dronů došlo nejspíš k sestřelení těch, které mohly ohrozit nebo sledovat vojenské či civilní cíle, zatímco PVO pouze sledovala pohyb zbylých dronů. Kalkulace pro průnik letadel s lidskou posádkou je samozřejmě zcela jiná.
Sestřelování letadel
Zatímco v případě dronů může Rusko vždy vše snadno popřít (jak také udělali), byť jim nikdo vyjma diváků Rossija 1 a Lubomíra Zaorálka nejspíš neuvěří, v případě velkých letadel je situace mnohem složitější.
Drony mohou být „hacknuty“ prostředky elektronického boje a svedeny z kurzu, v případě ukořistění znovu vyslány do akce apod. Všechny tyto výmluvy jsme ze strany Ruska slyšeli. Také v případě dopadu po spotřebování paliva nehrozí od stroje vyrobeného z překližky a polystyrenu větší škody.
V případě bojového letounu však nic z řečeného neplatí. Díky své hmotnosti a rychlosti jejich dopad dokáže napáchat obrovské škody, jak se mohli sami Rusové přesvědčit. Navíc lze jen stěží argumentovat, že se jednalo o stroj sice původně ruský, ale v době akce v ukrajinských službách nebo, že pilot vletěl a 6 hodin omylem poletoval nad územím cizího státu (byť i takové případy se staly).
Také škody v případě ztráty bojového letounu s lidskou posádkou jsou úplně jinde. Cena letounu Mig-31 se u různých zdrojů uvádí v rozsahu přibližně 35-50 milionů dolarů. Je tedy o několik řádů vyšší než cena dronu. Nemluvě o možné ztrátě pilota a nákladů na jeho výcvik. Dostáváme se už tedy do oblasti, kdy by se z čistě ekonomického hlediska sestřelovat tyto letadla vyplácelo a nabízí se proto už zmíněný turecký postup. Ovšem i zde má věc pár háčků.
První je, že by skutečně šlo o určitou, byť třeba ospravedlněnou, eskalaci. Ani za studené války nedocházelo zpravidla k sestřelům okamžitě bez předchozího varování. Navíc i po úspěšném zásahu může letadlo urazit ještě kus cesty. Stejně tak tomu bylo v případě sestřeleného Suchoje v roce 2015. Jeho trosky a piloti na padácích dopadli na syrském území.
A tak jako nyní Rusové tvrdili, že jejich letouny vzdušný prostor Estonska nenarušily, lze očekávat, že v případě sestřelu letadla by okamžitě zaplnili prostor tvrzeními, že k tomu došlo v mezinárodním prostoru, že šlo o provokaci a eskalaci ze strany Západu aj. Ne náhodou narušovaly ruská letadla prostor Estonska, kde se stýkají hranice NATO a Ruska, v případě průletu nad územím Polska by toto zdůvodnění mělo výrazně menší váhu.
Navíc zničení ruského stroje rukou NATO může být kýžený cíl všech těchto provokací. Nebylo by to ostatně poprvé – v roce 2020 došlo během arménsko-azerského konfliktu k sestřelu ruského vrtulníku a podle některých zpráv si následně Rusko dokázalo vynutit zastavení bojů ve chvíli, kdy Ázerbájdžán úspěšně postupoval. Jedná se sice o spekulaci, ale případný sestřel letadla za „nejasných“ okolností by ruská propaganda získala kýžené potvrzení svého narativu, že bojuje proti celému NATO a kolektivnímu Západu. Zatím je nejspíš obtížné skutečně přesvědčit i vlastní obyvatele o tom, že na Ukrajině bojují jednotky NATO, když ne, a ne najít správnou mrtvolu nebo zajatce. Případný sestřel letadla by však mohl toto tvrzení přinejmenším v některých očích potvrdit a napomoci s mobilizací dalších vojáků a zdrojů či alespoň upevnit domácí morálku.
V této situaci tak NATO stojí před dilematem, které nemá jedno jasné jednoduché řešení, byť by se na první pohled nabízelo. Lze bohužel očekávat, že díky „slabé“ reakci bude Rusko dále eskalovat a provokovat a hledat hranici, za kterou ho již Aliance nepustí.
