Článek
Japonský lékař a generál Širo Išii patří mezi nejkontroverznější postavy druhé světové války. Během války vedl nechvalně proslulou Jednotku 731, která v okupované Číně prováděla rozsáhlé experimenty na lidech. Oběťmi byli především čínští civilisté a váleční zajatci, ale také Rusové, Korejci a další vězni. Podle historiků mezi nimi byly i děti a těhotné ženy.
Ještě před válkou přitom Išii působil jako nadějný lékař a mikrobiolog. Narodil se v roce 1892 v prefektuře Čiba v Japonsku v rodině úspěšného statkáře a producenta saké. Studoval medicínu na Kjótské císařské univerzitě, jedné z nejprestižnějších škol v zemi. Už během studií měl pověst mimořádně inteligentního, ale také velmi ambiciózního a arogantního člověka, který byl ochotný jít tvrdě za svým cílem.
Po dokončení studií vstoupil do japonské armády jako vojenský lékař. Specializoval se na mikrobiologii, hygienu a prevenci infekčních nemocí. V meziválečném období Japonsko stále více militarizovalo společnost a armáda získávala obrovský vliv. Išii v tomto prostředí rychle stoupal kariérním žebříčkem. Zajímal se o možnosti biologické války a tvrdil, že bakterie a epidemie mohou být stejně účinnou zbraní jako bomby či dělostřelectvo.
Ve 20. a 30. letech cestoval také po Evropě a Spojených státech, kde studoval zahraniční systémy vojenského zdravotnictví a výzkumu a také nasazení chemických a biologických zbraní během předchozího světového konfliktu. Právě tehdy se definitivně utvrdil v přesvědčení, že budoucí války budou zahrnovat i biologické zbraně. Po návratu do Japonska začal od roku 1927 přesvědčovat armádní vedení, aby investovalo do tajného výzkumu bakteriologických prostředků.
Japonská armáda jeho návrhy nakonec podpořila. Po okupaci Mandžuska vznikla síť tajných zařízení, z nichž nejznámější se stala právě Jednotka 731 poblíž města Charbin. Navenek šlo o vědecké a zdravotnické centrum, ve skutečnosti však komplex sloužil k vývoji biologických zbraní a experimentům na lidech. Za své služby a přínos armádnímu výzkumu získal Išii během války i ocenění udělené samotným císařem.
Vězni byli úmyslně nakažováni morem, cholerou, tyfem či antraxem. Docházelo také k vivisekcím bez anestezie, pokusům s omrzlinami, testům účinků granátů nebo plamenometů a dalších zbraní či zkoumání lidského těla po různých typech zranění. Součástí experimentů bylo i testování jedovatých plynů a toxinů nebo úmyslné šíření syfilidy mezi vězni. Některé oběti byly nuceny nakazit další vězně, aby mohli lékaři sledovat průběh nemoci. Išii údajně po několik let promítal filmy z experimentů i významným představitelům režimu. Mezi nimi měl být i budoucí premiér Hideki Tódžó, který podle některých svědectví považoval záběry za natolik nepříjemné, že je nakonec odmítal dále sledovat.
Obzvláště brutální byly experimenty na těhotných ženách. Některé byly nakaženy chorobami, aby lékaři mohli sledovat přenos infekce na plod. V jiných případech byly prováděny pitvy či vivisekce během těhotenství. Svědectví a poválečné výpovědi naznačují, že mezi oběťmi byly i malé děti, které byly využívány při testování biologických látek nebo vystavovány extrémním podmínkám.
Výsledky tohoto výzkumu přitom nezůstaly jen v laboratořích. Japonská armáda biologické zbraně skutečně nasadila proti čínskému obyvatelstvu. V některých oblastech byly z letadel shazovány kontejnery s blechami nakaženými morem, které měly vyvolat epidemie mezi civilisty. Jindy byly do studní, zásob potravin nebo oblečení záměrně šířeny bakterie cholery či tyfu. Historici dodnes vedou spory o přesném počtu obětí, ale následné epidemie zasáhly řadu čínských měst a vesnic. Biologické útoky často nepostihly jen vojáky, ale hlavně běžné civilisty, kteří neměli možnost se chránit ani léčit.
Ke konci války Išii dokonce připravoval ještě ambicióznější plán známý jako Operace Třešňové květy v noci (někdy také Operace PX či japonsky Yozakura Sakusen). Podle něj měly japonské síly pomocí ponorek dopravit biologické zbraně k západnímu pobřeží Spojených států a rozšířit tam mor prostřednictvím nakažených blech. Útok byl plánován na září 1945, nakonec se ale nikdy neuskutečnil kvůli japonské kapitulaci v srpnu téhož roku.
Na konci války se Išii a další členové Jednotky 731 snažili zahladit stopy. Išii 12. srpna 1945 odletěl z Charbinu zpět do Japonska poté, co nařídil zničení zařízení Jednotky 731. Komplex byl částečně zničen, mnozí vězni zavražděni a dokumenty spáleny. Japonci se snažili skrýt i tajné laboratoře a výzkumná pracoviště v Tokiu. Přesto se o aktivitách jednotky postupně dozvěděly americké okupační úřady. Místo rozsáhlého procesu podobného norimberským soudům ale přišel jiný vývoj.
Američané totiž měli velký zájem o výsledky japonského výzkumu biologických zbraní. V začínající studené válce považovali získaná data za cenná pro vlastní vojenský program. Išii a řada dalších vědců tak získali imunitu výměnou za předání dokumentace a spolupráci s USA. Tento krok zůstává dodnes jednou z nejkontroverznějších kapitol americké poválečné politiky.
Po válce žil Išii relativně nenápadně a nikdy nebyl veřejně souzen za válečné zločiny. Některé zdroje uvádějí, že krátce pracoval jako poradce v oblasti medicíny a farmaceutického výzkumu, jiné naznačují, že měl kontakty na americké okupační úřady ještě několik let po válce. Na rozdíl od mnoha vojenských a politických představitelů se z něj v poválečném Japonsku nestal veřejně pronásledovaný muž. Část bývalých členů Jednotky 731 navíc pokračovala v kariérách v medicíně, akademickém prostředí nebo farmaceutickém průmyslu.
Právě to později vyvolávalo vlnu kritiky. Někteří bývalí členové jednotky se totiž po válce bez větších obav veřejně scházeli na setkání veteránů a udržovali mezi sebou kontakty. V Japonsku dlouho panovalo kolem Jednotky 731 ticho a řada lidí o její existenci prakticky nevěděla. Teprve o desetiletí později začali bývalí členové jednotky, novináři a historici otevřeněji mluvit o tom, co se v Mandžusku skutečně odehrávalo.
Zatímco někteří členové japonské armády byli souzeni za válečné zločiny, Išii nikdy nestanul před mezinárodním tribunálem. Zemřel v roce 1959 v Japonsku, pravděpodobně na rakovinu jícnu. Mnoho detailů o Jednotce 731 vyšlo veřejně najevo až dlouho po jeho smrti, když se otevřely archivy a objevila nová svědectví.
Příběh Širo Išiiho a Jednotky 731 dnes bývá připomínán jako jeden z nejtemnějších příkladů propojení vědy, militarismu a naprostého pohrdání lidským životem.
PS: Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, budu rád za like, sledování nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl a motivuje mě pokračovat dál.
Zdroje:
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/unit-731
https://www.britannica.com/biography/Ishii-Shiro
https://www.history.com/news/japans-unit-731-biological-warfare-world-war-ii
https://www.pacificatrocities.org/blog/unit-731-japans-biological-warfare-program
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4487829/
https://www.bbc.com/news/world-asia-21229137
https://www.japantimes.co.jp/news/2018/04/17/national/history/former-unit-731-members-admit-conducting-human-experiments-china/
https://warfarehistorynetwork.com/article/japans-biological-weapons-731/
