Sovětský Titanic: na potopení SS Admiral Nachimov a největší námořní nehodu SSSR stačilo osm minut

Rok 1986 je v sovětské historii spojen především s katastrofou černobylské jaderné elektrárny. Nebyla to však zdaleka jediná tragická událost toho roku. V létě toho roku se potopila SS Admiral Nachimov. Tragédie si vyžádala stovky životů a uzavřela tak příběh plavidla, který se začal psát o desítky let dříve ve výmarském Německu.

Loď SS Admiral Nachimov začala svou pouť po světových mořích v Brémách v tehdejší Výmarské republice jako SS Berlin, postavená společností Bremer Vulkan. Na vodu byla spuštěna 24. března 1925 a do služby vstoupila 17. září 1925. Tato na svou dobu velká osobní loď měřila 174 metrů na délku a 21 metrů na šířku. Výtlak činil 15 286 BRT a loď mohla přepravovat 1 101 cestujících a 313 členů posádky. Původně sloužila na lince Brémy – Southampton – Cherbourg – New York pro společnost North German Lloyd Line.

Loď operovala na transatlantické trase Brémy–New York, přepravovala cestující z Výmarské republiky do New Yorku a zpět a měla úspěšnou a klidnou službu. Výjimkou z pravidla byla situace, kdy se podílela na záchraně cestujících z nešťastné SS Vestris, která se potopila u Hampton Roads ve Virginii v listopadu 1928. Na této trase loď zůstala sloužit i poté, co se Adolf Hitler dostal k moci a Výmarská republika se stala nacistickým Německem, avšak o několik let později měla nacistická strana s touto osobní lodí jiné plány.

V roce 1933 založila Deutsche Arbeitsfront (Německá pracovní fronta) státem řízený rekreační program nazvaný Kraft durch Freude neboli Síla skrze radost. Tento program měl posílit morálku dělníků tím, že jim za jejich pracovní výkon zpřístupnil dříve nedostupný luxus.

Samozřejmostí bylo využití v nacistické propagandě ukazující nadšené dělníky užívající si rekreace v podobě pobytů u moře či plaveb na luxusních parnících a průběh těchto rekreačních akcí byl silně organizován a z velké části představoval divadlo pro kamery. SS Berlin tak byla v roce 1939 pronajata v rámci programu jako rekreační loď pro dvě plavby.

To už se však blížila druhá světová válka a další role, kterou měla loď plnit. Byla spolu s dalšími sedmi plavidly přestavěna na nemocniční loď a obdržela označení Lazarettschiff A. Přestavba byla dokončena 23. srpna, právě včas před německou invazí do Polska. Loď měla kapacitu pro 400 pacientů a posádku 165 lidí. Zpočátku sloužila v norských vodách a zde v relativním bezpečí strávila většinu války.

V lednu 1945 byla nemocniční loď přidělena k operaci Hannibal, evakuaci civilistů a vojáků z území u východního Baltu, které měla brzy ovládnout Rudá armáda. Žádné evakuované však nestihla přepravit, 31. ledna 1945 když se formovala do konvoje pro cestu na východ, narazila na minu u Swinemünde (dnešní polské Świnoujście). Po zjištění, že loď nebude schopna vlastní plavby a potřebuje okamžité opravy, byla loď vzata do vleku směrem do Kielu. Ani během vlečení však její smůla neskončila – narazila na další minu, která už těžce poškozenou loď dorazila a zabila jednoho člena posádky. Protože nebyla žádná šance loď zachránit, posádka učinila poslední rozhodnutí a navedla ji do mělké vody, aby ji úmyslně usadila na dno. Veškeré použitelné vybavení bylo do 5. února odstraněno a loď byla opuštěna.

Podle reparací připadl vrak lodi Sovětskému svazu. V roce 1946 začaly práce na jeho vyzdvižení záchrannou službou Baltské flotily. Za krátkou dobu byly všechny prostory pod vodou utěsněny a bylo zahájeno odčerpávání vody. Trup lodi však byl nejspíš Němci zaminován a když se během vyzdvihování lodě počátkem roku 1947 její příď objevila nad hladinou vody, došlo k silné explozi. Loď se potopila podruhé a uvěznila na dně moře potápěče Timofeje Starčenka, který se ponořil pod její dno, aby ucpal netěsnost v jednom ze zadních prostorů. Potápěč byl váhou lodi zatlačen do bahna, ale zachránila ho měděná potápěčská helma. Díky rychle provedené záchranné operaci se potápěče podařilo vytáhnout živého tunelem speciálně vytvořeným pod dnem lodě. Na druhý pokus byla loď úspěšně vyzdvižena v září 1947 a odeslána k částečné opravě do Kronštadtu. Obdržela také nové jméno Admiral Nachimov na počest Pavla Stěpanoviče Nachimova, který se proslavil především jako velitel ruských námořních i pozemních vojsk v bitvě o Sevastopol během krymské války, ve které také v boji padl.

Následně byla přesunuta do loděnic v NDR, kde v letech 1949-1957 probíhala celková oprava a restaurace plavidla. Po dokončení oprav sloužila loď u Černomořské přepravní společnosti.

Během těchto let se loď plavila na tzv. krymsko-kavkazské trase a byla velmi oblíbená mezi pasažéry, její posádka obdržela státní ocenění „posádka komunistické práce“ a loď si zahrála také v několika sovětských filmech. Její působení v mírovém provozu bylo opakovaně přerušeno, pokud si služby lodi vyžádaly vojenské potřeby Sovětského svazu.

V roce 1962, během kubánské krize, se Admiral Nachimov podílel na přepravě vojáků na Kubu. 13. srpna 1962 Admiral Nachimov opustil Sevastopol a vydal se na plavbu na Kubu. Noviny Pravda tehdy vydaly článek o plavbě parníku na Kubu se „zemědělskými dělníky.“ Dva dny před příjezdem do Havany byla plavba zablokována americkým torpédoborcem. Na konci kubánské krize se loď vrátila k mírovým plavbám. Koncem 60. a 70. let se Admiral Nachimov několikrát vydal na plavby s poutníky do Saúdské Arábie a s mladými lidmi a účastníky Světového festivalu mládeže a studentů. Na konci 70. letech se opět zapojil do vojenských aktivit, tentokrát přepravoval kubánský vojenský personál z Ostrova svobody do Etiopie, kde kubánští poradci podporovali etiopské síly ve válce o Ogaden. Po těchto exotických cestách se opět vrátil ke službě v Černém moři.

V roce 1986 však byla tato osobní loď stará již více než šedesát let a cestující si toho často všímali. Mnozí tvrdili, že navzdory jejímu honosnému a dobře udržovanému zevnějšku byl interiér značně zastaralý. Loď sice nabízela kino, bary, bazén a restauraci, ale začaly se šířit zvěsti, že toto bude její poslední sezóna v provozu. Její stáří ji dohánělo, i když to nikdy nebylo oficiálně potvrzeno. Nakonec měl být rok 1986 skutečně posledním, ovšem ze zcela jiných důvodů.

Dne 29. srpna 1986 vyplul parník Admirál Nachimov z Oděsy na plavbu do Batumi s mezizastávkami v Jaltě, Novorossijsku a Soči a návratem do Oděsy 5. září 1986. 31. srpna dorazil Admiral Nachimov v souladu se svým plavebním řádem z Jalty a v 14:00 zakotvil u kotviště č. 34 přístavu Novorossijsk. Podle řádu měla loď zůstat v Novorossijsku do večera. Ve 22:00, po nalodění cestujících se v doprovodu dvou remorkérů vydal na svou další cestu. Celkem se na palubě v tu chvíli nacházelo podle oficiální verze 1243 osob, 346 členů posádky a 897 cestujících. Kapitánem byl Vadim Markov, 56letý veterán Černomořské flotily. Na můstku byl také jeho zástupce Alexandr Čudnovskij.

Během vyplouvání z přístavu plavidla si kapitán parníku Markov rádia vyžádal na stanovišti řízení lodní dopravy informace o situaci na stanovištích a v rejdě. Stanoviště odpovědělo, že v dané době na trase plavidla a v rejdě nebyl žádný provoz. Byla hlášena pouze jedna loď – nákladní loď na sypký náklad Pjotr Vasev vážící 18 000 tun, přepravující kanadský oves a ječmen, pod velením kapitána Viktora Tkačenka. Podle pravidel plavby měl Admiral Nachimov dát přednost. Kapitán Markov kontaktoval plavidlo Pjotr Vasev, aby domluvil míjení, na což Tkačenko odpověděl: „Nebojte se, bezpečně se mineme, postaráme se o to.“ Kapitán Markov byl spokojen a odešel do své kajuty, přičemž na můstku zůstal Čudnovskij. Kapitán nákladní lodi Tkačenko zapnul monitor automatizovaného radarového systému pro mapování kurzu (ARPA), aby zadal informace a analyzoval situaci přiblížení obou plavidel. Na můstku se v této době nacházel také třetí důstojník Petr Zubjuk, který prováděl vizuální kontrolu situace.

Cestující na palubě neměli tušení o nebezpečí. V kině běžel válečný film z roku 1985 Miloval jsem vás víc než život (Ja ljubil vas bol'še žizni/ Я любил вас больше жизни), hrála kapela, lidé pili v barech a večeřeli v restauraci. Kvůli horku byly otevřeny lodní průzory, aby starou lodí, která byla původně určena ke službě v chladných vodách Atlantiku, proudil vzduch.

Na můstku však Čudnovskij začal být stále nervóznější. Kapitán Tkačenko nezměnil kurz ani rychlost a radar ukazoval CBDR (Constant Bearing, Decreasing Range/ stálý náměr, klesající vzdálenost), tedy blížící se kolizi. Přesto Tkačenko věřil, že se lodě minou. Čudnovskij proto změnil kurz mírně doleva, nejprve o pět stupňů, poté o deset, ale bylo to málo. Navzdory nervózním rádiovým výzvám Pjotr Vasev stále mířil přímo na Nachimov.

Kapitán Tkačenko pokračoval v práci s ARPA. Zubjuk, pozorující světla Nachimova na vlastní oči, opakovaně kapitána upozorňoval na hrozbu srážky. Zubjuk současně zaznamenával svá hlášení do lodního deníku. Teprve pod vlivem vytrvalých rádiových žádostí posádky Nachimova a Zubjuka, zvedl oči od přístroje a viděl, že jeho loď plnou rychlostí míří přímo na osobní loď. Po chvíli začal Tkačenko dávat povely do strojovny, nejdříve ke zpomalení, ale vzápětí nařídil zpětný chod. Tak obrovský kolos však nebylo možné obratem zastavit a Pjotr Vasev tak ve 23:12 hodin narazil do pravoboku Nachimova.

Ačkoliv byla v danou chvíli rychlost lodi pouhých 5 uzlů, byl náraz pro osobní loď devastující. Příď nákladní lodi prorazila 80 čtverečních metrů velkou díru, z velké části pod čárou ponoru. Další pohyb lodí navíc otvor ještě zvětšil. Místo nárazu se nacházelo mezi kotelnou a strojovnou a voda je během sekund zcela zaplavila. Výpadek pohonu znamenal také okamžitý výpadek osvětlení. Osobní loď se ponořila do tmy a lidé na palubě zpanikařili. Po krátké době se na palubě lodi zapnul nouzový dieselový generátor, nouzové osvětlení se rozsvítilo, ale fungovalo jen 2 minuty. Kvůli výpadku proudu nebyla loď ani schopná vyslat nouzový signál nebo spustit sirénu.

Loď se prudce nakláněla a lidé se drželi zábradlí a všeho, čeho se dalo chytit. Mnozí vylezli na levobok a sklouzli po trupu lodi do vody. Mnoho lidí uvízlo ve svých kajutách a temných chodbách. Z potápějícího se Nachimova se námořníkům podařilo shodit většinu nafukovacích záchranných člunů, které se staly jediným prostředkem záchrany pro tonoucí. 8 minut po srážce ve 23:20 se Admirál Nachimov s náklonem na pravobok asi 60° potopil. Na místě havárie zůstávalo na hladině vody asi 1 000 lidí. Mnozí z nich si v rychlosti nestihli ani nasadit záchranné vesty a většina byla pokryta unikajícím olejem, což jim znesnadňovalo držení se trosek ve vodě. Jejich zachránci kvůli tomu museli později často seskakovat z paluby lodí do vody, aby dokázali trosečníky vůbec vytáhnout ven. Druhý důstojník admirála Nachimova, Alexandr Čudnovskij, který v době srážky kormidloval loď, ihned po nárazu sestoupil do své kajuty, zamkl se a potopil se s lodí. Jeho tělo následně vytáhli potápěči.

V době nehody vyplul z přístavu člun LK-90, aby se setkal s lodí Pjotr ​​Vasev, kterou měl doprovodit ke kotvišti. Ve 23:35 se LK-90 přiblížil k místu havárie a začal zachraňovat trosečníky, přičemž v rádiem ohlásil situaci a přivolal na pomoc další plavidla. Srážka plavidel byla okamžitě hlášena kapitánovi přístavu Novorossijsk, který nařídil všem plavidlům, aby se vydala do oblasti nehody a zapojila se do záchranných prací.

Jako první se na místo havárie vydaly remorkéry přístavní flotily, záchranné čluny, malé osobní čluny a také hydroplány a vrtulníky. Současně byl pohraničním hlídkovým člunům vydán příkaz k plavbě do oblasti katastrofy. Člun LK-90 samotný vylovil přibližně 118 lidí i za cenu značeného přetížení. Část cestujících byla později převezena na jiné lodě.

Celkem se záchranné operace zúčastnilo 64 plavidel. Mezi ně patřil také Pjotr ​​Vasev. Kapitán Tkačenko nařídil postupovat pomalou rychlostí k místu nehody, spustit na vodu veslici a motorový člun a také spustit přehlídkový žebřík, aby se mohli přeživší dostat na palubu. Žebřík se však zasekl a nebylo možné jej spustit. Celkem během této noci posádka lodi vytáhla 37 lidí.

Při vší smůle té noci se katastrofa alespoň odehrála v blízkosti přístavu Novorossijsk, a tak mohla být okamžitě zahájena záchranná operace a záchranné čluny dorazily na místo během několika minut. I tak si nehoda vyžádala životy 423 lidí, 359 cestujících a 64 členů posádky. Mezi oběťmi z řad cestujících bylo navíc mnoho dětí.

V počáteční fázi operací někdo učinil šílené rozhodnutí – doslova lovit utopené cestující ze dna moře kolem potopené lodi pomocí rybářských sítí. Celá snaha však byla k ničemu, mrtví byli proudem unášeni do prohlubní na dně, kam se sítě stejně nedostaly a pokud by sítě mrtvé chytily, pak by nevyhnutelně byly pozůstatky vážně znetvořeny. Po několika pokusech byl tento nelidský nápad opuštěn kvůli silnému zakalení vody sítěmi, které vířily bahno na dně. Zároveň se úřady pokoušely zpočátku vše utajit a o katastrofě nesměly být prvních 48 hodin zveřejněny žádné informace. Přeživší směli pouze poslat svým příbuzným zprávu, že „jsou v pořádku v Novorossijsku.“

Z Moskvy byla vyslána vládní komise v čele s prvním místopředsedou Rady ministrů SSSR (a budoucím prezidentem Ázerbájdžánu) Hejdarem Alijevem. Ukrajinskou skupinu vedl tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny Jakov Pogrebňak. Z Moskvy dorazila skupina 50 lidí, aby vyšetřila příčiny katastrofy. Mezi nimi bylo několik vyšetřovatelů z prokuratury a zástupců KGB, ministr vnitra, ministři námořní flotily, dopravy a obchodu a vysocí úředníci Ústředního výboru a dalších ministerstev.

Už následujícího dne se k vraku začali potápět první potápěči. Krátce existovala naděje, že by se v trupu lodi mohli nacházet přeživší ve vzduchových kapsách. Bohužel však tomu tak nebylo. Při jedné z renovací lodí totiž byly odstraněny vodotěsné přepážky v trupu lodě, zároveň řada kajut byla zaplavena kvůli otevřeným okénkům.

Potápěči tak začali alespoň vytahovat těla obětí. Aby se dovnitř dostali snáze, vojenští potápěči vytvořili několik dalších otvorů v trupu lodi. Část z nich vyřezali specialisté, na část z nich byly použity speciální magnetické miny. Loď však ležela v oblasti se silnými podmořskými proudy a zároveň uvolněný nábytek, koberce, kufry a další předměty na palubě lodi vytvořily z kajut a chodeb lodě bludiště plné překážek, ve kterém mohli potápěči snadno uvíznout. Dva specialisté kvůli tomu přišli o život a po jejich úmrtí došlo k zastavení dalších vyprošťovacích prací, byť se nepodařilo dostat do všech prostor lodi. Část obětí tak nebyla nikdy nalezena.

Vyšetřovací komise došla k závěru, že kapitán Admirala Nachimova Markov i kapitán Tkačenko Petra Vasjova porušili pravidla navigační bezpečnosti. Navzdory opakovaným rozkazům nechat admirála Nachimova proplout Tkačenko odmítl zpomalit svou loď a nehodu nahlásil až 40 minut po střetu. Kapitán Markov v době střetu ani nebyl na můstku. Výslechy a soudní proces proběhly v roce 1987 v Oděse. V březnu 1987 byli kapitáni obou lodí shledáni vinnými ze ztroskotání lodi a ztráty na životech a odsouzeni k 15 letům vězení. Po rozpadu SSSR však byli oba předčasně propuštěni na podzim roku 1992.

Nákladní loď Pjotr Vasev prošla nezbytnými opravami a pokračovala v provozu ještě desítky let po nehodě. Několikrát změnila jméno, a nakonec byla v roce 2010 prodána k sešrotování v Bangladéši. Admiral Nachimov dodnes leží na dně Cemeského zálivu. Oblast o poloměru 500 metrů okolo vraku lodi je oficiálně vyhlášena jako místo pohřbu obětí katastrofy a je zde zakázáno kotvení lodí a provádění ponorů.

Zdroje:

Odkaz v ruštině s řadou fotek:

https://korabley.net/publ/513.html

Další zdroje:

https://web.archive.org/web/20090325062259/http://www.facts.kiev.ua/2006/09/01/10.htm

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%90%D0%B4%D0%BC%D0%B8%D1%80%D0%B0%D0%BB_%D0%9D%D0%B0%D1%85%D0%B8%D0%BC%D0%BE%D0%B2_(%D0%BF%D0%B0%D1%80%D0%BE%D1%85%D0%BE%D0%B4)

https://www.kommersant.ru/doc/8006160

https://www.vokrugsveta.ru/articles/sovetskii-titanik-kak-proizoshlo-krushenie-parokhoda-admiral-nakhimov-id5921031/

Youtube:

https://www.youtube.com/watch?v=me1dkjPzRlE