„Špión za miliardu“ Adolf Tolkačev zradil SSSR z nenávisti k režimu. Kyanid od CIA už použít nestihl

Studená válka se neodehrávala pouze v raketových silech, na palubách ponorek a pod křídly strategických bombardérů. Stejně důležitý boj vedly zpravodajské služby. Spojené státy potřebovaly zjistit, co Sovětský svaz vyvíjí, jaké schopnosti mají jeho nové zbraně a kde se skrývají jejich slabiny.

Adolf Tolkačev jim na tyto otázky dokázal odpovědět. Sovětský konstruktér se sám nabídl CIA a během šesti let jí předal tisíce stran dokumentů o nejmodernějších radarech, stíhačkách a raketách. Režim, pro který pracoval, totiž nenáviděl natolik, že mu chtěl způsobit co největší škodu.

V lednu 1977 patřila Moskva k nejobtížnějším místům na světě pro práci zahraničních rozvědek. Zahraniční diplomaty sledovala KGB, okolí velvyslanectví kontrolovala policie a každý neobvyklý kontakt se sovětským občanem mohl být předem připravenou provokací.

Když proto přistoupil u čerpací stanice k automobilu šéfa moskevské stanice CIA neznámý muž a anglicky se zeptal, zda je Američan, položil na sedadlo složený papír a odešel, diplomat bral věc automaticky za provokaci. V rusky psaném vzkazu žádal neznámý muž o důvěrný rozhovor, navrhl místa schůzek i způsob signalizace.

Byl to Adolf Georgijevič Tolkačev, inženýr pracující ve výzkumném ústavu později známém jako Fazotron. Ústav vyvíjel palubní radary, zaměřovací systémy a další elektroniku pro sovětské vojenské letectvo. Tolkačev měl přístup k informacím, které mohly Spojeným státům odhalit schopnosti i slabiny připravovaných sovětských stíhaček. CIA mu přesto neodpověděla. KGB už dříve nasazovala falešné dobrovolníky, kteří se nabízeli Západu, aby odhalili americké zpravodajce a jejich pracovní metody. Tolkačev navíc v prvním dopise nepředložil žádný důkaz, že skutečně pracuje s cennými materiály.

Nevzdal se a v následujících měsících se několikrát pokusil oslovit americké diplomaty, házel jim vzkazy do aut a jednou dokonce na vůz zabouchal. Člověk uvnitř ho podle pokynů ignoroval. Tolkačev pokaždé riskoval zatčení, zatímco lidé, kterým chtěl předat sovětská tajemství, se tvářili, že neexistuje. V prosinci 1977 konečně přiložil k dopisu dvě stránky informací o elektronickém systému sovětského vojenského letadla. Nový šéf stanice Gardner Hathaway pochopil, že nabídku nelze dál přehlížet. Washington však souhlasil s kontaktem až poté, co Pentagon označil informace o sovětské letecké elektronice za jednu ze svých priorit.

Tolkačev předal Američanům telefonní číslo neobvyklým způsobem. V dopise uvedl všechny číslice kromě posledních dvou, které později ukázal na destičkách u autobusové zastávky. Dne 5. března 1978 mu důstojník CIA John Guilsher zavolal z veřejné budky. Muž, který se více než rok marně nabízel Američanům, se konečně dostal k lidem, jimž chtěl odevzdat nejpřísněji střežená tajemství sovětského letectva.

Tolkačev přišel na svět v roce 1927 v Aktjubinsku v dnešním Kazachstánu, od dvou let však vyrůstal v Moskvě. Vystudoval radiotechniku a po promoci nastoupil do ústavu, v němž zůstal po celý profesní život. Postupně se vypracoval na vedoucího konstruktéra a patřil k lidem, na nichž sovětský vojensko-průmyslový komplex závisel.

Režim si ho v rámci možností sovětského hospodářství hýčkal. Bydlel v prostorném bytě v jednom ze stalinských mrakodrapů na Kudrinském náměstí, několik ulic od amerického velvyslanectví. Základní plat kolem 250 rublů mu zvyšoval čtyřicetiprocentní příplatek za práci s tajnými materiály. Vydělával tedy přibližně 350 rublů měsíčně, zatímco běžný sovětský zaměstnanec dostával zhruba třetinu. Jeho manželka Natálie byla rovněž inženýrkou.

Tolkačev tedy nebyl chudý ani profesně zklamaný muž, který by prodával tajemství kvůli lepšímu životu. Jeho nenávist k režimu měla hlubší kořeny, spojené především s osudem Natáliiny rodiny. Její matku Sofii zatkla tajná policie během stalinského teroru v roce 1937 a po vykonstruovaném procesu ji zastřelila. Otec Ivan odmítl manželku udat, a proto skončil na deset let v táborech u Vorkuty. Dvouletá Natálie vyrůstala bez rodičů ve státních ústavech. S otcem se znovu setkala až po Stalinově smrti. Stát ho sice rehabilitoval, krátce nato však zemřel.

Natálie svůj odpor k režimu neskrývala, četla zakázané autory a po okupaci Československa v roce 1968 jako jediná ve své pracovní skupině odmítla podpořit sovětský zásah. Tolkačev však takto otevřeným „disidentem“ nebyl. Nevystupoval na demonstracích, nepodepisoval petice a v zaměstnání působil jako spolehlivý odborník. Nikdy však nevstoupil do komunistické strany a postupně ztratil poslední iluze, že se systém dokáže změnit.

Silně na něj působili Alexandr Solženicyn a Andrej Sacharov. Zvlášť Sacharov mu ukázal, že proti režimu může vystoupit i člověk ze světa přísně tajného vojenského výzkumu. Tolkačev nejprve uvažoval o protirežimních letácích, ale dospěl k závěru, že několik anonymních textů nic nezmění.

Účinnější zbraň měl každý den na pracovním stole. Znal parametry radarů, zaměřovacích systémů a leteckých raket. Věděl, co dokážou připravované stíhačky, kde mají slabiny a jakým směrem se bude jejich vývoj ubírat. Rozhodl se proto zůstat uvnitř systému a obrátit proti němu to nejcennější, co mu sám svěřil – jeho tajemství.

První osobní schůzka s Johnem Guilsherem se uskutečnila 1. ledna 1979. Tolkačev přinesl 91 ručně popsaných stran s výpočty, nákresy a parametry sovětských elektronických a zbraňových systémů. Analytici rychle potvrdili, že nejde o provokaci. Materiály obsahovaly podrobnosti, které nebylo možné získat ze satelitních snímků ani odposlechů, a mohly Američanům ušetřit roky výzkumu.

CIA mu začala předávat konkrétní otázky. Americké letectvo chtělo znát dosah sovětských radarů, jejich odolnost proti rušení, používané frekvence, schopnost sledovat nízko letící cíle i výsledky zkoušek. Tolkačev si v tajné knihovně ústavu vybíral dokumenty podle amerických požadavků a často přinášel i materiály, jejichž význam rozpoznal sám.

Zpočátku vše přepisoval a překresloval. Později dostal fotoaparáty a během polední přestávky odnášel dokumenty do nedalekého bytu, kde je fotografoval běžným foťákem Pentax upevněným k židli. Po obědě je vracel do knihovny a pokračoval v práci. Objem materiálů byl tak velký, že CIA nestíhala filmy překládat a vyhodnocovat.

Američané díky němu získali podrobnosti o radarech a elektronice stíhaček MiG-29, MiG-31 a Su-27, o leteckých raketách i nových systémech protivzdušné obrany. Tolkačev předával konstrukční schémata, výsledky zkoušek, údaje o odolnosti proti rušení a někdy také skutečné elektronické součástky.

Spojené státy tak nemusely čekat, až se nové sovětské zbraně objeví u jednotek. Mohly předem upravit vlastní rušičky, elektroniku, taktiku pilotů i vývoj zbraňových systémů. Jeden americký program byl na základě jeho informací zásadně přepracován, u dalších se vývoj protiopatření zkrátil o měsíce až několik let.

Americké letectvo vyčíslilo možné úspory na výzkumu a vývoji přibližně na dvě miliardy dolarů. Nebyl to přesný účet, ale odhad hodnoty slepých vývojových cest, jimž se Spojené státy vyhnuly, a náskoku získaného proti sovětským zbraním. Odtud vzniklo označení „špión za miliardu“.

Tolkačev poskytoval nepřetržitý proud informací po dobu šesti let. Američané mohli sledovat, jak se sovětské projekty mění, které problémy se podařilo odstranit a které slabiny zůstávaly. Muž, kterého CIA původně považovala za možnou návnadu KGB, se stal jedním z nejcennějších agentů studené války.

Tolkačev nechtěl svá tajemství rozdávat zdarma. Vysokou odměnu chápal jako důkaz, že CIA uznává hodnotu jeho práce a riziko, které podstupuje. Agentura mu zpočátku předávala tisíce rublů, později mnohem vyšší částky. Hotovost však v sovětském hospodářství představovala problém. Nemohl si náhle koupit drahý automobil, velkou daču nebo jiné nápadné věci, aniž by vzbudil pozornost kolegů a KGB. V ekonomice nedostatku navíc často nebylo za peníze co koupit. Když dostal balík se zhruba 150 tisíci rubly, připustil, že ho patrně pouze ukryje.

Většina odměny proto zůstávala na účtu na Západě pro případ, že by se jednou rozhodl uprchnout. Na začátku roku 1985 na něm měl téměř dva miliony dolarů. Tolkačev však útěk odmítal. Obával se, že by ho nezvládl a že by se Natálie s životem v cizině nesmířila. Na papíře se stal milionářem, ale dál žil ve stejném bytě a většinu peněz nikdy nemohl využít.

Praktičtější bylo západní zboží. CIA mu nosila léky, knihy, technické pomůcky a kreslicí potřeby. Pro syna Olega žádal alba a kazety skupin jako Pink Floyd, Led Zeppelin, Genesis nebo Beatles, audiosoupravu a materiály ke studiu angličtiny. I tyto dary musela agentura dávkovat opatrně, aby jejich náhlý přísun nevzbudil podezření.

Miliony tedy rostly na účtu, rubly zůstávaly ukryté na zahradě dači a nejviditelnější odměnou za sovětská vojenská tajemství byly léky, knihy a rocková hudba pro syna.

Sověti už delší dobu tušili, že informace o jejich nejnovější letecké technice unikají. Nevěděli však, zda za tím stojí člověk, odposlech nebo jiný zdroj. Ve Fazotronu se proto postupně zpřísňovala bezpečnostní pravidla. Zaměstnanci museli při půjčování tajných dokumentů odevzdávat průkazy a k odchodu z budovy během pracovní doby potřebovali povolení.

Tolkačev přestal nosit svazky domů a začal je fotografovat přímo v ústavu, někdy na toaletě, později u pracovního stolu. CIA mu připravovala padělaný průkaz, ale nové kontroly jej brzy učinily nepoužitelným. Agentura doporučovala přestávku, Tolkačev však pokračoval.

Od počátku počítal s tím, že může být zatčen. Už v roce 1979 požádal CIA o jedovou kapsli, protože nechtěl podstoupit „rozhovor s orgány KGB“. Později vysvětlil, že nejde jen o strach z výslechů. Pokud by zemřel dříve, než by mohl vypovídat, Sověti by nezjistili rozsah předaných materiálů ani všechny kompromitované projekty. CIA po dlouhém váhání souhlasila a předala mu kyanid ukrytý v plnicím peru.

Na jaře 1983 proběhlo přímo v jeho kanceláři vyšetřování možného úniku informací o systému, který krátce předtím předal Američanům. Tolkačev spálil vybavení, fotoaparát, instrukce i další materiály a několik dní chodil do práce s kapslí připravenou k použití. Vyšetřování však vyšumělo a on pokračoval.

Rozhodující stopa nakonec nepřišla z vyšetřování v ústavu, ale ze samotné CIA. Edward Lee Howard se připravoval na vyslání do Moskvy a znal existenci Tolkačevovy operace i totožnost agenta. Po neúspěšné bezpečnostní prověrce jej CIA odmítla na misi vyslat. Rozzlobený Howard později navázal kontakt s KGB a předal jí informace o amerických operacích.

Byl to právě Howard, kdo podle závěrů CIA poskytl Sovětům rozhodující údaje, které je přivedly k Tolkačevovi. Jeho jméno později vyzradil také Aldrich Ames, ale v té době už KGB pravděpodobně věděla, koho hledá. Tolkačevovy výpůjční lístky, zájem o dokumenty z jiných oddělení i předchozí bezpečnostní podezření vytvářely dostatečný obraz.

KGB ho zatkla 9. června 1985 při návratu do Moskvy. Jejich automobil zastavili muži převlečení za dopravní policisty a Tolkačeva vyzvali, aby vystoupil. Vzápětí se na něj vrhlo připravené komando. Agenti ho zezadu sevřeli, ucpali mu ústa, zkroutili mu ruce a naložili ho do dodávky. Tam ho svlékli a důkladně prohledali, aby se ujistili, že u sebe nemá prostředek k sebevraždě.

Záběry ze zadržení Tolkačeva

Kyanid stejně zůstal doma. Zatímco byl Tolkačev s manželkou mimo Moskvu, KGB tajně prohledala jejich byt a plnicí pero našla. Jeho poslední možnost uniknout výslechu tak odstranila ještě před zatčením.

Sověti následně využili nalezené pokyny a harmonogram schůzek. O čtyři dny později vylákali na domluvené místo důstojníka CIA Paula Stombaugha, přepadli ho a zmocnili se vybavení určeného Tolkačevovi. Američané pochopili, že jejich nejcennější zdroj padl.

Tolkačev šest let překonával stráže, bezpečnostní předpisy i dohled KGB. Neodhalila ho chyba při fotografování ani nápadné utrácení. Našla ho až díky informacím člověka, kterému je svěřila samotná CIA.

Tolkačev skončil ve věznici Lefortovo. Proti němu stály nejen informace získané od Howarda, ale také fotoaparáty, tajné instrukce, mapy schůzek, hotovost a další důkazy nalezené v bytě. Spolupráci s CIA přiznal, současně však trval na tom, že Natálie ani Oleg o ničem nevěděli. Vojenské kolegium Nejvyššího soudu SSSR ho uznalo vinným z vlastizrady spáchané špionáží a odsoudilo k smrti zastřelením. Žádost o milost byla zamítnuta.

Po vynesení rozsudku se směl naposledy setkat se synem. Oleg do zatčení netušil, odkud pocházely západní desky, knihy a kreslicí potřeby ani čím se otec ve skutečnosti zabýval. Tolkačev se mu pokusil omluvit, syn ho však zastavil a řekl, že se omlouvat nemusí.

Adolf Tolkačev byl popraven 24. září 1986, jeho ostatky nebyly rodině vydány. Sovětská veřejnost se o případu dozvěděla až o měsíc později z krátké zprávy agentury TASS. Posmrtné rehabilitace se nikdy nedočkal, nebyl obětí vykonstruovaného procesu, ale vědomě spolupracoval s CIA a chtěl Sovětskému svazu způsobit co největší škodu.

Hodnota Tolkačevových materiálů jeho smrtí nezmizela. Američané díky nim znali parametry připravovaných radarů, jejich slabiny, výsledky zkoušek i směry dalšího vývoje. Mohli předem upravovat elektronický boj, výcvik pilotů i vlastní zbraňové programy.

Jeho informace samy o sobě nevytvořily pozdější převahu amerického a spojeneckého letectva. Tu zajistily nové stíhačky, letouny včasné výstrahy, kvalitnější výcvik a propracovaná taktika. Tolkačev však odstranil jednu z největších nejistot: Spojené státy věděly, proti jakým systémům budou bojovat a kde hledat jejich slabiny.

Proto je dodnes považován za jednoho z nejcennějších agentů CIA. Nebyl vojákem ani důstojníkem tajné služby. Byl civilním konstruktérem, který se sám nabídl a šest let předával dokumenty jen několik kilometrů od sídla KGB.

Nejtěžší následky však nedopadly jen na něj. Natálii obvinili, že o manželově špionáži věděla a neoznámila ji. Byla odsouzena ke třem letům vězení. Část trestu strávila v pracovním táboře, později ji převezli do mírnější kolonie, kde ji navštívil Oleg. V roce 1987 byla propuštěna v rámci amnestie.

K profesi inženýrky se už vrátit nesměla a pracovala v kotelně. Později se zapojila do organizace Memorial a sepsala osud svých rodičů, které zničily stalinské represe.

Když onemocněla rakovinou, obrátila se na americké velvyslanectví s žádostí o pomoc. Připomněla, co její manžel pro Spojené státy vykonal. Dostala však pouze obecnou odpověď, že velvyslanectví nemůže pomoci každému. Úředníci zřejmě netušili, kdo jim píše. Natálie zemřela 31. března 1991, několik měsíců před rozpadem Sovětského svazu. Oleg dokončil studium a stal se architektem. O otcově činnosti před zatčením nic nevěděl, přesto za ni zaplatil ztrátou obou rodičů a dlouhými roky života ve stínu jejich osudu.

Adolf Tolkačev chtěl režimu uškodit způsobem, který bude mít skutečný význam. To se mu podařilo. Tajemství, která předal, pomohla Západu pochopit a překonat podstatnou část sovětské letecké techniky. Sovětský svaz přežil jeho popravu o pouhých pět let.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Barry G. Royden – Tolkachev, A Worthy Successor to Penkovsky

https://www.cia.gov/resources/csi/static/f56a68befd4e5a4bb676dde0fed17ca9/Tolkachev-Successor-Penkovsky.pdf

David E. Hoffman – How the CIA ran a „billion dollar spy“ in Moscow

https://www.washingtonpost.com/world/national-security/how-the-cia-ran-a-billion-dollar-spy-in-soviet-era-moscow/2015/07/02/3f9734f8-1050-11e5-9726-49d6fa26a8c6_story.html

David E. Hoffman – How a „billion dollar spy“ stole Soviet secrets and helped the U.S. Air Force

https://www.washingtonpost.com/news/checkpoint/wp/2015/07/06/how-a-billion-dollar-spy-stole-soviet-secrets-and-helped-the-u-s-air-force/

National Security Archive – Soviet Politburo Discussed Billion-Dollar Spy

https://nsarchive.gwu.edu/briefing-book/russia-programs-us-soviet-flashpoints/2016-02-05/soviet-politburo-discussed-billion

Kniha:

HOFFMAN, David E. Špion za miliardu dolarů: Pravdivý příběh sovětského agenta CIA z období studené války. Přeložil Radek Vantuch. 1. vydání. Brno: CPress, 2017. ISBN 978-80-264-1518-3.