Stvořil ideologii KLDR a učil Kim Čong-Ila. Za jeho útěk zaplatilo 500 jiných táborem nebo smrtí

Z Korejské lidově demokratické republiky každoročně prchají lidé, kteří už nedokážou dál žít v hladu, strachu a naprosté nesvobodě. Většinou nejde o vysoké funkcionáře nebo otevřené odpůrce režimu, jsou to obyčejní lidé, kteří se chtějí najíst nebo alespoň částečně rozhodovat o vlastním životě. Při odchodu nechávají za sebou domov, příbuzné i přátele a dobře vědí, že jejich útěk nemusí zničit pouze je.

V Severní Koreji totiž vina nekončí u člověka, který se provinil. Režim po desetiletí využívá kolektivní tresty, při nichž mohou za čin jednotlivce zaplatit jeho rodiče, děti, vzdálení příbuzní, spolupracovníci i lidé, kteří s ním pouze udržovali kontakt. Člověk se tak může stát spoluviníkem zločinu, o němž nic nevěděl a který spočíval v touze někoho jiného žít důstojně.

V únoru 1997 z KLDR neutekl hladový rolník, dělník ani vystrašený voják, ale jeden z nejvýše postavených mužů severokorejského státu, někdejší učitel Kim Čong-ila a hlavní systematizátor ideologie čučche. Před režimem, který trestal celé rodiny za provinění jediného člověka, tentokrát prchal muž, který tento systém pomáhal vybudovat.

Ráno 12. února 1997 vstoupili do jihokorejského zastupitelského úřadu v Pekingu dva muži. Přijeli z Japonska a podle původního plánu měli pokračovat zpět do Severní Koreje. Místo toho požádali svého úhlavního nepřítele o ochranu. Jedním z nich byl Kim Dok-hong, dlouholetý funkcionář režimu. Druhému scházelo pět dní do čtyřiasedmdesátých narozenin a během několika hodin se stal jedním z nejstřeženějších lidí v celé Číně. Jmenoval se Hwang Čang-jop.

Na rozdíl od jeho doprovodu nešlo o dalšího řadového funkcionáře režimu. Působil jako tajemník Korejské strany práce, více než deset let stál v čele stálého výboru severokorejského parlamentu a jako rektor Kim Ir-senovy univerzity se podílel na vzdělávání budoucí elity země, mezi jeho někdejší studenty patřil také Kim Čong-il. Především však rozpracoval čučche do podoby ucelené ideologie, která měla vysvětlovat výjimečnost Severní Koreje a oprávněnost vlády Kimovy rodiny.

Pchjongjang nejprve odmítl připustit, že odešel dobrovolně. Severokorejské ministerstvo zahraničí obvinilo Jihokorejce z únosu a hrozilo odvetou. Přiznat pravdu by znamenalo uznat, že se proti Kim Čong-ilovi obrátil jeden z mužů, kteří měli jeho vládu obhajovat.

Kolem jihokorejského úřadu se objevili ozbrojení čínští policisté a uzavřeli jeho okolí. Uvnitř čekali Hwang a Kim Dok-hong, zatímco venku začalo vyjednávání mezi třemi státy, z nichž každý potřeboval jiný výsledek.

Soul požadoval bezpečný odjezd obou mužů do Jižní Koreje. Hwang pro něj představoval obrovské propagandistické vítězství i zdroj informací o fungování severokorejského vedení. Znal lidi kolem Kimovy rodiny, vnitřní poměry ve straně i svět skrytý za obrazy usměvavých vůdců a dokonale seřazených davů.

Severní Korea ho chtěla zpět nebo alespoň potřebovala zabránit tomu, aby se jeho útěk změnil ve veřejné ponížení. Nejtěžší rozhodnutí však čekalo Čínu. Peking byl dlouholetým spojencem KLDR, současně však rychle rozvíjel vztahy s Jižní Koreou. Vydání Hwanga by téměř jistě znamenalo jeho smrt a poškodilo by obraz Číny v zahraničí. Přímé předání Soulu by zase znamenalo otevřeně odmítnout požadavky Pchjongjangu. Hwang mezitím nemohl dělat nic než čekat. Za zdmi zastupitelského úřadu byl v bezpečí, nikoli však ve svobodě. Netušil, zda mu Čína dovolí odjet, jak dlouho diplomatické obléhání potrvá ani kam až je Severní Korea ochotna zajít, aby jej získala zpět.

Tři dny po jeho útěku byl před svým domem v jihokorejském Songnamu postřelen I Han-jong, příbuzný Kim Čong-ila a další známý přeběhlík. O deset dní později zraněním podlehl, pachatelé nebyli dopadeni, jihokorejské úřady však útok spojovaly se severokorejskou odvetou. Pro Hwanga to bylo varování, že ani případný přílet do Soulu nemusí znamenat konec nebezpečí. Po téměř pěti týdnech se podařilo najít řešení. Čína ho nevrátí Severní Koreji, ale nepošle ho ani přímo na Jih. Proto 18. března Hwang s Kim Dok-hongem odletěli na Filipíny, kde strávili další měsíc na utajeném a přísně střeženém místě.

Teprve 20. dubna nastoupili do letadla mířícího do Jižní Koreje. Při přiblížení ke Korejskému poloostrovu stroj doprovodily dvě jihokorejské stíhačky. Soul se obával únosu, sabotáže i pokusu zabránit jejich příletu. Od chvíle, kdy Hwang vstoupil do jihokorejského úřadu v Pekingu, uplynulo šedesát sedm dní. Když vystoupil na vojenském letišti v Songnamu, byl poprvé skutečně mimo dosah státu, kterému sloužil téměř celý dospělý život.

V Severní Koreji však zůstala jeho manželka, děti, vnoučata, příbuzní, studenti a spolupracovníci. Hwang znal systém kolektivních trestů lépe než většina jeho obětí, věděl proto, že režim se nemusí dostat přímo k němu, aby se mu pomstil.

Hwang Čang-jop se narodil 17. února 1923 v kraji Kangdong nedaleko Pchjongjangu. Samostatná Korea tehdy neexistovala, Japonsko poloostrov anektovalo roku 1910 a přeměnilo jej v kolonii řízenou generálním guvernérem, Hwang proto přišel na svět jako poddaný japonského císařství. Korejci sice formálně patřili mezi obyvatele impéria, ve vlastní zemi však zůstávali podřízenou skupinou. Japonci ovládali správu, policii, velké podniky i značnou část půdy. Kolonie dodávala suroviny, potraviny a později také pracovní sílu pro válečné hospodářství. Odpůrci okupace riskovali vězení, mučení nebo smrt.

Útlak pronikal také do škol, jazyka a každodenního života. Japonština postupně vytlačovala korejštinu, dějiny poloostrova byly vykládány tak, aby ospravedlňovaly nadvládu Tokia, a Korejci se měli měnit v poslušné císařské poddané. Museli se účastnit obřadů v šintoistických svatyních, slibovat věrnost císaři a mnozí přijímali japonská jména.

Hwang vyrůstal v rodině spojené s tradičním vzděláním. Jeho otec vyučoval klasickou čínskou literaturu a syna nejprve učil ve vesnické škole. Později však Hwang vstoupil do vzdělávacího systému ovládaného Japonci, kde vynikal natolik, že roku 1942 odjel do Tokia a nastoupil na právnickou fakultu Univerzity Čúó. Mohlo působit zvláštně, že Korejec vyrůstající pod japonským útlakem vyhledal vzdělání přímo v zemi okupantů, pro nadaného mladíka však japonské školy představovaly jednu z mála cest k vyššímu vzdělání. Studium po dvou letech skončilo a podle Hwangových pozdějších vzpomínek musel v závěru války nastoupit do japonské armády. Zkušenost s okupací v něm zanechala silný odpor k cizí nadvládě a přesvědčení, že Korea už nikdy nesmí být závislá na jiné velmoci. Důraz na nezávislost a vlastní síly později přenesl také do čučche.

Japonská kapitulace v srpnu 1945 nepřinesla Koreji jednotu, poloostrov si podél 38. rovnoběžky rozdělily Sovětský svaz a Spojené státy. Na severu začali Sověti podporovat vznik komunistického režimu a do jeho čela se prosazoval Kim Ir-sen.

Hwang se vrátil do Pchjongjangu, učil matematiku a roku 1946 vstoupil do strany. Do rodícího se systému vstupoval jako vzdělaný mladý muž, který dokázal pracovat s myšlenkami a nové vedení takové lidi potřebovalo. Kim Ir-sen měl sovětskou podporu, revoluční minulost a rostoucí moc, ale stát musel získat učitele, úředníky a ideology schopné vychovat další elitu. Hwang spojoval tradiční korejské vzdělání, zkušenost z Japonska a ochotu přijmout marxismus, v roce 1949 proto odjel studovat filozofii do Moskvy.

Na Moskevské státní univerzitě se marxismus-leninismus představoval jediný povolený výklad dějin, společnosti i lidského jednání. Filozofie měla dokazovat správnost komunistické strany a vysvětlovat, proč její vláda není politickou volbou, ale historickou nutností. Hwang se tam naučil přesně to, co od něj severokorejský stát později potřeboval. Dokázal složité myšlenky uspořádat do zdánlivě logického systému, propojit filozofii s politikou a obléci mocenské požadavky do jazyka národa, dějin a lidského pokroku.

Po návratu se stal předním vyučujícím filozofie na Kim Ir-senově univerzitě. Nebyl fanatickým vojákem ani vyšetřovatelem tajné policie, jeho zbraní byla slova. Režimu mohl nabídnout něco, co armáda a sovětská podpora vytvořit nedokázaly. Zdání, že vláda jediného muže není jen výsledkem násilí, ale stojí na promyšlené filozofii.

Severní Korea potřebovala po válce víc než armádu, policii a zahraniční podporu. Kim Ir-sen odstraňoval své soupeře a měnil Korejskou stranu práce v nástroj osobní vlády. Samotný strach však nestačil, režim potřeboval také vysvětlit, proč má právo rozhodovat o každém člověku, proč se jeho vůdce nemůže mýlit a proč je poslušnost nejvyšší povinností občana. Odpovědí se stalo čučche.

Výraz v doslovném překldu znamená „hlavní část“, v praxi je však volně překládán jako Labsolutní soběstačnost“ či řadou dalších způsobů. Člověk měl být podle této filozofie pánem svého osudu a národ měl sám rozhodovat o své budoucnosti. V politice to znamená nezávislost, v hospodářství spoléhání na vlastní síly a v obraně schopnost ubránit zemi bez cizí pomoci. Pro generaci poznamenanou japonskou okupací, rozdělením země a korejskou válkou zněla podobná slova přesvědčivě. Kim Ir-sen začal pojem používat už v padesátých letech, zejména jako požadavek, aby severokorejští komunisté slepě nepřejímali sovětské nebo čínské vzory.

Ucelená ideologie však vznikala postupně a velkou část této práce odvedl Hwang Čang-jop. Shromáždil jednotlivé výroky Kim Ir-sena, propojil je s marxismem, korejským nacionalismem a vlastní představou člověka jako aktivního tvůrce dějin. Z politických hesel vytvořil systém, který mohl být vyučován na školách, rozebírán ve stranických spisech a šířen do zahraničí. Severokorejská propaganda připisovala stvoření čučche výhradně Kim Ir-senovi. Hwang měl zůstat učencem, který pouze vysvětluje genialitu vůdce. Ve skutečnosti patřil k lidem, kteří dali jeho často neurčitým výrokům pevnější strukturu a filozofický jazyk.

Na papíře stál ve středu čučche člověk. Oficiální poučka tvrdila, že lidé jsou pány všeho a o všem rozhodují. Jednotlivec však podle severokorejského výkladu mohl svou úlohu naplnit pouze jako součást lidových mas. Ty vedla Korejská strana práce a strana potřebovala jediného vůdce, který jí určoval správný směr. Cesta od údajně svobodného člověka k absolutní moci Kim Ir-sena byla uzavřena několika ideologickými tezemi. Člověk byl označen za pána svého osudu, ale nesměl si svobodně vybrat bydliště, zaměstnání ani informace, k nimž získá přístup. Národ měl být nezávislý, zatímco jeho obyvatelé byli zcela závislí na státu. Země měla hospodářsky spoléhat sama na sebe, přestože dlouhá léta přežívala díky sovětské a čínské pomoci.

Samotné čučche nevytvořilo severokorejské represe, čistky, pracovní tábory, cenzura a trestání rodin vyrůstaly také ze stalinismu, války a Kim Ir-senovy snahy zničit všechny skutečné i domnělé soupeře. Neexistují důkazy, že by Hwang osobně navrhl systém kolektivních trestů nebo rozhodoval o osudech jednotlivých vězňů. Přesto pomáhal vytvářet ideologické prostředí, v němž se násilí vydávalo za obranu revoluce, izolace za nezávislost a poslušnost za svobodné sjednocení lidu kolem vůdce. Zatímco tajná policie vynucovala strach, Hwang poskytoval slova, kterými mohl režim své represe ospravedlnit.

Součástí těchto represí byl vždy princip kolektivní viny. Za čin nepřítele režimu mohli být potrestáni také jeho rodiče, manželka, děti a další příbuzní. Od roku 1972 byl navíc uplatňován trest tří generací. Pokud někdo spáchal závažný politický prohřešek, zradil nebo kritizoval režim, spolu s ním byla odsouzeny také tři pokolení jeho rodiny. Děti se tak mohly narodit jako viníci činu, který údajně spáchal jejich otec nebo dědeček.

Hwang mezitím stoupal stále výš. Na Kim Ir-senově univerzitě se podílel na vzdělávání budoucích úředníků, diplomatů a stranických funkcionářů. Mezi studenty, kteří na školu nastoupili roku 1960, byl také Kim Čong-il. Hwang patřil k jeho učitelům filozofie a předával mu jazyk, kterým severokorejský režim vysvětloval vlastní moc.

O rok po Kim Čong-ilově dokončení studia se Hwang stal rektorem celé univerzity. Ve dvaačtyřiceti letech převzal nejprestižnější vysokou školu země, která nenesla odpovědnost jen za výuku, ale také za politickou spolehlivost budoucí elity.

Jeho vzestup pokračoval. Roku 1972 se stal předsedou stálého výboru Nejvyššího lidového shromáždění, tedy jedním z nejvýše postavených představitelů státu. Funkci zastával jedenáct let. Parlament sice nerozhodoval nezávisle, jeho předseda však přijímal zahraniční delegace, účastnil se státních ceremonií a navenek zastupoval zemi.

Hwang se zařadil mezi několik málo Severokorejců, kteří mohli pravidelně cestovat do zahraničí. Viděl města s plnými obchody, setkával se s cizinci a mohl porovnávat propagandistický obraz své země se skutečností. Při návratu však dál zastupoval stát, který podobné srovnání ostatním občanům zakazoval. Doma žil v jiné Severní Koreji než většina obyvatel. Elita měla přístup k lepšímu bydlení, zásobování, zdravotní péči i vzdělání pro své děti. Současně sledoval, jak Kim Ir-sen odstraňuje domácí komunisty, prosovětské funkcionáře i lidi spojované s Čínou. Z oficiálních fotografií mizely jejich tváře, knihy se přepisovaly a dějiny strany dostávaly novou podobu, v níž Kim Ir-sen stál od samého počátku nad všemi ostatními.

Nemohl přehlédnout ani rostoucí kult osobnosti. Kim Ir-senovy portréty visely v domácnostech, jeho životopis se měnil v legendu a každý úspěch byl připisován jeho genialitě. Postupně se stejná úcta přenášela na Kim Čong-ila, který nestoupal vzhůru zásluhou volby nebo mimořádných výsledků, ale proto, že byl synem vůdce.

Hwang později tvrdil, že chtěl čučche postavit na důstojnosti člověka a Kim Čong-il jeho myšlenky zneužil. Nemohl však prohlašovat, že nevěděl, komu slouží. Nežil na vzdálené vesnici, kde lidé znali vedení země jen z rozhlasu. Sedával s nejvyššími funkcionáři, vzdělával budoucího vládce a stál v čele institucí, které moc Kimovy rodiny upevňovaly.

Čučche postupně přestalo patřit svému hlavnímu teoretikovi. Zakořenilo ve školách, propagandě, armádě i každodenních rituálech a začalo fungovat bez dalšího Hwangova výkladu. Režim svého filozofa přestával potřebovat. První známky jeho ústupu přišly ještě před smrtí Kim Ir-sena. V roce 1983 skončil po jedenácti letech v čele stálého výboru parlamentu, formálně dál zastával vysoké stranické funkce, vztah s Kim Čong-ilem se však zhoršoval.

Hwang se zajímal o čínské hospodářské reformy a možnost spojit vládu komunistické strany s částečným uvolněním ekonomiky. Čína ukazovala, že komunistický stát může připustit soukromé podnikání a zahraniční investice, aniž by vládnoucí strana okamžitě ztratila moc.

Severní Korea se vydala opačným směrem. Každá větší změna mohla narušit systém, v němž přístup k potravinám, bydlení, zaměstnání a vzdělání závisel na loajalitě. Kim Čong-il nepotřeboval společnost, která by získala větší prostor rozhodovat sama o sobě, potřeboval společnost, kterou dokáže kontrolovat.

Dokud žil Kim Ir-sen, mohl Hwang čerpat část svého postavení ze vztahu k zakladateli státu. Po jeho smrti v červenci 1994 se situace změnila. Kim Čong-il už dlouhá léta ovládal stranický aparát, propagandu i bezpečnostní struktury. Vedle starých funkcionářů spojených s otcem získávali stále větší význam vojáci a lidé osobně oddaní novému vůdci.

Hwangova práce byla dokončena. Obyvatelé už od dětství věděli, které portréty mají uctívat, jaké věty opakovat a komu děkovat za každý úspěch. Kimova rodina už nepotřebovala dokazovat své právo vládnout. Měla armádu, tajnou policii, tábory a několik generací lidí, kteří jiný systém nikdy nepoznali. Ve stejné době začala země hlásající soběstačnost hospodářsky kolabovat.

Po rozpadu Sovětského svazu přišla Severní Korea o zvýhodněný obchod, levné palivo a velkou část zahraniční pomoci. Továrny se zastavovaly, zemědělství nemělo dost hnojiv ani pohonných hmot a státní přídělový systém přestával fungovat. Situaci zhoršily povodně, hlavní příčinou katastrofy však bylo nepružné hospodářství a odmítání reforem, které by oslabily kontrolu režimu.

Propaganda nazvala následující období Strastiplným pochodem. Výraz měl obyvatelům namluvit, že hlad není důsledkem selhání vlády, ale další hrdinskou zkouškou národa. Ve skutečnosti se příděly v mnoha oblastech zastavily a lidé jedli trávu, kořínky a kůru stromů. Přesný počet obětí zůstává neznámý, odhady se pohybují od několika set tisíc po více než milion mrtvých. Jisté je, že zatímco obyčejní lidé umírali, režim si zachoval prostředky na armádu, bezpečnostní aparát a život nejvyšší elity.

Hladomor odhalil prázdnotu Hwangovy ideologie. Země, která měla hospodářsky spoléhat sama na sebe, nedokázala bez zahraničních dodávek uživit vlastní obyvatele a stát prohlašující člověka za pána svého osudu trestal lidi, kteří se pokoušeli opatřit si jídlo mimo přídělový systém. Hwang katastrofu nemohl přehlédnout. Patřil k několika funkcionářům, kteří měli přístup k interním informacím a zároveň směli cestovat, viděl tak rozdíl mezi severokorejskou propagandou a životem za hranicemi. Podle svých pozdějších výpovědí stále naléhavěji docházel k přesvědčení, že Kim Čong-il vede zemi k záhubě.

Po útěku tvrdil, že chtěl zabránit nové válce a upozornit svět na utrpení obyvatel KLDR. Svého bývalého studenta obviňoval, že čučche zradil a místo socialismu vytvořil feudální stát ovládaný jedinou rodinou. Takové vysvětlení mu umožňovalo oddělovat vlastní myšlenky od jejich následků. Hwang však sloužil režimu dávno předtím, než se Kim Čong-il stal nejvyšším vůdcem, čistky, tábory i kolektivní tresty existovaly už v době, kdy stál na vrcholu kariéry.

Nelze proto spolehlivě oddělit morální prozření od strachu o vlastní život. Hwang mohl být skutečně zděšen tím, co v zemi viděl. Současně chápal, že jeho vliv mizí a blízkost k mrtvému Kim Ir-senovi už nepředstavuje ochranu. Člověk, který příliš mnoho věděl, cestoval do zahraničí a projevoval zájem o čínské reformy, mohl být pro Kim Čong-ila užitečný jen do chvíle, než se stal nebezpečným. Vytvořil filozofii, která měla režimu pomoci přežít, ale nakonec zjistil, že režim dokáže přežít i bez něj.

Když Hwang Čang-jop vystoupil z letadla u Soulu, jeho vlastní útěk skončil, pro lidi, které zanechal v Severní Koreji však v tu chvíli začala odveta. Její přesný rozsah nelze spolehlivě zjistit, KLDR nezveřejnila seznam zatčených, neumožnila nezávislé vyšetřování a lidé odvlečení do politických táborů obvykle zmizeli beze stopy. Informace pocházejí z výpovědí uprchlíků, jihokorejských médií a organizací sledujících dění uvnitř uzavřené země.

Nejčastěji se opakuje údaj, že po Hwangově zběhnutí bylo zatčeno přibližně pět set jeho příbuzných, někdejších studentů, spolupracovníků a známých. Čistka neměla zasáhnout jen jeho manželku a děti. Režim se měl obrátit také proti vzdáleným příbuzným a lidem, kteří se s Hwangem během dlouhé kariéry stýkali. Někteří údajně ani nevěděli, že jsou s ním příbuzní.

s

Nejtvrději však odveta dopadla na Hwangovu vlastní rodinu. Zprávy o jejím osudu se rozcházejí. Podle jedné verze si jeho manželka Pak Sung-ok po zprávě o útěku vzala život. Jedna z dcer měla být naložena do vlaku směřujícího do pracovního tábora a během cesty z něj vyskočit. Ostatní děti a vnoučata měly skončit ve vězení nebo v některém z táborů pro politické provinilce. Jiné zprávy tvrdily, že zemřel také Hwangův syn, když jej srazilo auto a za nejasných okolností zahynula další dcera. Jisté zůstává pouze to, že jeho nejbližší po útěku zmizeli z veřejného života a jihokorejské zdroje opakovaně mluvily o rozsáhlé čistce.

Nejistota byla sama součástí trestu. Hwang nevěděl, kdo z jeho blízkých ještě žije, koho zastřelili, kdo zemřel v táboře nebo zůstal zavřený za ostnatými dráty. Režim mu nemusel doručit rozsudek, stačilo nechat ho přemýšlet nad každým možným osudem lidí, které opustil.

Hwang přitom věděl, co jeho rozhodnutí znamená. Běžný Severokorejec prchající do Číny mohl doufat, že jeho zmizení zůstane utajeno, ale Hwangovu tvář znala celá země a jeho případem se zabývaly vlády několika států. Pchjongjang musel ukázat, že muž z nejvyšších pater režimu nemůže odejít bez následků.

Po útěku tvrdil, že chtěl upozornit svět na hladomor, zabránit nové válce a bojovat proti Kim Čong-ilovi. Jeho odpůrci namítali, že podobné vysvětlení přišlo až ve chvíli, kdy ztrácel moc a jeho vlastní postavení přestávalo být bezpečné. Morální odpor k režimu, strach z čistky i snaha zachránit život se přitom nemusely vylučovat.

Hwang Čang-jop pomáhal vybudovat stát, v němž vina jednoho člověka přecházela na jeho rodinu, žáky a známé. Když se nakonec proti tomuto státu obrátil, stejný mechanismus rozdrtil také lidi kolem něj. Jeden muž získal svobodu, přibližně pět set jiných za ni mělo zaplatit táborem nebo smrtí.

V Jižní Koreji získaly zpravodajské služby nejcennějšího přeběhlíka, jaký do té doby kdy z KLDR dorazil. Obyčejní uprchlíci mohli popsat život ve vesnici, továrně nebo vojenské jednotce, Hwang znal svět nejvyšší severokorejské politiky.

První týdny po příletu strávil v izolaci. Zpravodajci s ním rozebírali fungování strany, postavení armády, vztahy uvnitř vedení i situaci v zemi postižené hladomorem. Veřejnost ho ve větší míře slyšela až v červenci 1997, kdy varoval, že Pchjongjang připravuje zemi na možnou válku a Jižní Korea nesmí podceňovat odhodlání Kim Čong-ilova vedení.

Hwang se stal také propagandistickým symbolem. Severní Korea celé desítky let tvrdila, že její obyvatelé žijí v nejlepším možném systému a na Jih prchají pouze zločinci nebo lidé oklamaní nepřátelskou propagandou. Tentokrát však uprchl muž, který pomáhal režimu vytvářet jeho vlastní propagandu.

V Soulu psal knihy, přednášel a podporoval organizace usilující o změnu poměrů v KLDR. Nemluvil o pomalém vylepšování systému, za hlavní překážku považoval samotného Kim Čong-ila a otevřeně tvrdil, že jeho vláda musí skončit. Odmítal však vojenský útok, který by mohl zničit Severní Koreu spolu s jejím režimem. Prosazoval mezinárodní tlak, omezení pomoci udržující diktaturu při životě a podporu lidí uvnitř země, taková slova se však brzy přestala hodit politice státu, který mu poskytl útočiště.

V roce 1998 se jihokorejským prezidentem stal Kim Te-džung. Jeho vláda se rozhodla snížit napětí, nabídnout Severní Koreji hospodářskou spolupráci a přivést ji k jednání. Tento přístup získal název Sluneční politika. Hwang představoval jeho pravý opak. Kim Čong-ila znal osobně a odmítal představu, že se nechá hospodářskou pomocí přesvědčit k zásadní změně, varoval, že režim využije peníze a potraviny k vlastnímu přežití, aniž by se vzdal armády, represí nebo jaderných ambicí.

Pro část jihokorejské společnosti byl jeho hlas potřebným varováním. Pro vládu usilující o summit obou korejských vůdců se stával problémem. Soul chtěl Kim Čong-ila představovat jako partnera, s nímž lze jednat. Hwang o něm mluvil jako o diktátorovi, jehož režim musí být odstraněn.

Jihokorejská zpravodajská služba mu poskytovala ochranu, současně však kontrolovala jeho pohyb, návštěvy a zahraniční cesty. Úřady tvrdily, že jde o nezbytná bezpečnostní opatření. Hwang a jeho spolupracovníci namítali, že ochranka zároveň rozhoduje o tom, s kým se smí setkat a kde může vystoupit.

Obě vysvětlení byla pravdivá a nebezpečí nebylo vymyšlené. Pro Pchjongjang představoval zrádce nejvyššího řádu a každá jeho přednáška režim ponižovala. Utajená adresa a ozbrojení strážci mu mohli zachránit život, stejná opatření však jihokorejským úřadům umožňovala držet nepohodlného kritika mimo veřejný prostor.

Ani Pchjongjang nepřestal hledat způsob, jak ho umlčet. V roce 2006 mu někdo poslal malou sekeru potřísněnou červenou barvou a dopis slibující smrt. Lidé z jeho okolí tvrdili, že během přednášek nepil ani vodu připravenou na řečnickém pultu, protože se obával otravy.

Na začátku roku 2010 jihokorejské bezpečnostní prověrky zachytily dva muže vydávající se za uprchlíky. Jejich životní příběhy však obsahovaly nesrovnalosti a během výslechů se rozpadly. Podle jihokorejské prokuratury šlo o příslušníky severokorejské vojenské rozvědky. Několik let se připravovali na proniknutí na Jih, naučili se vystupovat jako běžní uprchlíci a dostali falešné identity. Jejich úkolem bylo projít přijímacím řízením, zjistit, kde se Hwang pohybuje, a čekat na rozkaz k jeho zabití.

Plán využíval samotný systém vytvořený na pomoc obětem KLDR. Jižní Korea nemohla každého uprchlíka považovat za špiona, protože většina skutečně utíkala před hladem nebo pronásledováním a Pchjongjang se pokusil mezi ně ukrýt své agenty. Oba muži byli odhaleni dříve, než se mohli k Hwangovi přiblížit. V červenci 2010 je soud poslal na deset let do vězení. Krátce poté byl zadržen další podezřelý severokorejský agent, který měl dostat podobný úkol.

Hwangovi bylo sedmaosmdesát let. Většinu užitečných tajemství už dávno předal a z aktivní politiky se postupně stahoval, pro režim však zůstával nebezpečný jako symbol. Jeho smrt měla ostatním funkcionářům ukázat, že od Kimovy rodiny nelze odejít. Dne 10. října 2010 našel člen ochranky Hwanga bez života v koupelně jeho střeženého domu. Okolnosti okamžitě vyvolaly podezření. Dva severokorejští agenti byli odsouzeni jen několik měsíců předtím a další se nacházel ve vazbě. Policie nechala provést pitvu, zkontrolovala záznamy bezpečnostních kamer a prověřila možnost otravy. Nenašla však stopy násilí ani cizího zavinění, Hwang podle závěru vyšetřování zemřel na srdeční selhání.

Hwang Čang-jop přinesl světu jedinečné informace o fungování severokorejské elity, znal Kim Ir-sena, učil jeho syna a dokázal popsat prostředí, do něhož se zahraniční zpravodajské služby jinak dostávaly jen prostřednictvím útržkovitých zpráv. Po útěku otevřeně kritizoval Kim Čong-ila, varoval před militarizací země a do konce života usiloval o pád jeho vlády.

To všechno z něj mohlo udělat symbol odporu. Jenže Hwang nestál proti diktatuře od jejího počátku, desítky let jí sloužil, zastával vysoké funkce, zastupoval ji v zahraničí a pomáhal vychovávat elitu, která ji udržovala při životě. Především rozpracoval čučche do podoby ideologie, jež Kimově rodině umožnila vydávat osobní vládu, izolaci a bezvýhradnou poslušnost za svébytnou filozofickou cestu.

Je možné, že během hladomoru skutečně prozřel, stejně tak mohl pochopit, že jeho vliv mizí a režim se jednou obrátí také proti němu. Obě věci mohly platit současně, člověk může litovat svých činů a zároveň mít strach o vlastní život.

Jeho pozdější odpor nemohl vymazat předchozí desetiletí. Člověk, který pomůže vytvořit krutý systém a následně proti němu vystoupí, může napravit část škod, nemůže předstírat, že u jejich vzniku nestál. Možná byl Hwang Čang-jop na konci života hrdinou. Po většinu života však patřil k ke klíčovým mužům režimu. Toho, který pomáhal stvořit, a nakonec z něj uprchl. Lidé, kteří v něm zůstali, však podobnou možnost neměli.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2010/oct/10/north-korea-defector-dies

https://koreajoongangdaily.joins.com/2010/10/10/socialAffairs/The-man-who-made-up-gave-up-juche/2926999.html

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1997/02/13/top-n-korean-seeks-asylum-in-the-south/953adc1b-e7b4-4a31-8dbd-c6c5ce484424/

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1997/02/14/china-weighs-case-of-north-korean-defecting-to-south/4b34d52b-10f1-4c8c-a515-0fe9e4af7105/

https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1997/03/19/n-korean-defector-leaves-beijing-for-philippines/60451bdc-f156-45f6-97d8-e1383aabe1b0/

https://www.washingtonpost.com/archive/national/1997/04/20/north-korean-defector-arrives-in-south-korea/226331ee-3b20-4df5-b032-97643fdcab21/

https://www.dailynk.com/english/10-years-in-south-korea-hwang-jang/

https://seoul.ohchr.org/en/node/400

https://www.wilsoncenter.org/event/hunger-and-human-rights-the-politics-famine-north-korea

https://www.history.com/articles/japan-colonization-korea

https://koreajoongangdaily.joins.com/2010/04/20/socialAffairs/North-assassins-foiled-in-bid-to-kill-top-defector/2919427.html

https://www.voanews.com/a/a-13-a-2003-11-13-54-1-66839212/258076.html

https://www.koreatimes.co.kr/southkorea/20101019/police-confirm-hwang-died-from-heart-failure