Torpédoborec Johnston sám zaútočil proti japonské flotile. Křikem „samuraj“ mu vzdal hold nepřítel

Útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 otevřel Japonsku cestu k několika měsícům téměř nepřetržitých úspěchů. Císařská armáda a námořnictvo obsadily Filipíny, Malajsko, Singapur, Nizozemskou východní Indii a řadu ostrovů v Tichomoří. Japonské letadlové lodě patřily k nejúčinnějším úderným silám světa a Tokio během krátké doby vytvořilo rozsáhlé obranné pásmo od Aleut až po Novou Guineu.

Zlom přinesl rok 1942. V bitvě u Midway přišlo Japonsko během jediného dne o čtyři velké letadlové lodě a velkou část zkušených leteckých posádek. Následovaly krvavé boje o Guadalcanal, Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu. Japonci stále dokázali způsobovat Američanům těžké ztráty, přicházeli však o lodě, letadla i zkušené muže rychleji, než je dokázali nahrazovat.

Rozdíl mezi oběma stranami se mezitím čím dál rychleji zvětšoval. Americké loděnice spouštěly na vodu nové letadlové lodě, bitevní lodě, křižníky i stovky menších plavidel, zatímco továrny vyráběly desetitisíce letadel. Spojené státy zároveň dokázaly vycvičit nové piloty a posádky v rozsahu, na který Japonsko nemělo odpověď. Každá další porážka císařské námořnictvo trvale oslabovala, zatímco Američané své ztráty nahrazovali, a dokonce dokázali počty nasazených mužů, lodí a letadel rychlým tempem zvyšovat.

Rok 1944 přinesl Japoncům další katastrofy, Američané obsadili Marshallovy ostrovy, postupovali přes Novou Guineu a v červnu porazili japonské námořní letectvo v bitvě ve Filipínském moři. Zkušené japonské letecké posádky byly prakticky zdecimovány a císařské letadlové lodě ztratily velkou část své skutečné bojové hodnoty. Americká převaha na moři i ve vzduchu byla po této bitvě zdrcující.

Na podzim se Američané vrátili tam, odkud byli o necelé tři roky dříve vytlačeni. Jejich jednotky se 20. října 1944 vylodily na ostrově Leyte a generál Douglas MacArthur mohl splnit svůj slavný slib o návratu na Filipíny. Pro Japonsko představovala ztráta souostroví hrozbu mnohem vážnější než jen další porážku: Američané by mohli přerušit spojení mezi Japonskem a zdroji ropy a dalších surovin v jihovýchodní Asii. Císařské námořnictvo proto sáhlo k poslednímu velkému pokusu zvrátit vývoj války.

Japonské velení chápalo, co ztráta Filipín znamená. Souostroví leželo mezi Japonskem a oblastmi jihovýchodní Asie, odkud říše stále získávala ropu a další strategické suroviny. Pokud by se zde Američané pevně usadili, mohli tyto životně důležité námořní trasy prakticky přeříznout. Admirál Soemu Tojoda proto aktivoval plán Šó-gó 1, který počítal s nasazením většiny toho, co císařskému námořnictvu ještě zbylo. Japonci chtěli vyvolat rozhodující bitvu a zničit americké vyloďovací síly dříve, než bude jejich postavení na Leyte zajištěno.

Plán byl složitý a zoufale riskantní, hlavní úder měl provést viceadmirál Takeo Kurita, jeho Centrální svaz představoval impozantní sílu pěti bitevních lodí včetně obřích Jamato a Musaši, deseti těžkých křižníků, dvou lehkých křižníků a patnácti torpédoborců. Kurita měl proniknout přes Sibuyanské moře a průliv San Bernardino, obeplout Samar a vpadnout ze severu do zálivu Leyte. Hlavním cílem byl průnik k transportním, zásobovacím a vyloďovacím plavidlům a jejich zničení, zatímco souboj s americkými bitevními loděmi stál až na druhém místě.

Z jihu se současně blížila menší skupina viceadmirála Šódžiho Nišimury se dvěma staršími bitevními loděmi Fusó a Jamaširo, křižníkem Mogami a torpédoborci. Jejím úkolem bylo proniknout přes Surigaoský průliv. Američané tak měli čelit útoku z několika směrů a rozdělit své síly. Japonci počítali s obrovskými ztrátami, ale zachovat flotilu pro nějaké budoucí nasazení dávalo stále menší smysl, bez Filipín a přísunu paliva by mnoho těžkých lodí stejně brzy nemělo s čím vyplout.

Nejdůležitější roli dostala skupina, která měla na první pohled představovat největší hrozbu. Viceadmirál Džisaburó Ozawa vyrazil od severu se čtyřmi letadlovými loděmi v čele se Zuikaku, poslední přeživší japonskou letadlovou lodí, která se účastnila útoku na Pearl Harbor. Na papíře šlo přesně o cíl, o jehož zničení americké námořnictvo usilovalo. Ozawovy lodě však po katastrofálních ztrátách japonského námořního letectva zůstaly téměř bez své hlavní zbraně, čtyři nosiče měly dohromady jen něco přes stovku letadel pilotovaných většinou nezkušenými letci a jejich úkolem bylo nechat se objevit a odlákat americké rychlé letadlové lodě co nejdál od Leyte.

Ozawa se snažil, aby jej nepřítel našel, přerušoval rádiové ticho a vyslal většinu svých letadel proti Američanům. Plán vyšel, admirál William Halsey, velitel americké 3. flotily, dostal zprávu o japonských letadlových lodích severně od Filipín a vyrazil za nimi se svými nosiči i rychlými bitevními loděmi a průliv San Bernardino zůstal bez těžké americké ochrany.

Japonský plán se přitom během 24. října zdál být v troskách. Americká letadla zasypala Kuritův svaz sérií útoků v Sibuyanském moři a potopila Musaši. Kurita na čas obrátil na západ a Američané získali dojem, že ustupuje. Večer se však znovu obrátil k východu, během noci proplul průlivem San Bernardino a za svítání 25. října se objevil východně od Samaru.

Halseyho rychlé bitevní lodě i velké americké letadlové lodě mezitím mířily na sever. Kuritovi se otevřela cesta k Leyte a mezi jeho bitevními loděmi a americkými podpůrnými loděmi zůstaly skupiny malých eskortních letadlových lodí se slabým doprovodem. Jedna z nich nesla označení Taffy 3 a patřily k ní tři torpédoborce a čtyři ještě menší eskortní torpédoborce, jedním z nich byl USS Johnston.

Kuritův průnik k Samaru umožnila souhra nedorozumění, špatných předpokladů a rozděleného amerického velení. Síly kolem Filipín byly rozděleny mezi několik velitelských struktur, admirál William Halsey řídil 3. flotilu, která kryla operaci svými rychlými letadlovými loděmi a bitevními loděmi, zatímco 7. flotila viceadmirála Thomase Kinkaida zajišťovala samotné vylodění u Leyte. Oba svazy spolupracovaly, jejich velení však vedlo přes rozdílné nadřízené struktury a v okamžiku, kdy bylo potřeba mít naprosto jasno, začal tento systém selhávat.

Halsey během 24. října dostával zprávy o útocích na Kuritův Centrální svaz. Americká letadla potopila Musaši, poškodila další lodě a Kurita na čas obrátil na západ. Současně průzkum objevil na severu Ozawovy letadlové lodě. Halsey v nich spatřil hlavní japonskou hrozbu a zároveň šanci zničit poslední významný svaz nepřátelských nosičů. Rozhodl se vyrazit za nimi plnou silou a na sever vzal letadlové lodě i své bitevní lodě.

Průliv San Bernardino tak zůstal nehlídaný, Halsey předtím rozeslal zprávu o vytvoření Task Force 34, skupiny bitevních lodí, která měla být připravena zasáhnout proti japonským těžkým lodím. Kinkaid a někteří další velitelé z formulace usoudili, že tato síla skutečně zůstala u průlivu. Halsey ji však chápal jako sílu, která bude vytvořena podle potřeby, a když vyrazil na sever, vzal s sebou i bitevní lodě určené pro její případné sestavení. Každá strana tak pracovala s jinou představou o tom, kdo průliv San Bernardino hlídá.

Kinkaid soustředil pozornost na jih. Jeho staré bitevní lodě pod velením kontradmirála Jesseho Oldendorfa během noci rozdrtily Nišimurův svaz v Surigaoském průlivu. Z jeho pohledu jižní hrozba prakticky zmizela a sever měl krýt Halsey. Halsey naopak předpokládal, že hlavním úkolem 7. flotily je chránit vyloďovací prostor a Kuritův poškozený svaz už představuje pouze vzdálenější hrozbu. Kurita zatím proplul průlivem San Bernardino a zamířil na jih podél pobřeží Samaru.

Ráno 25. října tak vznikla situace, která by ještě o několik hodin dříve působila téměř nemožně. Halseyho nejsilnější lodě pluly na sever za japonskou návnadou, Kinkaidovy bitevní lodě zůstávaly daleko na jihu a mezi Kuritovými bitevními loděmi a Leyte stály pouze eskortní skupiny určené především k podpoře pozemních jednotek. Jejich pomalé letadlové lodě nesly hlavně stíhací a bitevní stroje pro útoky na pevninu, nikoli výzbroj připravenou na střetnutí s japonskou hlavní flotilou.

Jednou z těchto skupin byla Taffy 3 kontradmirála Cliftona Spraguea. Tvořilo ji šest eskortních letadlových lodí, torpédoborce Johnston, Hoel a Heermann a čtyři eskortní torpédoborce. Proti nim se ze severu blížily čtyři japonské bitevní lodě, šest těžkých a dva lehké křižníky doprovázené torpédoborci. Mezi nimi plula Jamato s děly ráže 460 milimetrů, nejsilněji vyzbrojená bitevní loď své doby.

Krátce před sedmou hodinou začaly americké hlídky hlásit japonské bitevní lodě na obzoru. Sprague nejprve požadoval potvrzení, ale kolem eskortních letadlových lodí začaly brzy dopadat první barevně značené salvy těžkých japonských děl. Americký šlendrián otevřel Kuritovi cestu až k cíli a zastavit ho mělo několik malých lodí, jejichž posádky s podobnou bitvou vůbec nepočítaly.

Proti Kuritovým bitevním lodím a křižníkům měl zanedlouho vyrazit torpédoborec USS Johnston (DD-557). Patřil do početné třídy Fletcher, která se během druhé světové války stala jedním ze symbolů americké průmyslové převahy. Johnston měřil necelých 115 metrů, dosahoval rychlosti kolem 35 uzlů a jeho běžný výtlak činil přibližně 2700 tun. Tabulkově na něm sloužilo 273 mužů, do bitvy u Samaru však vyrazil s posádkou čítající 327 námořníků.

Na poměry torpédoborce šlo o velmi dobře vyzbrojenou loď, hlavní výzbroj tvořilo pět univerzálních děl ráže 127 mm, která mohla bojovat proti lodím i letadlům. K tomu Johnston nesl deset torpédometů ráže 533 mm ve dvou pětihlavňových sestavách, protiletadlové kanóny a hlubinné nálože. Proti ponorkám, letadlům a jiným torpédoborcům představoval nebezpečného soupeře, zatímco bitevní lodě a těžké křižníky jej několikanásobně převyšovaly pancéřováním i ráží děl.

Johnston byl spuštěn na vodu v březnu 1943 a do služby vstoupil 27. října téhož roku. Jméno dostal po Johnu V. Johnstonovi, americkém námořním důstojníkovi z dob občanské války. Na svou poslední bitvu plul už jako zkušená bojová loď. Už začátkem roku 1944 ostřeloval japonské pozice při bojích o Kwajalein a Eniwetok, účastnil se operací v Marianách a v květnu se podílel na zničení japonské ponorky I-176. Za necelý rok služby získala jeho posádka značné bojové zkušenosti.

Od prvního dne stál v jeho čele Ernest Edwin Evans. Narodil se roku 1908 v Oklahomě a měl čerokíjské a muskogeeské kořeny. Do námořnictva vstoupil jako řadový námořník, po roce služby získal místo na Námořní akademii v Annapolisu a roku 1931 ji absolvoval jako důstojník. Válku v Pacifiku poznal od jejího těžkého začátku, sloužil na torpédoborci USS Alden během bojů v jihovýchodní Asii a zažil ústup Spojenců před japonským náporem. Později převzal velení Aldenu a v roce 1943 dostal nový Johnston.

Evans měl pověst tvrdého a mimořádně bojovného velitele. Při slavnostním uvedení Johnstonu do služby svým mužům oznámil: „Tohle bude bojová loď. Hodlám se vydávat do nebezpečí a kdo nechce plout se mnou, měl by vystoupit hned.“ Nikdo z posádky nepožádal o přeložení. Evans během následujících měsíců vedl Johnston agresivně a za akci proti japonské ponorce I-176 získal Bronzovou hvězdu. Ráno 25. října 1944 měl svůj slib splnit způsobem, který si při přebírání nové lodi zřejmě nedokázal představit ani on.

Krátce před sedmou hodinou ráno se na severním obzoru začaly objevovat siluety lodí. Nejprve jednotlivé stěžně, potom charakteristické vysoké nástavby japonských bitevních lodí. Během několika minut bylo jasné, že před Američany stojí těžké jádro císařského námořnictva.

V sestavě postupovaly bitevní lodě, za nimi těžké a lehké křižníky a torpédoborce. Jamato nesla devět děl ráže 460 milimetrů, Nagato osm děl ráže 410 milimetrů a Kongó s Harunou po osmi dělech ráže 356 milimetrů. Proti nim stály eskortní letadlové lodě a jejich lehký doprovod vyzbrojený především 127 mm děly. Rozdíl mezi bojujícími stranami asi nejlépe vystihl název knihy věnovaný historii této bitvy: The Last Stand of the Tin Can Sailors (Poslední vzdor námořníků z plechovek). Jediná z hlavních věží bitevní lodi Jamato byla těžší než celý torpédoborec třídy Fletcher.

Japonci nemuseli složitě hledat cíl, před nimi se rozprostírala americká formace a za ní leželo Leyte. Kuritovy lodě zrychlily a začaly se přibližovat, z hlavních baterií bitevních lodí a křižníků vyšlehly první salvy a kolem amerických lodí vyrostly vysoké sloupce vody, některé zbarvené barvivem používaným k rozlišení dopadů jednotlivých lodí.

Na palubách Taffy 3 bylo rychle jasné, co se děje. Japonská hlavní síla, kterou měla zastavit americká 3. flotila, stála přímo před nimi a šla si pro ně, zatímco mezi ní a americkými eskortními letadlovými loděmi plul USS Johnston.

Ernest Evans vyrazil bez čekání na rozkaz. Jakmile pochopil, proti čemu Taffy 3 stojí, obrátil Johnston přímo k Japoncům, nařídil zvýšit rychlost a začal pokládat kouřovou clonu. Bylo to rozhodnutí, které se blížilo sebevraždě. Johnston chránila konstrukce lehkého torpédoborce, zatímco proti němu stála těžká námořní děla mimo jiné největší bitevní bitevní lodě historie. Aby mohl použít torpéda, musel se k nepříteli přiblížit na vzdálenost, kde jej Japonci mohli zasáhnout prakticky jakoukoli svou hlavní zbraní.

Johnston vyrazil proti vedoucím japonským křižníkům. Jeho pět 127mm děl zahájilo palbu na těžký křižník Kumano, ale Evans věděl, že samotnou jejich palbou jej zastaví jen těžko. Potřeboval se dostat ještě blíž a každou další minutou se zkracovala vzdálenost mezi malým torpédoborcem a loděmi, které jej několikanásobně převyšovaly výtlakem, palebnou silou i odolností.

Když se Johnston dostal na vhodnou vzdálenost, obrátil bokem a vypustil všech deset torpéd ráže 533 milimetrů. Nejméně jedno zasáhlo Kumano a exploze mu utrhla velkou část přídě. Vedoucí křižník prudce zpomalil a musel opustit formaci, zatímco další japonské lodě začaly manévrovat, aby se torpédům vyhnuly. Jediný americký torpédoborec tak na několik cenných minut narušil postup mnohem silnějšího svazu.

Johnston zároveň odhalil bok své lodě a ztratil tak prostor k úniku. Japonské lodě na něj soustředily palbu a torpédoborec zasáhlo několik těžkých granátů. Výbuchy rozbily část nástavby, poškodily stroje a řízení a vyřadily část výzbroje. Evans utrpěl vážná zranění ruky a střepiny jej zasáhly i jinde do těla, pokračoval však i nadále ve velení. Posádce se podařilo načas ukrýt těžce poškozenou loď za kouřovou clonu, kde ji Japonci na chvíli ztratili z dohledu.

Loď ztratila pohon a Johnston měl všechny důvody pokusit se ukrýt nebo stáhnout. Jeho torpéda, jediná zbraň, která mohla realisticky nepřítele ohrozit, byla pryč, loď byla poškozená a před ní stále plula převážná část Kuritova svazu. Evans však chtěl pokračovat v boji a jakmile se jeho poničený torpédoborec znovu dokázal pohybovat, obrátil zpět k nepříteli.

Poškozený Johnston se po krátkém úkrytu znovu vynořil před Japonci. Všechna torpéda už vypustil, část výzbroje byla vyřazena a jeho rychlost oproti normálnímu stavu klesla. Evans přesto pokračoval proti nepříteli. Když se před ním objevila japonská bitevní loď, Johnston na ni zahájil palbu ze svých 127mm děl a během krátkého střetnutí vypálil několik desítek granátů. Proti obrovské bitevní lodi šlo o téměř absurdní souboj, jeho smyslem bylo především Japonce zaměstnat. Každý japonský manévr, každé dělo obrácené proti Johnstonu a každá minuta zdržení dávaly eskortním letadlovým lodím další čas k úniku.

K Evansovi se přidaly další americké lodě. Proti japonské formaci vyrazily také torpédoborce Hoel a Heermann a malé eskortní torpédoborce včetně USS Samuel B. Roberts. Americké lodě pokládaly kouř, střílely ze všech použitelných děl a podnikaly torpédové útoky proti protivníkům, kteří je několikanásobně převyšovali. Japonci museli měnit kurz, uhýbat torpédům a jejich původní sestava se začala rozpadat. Z pronásledování pomalých eskortních letadlových lodí se stávala nepřehledná bitva na krátkou vzdálenost.

Johnston dál hledal nové cíle, když Evans viděl, že japonský křižník soustřeďuje palbu na eskortní letadlovou loď Gambier Bay, nařídil zahájit palbu a přitáhnout jeho pozornost na sebe. Poničený torpédoborec se znovu stavěl mezi nepřítele a lodě, které měl chránit. Japonci odpovídali stále přesnější palbou a Johnston postupně přicházel o další děla, spojení i schopnost normálně manévrovat.

Další hrozbu představovaly japonské torpédoborce vedené lehkým křižníkem Yahagi, které se připravovaly k torpédovému útoku proti americkým eskortním letadlovým lodím. Evans obrátil Johnston proti nim. Vlastní torpéda už předtím vypustil a s omezenou palebnou silou začal ostřelovat vedoucí lodě a přitáhl jejich pozornost. Japonci nakonec vypustili torpéda z větší vzdálenosti a americké nosiče získaly možnost jim uniknout.

Kolem půl desáté už se z Johnstonu stával plovoucí vrak. Jedno dělo za druhým umlkalo, stroje ztrácely výkon a loď přestávala reagovat na řízení. Japonské křižníky a torpédoborce ji postupně obklopily a zasypávaly granáty, až další odpor ztratil smysl.

V 9.45 vydal Evans rozkaz opustit loď. Muži skákali do moře z rozstříleného torpédoborce a přibližně o 25 minut později se Johnston převrátil a zmizel pod hladinou. Z 327 mužů na palubě přežilo 141. Celkem 186 mužů zahynulo během bitvy, na následky zranění nebo během dlouhého čekání na záchranu.

Ernest Evans se z potápějícího Johnstonu dostal živý, další přeživší jej naposledy spatřili zraněného ve vodě v záchranné vestě spolu s několika důstojníky, později však zmizel a jeho tělo se nikdy nenašlo. Muž, který při převzetí Johnstonu slíbil, že jeho loď bude vyhledávat nebezpečí, zahynul necelý rok poté, co na její palubu poprvé vstoupil jako velitel.

Kolem trosečníků z Johnstonu mezitím proplouvaly japonské lodě. Američtí námořníci později vzpomínali, že jim Japonci salutovali a vzdávali tak hold protivníkovi, který proti nim bojoval až do úplného zničení své lodi. Podle některých dalších svědectví měli dokonce na americké námořníky volat pokřik „Samuraj!“ jako výraz uznání jejich odvahy.

Japonci měli k respektu důvod, Johnston, Hoel, Samuel B. Roberts, Heermann a další lodě doprovodu se vrhaly proti protivníkovi s drtivou převahou v klasickém dělostřeleckém souboji. Torpédové útoky, kouřové clony a palba malých lodí nutily japonské bitevní lodě a křižníky měnit kurz a rozbíjely jejich sestavu. Nad nimi útočila americká letadla, často vybavená pro podporu pozemních vojsk místo boje s těžkými loděmi. Piloti po spotřebování bomb a torpéd pokračovali v náletech naprázdno, jen aby Japonce přinutili k dalším úhybným manévrům.

Kurita postupně ztrácel přehled o situaci, jeho lodě se rozptýlily, několik křižníků bylo těžce poškozeno nebo potopeno a japonský velitel stále věřil, že bojuje proti podstatně silnějšímu americkému svazu, jeho představa o síle protivníka však byla výrazně nadsazená. Krátce po deváté hodině nařídil přerušit pronásledování a soustředit své lodě, čímž se příležitost dostat se k hlavnímu cíli začala rozplývat.

Na zastavení Kuritova svazu se podílel v podstatě celý doprovod Taffy 3. Rozhodovaly také útoky letadel dalších amerických skupin, kouř, japonské ztráty, zmatek i Kuritovy chybné informace. Malé americké lodě však udělaly přesně to, co bylo potřeba, místo rychlého průlomu vnutily Japoncům boj, který je stál čas, lodě a ztrátu momentu překvapení. Kurita nakonec obrátil zpět a ke svému hlavnímu cíli už nedoplul.

Za Taffy 3 ležely mnohem důležitější cíle. U Leyte pokračovalo americké vylodění a v oblasti zůstávaly transportní a zásobovací lodě, proti nimž měla být děla Jamato a dalších těžkých jednotek původně nasazena. Průnik Kuritova svazu mezi ně mohl skončit krvavým masakrem a těžce narušit celou operaci.

Johnston za to zaplatil vlastní existencí. Stejně dopadly lodě Hoel a Samuel B. Roberts a japonská palba potopila také eskortní letadlovou loď Gambier Bay. Jejich posádky v rozhodujících minutách postavily své malé lodě mezi japonskou flotilu a síly, které měly chránit. Obětovaly sebe, aby zachránily lodě a muže, jejichž zničení mohlo mít pro Američany mnohem vážnější následky. Bitvu, v níž podle poměru sil stály před téměř jistým zničením, tak splněním svého skutečného úkolu vyhrály.

Ernest Evans zahynul před koncem války, jeho jméno však v americkém námořnictvu žilo dál. Za boj u Samaru dostal posmrtně Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Jméno Johnston později nesl další americký torpédoborec a Evansovo jméno dostaly jiné lodě amerického námořnictva.

Lodě japonského svazu, proti němuž Johnston vyrazil, začaly mizet velmi rychle. Už u Samaru přišli Japonci o těžké křižníky Čókai, Čikuma a Suzuja. Kumano, kterému Johnston torpédem utrhl část přídě, byl o měsíc později po dalších zásazích potopen americkými palubními letadly. Jamato, nejsilnější bitevní loď celé formace, skončila v dubnu 1945 během sebevražedné mise k Okinawě pod útoky stovek amerických letadel.

Během několika měsíců po bitvě u Samaru tak prakticky zmizela hladinová flotila, která měla ještě v říjnu 1944 sílu zničit americké vyloďovací lodě u Leyte. Japonsko dál bojovalo, ale Samar zůstal posledním střetnutím, do něhož císařské námořnictvo vyslalo podobně silný svaz s ambicí vybojovat rozhodující námořní bitvu.

Johnston zůstal více než tři čtvrtě století na dně Filipínského příkopu. Jeho vrak byl nalezen v roce 2019 a v březnu 2021 se jej podařilo definitivně identifikovat podle stále čitelného čísla 557 na přídi. Hlavní část lodi leží v hloubce přibližně 6456 metrů. Na dně stále stojí její příď, můstek i přední dělové věže – pozůstatek malého torpédoborce, který se jednoho říjnového rána obrátil proti nejsilnějším lodím japonského námořnictva a vyrazil jim vstříc.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Naval History and Heritage Command – USS Johnston (DD-557)
https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/browse-by-topic/ships/modern-ships/johnston.html

Naval History and Heritage Command – Johnston I (DD-557), DANFS
https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/j/johnston-i.html

Naval History and Heritage Command – Battle off Samar
https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-special-edition-samar.html

Naval History and Heritage Command – Battle of Leyte Gulf: Synopsis
https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-038/h-038-1.html

Naval History and Heritage Command – Battle of Leyte Gulf in Detail
https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-038/h-038-2.html

Naval History and Heritage Command – The Search for USS Johnston
https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-060/h-060-3.html