Trebbin 1962: Jedna z nejhorších železničních nehod Německa měla zůstat navždy utajena.

Večer 1. března 1962 se po východoněmecké železniční trase Berlin–Halle přesouval transport sovětských tanků a mužů z jejich posádek. Vraceli se z týdenního cvičení do svých kasáren poblíž Postupimi. Na rovnoběžné koleji projížděl opačným směrem noční rychlík do Lipska. Okolo 7 hodiny se oba vlaky míjely poblíž železničního přejezdu v blízkosti města Trebbin přibližně 30 kilometrů jižně od Berlína. Cestující v rychlíku i vojáci ve vojenském transferu se během několika chvil měli stát účastníky a oběťmi jednoho z nejhorších železničních neštěstí v historii Německa, neštěstí, které mělo navždy zůstat utajeno a jehož bližší detaily začaly vyplouvat na povrch až desítky let po událostech.

Počátek 60. let byl jedním z nejkritičtějších období studené války. V létě 1961 rozdělila nově vztyčená Berlínská zeď východní a západní Berlín, o pár měsíců později v říjnu eskalovalo napětí střetem u Checkpoint Charlie. Rok na to stály Spojené státy a Sovětský svaz na prahu jaderné války. Na jaře 1962 to ještě nikdo nemohl tušit, přesto nedůvěra mezi jadernými velmocemi narůstala. Panoval pocit, že válka může vypuknout prakticky kdykoli.

Tomuto stavu odpovídala také vojenská aktivita Skupiny sovětských vojsk v Německé demokratické republice. Ta čítala přibližně 20 divizí, které trvale udržovaly zvýšenou bojovou pohotovost a opakovaně prováděly masivní vojenská cvičení s účastí desítek tisíc mužů a tisíci kusů techniky po celém území NDR.

Jednou z těchto divizí byla také 10. gardová tankové divize dislokovaná poblíž Postupimi v kasárnách Krampnitz. Tento rozsáhlý komplex vybudovalo nacistické Německo jako součást snahy o znovuvyzbrojení. Po konci druhé světové války areál obsadili Sověti. Základna byla rozsáhle rozšířena a obdobně jako jiné sovětské základny představovala takový malý stát ve státě. Zahrnovala ubytování pro tisíce vojáků, sklady, dílny, divadlo, tělocvičnu, divizní nemocnici, školu, mateřskou školu a stadion pro přehlídky a oficiální ceremonie. Původní koňské stáje byly přestavěny na tankové garáže. Poblíž měla divize k dispozici ostrou střelnici pro tanky a dělostřelectvo. Více než 300 tanků, děl a obrněných vozidel zde pravidelně cvičilo.

I přes svou značnou rozlohu nepostačoval areál pro obří cvičení té doby. Pro tyto účely sloužil výcvikový prostor Jüterbog přibližně 45 kilometrů jižně. První vojenské zařízení zde vzniklo již v roce 1864, když zde pruské císařství vybudovalo dělostřelecké učiliště. V následujících dekádách se měl vojenský význam oblasti dále rozrůstat. Pruská armáda postupně zabírala další oblasti a rozšiřovala zde své aktivity. Nejrychlejšího růstu dosáhl vojenský areál v Jüterbogu během vlády nacistů. Ti srovnali se zemí tři vesnice a rozšířili významně celé zařízení. Poblíž vybudovali také vojenské letiště Jüterbog-Damm, na kterém zpočátku probíhaly především cvičné lety kluzáků.

Po skončení druhé světová války jako mnoho dalších oblastí původně sloužících německým ozbrojeným složkám zabrali zdejší kasárna Sověti. Ti tak získali jeden s největších výcvikových prostorů ve východním Německu, který dále rozšířili, celkem měli k dispozici téměř 200 km2. Letiště hostilo namísto kluzáků proudové stroje, v kasárnách a jejich zázemí žilo na 40 000 sovětských vojáků, důstojníků a jejich rodin. Sovětský personál čtyřnásobně převyšoval počet obyvatel blízkého městečka.

Pro přesuny mezi kasárnami a výcvikovými prostory byla využívána železnice. Nejinak tomu bylo na přelomu února března, po skončení dalšího z těchto cvičení. Osudného dne skončil 248. motostřelecký pluk výcvik v Jüterbogu a chystal se na přesun zpět do kasáren Krampnitz.

Speciální vojenský vlak 19-198 sestával z 15 plochých vagonů, každý z nich přepravoval 2 sovětské tanky T-55. Při jejich přepravě na železnici byla věž proti pohybu zajištěna pouze pomocí pojistného kolíku uvnitř tanku. Hlaveň ani věž nebyly zajištěny zvenku – například řetězem nebo ocelovým lanem. Za vozy s tanky byly zařazeny vagony pro přepravu vojáků. V sovětské armádě se na pohodlí vojáků nebral zřetel a jejich přeprava tak byla zajištěna v jednoduchých dřevěných vagonech tzv. tepluškách bez speciální úpravy pro sezení. Dodnes není jasný přesný počet, ale odhady předpokládají počet 7 nebo 8 těchto vozů s 30 až 50 vojáky v každém s celkovým počtem okolo 250 přepravovaných vojáků – posádek strojů, mechaniků, techniků a dalšího doprovodného personálu.

V čele celé soupravy byly zařazeny dvě lokomotivy řady 52 (tyto lokomotivy sloužily také v Československu pod označením řada 555.0). Jednalo se o válečný typ vyráběný s důrazem na jednoduchost a spolehlivost a počátkem 60. let stále patřil mezi tažné koně východoněmeckých drah. Tyto lokomotivy dokázaly soupravě o váze více než 2 000 tun zajistit maximální rychlost 60 kilometrů v hodině. Okolo šesté večer se vlak vydal na svou cestu.

Ve stejné době na berlínské železniční stanici Ostbanhof vyrážel na cestu večerní rychlík do Lipska. Skládal se z jedné expresní lokomotivy a deseti osobních vagonů. V jejich kupé sedělo mezi 500 a 700 cestujících. Maximální rychlost rychlíkové soupravy byla okolo 120 kilometrů.

Krátce před sedmou hodinou projížděl rychlík Trebbinem a míjel železniční přejezd na silnici F 101. Vlaky se k sobě blížili kombinovanou rychlostí okolo 180 kilometrů v hodině. Jednomu z tanků se už dříve uvolnila věž a začala se otáčet kanonem směrem proti blížícímu se rychlíku. V noční tmě neměla posádka lokomotivy šanci si ničeho všimnout, a i kdyby snad na poslední chvíli něco viděli, neměli šanci včas zastavit.

První varování, že je něco velice špatně přišlo nejspíš až ve chvíli, kdy se hlaveň tanku střetla s lokomotivou projíždějící v protisměru. V dalším průběhu se zdroje liší. Podle některých samotná hlaveň doslova rozpárala dřevěné stěny několika dalších vagonů. Podle jiných to bylo napájecí čerpadlo utržené nárazem z lokomotivy. Ať byla přímá příčina jakákoliv, obětí srážky se v rychlíku stal Siegfried Morgenstern, který vyšel ze svého kupé, aby si v uličce vagonu zakouřil. V jednom z dalších vagonu přišel o život další bezejmenný cestující. Mnoho dalších civilistů bylo zraněno střepy a třískami z rozdrcených stěn železničních vozů. Byl to malý zázrak, že se celý incident obešel bez dalších ztrát na životech mezi cestujícími v rychlíku, neboť v osudný okamžik byla většina cestujících ve svých kupé.

Bohužel pro sovětské vojáky dopadla srážka mnohem hůře. Energie nárazu strhla 36 tun vážící tank z jeho uložení rovnou před další projíždějící vůz. Ten vykolejil a spustil řetězovou reakci, jak do nich narážely další a další tanky a vagony. Energie nárazu byla natolik silná, že shrnula vše jako hromadu hraček. Očití svědkové později vzpomínali na horu zničených strojů dlouhou 40 až 50 metrů a vysokou jako vícepatrový dům. Dřevěná konstrukce železničních vozů neposkytovala vojákům žádnou ochranu a vzhledem ke konstrukci bez oken, neměli nejmenší tušení, co se venku děje do chvíle, než je náraz smetl.

Hasičská stanice v Trebbinu byla obratem informována o železničním neštěstí a první dobrovolní hasiči vyrazili na místo. Aby nebylo neštěstí málo, srážka se odehrála v zalesněném úseku, což stěžovalo hasičům a dalším záchranářům přístup na místo. Stromy navíc ještě zhoršovaly noční tmu – první záchranáři na místě si tak při práci museli vystačit jen se světlem záchranářských vozidel a ručními baterkami. Aby mohli pracovat efektivně, dali příkaz taxikářům v Jüterbogu, aby co nejrychleji vyrazili do filmových studií DEFA v Postupimi, odkud měli přivézt filmařské světlomety.

Na místo vyrážely další a další sanitky a hasičské vozy. Na místě museli hasiči rozvinout žebřík používaný při hašení vysokých budov, aby se dokázali vůbec dostat k obětem neštěstí. Přímo namístě napočítali odhadem 70 až 90 mrtvých vojáků, přeživší vesměs utrpěli těžká zranění. Dřevěné třísky často o velikosti více než jeden metr jim způsobovaly strašná, často mnohočetná zranění. I zkušení záchranáři mluvili i po desetiletích s pohnutím o apokalyptických výjevech, kterých byli na místě svědky.

Ihned po neštěstí na místo vyrazila východoněmecká policie a po ní také sovětští důstojníci, kteří se snažili uzavřít celé okolí nehody před civilisty. Ačkoliv se na místo sjížděly záchranné složky z širokého okolí, neměly pro takový počet zraněných dostatek vozidel, které by je mohly včas dopravit do nemocnice. V zoufalé situaci začali záchranáři zastavovat civilní auta a na jejich sedačkách němečtí civilisté odváželi zraněné do Luckenwalde, nejbližší nemocnice vybavené operačním sálem.

Naštěstí pro odvážené zraněné probíhala v těch dnech na místě lékařská konference. Personál v nemocnici tak byl posílen hostujícími lékaři. Navíc tehdejší východoněmecké zdravotní sestry byly velmi dobře vycvičeny pro podobné situace. V rámci jejich vzdělávání byly připravovány na možnou válku a s ní spojené události s velkým počtem obětí. Zraněné vojáky tak dokázaly rychle roztřídit podle jejich stavu a jejich kolegové lékaři se pustili do rychlé práce při záchraně životů. Dodnes se bohužel přesně neví, kolik životů bylo na místě ztraceno a kolik se jich německým zdravotníkům podařilo zachránit. Případ si totiž „převzali“ sovětští důstojníci a na řadu tak přišlo utajování celé události.

Ihned po nehodě vytvořili místní policie a sovětští vojáci kordon okolo místa neštěstí. Civilistům bylo na čas přísně zakázáno přibližovat se. Vyšetřovatelům z Deutsche Reichsbahn bylo nařízeno sovětskými úřady vyšetřovat pouze nehodu civilního vlaku. Stejně tak němečtí policisté se mohli zabývat pouze obětmi mezi civilisty. Nikde se nesměli ani zmínit o příčině v podobě sovětského vojenského transportu. O něm nesměly být pořizovány žádné dokumenty nebo psané záznamy. Ve vypjaté době počátku 60. let nikdo nesměl vědět, že by sovětská vojska ve východním Německu mohla stát za podobnou katastrofou. Utajování však šlo ještě mnohem dál, doslova za cenu lidských životů.

Ještě během noci, kdy se celé neštěstí odehrálo, přijel do areálu nemocnice v Luckenwalde vojenské náklaďáky doprovázené sovětskými důstojníky. Ti bez obalu vtrhli do nemocnice a nařídili místnímu personálu, aby jim předal zraněné sovětské vojáky. Svědectví lékařů a sester, zveřejněná až desítky let po události, mluví o požadavku na vydání všech vojáků, bez ohledu na jejich zdravotní stav. Důstojníci si tak odvezli „své“ vojáky i když ti zrovna opustili operační sál a rozhodně nebyli schopní převozu. Dnes si lze už pouze domýšlet, kolik dalších životů si zbytečně vyžádala tato snaha o utajení nehody.

Z posádky v Jüterbogu už následující den ráno dorazila těžká technika, která pomohla odstranit trosky vojenského transportu a poškozený civilní vlak. Ještě téhož dne byla veškeré technika odvezena pryč nebo alespoň odstraněna z kolejiště. Okamžitě také začala obnova poškozené tratě a během týdne byla železnice znovu otevřena, jako by se na místě nikdy nic nestalo.

Východoněmecký režim si byl velmi dobře vědom postoje obyčejných Němců vůči jejich sovětským soudruhům a vedení státu bylo jasné, co by si občané mohli myslet, pokud by se celá situace provalila. Za dobu existence NDR proto byla věc přísně utajována a jediná zmínka proběhla v médiích 2 dny po události v podobě krátké zprávy v lokálních postupimských novinách. Ta zmiňovala jednoho mrtvého a několik zraněných. Jinak se nad celou věcí na dlouho zavřela voda. Personál nemocnice, hasiči a policisté zasahující na místě a civilisté, kteří například převáželi zraněné, dostali příkaz nemluvit o věcech, které na místě viděli.

Stejně tak sovětská strana k události přistupovala s přísným utajením. Vojáci na místě měli zakázáno zmiňovat se o tom, co viděli. O detailech smrti se nesměli dozvědět ani příbuzní mrtvých vojáků. Co víc, sovětští velitelé je záměrně udržovali v nevědomosti. Dochovaly se záznamy o dopisech, ve kterých se blízcí dotazovali na osud zemřelých dlouho po události. Na své dotazy neobdrželi žádnou odpověď nebo je úřady odbyly informací o úmrtí při výcviku či obdobnou výmluvou.

Proto dnes nejsou dostupné téměř žádné oficiální dokumenty a nejsou známy ani žádné publikované fotky. Informace o desítkách mrtvých tak byly uchovány pouze v pamětech účastníků a svědků události. Ti často navíc měli jen zkreslené informace. Na svět tak přišla například fáma, že nehoda vznikla chybou posádky, která při převozu zůstala v tanku a cvičila za jízdy zaměřování. Změna přišla až v letech po rozpadu východního bloku.

Po roce 2000 nalezli například pracovníci kamenické firmy provádějící údržbu sovětského vojenského hřbitova poblíž Postupimi 15 náhrobků se jmény sovětských vojáků, u nichž bylo stejné datum úmrtí – 2. března 1962. Takřka s jistotou tyto náhrobky patřily obětem nehody. Další hroby pak s největší pravděpodobností zatím nebyly objeveny. Další informace přibývaly v následujících letech – například v historickém sborníku z roku 2009, vzpomínkovém článku k 50. výročí nehody nebo v televizním dokumentu z roku 2019.

Jen díky snaze historiků, vzpomínek pamětníků a práci novinářů jsou dnes známy alespoň některé detaily celé nehody. Kompletní informace o neštěstí však nejspíš navždy zůstanou skryté v uzavřených sovětských a ruských archivech.

Zdroje:

https://www.stadt-trebbin.de/index.php/leben-in-trebbin/veranstaltungen/424-filmdreh-zum-zugunglueck-in-trebbin-im-jahr-1962

https://coolis.de/2025/07/15/das-zugunglueck-von-trebbin-1962-ein-ddr-geheimnis-wird-enthuellt/

https://www.maz-online.de/brandenburg/ruecksichtslose-offiziere-und-mutige-mediziner-DENRNMDFJW3UBCPHFE7MWJHRDY.html

Youtube:

MDR ‚'Lebensretter'‘ I Zugunglück Trebbin I 1962

The Trebbin Disaster 1962