Článek
Jen padá a Američané poprvé po desetiletích zasahují
Ještě před několika týdny vypadal padající jen především jako japonský problém. Na konci července už ale bylo všechno jinak. Kurz se přiblížil hranici 164 jenů za dolar, tedy úrovním, které Japonsko nezažilo od roku 1986. Od začátku desetiletí přitom japonská měna ztratila proti dolaru obrovskou část své hodnoty. Tokio dlouho reagovalo slovními varováními, potom však došla trpělivost i jemu. Japonské úřady vstoupily na devizový trh a začaly nakupovat vlastní měnu. A vzápětí přišlo něco ještě neobvyklejšího, když se přidaly Spojené státy.
Jak vážně Washington situaci bere, mimoděk ukázal americký ministr financí Scott Bessent. Při zasedání Trumpova kabinetu v Camp Davidu 31. července zachytil „náhodou“ fotograf Reuters přes jeho rameno poznámkový blok. Nahoře bylo podtržené prosté „To Do“ a pod ním jediný úkol: „Buy Japanese Yen (JPY) $5-10 bil.“ Tedy nakoupit japonské jeny za pět až deset miliard dolarů. Fotografie vznikla v 11:33 dopoledne washingtonského času. Asi dvě hodiny předtím přitom americké ministerstvo financí informovalo několik bank, že mají být připraveny na možný zásah na trhu.
Americké ministerstvo financí začalo jeny skutečně nakupovat a společně s Tokiem se pokusilo zastavit jejich propad. Byla to mimořádná událost. Spojené státy sice zasahovaly na trhu s jenem i v roce 2011 po ničivém zemětřesení a havárii ve Fukušimě, tehdy ale postupovaly opačným směrem a pomáhaly příliš silný jen oslabit. Jeny za účelem jejich posílení Washington naposledy nakupoval v roce 1998. Tehdy americké měnové autority koupily japonskou měnu za 833 milionů dolarů. Tentokrát se bavíme o řádově větších částkách.
Zajímavý byl dokonce způsob, jakým Američané zasáhli. Washington podle Reuters nenakupoval jeny za dolary, jak by člověk mohl očekávat, ale prodával eura a za ně nakupoval japonskou měnu. Ministerstvo financí tak mohlo podpořit jen, aniž by přímo prodávalo dolar a vysílalo na trh signál, že chce americkou měnu oslabovat. Společná akce Japonska a USA nakonec dokázala jen během krátké doby zvednout přibližně o pět procent. Nebyl to však konec problému. Část zisků měna brzy zase odevzdala a v srpnu se znovu přibližuje hranici 160 jenů za dolar.
Proč kolem několika čísel na devizovém trhu vzniká takový rozruch? Protože slabá měna není pro Japonsko jen příjemnou podporou exportérů, jak bývalo dlouhá léta zvykem. Země musí ze zahraničí dovážet velké množství energie, surovin, potravin a dalších výrobků. Čím méně jen stojí, tím více musejí Japonci zaplatit za stejné množství ropy, plynu nebo zahraničního zboží a slabý kurz se proto postupně přelévá do cen v obchodech i nákladů japonských podniků.
Navíc se Japonsko dnes nachází v úplně jiné situaci než ještě před několika lety. Po velkou část posledních tří desetiletí řešilo opačný problém – příliš nízkou inflaci nebo rovnou deflaci. Bank of Japan proto mohla držet úrokové sazby prakticky na nule, experimentovat se zápornými sazbami a nakupovat obrovské množství státních dluhopisů. Peníze byly mimořádně levné a celý japonský finanční systém se tomuto prostředí přizpůsobil, teď se ale tento svět mění.
Celková spotřebitelská inflace v červnu 2026 meziročně zrychlila na 1,7 procenta. Takzvaná jádrová inflace, která v japonských statistikách nezahrnuje čerstvé potraviny, dosáhla 1,6 procenta, zatímco ukazatel očištěný také o energie vzrostl o 1,7 procenta. Čísla sama o sobě nebo ve srovnání se zbytkem světa nevypadají dramaticky a základní ukazatele zůstávají pod dvouprocentním cílem Bank of Japan. Podstatnější je dlouhodobější změna prostředí: po desetiletích, kdy se Tokio snažilo ceny vůbec rozhýbat směrem nahoru, dnes centrální banka musí stále více přemýšlet, jak zabránit tomu, aby se nové inflační tlaky utrhly opačným směrem.
Slabá měna tuto starost násobí, v červenci se například japonský index dovozních cen počítaný v jenech meziročně zvýšil téměř o 29 procent. Část tohoto skoku souvisela s dražšími surovinami a energiemi na světových trzích, část ale přidával samotný kurz. Bank of Japan proto začala dělat něco, co ještě nedávno působilo téměř nepředstavitelně – zvyšovat úroky. Ještě v roce 2025 byla klíčová sazba na 0,5 procenta. Letos postupně vystoupala nejprve na 0,75 procenta a v červnu na 1 procento. Na této úrovni ji centrální banka ponechala také na konci července. Jedno procento může z pohledu Američanů nebo Evropanů působit až směšně nízko, ale pro Japonsko jde ale o nejvyšší úrokovou sazbu od roku 1995, tedy o návrat do světa, který tamní ekonomika prakticky celou jednu generaci neznala.
Zde začíná mnohem důležitější příběh než samotný kurz jenu. Tokio by za normálních okolností mohlo slabou měnu jednoduše bránit rychlejším zvyšováním sazeb. Vyšší výnosy by zatraktivnily japonská aktiva, část kapitálu by se začala vracet domů a tlak na jen by polevil. Jenže Japonsko má jeden z největších veřejných dluhů na světě.
Tři desetiletí téměř bezplatných peněz umožnila japonskému státu tento dluh obsluhovat za podmínek, které by při běžných úrokových sazbách nebyly možné. Teď má Bank of Japan před sebou nepříjemnou volbu. Když nechá úroky příliš nízko, může měna dál slábnout a přinášet do země další inflaci, když je začne rychle zvyšovat, začne se postupně prodražovat refinancování gigantického státního dluhu.
Jedno procento proto v Japonsku představuje první známku toho, že končí éra, na které tamní státní finance desítky let stály. Od tohoto okamžiku přestává být padající jen pouze japonským problémem. Protože obrovská část peněz, které Japonci během éry levného domácího financování investovali v zahraničí, skončila ve Spojených státech, mimo jiné v amerických státních dluhopisech. Tím se dostáváme k důvodu, proč měl americký ministr financí na svém „to do listu“ nákup japonského jenu. Washington sice pomáhá spojenci stabilizovat měnu, současně ale chrání sám sebe.
Pandořina skříňka jménem japonský dluh
Problém je v tom, že Bank of Japan nemůže úrokové sazby zvyšovat tak bezstarostně jako centrální banka země s relativně malým dluhem. Japonsko si během desetiletí mimořádně levných peněz vybudovalo horu dluhů, která byla udržitelná jen proto, že její financování téměř nic nestálo. Teď se jedna ze základních podmínek, na kterých tento systém fungoval, začíná měnit.
Podle japonského ministerstva financí činily na konci června 2026 nesplacené státní dluhopisy, půjčky a krátkodobé financování centrální vlády dohromady 1 346,7 bilionu jenů (přibližně 175 bilionů Kč). Samotné dlouhodobé zadlužení centrální a místních vlád má podle rozpočtových projekcí na konci fiskálního roku 2026 dosahovat přibližně 1 344 bilionů jenů, tedy 194 procent HDP. Mezinárodní metodika IMF, která používá širší definici hrubého dluhu celého vládního sektoru, dostává Japonsko dokonce nad hranici 200 procent HDP. V tomto ukazateli zůstává Japonsko nejzadluženější z velkých vyspělých ekonomik.
Samotná velikost dluhu však ještě nevysvětluje, proč s ním Japonsko dokázalo tak dlouho relativně bez problémů žít. Odpovědí byly úroky. Po finančních krizích, dlouhé deflaci a letech prakticky nulových sazeb si stát půjčoval za mimořádně výhodných podmínek. Bank of Japan navíc během své politiky masivních nákupů státních dluhopisů převzala obrovskou část trhu na svou vlastní bilanci. Výsledkem byl zvláštní svět, ve kterém mohl japonský státní dluh růst do astronomických rozměrů, aniž by stejně dramaticky rostla částka, kterou Tokio každoročně odvádělo věřitelům.
Dobře je to vidět na historických číslech. Přestože objem japonských vládních dluhopisů během posledních desetiletí explodoval, skutečné úrokové platby dlouhou dobu spíše klesaly. V polovině devadesátých let platilo Japonsko na úrocích přes deset bilionů jenů ročně. Potom účet díky klesajícím sazbám postupně spadl až přibližně k sedmi bilionům. Stát dlužil stále více, ale procento, které za dluh platil, bylo stále menší. Ministerstvo financí dnes samo na jednom grafu ukazuje téměř absurdní rozevření těchto dvou křivek: objem vládních dluhopisů míří vzhůru k 1 145 bilionům jenů, zatímco jejich průměrné úročení se po desetiletí drželo kolem jednoho procenta nebo ještě níže.
Teď se však křivka obrací. V původním rozpočtu na fiskální rok 2025 Tokio počítalo s úrokovými platbami ve výši 10,5 bilionu jenů (zhruba 1,4 bilionu korun). Pro rok 2026 už je to 13,0 bilionu jenů (přibližně 1,7 bilionu korun). Během jediného roku tak úrokový účet narostl asi o 2,5 bilionu jenů (zhruba 330 miliard korun), téměř o čtvrtinu. A nejde o nějakou prognózu soukromé banky, jsou to čísla daná schváleným japonským rozpočtem
Ministerstvo financí navíc otevřeně vysvětluje, odkud se zdražení bere, pro rozpočet na rok 2025 počítalo při kalkulaci nákladů dluhu s úrokovou sazbou 2 procenta, pro rok 2026 ji zvýšilo na 3 procenta. Jen tato změna má u nově vydávaných dluhopisů zvýšit úrokové náklady přibližně o jeden bilion jenů. Dalších zhruba 1,5 bilionu jenů připadá na staré dluhopisy, které postupně dospívají a jsou nahrazovány novými emisemi s vyšším úrokem.
Japonské dluhopisy mají různé splatnosti a staré levné emise budou z trhu mizet postupně. Průměrná zbývající splatnost japonských vládních dluhopisů se ještě na konci roku 2025 pohybovala kolem devíti a půl roku. Vyšší sazby tak nepůsobí jako okamžitý úder, ale spíše jako pomalu nastupující příliv, každý rok se další část starého levného dluhu musí nahradit novým, dražším.
Už letos připadá na celkovou obsluhu japonského státního dluhu – tedy na úroky a splátky jistiny – 31,3 bilionu jenů. To představuje 25,6 procenta celého státního rozpočtu ve výši 122,3 bilionu jenů. Jinými slovy, více než každý čtvrtý jen, který japonská vláda vydá, směřuje na obsluhu dluhu. Samotné úroky spolknou 13,1 bilionu, tedy 10,7 procenta všech výdajů. Pro srovnání, na obranu je v rozpočtu přibližně devět bilionů a na vzdělávání a vědu kolem šesti bilionů jenů.
A výhled je ještě nepříjemnější, odhady japonského ministerstva financí, které v únoru zveřejnila agentura Reuters, počítají v jednom ze scénářů s tím, že náklady na obsluhu dluhu vzrostou z 31,3 bilionu jenů v roce 2026 až na 40,3 bilionu v roce 2029. To by znamenalo přibližně 30 procent všech vládních výdajů. Důvodem není jen samotný růst objemu dluhu, ale především postupné refinancování starých levných emisí za nové a dražší.
Tady se uzavírá japonská past. Bank of Japan by potřebovala vyšší sazby, protože slabý jen zdražuje dovoz a živí inflační tlaky. Vyšší japonské výnosy by zároveň zatraktivnily domácí investice a pomohly měnu stabilizovat. Jenže stejný lék zároveň zdražuje financování státu, který si na nulové sazby během desítek let zvykl více než téměř jakákoli jiná vyspělá ekonomika.
Kdyby naopak centrální banka držela sazby příliš nízko, rozdíl proti výnosům v zahraničí zůstane velký. Investoři budou dál motivováni půjčovat si levné jeny a peníze přesouvat do výnosnějších dolarových a dalších aktiv. Jen může znovu oslabovat, dovoz zdražovat a Bank of Japan bude čelit novému tlaku na zpřísnění politiky.
Devizové intervence proto dokážou maximálně koupit čas, nikoli vyřešit příčinu. Tokio může prodávat zahraniční měny a nakupovat jeny, Washington mu může při obraně měny pomoci a spekulanty lze krátkodobě přesvědčit, že další útok na jen bude drahý. Jenže žádný nákup měny nezmění základní rovnici: Japonsko potřebuje dostatečně vysoké sazby, aby stabilizovalo měnu a ceny, ale dostatečně nízké sazby, aby neutopilo vlastní státní rozpočet v úrocích.
A právě v tomto okamžiku přestává japonský problém končit na japonských ostrovech. Protože Japonsko během dlouhé éry nulových sazeb udělalo přesně to, co by udělal každý investor, kterému domácí dluhopisy téměř nic nevynášejí, obrovskou část svých úspor poslalo do zahraničí, především do Spojených států.
Když se otřese Tokio, problém má i Washington
Tak se z problému japonského jenu stává problém americký. Japonsko totiž není jen třetí největší ekonomikou světa a jedním z nejbližších spojenců Spojených států. Je také největším zahraničním držitelem amerických státních dluhopisů. Podle posledních dostupných údajů amerického ministerstva financí drželi japonští investoři v květnu 2026 americké bondy za 1,143 bilionu dolarů. Ještě o měsíc dříve to bylo 1,210 bilionu. Během jediného měsíce tak japonské držby poklesly téměř o 67 miliard dolarů. Statistiky přitom zahrnují japonské instituce obecně, nikoli pouze japonskou vládu, takže nelze celý pokles vydávat za státní intervence, rozměr vzájemné finanční závislosti ale ukazuje velmi dobře.
Desítky let téměř nulových domácích úroků tlačily japonské pojišťovny, banky, penzijní fondy i další investory za vyššími výnosy do zahraničí a americké státní dluhopisy byly jedním z logických cílů. Nabízely vyšší výnos, obrovskou likviditu a byly považovány za jedno z nejbezpečnějších aktiv na světě. Japonské peníze tak pomáhaly financovat americkou vládu právě v době, kdy Washington svůj dluh stále zvětšoval.
Jenže stejná zásoba amerických dluhopisů, která byla dlouhá léta pohodlnou investicí, může být v době měnové krize zároveň zdrojem dolarů. Když chce japonská vláda bránit vlastní měnu, princip je jednoduchý: prodává zahraniční aktiva nebo měny a za získané prostředky nakupuje jeny. Japonsko má devizové rezervy kolem 1,3 bilionu dolarů a jejich velkou část tvoří právě dolarová aktiva včetně amerických státních dluhopisů. Při dubnových a květnových intervencích už rezervy znatelně poklesly.
Kvůli tomu Washington začíná být nervózní. Pokud by Tokio potřebovalo na obranu jenu získávat desítky nebo stovky miliard dolarů a začalo kvůli tomu ve velkém prodávat americké dluhopisy, americký dluhopisový trh by dostal další dávku nabídky ve chvíli, kdy sám absorbuje obrovské množství nového amerického dluhu. Nemusela by přijít žádná dramatická „japonská výprodejová vlna“, stačilo by, aby jeden z největších tradičních kupců přestal nakupovat a současně část svých pozic začal vracet na trh.
Mechanismus je přitom jednoduchý, když se dluhopisů prodává více, než jsou investoři při současné ceně ochotni koupit, jejich cena klesá. A protože cena dluhopisu a jeho výnos se pohybují opačným směrem, výnos roste. Americká vláda potom při vydávání nového dluhu musí investorům postupně nabízet vyšší úročení. To, co začne jako obrana japonského jenu, se tak může přes výnosy amerických dluhopisů propsat do amerického státního rozpočtu.
Není to pouze teoretická konstrukce, média v srpnu přímo upozorňovala, že na americkém dluhopisovém trhu panují obavy z možných japonských prodejů a že snaha zabránit přelití problémů z Japonska do amerických výnosů patří mezi důvody mimořádné spolupráce Washingtonu s Tokiem. Americká pomoc při obraně jenu tak není jen projevem solidarity se spojencem. Washington má velmi konkrétní vlastní zájem, nechce, aby Japonsko při záchraně své měny muselo financovat operaci masivním prodejem amerického dluhu.
Protože Spojené státy dnes rozhodně nejsou v situaci, kdy by jim další růst výnosů mohl být jedno.
Americký hrubý federální dluh už míří k hranici 40 bilionů dolarů. K 10. srpnu 2026 dosahoval podle amerického ministerstva financí 39,89 bilionu dolarů, z čehož více než 32 bilionů představoval dluh držený veřejností. Ještě na začátku roku přitom činil hrubý dluh zhruba 38,5 bilionu. Spojené státy tak potřebují na trh neustále umisťovat nejen nové zadlužení vznikající kvůli deficitům, ale také refinancovat obrovské množství starších splatných dluhopisů.
A americké deficity se rozhodně nezmenšují. Za prvních deset měsíců fiskálního roku 2026 vykázala federální vláda schodek 1,799 bilionu dolarů, tedy více než za celý předchozí fiskální rok, přestože do konce současného zbývaly ještě dva měsíce. Jen v červenci činil deficit 432 miliard dolarů. Každý takový deficit znamená další dluhopisy, které musí někdo koupit.
Jenže další zadlužování už dávno není levné. Desetiletý americký státní dluhopis se 12. srpna obchodoval s výnosem kolem 4,68 procenta a třicetileté bondy se pohybovaly nad pěti procenty. Dlouholeté americké výnosy se dostaly na úrovně, které Spojené státy řadu let neznaly, a investoři stále více sledují nejen inflaci a politiku Fedu, ale také velikost deficitů a množství dluhopisů, které musí ministerstvo financí dostat na trh.
Důsledky už jsou vidět přímo ve federálním rozpočtu. Rozpočtový úřad Kongresu (Congressional Budget Office) očekává, že čisté úrokové výdaje americké vlády překročí v roce 2026 jeden bilion dolarů a budou odpovídat zhruba 3,3 procenta HDP. Do roku 2036 mají při současném výhledu vyrůst na 2,1 bilionu dolarů ročně a 4,6 procenta HDP. Samotné CBO přitom upozorňuje, že současná rozpočtová trajektorie není dlouhodobě udržitelná.
Americké ministerstvo financí uvádělo už ke konci června za prvních devět měsíců fiskálního roku 1,05 bilionu dolarů hrubých úrokových nákladů na státní dluh. Bylo to přibližně 19 procent tehdejších federálních výdajů. Úroky se staly jednou z největších položek amerických veřejných financí.
A proto může být i relativně malý pohyb výnosů důležitý. Pokud se nové desetileté nebo třicetileté dluhopisy musí vydávat za vyšší úrok, nezdraží se samozřejmě přes noc všech téměř 40 bilionů dolarů amerického dluhu. Stejně jako v Japonsku se problém propisuje postupně, když staré levnější emise dospívají a Washington je nahrazuje novými. Čím déle ale vysoké výnosy vydrží, tím větší část dluhu bude postupně refinancována za méně výhodných podmínek.
Vzniká tak zajímavá podobnost mezi Tokiem a Washingtonem. Obě země si během éry levných peněz zvykly na obrovský státní dluh. A obě dnes zjišťují, že mnohem větším problémem, než samotná velikost dluhu může být cena, kterou za něj musejí platit.
Japonsko potřebuje vyšší úroky, aby podpořilo jen, ale bojí se toho, co vyšší sazby udělají s jeho vlastním dluhem. Spojené státy potřebují, aby někdo dál kupoval stále větší množství jejich státních dluhopisů, ale zároveň sledují, jak jejich vlastní úrokový účet překračuje bilion dolarů ročně. A největším zahraničním držitelem těchto dluhopisů je země, která může při vlastní měnové krizi potřebovat hotové dolary.
Pokud se tedy Tokio dostane pod skutečný tlak, Washington nemůže jednoduše stát stranou. Japonsko drží přes bilion dolarů amerického státního dluhu a Amerika už sama platí za své půjčky tolik, že si dalšího velkého prodejce na trhu opravdu nepřeje. Za tím se skrývá skutečná motivace americké pomoci. Spojené státy zachraňují japonský jen, ale současně chrání trh, na kterém financují vlastní téměř čtyřicetibilionový dluh.
Japonsko nejspíš jen ukazuje, co čeká ostatní
Japonský problém má ještě jeden rozměr. Nemusí být pouze zvláštností země, která tři desetiletí experimentovala s nulovými a zápornými sazbami. Může být předobrazem problému, se kterým se budou v příštích letech stále častěji potýkat i další vyspělé státy. Ne proto, že by všechny čekal pád měny jako Japonsko, ale protože velká část světa si během éry levných peněz zvykla financovat stále vyšší dluh za mimořádně nízké úroky.
Ta éra skončila. A stejně jako v Japonsku se její konec neprojeví najednou. Staré dluhopisy vydané za téměř nulových sazeb postupně dospívají a státy je nahrazují novými, mnohem dražšími. Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že globální úrokové výdaje vlád během pouhých čtyř let vzrostly přibližně ze dvou procent světového HDP téměř ke třem procentům právě proto, že země refinancují staré dluhy při dnešních vyšších sazbách. Celkový světový veřejný dluh se přitom podle IMF blíží hranici, kdy má v roce 2029 dosáhnout 100 procent světového HDP.
Obrovská je také částka, kterou musí finanční trhy každoročně absorbovat. OECD očekává, že vlády a firmy si v roce 2026 prostřednictvím dluhopisových trhů půjčí dohromady kolem 29 bilionů dolarů, o čtyři biliony více než v roce 2024. Organizace zároveň upozorňuje na zvýšené náklady státního financování, rostoucí úrokové výdaje a skutečnost, že mnohé země kvůli drahým dlouhodobým půjčkám zkracují splatnost nově vydávaného dluhu. Tím sice mohou snížit okamžitou cenu, zároveň si ale vytvářejí další problém, kdy budou muset dluh refinancovat častěji.
Japonsko je extrémní případ, nikoli jediný. Italský veřejný dluh má letos dosahovat přibližně 138,5 procenta HDP a v roce 2027 dále vyrůst nad 139 procent. Evropská komise navíc očekává, že italské úrokové výdaje letos vzrostou právě kvůli vyšším výnosům nově vydávaných dluhopisů. Francie jde podobným směrem. Její dluh má ze 115,6 procenta HDP v roce 2025 vyrůst na 118,1 procenta letos a více než 120 procent v roce 2027. Náklady na úroky mají během pouhých dvou let stoupnout z 2,2 na 2,8 procenta HDP.
Neznamená to automaticky, že Francii nebo Itálii čeká japonský scénář. Každá země má jinou strukturu dluhu, jinou průměrnou splatnost, jiné věřitele a v případě zemí eurozóny také společnou měnu a Evropskou centrální banku. Podobná je však základní matematika, čím větší dluh stát nahromadil během éry levných peněz, tím citlivější je na okamžik, kdy starý levný dluh musí začít nahrazovat novým drahým.
Příští velký problém na dluhopisových trzích tak nemusí začít nějakým dramatickým státním bankrotem, ale může přicházet postupně a mnohem pomaleji. Nejprve se zvyšují úrokové výdaje, potom začnou vytlačovat jiné položky státního rozpočtu. Vláda musí více vybírat na daních, méně utrácet, nebo si půjčovat ještě více. Pokud investoři začnou pochybovat, požadují za další půjčky vyšší výnos, čímž se rozjede již zmiňovaný proces.
Japonsko dnes pouze ukazuje tento mechanismus v mimořádně čisté podobě. Po desetiletí dokázalo nést jeden z největších státních dluhů světa, protože peníze byly téměř zdarma. Teď stačilo, aby se sazby pohnuly z nuly k jednomu procentu, a úrokový účet začal prudce růst. V USA už stejný proces posunul úrokové náklady přes bilion dolarů ročně. Otázka tedy nestojí tak, která země bude další, proces už začal v mnoha z nich. Otázkou je, kde se jako první dostane do bodu, kdy vyšší cena dluhu začne zásadně omezovat možnosti vlády a nutit centrální banku nebo její spojence k mimořádným krokům.
Na Bessentově fotografovaném seznamu úkolů stálo na konci července prosté: „Buy Japanese Yen.“ Nakoupit japonské jeny. Dnes je to pomoc Tokiu a současně obrana amerických zájmů. Jednou se nejspíš bude podobná záchranná operace týkat úplně jiné země.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Bessent's ‚to do‘ list: buy $5-10 billion worth of Japanese yen, Reuters photo shows
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/bessents-to-do-list-buy-5-10-billion-worth-japanese-yen-reuters-photo-shows-2026-07-31/
How a US-Japan pact to hit yen speculators came together – Reuters
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/how-us-japan-pact-hit-yen-speculators-came-together-2026-08-03/
Making sense of the Trump Treasury's odd FX intervention – Reuters
https://www.reuters.com/commentary/reuters-open-interest/making-sense-trump-treasurys-odd-fx-intervention-2026-08-03/
US will do ‚whatever it takes‘ to support Japan after yen intervention, Bessent says – Reuters
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/us-treasury-secretary-bessent-will-do-whatever-it-takes-support-japan-2026-08-04/
Rate hike bets leave yen's post-intervention gains at BOJ's mercy – Reuters
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/rate-hike-bets-leave-yens-post-intervention-gains-bojs-mercy-2026-08-13/
Japan's wholesale inflation stays hot, bolstering odds of September BOJ hike – Reuters
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/japans-wholesale-inflation-spikes-july-bolsters-rate-hike-chance-2026-08-13/
Bank of Japan – Monetary Policy Releases 2026
https://www.boj.or.jp/en/mopo/mpmdeci/mpr_2026/
Central Government Debt – Ministry of Finance Japan
https://www.mof.go.jp/english/policy/jgbs/reference/gbb/e202606.html
Highlights of the FY2026 Draft Budget – Ministry of Finance Japan
https://www.mof.go.jp/english/policy/budget/budget/fy2026/01.pdf
Japan's cabinet approves record $785 billion budget, vows to keep debt in check – Reuters
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/japans-cabinet-approves-record-785-billion-budget-vows-keep-debt-check-2025-12-26/
Japan's debt issuance to surge 28% in fiscal 2029 from 2026, finance ministry estimates – Reuters
https://www.reuters.com/world/asia-pacific/japans-debt-issuance-surge-28-fiscal-2029-2026-finance-ministry-estimates-2026-02-17/
Debt Management Report 2026 – Ministry of Finance Japan
https://www.mof.go.jp/english/policy/jgbs/publication/debt_management_report/2026/index.html
