Rok 1999: bombové útoky otevřely dveře Putinovi i válce v Čečensku. Pochybnosti o původu zůstávají

Psal se rok 1999. Rusko mělo za sebou téměř osm let od rozpadu někdejší komunistické říše. Zánik Sovětského svazu přinesl pokus o demokratizaci, uvolnění poměrů, větší svobodu slova i kapitalistické podnikání. Přinesl však také ekonomický chaos, obrovskou korupci, chudobu milionů obyčejných lidí, kriminalitu a ztrátu postavení, které Moskva po desetiletí považovala za samozřejmé.

Supervelmoc, která ještě nedávno soupeřila se Spojenými státy o dominanci nad světem, se rozpadla. Její nástupnické státy řešily především vlastní přežití a Rusko nebylo výjimkou. K hospodářským problémům se navíc přidala ponižující porážka v první čečenské válce. Ještě nedávno se před sovětskou armádou třásla polovina planety, nyní však Moskva nedokázala zlomit odpor separatistické republiky na Kavkaze.

V čele celého chaosu stál Boris Jelcin. Muž, který se na počátku devadesátých let stal symbolem odporu proti komunistickému puči a nadějí na lepší budoucnost. O několik let později však působil jako stín svého někdejšího já. Zkorumpovaný, nemocný a často opilý zjevně ztrácel kontrolu nad vlastní zemí. Za této situace jmenoval do funkce premiéra dříve neznámého šéfa tajné služby FSB Vladimíra Putina. Ten byl jen dalším jménem na seznamu premiérů, kteří se ve své funkci střídali jako na běžícím páse.

Pak však přišlo září 1999. Série výbuchů obytných domů otřásla Ruskem od Dagestánu až po Moskvu. Výsledkem byly nejen stovky mrtvých a raněných, ale také prudce rostoucí popularita Vladimíra Putina, který sliboval tvrdou odvetu.

Dodnes se přitom vedou spory o to, kdo za atentáty skutečně stál. Oficiální verze ukázala na čečenské teroristy. Kritici Kremlu však už více než čtvrt století upozorňují na řadu nejasností, rozporů a podivných okolností. Jisté však je, že útoky přišly v pravý čas a pomohly vybudovat pozici muže, který panuje v Kremlu dodnes.

Konec devadesátých let nebyl pro Rusko důvodem k oslavám. Od rozpadu Sovětského svazu uplynulo téměř osm let, ale slibovaná lepší budoucnost stále nepřicházela. Nadšení z pádu komunismu dávno vyprchalo a místo slibované prosperity přišla tvrdá srážka s realitou. Místo prosperity přišel ekonomický chaos, prudký pokles životní úrovně, kriminalita a korupce v rozsahu, který neměl v novodobých dějinách země obdoby.

Zatímco hrstka podnikatelů a budoucích oligarchů během privatizace pohádkově zbohatla, miliony obyčejných Rusů řešily mnohem přízemnější problémy. Továrny zavíraly provozy, podniky nevyplácely mzdy a lidé často dostávali výplatu se zpožděním několika měsíců. Pokud ji dostali vůbec. V některých regionech se zaměstnancům místo peněz rozdávalo zboží vyrobené podnikem. Učitelé, lékaři i vojáci si přivydělávali, jak se dalo, protože státní systém přestával fungovat.

Rok 1998 navíc přinesl další ránu. Ruská finanční krize vedla ke zhroucení rublu, státnímu bankrotu a prudkému propadu životní úrovně. Úspory milionů lidí se během několika týdnů téměř rozplynuly. Pro mnoho Rusů to byl okamžik, kdy definitivně ztratili víru, že reformy přinesou lepší budoucnost.

Spolu s ekonomickými problémy rostla i kriminalita. Devadesátá léta se stala zlatou érou mafiánských skupin, vydírání a násilí. Přestřelky mezi zločineckými gangy nebyly ničím neobvyklým a korupce pronikala prakticky všemi úrovněmi státní správy. Mnoho Rusů získalo pocit, že zákony platí pouze pro chudé a slabé, zatímco mocní si mohou dovolit téměř cokoliv.

Do toho všeho přišla první čečenská válka. Když Kreml v roce 1994 vyslal armádu do odbojné republiky na severním Kavkaze, očekával rychlé vítězství. Místo něj přišly těžké boje, tisíce mrtvých vojáků a ponižující porážka. Ruská armáda, která byla ještě nedávno považována za jednu z nejsilnějších na světě, nedokázala zlomit odpor kavkazských separatistů. Když boje skončily, vymanilo se Čečensko fakticky ze závislosti na Moskvě.

Pro mnoho Rusů to byla rána nejen vojenská, ale především psychologická. Ještě před několika lety jejich země soupeřila se Spojenými státy o dominanci nad světem. Nyní nedokázala prosadit svou ani na vlastním území. Pocit národního ponížení byl patrný všude.

V čele tohoto všeho stál prezident Boris Jelcin. Muž, který v roce 1991 vylezl na tank během pokusu o komunistický puč a pro miliony lidí představoval naději na svobodnější budoucnost. Na konci desetiletí však působil jako stín svého někdejšího já. Jeho zdravotní problémy, náklonnost k alkoholu i aféry spojené s korupcí byly pravidelným tématem domácích i zahraničních médií.

V této atmosféře nejistoty, frustrace a rostoucího hněvu hledala společnost novou tvář. Někoho, kdo by slíbil pořádek, obnovil autoritu státu a dokázal by zastavit chaos devadesátých let. Komunisté nabízeli návrat do minulosti, což mnoho lidí děsilo. Reformní politici byli naopak spojováni právě s neúspěchy uplynulých let. Oligarchové byli nenávidění a armáda měla po Čečensku pošramocenou pověst.

V srpnu 1999 se Boris Jelcin pokusil situaci řešit další personální šarádou. Do čela vlády jmenoval tehdy devětačtyřicetiletého Vladimira Putina, dosavadního šéfa Federální bezpečnostní služby FSB. Pro většinu Rusů šlo o téměř neznámou postavu. Nebyl výrazným politikem, neměl vlastní mocenskou základnu ani širokou podporu veřejnosti. V zemi, která za několik let vystřídala řadu premiérů, působilo jeho jmenování spíše jako další epizoda nekonečné politické krize. Jen málokdo tehdy tušil, že právě tento nenápadný bývalý důstojník KGB bude během několika měsíců stát v čele celé země.

Když byl Vladimir Putin v srpnu 1999 jmenován premiérem, nevyvolalo to mezi Rusy žádné zvláštní nadšení. Většina obyvatel země jeho jméno sotva znala a mnozí považovali jeho nástup za další z řady personálních změn, kterými se Boris Jelcin snažil zachránit slábnoucí autoritu své vlády. Za předchozí roky se v premiérském křesle vystřídalo několik politiků a veřejnost už podobným změnám nevěnovala příliš pozornosti.

Problémy, které Rusko sužovaly, navíc nikam nezmizely. Ekonomické potíže pokračovaly, korupce zůstávala všudypřítomná a porážka v Čečensku stále představovala bolestivou připomínku slábnoucího postavení země. Putin byl novou tváří, ale přebíral staré problémy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se právě on měl stát mužem, který změní směřování Ruska.

Pak však přišlo září 1999. 4. září otřásl městem Bujnaksk v Dagestánu mohutný výbuch nákladního automobilu naloženého trhavinami. Terčem se stal obytný dům, ve kterém žily rodiny ruských vojáků. Zahynulo více než šedesát lidí. O několik dní později následovala Moskva. V noci z 8. na 9. září explodovala nálož v obytném domě v ulici Gurjanova. Budova se částečně zřítila a pod troskami zahynulo více než sto obyvatel.

Než se záchranáři stačili vypořádat s následky prvního útoku, udeřili atentátníci znovu. Dne 13. září byl zničen další obytný dům na Kaširské magistrále v Moskvě. Výbuch zabil přes sto dvacet lidí. O tři dny později následoval Volgodonsk, kde nálož ukrytá v nákladním automobilu připravila o život další desítky obyvatel.

Během několika týdnů si atentáty vyžádaly téměř tři stovky mrtvých a více než tisíc zraněných. Rusko zachvátila panika. Lidé se báli chodit spát, kontrolovali sklepy svých domů a v mnoha městech vznikaly dobrovolné hlídky. Média přinášela záběry zničených budov, záchranářů vytahujících těla z trosek a zoufalých příbuzných hledajících své blízké.

Právě v této atmosféře začal Vladimir Putin vystupovat jako rozhodný vůdce. Kreml označil za viníky čečenské teroristy a islamistické bojovníky ze severního Kavkazu. Nový premiér sliboval nekompromisní odpověď. Jeho tvrdá rétorika ostře kontrastovala s nejistým a unaveným vystupováním Borise Jelcina. Putin veřejnosti nabízel to, po čem stále více Rusů toužilo – pořádek, bezpečnost a sílu státu. Symbolem se stala jeho později často citovaná věta, že teroristy bude Rusko pronásledovat všude a zlikviduje je třeba na záchodě. Pro část západního publika šlo o šokující výrok, pro mnoho Rusů však představoval přesně ten druh rozhodnosti, který podle nich zemi dlouhé roky chyběl.

Krátce poté zahájila ruská armáda novou vojenskou operaci v Čečensku. Druhá čečenská válka byla veřejnosti prezentována jako nezbytná odpověď na teroristické útoky a většina obyvatel ji podporovala. Putinova popularita začala prudce růst. Muž, který byl ještě před několika týdny téměř neznámý, se najednou stal nejvýraznější politickou postavou v zemi.

Na konci roku přišel další zlom. Dne 31. prosince 1999 Boris Jelcin nečekaně oznámil svou rezignaci. V televizním projevu se omluvil Rusům za chyby své éry a předal pravomoci úřadujícímu prezidentovi Vladimiru Putinovi. Pro mnohé to bylo překvapení, pro jiné logické vyústění událostí předchozích měsíců. O necelé tři měsíce později Putin zvítězil v prezidentských volbách a stal se řádně zvolenou hlavou státu. Během několika měsíců urazil cestu od téměř neznámého šéfa tajné služby k nejmocnějšímu muži Ruska.

To byl důvod, proč se později začala objevovat otázka, která dodnes vyvolává vášnivé spory. Byly bombové útoky skutečně dílem čečenských teroristů, jak tvrdily ruské úřady? Nebo za nimi stály právě ony? Pochybnosti zesílily zejména po události, která se odehrála jen několik dní po posledním výbuchu v městě Rjazaň. Tam totiž policie narazila na podezřelé osoby, pytle s údajnou trhavinou a stopu vedoucí přímo k FSB.

Oficiální vyšetřování série útoků se od počátku ubíralo poměrně jednoznačným směrem. Ruské úřady spojovaly útoky s narůstající aktivitou islamistických skupin na severním Kavkaze a s rostoucím vlivem zahraničních radikálů v Čečensku. Z pohledu Moskvy nešlo o izolovaný incident. Jen několik týdnů před atentáty pronikly jednotky vedené polními veliteli Chattábem a Šamilem Basajevem z Čečenska do sousedního Dagestánu. Jejich cílem bylo vyvolat rozsáhlejší povstání a vytvořit na severním Kavkaze islamistický stát nezávislý na Rusku. Boje si vyžádaly stovky obětí a Kreml je vnímal jako přímý útok na územní integritu federace.

Tato událost se stala jedním z hlavních argumentů vyšetřovatelů. Podle nich představovaly bombové útoky logické pokračování kampaně vedené proti ruskému státu. Jejím cílem mělo být zastrašení obyvatelstva, vyvolání paniky a oslabení vůle Moskvy pokračovat v bojích na Kavkaze. Podle závěrů prokuratury stál za plánováním celé operace Chattáb společně s dalším zahraničním velitelem známým jako Abú Umar as-Sajf. Samotné útoky však měli provést jejich spolupracovníci z řad radikálních islamistů pocházejících především z Karačajsko-Čerkeska a Dagestánu.

Vyšetřovatelé tvrdili, že výbušniny byly připraveny v Čečensku, konkrétně v oblasti Urus-Martanu. Zde měly být podle oficiální verze smíchány jednotlivé složky náloží a následně rozvezeny do dalších částí Ruska. Důležitou roli měl sehrát sklad v Kislovodsku, odkud byly pytle s výbušninami distribuovány dál. Odtud měly putovat do Moskvy, Volgodonsku a dalších míst prostřednictvím sítě spolupracovníků.

Klíčovou postavou celé operace se podle vyšetřovatelů stal Achemez Gočijajev. Právě on měl pod falešnou identitou pronajímat sklepy v obytných domech a zajišťovat prostory pro umístění náloží. Podle soudních dokumentů dohlížel na logistiku útoků v Moskvě a koordinoval jednotlivé členy skupiny. Přestože byl označen za jednoho z hlavních organizátorů, nikdy se ho nepodařilo dopadnout. Ruské úřady po něm pátrají dodnes.

Vyšetřování postupně vedlo k desítkám dalších podezřelých. Mezi odsouzenými prakticky nenajdeme etnické Čečence. Většinu obviněných tvořili radikálové z Dagestánu nebo Karačajci ze severního Kavkazu. Někteří byli zatčeni v Rusku, jiní v sousední Gruzii nebo Ázerbájdžánu a následně vydáni do Moskvy.

V letech 2000 až 2004 proběhla série soudních procesů. Několik obžalovaných bylo odsouzeno k doživotnímu vězení, další dostali dlouholeté tresty odnětí svobody. Soudy přijaly závěry prokuratury a označily útoky za koordinovanou teroristickou operaci organizovanou islamisty napojenými na čečenské povstání. Významná část jednání však probíhala za zavřenými dveřmi a některé části spisů zůstaly utajeny.

Mezitím byli postupně odstraněni i údajní organizátoři útoků. Chattáb zemřel v roce 2002 při operaci ruských tajných služeb. Podle oficiální verze byl otráven dopisem napuštěným jedem. O dva roky později zahynul také Abú Umar as-Sajf. Kreml jejich smrt prezentoval jako důkaz úspěšného boje proti terorismu a potvrzení závěrů vyšetřování.

Z pohledu ruského státu byl případ uzavřen. Viníci byli identifikováni, většina dostupných pachatelů odsouzena nebo zabita a útoky zařazeny mezi největší teroristické činy v moderních dějinách země. Právě tato verze událostí je dodnes oficiálním stanoviskem ruských úřadů.

Jenže ne všichni byli s takovým vysvětlením spokojeni. Někteří novináři, opoziční politici i bývalí příslušníci bezpečnostních složek upozorňovali na řadu nejasností. Podle nich zůstaly některé důležité otázky nezodpovězené a část důkazů nebyla nikdy zveřejněna. Největší pochybnosti pak vyvolala událost, která se odehrála v Rjazani jen několik dní po posledním výbuchu.

Přestože ruské úřady považovaly případ za uzavřený, pochybnosti se objevily téměř okamžitě. Nešlo přitom pouze o opoziční politiky nebo kritiky Kremlu. Otázky vyvolávaly některé okolnosti samotného vyšetřování, průběh událostí v Rjazani i chování bezpečnostních složek v následujících letech.

Pozornost části veřejnosti upoutala už skutečnost, že se k atentátům nikdy jednoznačně nepřihlásila žádná čečenská organizace. Během čečenských válek přitom ozbrojené skupiny často otevřeně přebíraly odpovědnost za útoky proti ruským vojákům, policejním složkám nebo státním institucím. Někdy se dokonce hlásily i k akcím, se kterými neměly prokazatelně nic společného. V případě nejkrvavější série bombových útoků v moderních ruských dějinách se však nic podobného nestalo.

Zajímavý byl také postoj samotného Šamila Basajeva. Přestože patřil mezi nejradikálnější a nejznámější velitele čečenského odboje a později stál například za útokem na školu v Beslanu nebo k moskevské divadelní krizi, odpovědnost za výbuchy bytových domů odmítal. Prohlásil, že čečenští bojovníci s útoky nemají nic společného a že zabíjení spících civilistů není jejich metodou boje. Samozřejmě nelze vyloučit, že lhal, nicméně i tento detail bývá dodnes zmiňován jako jedna z podivností celé kauzy.

Největší pochybnosti však vyvolala událost, která se odehrála 22. září 1999 ve městě Rjazaň, pouhých šest dní po atentátu ve Volgodonsku. Večer si obyvatel panelového domu na ulici Novoselov všiml podezřelého auta a několika osob, které přenášely pytle do sklepa budovy. Znepokojilo ho jejich chování i zakrytá registrační značka, a proto kontaktoval policii. Hlídka, která dorazila na místo, objevila ve sklepě tři velké pytle a zařízení připomínající časovanou rozbušku.

Následovala okamžitá evakuace obyvatel domu. Policisté, hasiči i pracovníci civilní obrany postupovali v přesvědčení, že právě zabránili dalšímu teroristickému útoku. Rjazaň byla uzavřena, bezpečnostní složky vyhlásily mimořádná opatření a začalo rozsáhlé pátrání po pachatelích.

Podle řady tehdejších zpráv navíc první testy ukázaly přítomnost hexogenu, tedy stejné výbušniny, která měla být použita při předchozích atentátech. Nalezeno bylo také zařízení připomínající rozbušku s časovačem nastaveným na časné ranní hodiny.

Ještě následující den ráno hovořila většina médií o zmařeném teroristickém útoku. Pak ale přišel nečekaný obrat. 24. září oznámil ředitel FSB Nikolaj Patrušev, že nešlo o teroristický útok, nýbrž o cvičení bezpečnostních složek. Osoby, které byly na místě spatřeny, měli být příslušníci FSB a pytle údajně obsahovaly obyčejný cukr. Toto vysvětlení se stalo zdrojem sporů, které trvají dodnes.

Kritici upozorňovali, že ještě několik hodin před Patruševovým vystoupením mluvili představitelé ministerstva vnitra, místní policie i někteří vládní představitelé o zabránění skutečnému teroristickému útoku. Premiér Vladimir Putin veřejně děkoval obyvatelům za ostražitost a ministr vnitra Vladimir Rušajlo označil událost za úspěšně zmařený atentát. Teprve později byla celá operace překlasifikována na cvičení.

Další pochybnosti vyvolal způsob, jakým byly identifikovány osoby spojované s celou akcí. Podle některých svědectví se místním bezpečnostním složkám podařilo vystopovat telefonní hovory vedoucí do Moskvy a identifikovat osoby spojené s FSB. Zastánci alternativních teorií tvrdí, že někteří z účastníků byli dokonce krátce zadrženi a následně propuštěni na příkaz z centra. Ruské úřady takovou verzi odmítají.

Rjazaňský incident se stal základem teorie, kterou v následujících letech rozvíjeli bývalý důstojník FSB Alexandr Litviněnko, historik Jurij Felštinskij, americký badatel John Dunlop, novinář David Satter a řada dalších autorů. Podle nich existuje možnost, že atentáty nebyly operací islamistů, ale akcí organizovanou přímo ruskými bezpečnostními složkami.

Motiv podle nich nebylo těžké najít. Země byla v krizi, Boris Jelcin ztrácel autoritu a nový premiér Vladimir Putin byl veřejnosti téměř neznámý. Série atentátů vytvořila atmosféru strachu, umožnila zahájit druhou čečenskou válku a během několika měsíců proměnila Putina v nejpopulárnějšího politika v zemi.

Zastánci této teorie upozorňují také na několik dalších okolností. Připomínají například články a komentáře publikované ještě před atentáty, které hovořily o možnosti provokací připsaných Čečencům. Poukazují na skutečnost, že řada soudních jednání probíhala za zavřenými dveřmi a část materiálů zůstala utajena. Někteří rovněž upozorňují na pozdější osudy osob, které se snažily případ nezávisle vyšetřovat.

Na druhé straně stojí zastánci oficiální verze. Ti argumentují tím, že přímý důkaz o zapojení FSB nikdy nebyl předložen. Připomínají, že islamistické skupiny na severním Kavkaze skutečně vedly ozbrojenou válku proti Rusku, že jen několik týdnů před atentáty zaútočily na Dagestán a že řada osob byla v souvislosti s útoky odsouzena.

Skeptický postoj nakonec zaujali i někteří lidé, kteří se případem zabývali. Například Lev Levinson z veřejné komise vedené Sergejem Kovaljovem připustil, že teorie o zapojení FSB obsahuje řadu nezodpovězených otázek a některé její závěry stojí spíše na nepřímých indiciích než na jednoznačných důkazech.

Více než čtvrt století po výbuších obytných domů v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku zůstává řada otázek nezodpovězena. Ruský stát má jasno. Podle oficiální verze stála za atentáty síť islamistických radikálů napojených na ozbrojené skupiny působící na severním Kavkaze. Soudy vynesly rozsudky, část podezřelých byla zabita a případ byl uzavřen.

Pochybnosti však nikdy zcela nezmizely. Rjazaňský incident, rozpory v prvních hodinách vyšetřování, utajené části spisů i osudy některých lidí, kteří se snažili případ znovu otevřít, poskytly dostatek prostoru pro alternativní výklady. Kritici Kremlu dodnes tvrdí, že skutečný příběh nebyl nikdy objasněn. Zastánci oficiální verze naopak upozorňují, že žádný přímý důkaz potvrzující zapojení FSB nebyl nikdy předložen.

Pochybnosti navíc posilovaly osudy některých lidí, kteří se snažili okolnosti atentátů nezávisle zkoumat. Poslanec Sergej Jušenkov, jenž podporoval činnost veřejné komise zabývající se výbuchy, byl v roce 2003 zastřelen před svým domem v Moskvě. Jen několik měsíců poté zemřel za nejasných okolností novinář Jurij Ščekočichin, který se případu dlouhodobě věnoval. Bývalý důstojník FSB Alexandr Litviněnko, jeden z nejhlasitějších zastánců teorie o zapojení ruských tajných služeb, zemřel v Londýně v roce 2006 po otravě radioaktivním poloniem. Přímá souvislost mezi jejich úmrtími a vyšetřováním atentátů nebyla nikdy prokázána, pro mnohé kritiky Kremlu však představují další střípky mozaiky, která dodnes není kompletní.

Další otázky vyvolává i skutečnost, že některé dokumenty zůstávají nepřístupné veřejnosti a významná část vyšetřování probíhala za zavřenými dveřmi. Čas navíc nepracuje ve prospěch historiků ani novinářů. S každým dalším rokem je obtížnější oddělit fakta od domněnek a skutečné stopy od politických interpretací. Nejspíš už nikdy nebude možné s jistotou určit, kdo za atentáty skutečně stál. Část aktérů zemřela, jiní zmizeli a některé důkazy zůstávají mimo dosah nezávislého zkoumání. Jedna věc je však nesporná.

Výbuchy z podzimu 1999 změnily běh ruských dějin. Vytvořily atmosféru strachu a hněvu, otevřely cestu k druhé čečenské válce a pomohly proměnit téměř neznámého premiéra v nejpopulárnějšího politika země. Když Boris Jelcin na Silvestra roku 1999 odstoupil, předával moc muži, kterého ještě několik měsíců předtím většina Rusů téměř neznala. Vladimir Putin následně vyhrál prezidentské volby a během následujících let soustředil ve svých rukou moc v rozsahu, jaký Rusko od rozpadu Sovětského svazu nezažilo. Ať už za atentáty stál kdokoli, jejich největším politickým vítězem se stal právě on.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.hoover.org/research/moscow-bombings-september-1999

https://www.hoover.org/research/ryazan-incident

https://archive.org/details/blowinguprussiat0000litv

https://yalebooks.yale.edu/book/9780300211420/the-less-you-know-the-better-you-sleep/

https://yalebooks.yale.edu/book/9780300076708/darkness-at-dawn/

https://www.brookings.edu/books/mr-putin-operative-in-the-kremlin/

https://www.penguinrandomhouse.com/books/304866/the-man-without-a-face-by-masha-gessen/

https://jamestown.org/program/the-moscow-apartment-building-bombings/

https://jamestown.org/program/the-1999-apartment-building-bombings-in-moscow/

https://carnegieendowment.org/posts/2019/08/putins-twenty-years?lang=en

https://www.kommersant.ru/doc/448368

https://www.kommersant.ru/doc/467778